Tak se přiznej, že ti utek… - nová povídka

Život je plný paradoxů. Když se vám ztratí králík, přijdete o oběd. Ale pokud ze stejného domečku zdrhne čtvrtinový králíček – zakrslík, frnknula vám z kasičky dobrá tisícovka. A to ještě není ta nejhorší varianta. 

Mnohem tristnější je, pokud hlídáte takového chlupáče malé slečně. Pak jeho ztrátou čelíte apokalypse, kterou financemi nedorovnáte. Na obloze se zatáhnou mraky, do domu přijde smutek, slzy a neštěstí. A můžete za to vy!

Bohužel, právě to poslední se stalo mně, když jsem hlídala králíčka Prince osmileté Natálce. Její největší poklad a partnera mnoha her s panenkami i bez. 

Čtrnáct dní jsem byla vzornou tetou, co mu do kotce na zahradě nosí pampeliškové listy, nakrájená jablíčka, mrkvičku, dosypává granule, dolévá vodu, dopřává přesně dva pamlsky denně a hladí jeho hebkou srst, aby se mu tolik nestýskalo po malé výletnici. To všechno do posledního večera před návratem rodinky z dovolené. A pak přišla osudná sobota.
Šla jsem vše ještě jednou zkontrolovat a v duchu jsem se poplácávala po zádech, jak vzorně jsem svůj úkol zvládla. Sama doma žádné mazlíčky nemám, tak jsem svůj výkon považovala za přímo heroický. Vzduch voněl květinami, tráva chladila rosou a všude kolem tma. Jen pouliční lampa před domem mi ukazovala cestu.

V radostné euforii jsem došla až ke králičímu domečku a pak jsem ztuhla. Dvířka byla pootevřená! Jak to? Vrhla jsem se k příbytku, odklopila střechu a očima projela všechny kouty. Předtucha se stala pravdou. Králíček je fuč! Jak je to možný? Já ho přece zavřela! Dva týdny vzorného servisu se rozplynuly v jediné vteřině a ze mě je naprostý nýmand, který neumí ohlídat malého býložravce.

Beru do ruky telefon a svolávám zbytek rodiny.

„Králík je pryč!“

„Od ti zdrhnul?! Jak to?“ diví se manžel. Když dorazí na místo, projede očima králíkárnu, jako bych mohla králíčka přehlédnout.

Krčím rameny, rozhazuju rukama: „Já nevím! Bylo to otevřený.“

„Jsi to nezavřela? Proč?“ diví se manžel nechápavě.

Jsou chvíle, kdy chcete vraždit i nejbližší příbuzné. „Zavřela!“ zaječím.

„A proč je to teda otevřený?“

„No, mami! To tě táta Natálky zabije,“ konstatuje pubertální synek cynicky.

„Jo, díky, to jsem přesně potřebovala slyšet. Pojďte hledat!“

Syn se jen díky dobrému vychování ovládá, aby si nepoklepal na čelo: „Jak ho chceš najít? Vždyť je tma?“

„Vezmi si mobil a sviť!“

„Toho stejně nenajdeme…“

„Hledej a nech si ty kecy!“

„No jo!“ utrousí pod fousy, které ještě nemá. „A jak se teda volá na králíka?“

„Princi, mrkvička,“ lžu jako když Andrej tiskne noviny. Světlem na mobilu projíždím tmavé kouty zahrady a přemýšlím, jestli králíkům svítí ve tmě oči jako kočce. Jestli ano, tak tady není.

Jak mohl zdrhnout ze zavřené klece? Je to Houdini nebo já jsem blbec a špatně jsem ji zavřela? Druhou variantu odmítám připustit, takže musím konstatovat, že tento králík má jisté magické schopnosti. Jen to nezmění nic na tom, že je v trapu a malá Natálka jeho útěk obrečí. A k tomu ta děsivá ztráta důvěry…

V duchu si představuju dívenku v letních šatičkách, s dlouhými vlásky, jak jí z velkých očí kanou slzy, na tvářích se slévají jako ramena řeky a přes bradu padají dolů do údolí. Slyším ten škytavý pláč, co přijde, cítím její vyčítavý pohled: „Jak jsi mohla, teto? Můj Princ! Měla jsem ho moc ráda…“ Brrr! Mráz mi běhá po zádech.

Prolézám křoví, lustruju záhonky, smetám si z obličeje mokré pavučiny a čím dál víc propadám panice. Mé představy se rozrůstají o vidinu malých nehtíků, natřených třpytivým lakem, jak křečovitě svírají drátěnku dvířek. Tohle mi Natálka nikdy neodpustí!

Králík nikde. Představuju si, jak někde v dáli vesele hopsá za zvuku písničky Sprint od Heleny Vondráčkový (Sprint přímo přes překážky, sprint, kašlu na podrážky, už vidím v dálce pásku cílovou…), vlají mu uši svobody a v očích má samé čtyřlístky. Jak jednou zkusil svobodný vítr, už nebude chtít jinak…

„Tak to nevím, co budeš dělat, mami.“ Syn stojí u králíkárny a dívá se znovu do jejích útrob.

„Jdeme ještě na ulici. Třeba podlezl branku,“ nechci to vzdát.

„Stejně je v trapu. Třeba ho sežral nějakej pes nebo přejelo auto…“

Ne! Určitě je v pořádku! Nechci si ani představovat králíka kličkujícího mezi koly aut: „Buď zticha a hledej!“ vyjedu na syna, „Jen ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí.“

Narážka na jeho lenost mi ale nijak nepomáhá. Králíka jsem naposledy krmila dnes ráno já. Pak jsme odjeli na celý den k příbuzným a teď je klec prázdná. Jen jeden jediný den a mohlo to celé dopadnout dobře. Co řeknu Natálce, až zítra uvidí klec prázdnou? Na králíčka se opakovaně ptala i z dovolené. Posílala jsem jí jeho fotky… Fotky! Jasně! To je nápad!

„Jdu dělat plakáty!“ vykřiknu odhodlaně.

„Výbornej nápad, mami! Fakt! A to teď budeme lítat po městě a oblepovat sloupy?“

„Jo! Nějak ho najít musíme.“ Zhasnu světlo na telefonu.

V tu samou chvíli na mě vyskočí zpráva z Messengeru od kamarádky z druhé strany města: „Neutekl vám králík?“ ptá se nevinně.

A pod otázkou je snímek Prince hopsajícího po ulici.

„Utekl! Ty ho máš?“ píšu odpověď a slyším, jak mi buší srdce. „Někdo ho viděl! Je na Facebooku!“ Jak to, že mě nenapadlo se tam podívat?

„Ty a ten tvůj Facebook!“ ušklíbne se manžel. Facebook nesnáší. Ale pak zvítězí zvědavost: „On ho fakt někdo našel?“

„To ještě nevím, měl by být někde mezi ulicemi Olbrachtova a Zelenky.“

„Kde to je?“ zeptá se syn. Nechce se mu chodit daleko.

„Tak se koukni do mapy, někde mezi námi a náměstím. Já dohledám další komenty!“

Oba protočí panenky. Ale je mi to jedno. Někdo viděl Prince. Je šance ho najít a vrátit do kotce! A je to tam! Ufff!

„Tady píšou, že už ho mají. A čeká na své majitele.“

„Snad ho nesežerou,“ utrousí manžel.

„To bys ho musel najít ty…“ rýpnu si. „Představ si, píšou, že ho honili půl hodiny na silnici.“

„Nechápu…“ pokrčí manžel rameny.

„Já ano. Jsou to hodní lidé a třeba měli taky někdy králíčka a děti. Chápou, na rozdíl od vás, jak je pro někoho důležitý.“ Nevím, proč to říkám. Sama nedokážu odhadnout, jestli bych lítala tak dlouho po ulici a lovila úplně cizího králíka. V našem případě bych ho ani neměla kam dát. Ještěže jsou na světě i lepší lidi než my dva. Vlastně tři. Náš syn je líný se i ohnout, natož se za někým štvát.

Datluju zprávu nálezcům na mobilu.

„Můžeme si ho vyzvednout! To je super!“ hlásím vítězoslavně rodině a děsně se mi uleví. Jenže jsem se radovala poněkud předčasně… A měla jsem se o tom přesvědčit velmi záhy.

„A kdy? Já jen, že už je skoro jedenáct.“

„No až ráno. Ale to nevadí, když je o něj postaráno.“ Odvětím blahosklonně. Princ žije!

„Hele, já nevím, ale tohle všechno na tom tvym Fejsbůku napsaný? A nepřečte si to třeba i máma Natálky?“ utrousí líně manžel.

„Mami a kdy jsi říkala, že přijedou?“ přisadí si syn.

„V neděli. Já nevím, oni mi to přesně neřekli…“

„Takže by to mohlo být i dneska v noci nebo brzy ráno… Jedou přece autem.“

„Tak asi mohlo…“ cítím, jak se mi panika i obrázek dívenky štkající u prázdného kotce vrací. K představě se přidávají i její rodiče – hází po mně ohryzané košťály, granule a králičí bobky. Vidím se v hanbě prchat ze zahrady.

„Tak to nevím, jestli bys jim to neměla napsat…“ zasadí mi manžel poslední ránu.

„Jak napsat?“ zděsím se.

„No to o tom, že ti zdrhnul…“ přidá se syn.

„Ne! Neměla,“ štěknu. „A proč pořád já? Hlídat jsme měli všichni.“

„Já ne! Já to nikomu neslíbil,“ ohradí se syn a založí si ruce v obranném gestu.

„Takže vy dva si myslíte, že jim mám napsat a všechno přiznat?“

„No tak fajn, já to zařídím.“ pokrčí rameny manžel.

„A to bys uměl?“ v hlavě mi to šrotuje, ale naprosto netuším, co si počít. Chci se podívat, co na to syn, ale ten už je dávno zašitý ve svém pokoji.

Manžel si mezitím sedne k počítači, najde na internetu snímek králíka s baťohem na zádech a dopíše k obrázku text: „Milá Natálko, králík je na výletě u kamaráda. Moc tě pozdravuje a vrátí se ráno po desátý, aby vás svým dupáním nevzbudil.“

Pak svůj výtvor vytiskne. „Dáme to na klec. Buď dorazí v noci a najde vzkaz, nebo nedorazí, a nic se nedozví, protože to ráno sundáme a králík už bude doma...“

„Geniální!“ pochválím manžela a jdu přidělat obrázek na kotec. Zítra Prince do klece zadrátuju tak, že Alcatraz bude proti tomu čajíček, uprchlíka jednoho.

-----

P. S. Vzkaz jen pro moji kamarádku Denisu, která se dnes vrací z Chorvatska a já jí hlídám králíčka: Ne, neboj, to v žádném případě není o vašem Kájovi… Představ si, že na Facebooku jsem nedávno viděla jeho dvojníka. Není to brácha? Váš Kája byl celou dobu v domečku a cpal se biomrkví. Znáš mě a víš, jak moc si spisovatelé musejí vymýšlet, aby to při čtení nebyla nuda...

-----




Další povídky na přečtení:

Proč tak blbě čumí?
Deset zubů pro štěstí
Tři srdce pro Milušku
Kdo je tady zajíček?
Svatební povídky
Letní povídky



Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ