Olívie Úžasná - povídkový blog: Dej sem ten mobil!

To mi, sakra, ten Jindřich nemohl přijít naproti? Moc dobře ví, jak nerada chodím přes park sama potmě. Navíc jsem včera četla ten článek o tom chudákovi dědouškovi, co ho sflákali nějací výrostci pro pár korun. Na jeho obličej plný modřin hned tak nezapomenu.

Je tu tma jak v pytli. Polovina lamp nesvítí. To mají všichni večerku? Přede mnou jde jen můj dlouhý stín. Vzduch už je pěkně chladný – z pusy vyfukuji obláčky, část z nich se mi usazuje na šále v podobě drobných kapek. Nejraději bych si vzala sluchátka, abych neslyšela to ticho všude kolem. Teď! Někomu pod botou praskla větvička. Ale kde? Ohlížím se jako káča, ale nikoho nevidím.

Udělám ještě pár kroků a spatřím před sebou osamělou siluetu chlapa. Já jsem to snad přivolala! Všude píšou, jak zvyšují bezpečnost. To teda nevím kde. Měla jsem si vzít taxíka, a ne honit poslední metro. Jenže až sem na okraj Prahy by to bylo pěkně mastný. A mě už do výplaty zbývají poslední dvě stovky. Krčí se v mé peněžence, a bojí se, kdy je vytáhnu.

Nemohla bych si to napsat na čelo? „Jsem chudá – nestojí zato mě mlátit ani okrádat.“ Ale co když ho zláká můj mobil? Svítím si s ním na cestu, abych se nepřerazila na rozbitém chodníku. Ve dne je park mezi paneláky plný lidí, ale teď jsem tu sama. Teda, byla jsem. Za zatáčkou stojí ten chlap.

Cítím, jak se mi svírají útroby. Obláčky páry se zmenšily. Panika roste. Není, jak ho obejít. Budou mu ty moje dvě stovky stačit, aby mi nechal mobil? Co když mi ho vezme? Je to starý krám, ale mám v něm fotky. Já vím, že jsem si je měla zálohovat, ale nebyl čas, a navíc to ani neumím. Měla jsem říct Jindřichovi…

To je výborný! Kus ode mě stojí chlap jak hora, celej v černym, na hlavě má hučku, za kterou by se nestyděli ani lidi od zásahovky, já jsem tu úplně sama, nemám ani blbej pepřák, a myslím na zálohování.

Jsem blbá? Co když mě bude chtít znásilnit?! Přejedu si rukou po péřovém kabátu. Dá se vůbec poznat, že mám nějaký prsa? Může na to mít v týhle zimě chuť? Vsadím se, že ho má scvrklýho. Viděla jsem to při koupání v horských jezerech. Byli pak úplně maličtí. Ale co když si vzal drogy a bude se chovat jako zvíře? Proč tam furt tak stojí? Tady přece nikoho přicházet neuvidí? V téhle části parku je jen tma, mokro a kolem cesty jen hustý křoví. Jdi domů, chlape.

Fakt není možnost, jak se mu vyhnout. Musím projít kolem. Nemám se radši vrátit k metru? Ale to už bude zavřený. Co když za mnou poběží? Já chci domů do postele! Zastavím se a pozoruju ho. Mám šanci mu utéct v kozačkách s podpatkem? Kdybych aspoň měla tenisky…

Tak ten mobil schovám. Ale co když už ho viděl? Mohl by si na tu dálku a ve tmě myslet, že je to jen baterka? A nebude mu divný, proč jsem tu baterku teď najednou uklidila? Nejradši bych se ho zeptala: „Hej pane, co tady děláte? Já se vás tak trochu, vlastně docela dost, bojím. Nemohl byste jít někam jinam? Víte, on Jindra mi měl přijít naproti, abych neměla strach, ale vykašlal se na to. Že se prej musí vyspat. On by mi tady stejně asi nebyl nic platnej, protože je o hlavu menší než vy, a neumí se prát, ale aspoň něco. Mohl mi třeba zazálohovat ty fotky...“

Třeba ho dojme, že jsem chudá. Jsme na tom možná podobně. Proč by tu jinak takhle večer stál, kdyby měl kde spát? Proč se tak lepí na to křoví? Myslí si, že ho nevidím?

Pak už je to fofr. Někdo zařve: „Dej sem mobil!“ a nacme mi něco tvrdého mezi lopatky. Nadskočím, jak se leknu. Cítím, že se mi krev žene do hlavy a hlasitě pumpuje. Chci se otočit čelem k útočníkovi, ale v tom uvidím chlápka, co stál přede mnou, jak se ke mně rozeběhl. On tu měl kumpána! Já jsem taková kráva! Měla jsem místo filozofování utíkat. Teď je jasný, že jim dvě stovky stačit nebudou… Chci křičet o pomoc, ale slova mi ztuhnou v puse. Nevydám ani hlásek.

Ale než cokoliv domyslím, chlápek je už u mě a jeho pěst zasviští vzduchem. Pokusím se uhnout, nedojde mi, že jeho ruka míří o dost výš, než mám hlavu.

„Jau! To bolí, chlape!“ uslyším za sebou. On ho skolil! Já se ho tu tak dlouho bojím a on mi nakonec pomůže?!

„Jste ok?“ zeptá se mě můj zachránce.

Mám chuť říct: „Ó, díky, můj chrabrý zachránče!“, ale zmůžu se jen na kývnutí hlavou a konečně se otočím. Ze země se tam sbírá můj Jindřich! „Co tady děláš?“ vypadne ze mě a začnu mu pomáhat zpátky na nohy. Je celý mokrý, jednou rukou si drží tvář. Druhou natahuje před sebe v obranném gestu k chlápkovi: „Neblázněte! To byla jen taková sranda! Tohle je moje žena.“

Muž v černém se nechápavě dívá na mě. Kývnu.

„Nechcete zavolat policajty?“ ujišťuje se.

„Ne, děkuju, on je opravdu můj manžel.“

„Ale jestli vám ubližuje…“

„Ne, fakt ne, on jen zase udělal úplně blbej vtip…“

„To teda,“ ušklíbne se chlápek.

„I tak moc děkuju za pomoc. Víte, já se původně bála vás.“

„Mě? Fakt a proč? Vypadám nebezpečně?“

„To snad ani ne, ale šla jsem sama, proti mně cizí chlap a ještě jste se tak divně tisknul na to křoví. Myslela jsem, že tam na mě číháte…“

Chlápek se chvíli odmlčí, ale pak se začne smát. „Víte, já jsem jen strašně potřeboval čůrat a vy jste pak zastavila, a to už dýl prostě nešlo…“

„Ne, děláte si legraci. Vy jste v tom křoví…“

Chlápek kývne, „musel jsem tu počkat na svého psa a už jsem to taky nevydržel.“

Jindřich vedle nás plive do trávy, „vy jste mi dal slušnou ďahu!“

„Omlouvám se, myslel jsem, že je tady vaše paní v ohrožení života…“

„Jo, jo, dobrý… Moje blbost. A díky!“ Jindřich podává chlápkovi ruku.

Muž v černem ji přijme. „Kupte jí aspoň pepřák, když chodí takhle večer sama…“

„To určitě! A příště ho budu mít v ksichtě já. Moje žena příště nepoleze z metra jiným východem jako dneska, a já ji domů normálně doprovodím…“

„Ok, jak myslíte… Tak se mějte!“ chlápek pískne na prsty a ze tmy přiběhne vlčák. Poslušně se posadí u jeho nohy a vyčkává na další pokyn. „Tak co, Clayde, vyřízeno? Můžeme už domu?“ zeptá se chlápek, podrbe vlčáka mezi ušima a pak společně odejdou do tmy. Dívám se za nimi.

„Myslim, že bys mi ten mobil, měla přece jen dát,“ řekne z ničeho nic Jindřich.

Nechápu. To ten vtip má jako pokračování, nebo se zbláznil po té ráně?

„Nějak mi právě došlo, že tam máš spoustu našich fotek, který nejsou nikde uložený. Tak že bych to zařídil…“ dodá můj manžel a konečně kolem sebe přestane plivat zbytky krve.

Pokud chcete knížky pod stromeček, tak moc neváhejte. I když venku to tak nevypadá, Vánoce jsou tady za chvíli a já už tady mám jen posledních sto kousků.