Olívie Úžasná – oznámení

Jednou to muselo přijít. Otázka byla jen kdy. Covid to uspíšil. Snažila jsem se tuto chvíli oddálit, jak to šlo, ale ten den stejně přišel. Není to lehké rozhodnutí, ale už prostě nemůžu. Možná to spraví krátká pauza. Možná ne. Nevím. 

Každopádně od teď se povídkový blog Olívie Úžasné mění. Ne, nekončí úplně, ale povídky už nebudou vycházet každý týden.

Aby vám nic neuniklo, doporučuji nastavit si emailové zasílání nových příspěvků (vpravo na webu olivie-uzasna.cz) nebo si nastavit FB tak, aby vám zobrazoval každý příspěvek. Jak na to, najdete v článku. (Toto nastavení lze provádět jen, pokud máte na svém mobilu zobrazenu verzi pro web a vidíte pravý sloupec (na mobilu najdete zcela dole pod články).)

Tahle hračka je jen pro mámu - povídka 15+

„Mami, co je tohle?“

„A co?“ Věra zvedne hlavu od kontejneru s tříděným odpadem a upustí tašku na zem. Podlomí se jí kolena a na zátylek ji políbí smrtka. Má dojem, že se svět zastavil a černá díra je docela hezké místo, kam by si teď docela ráda odskočila.

Osmiletý syn drží v ruce plastovou krabici od jejího nového vibrátoru a zvědavě si ji prohlíží.

Věra je zvyklá, že jí Pavlík klade spoustu zvědavých otázek. Někdy se svou kadencí blíží kulometu v bojové palbě. Zajímá ho cokoliv, co dosud nezná, tedy kromě mluvnice ve škole... Ona se mu vždy snaží vše vysvětlit, jak nejlépe zvládne. Ale na některé otázky nemá odpověď ani teta Wiki. Proč tu věc proboha neutopila v normální popelnici a strkala ji do tříděného odpadu? Rutina, zvyk, blbost?

„To nic není, to zahoď! To je… Je to jen… …Od mixéru…“ vydechne Věra.

Si to zařiďte… - povídka

„Báro! Sakra, Báro! Slyšíš mě?“ Ivana poskakuje na konci haly a mává rukama, „pojď sem! Máš průšvih! Vypadá to, že tvoje sousedka volala politajty...“

Bára se chvíli rozhlíží kolem. Není si v tom rámusu jistá, jestli kolegyně myslí skutečně ji. Proč by jí kdokoliv volal na pevnou linku, když má mobil? Pak si uvědomí, že byl ráno vybitý a teď leží na nabíječce právě v kanceláři u vedoucí směny.

„No konečně! Jsem si málem vyřvala plíce“ vyčte jí Ivana. „Volá ti sousedka. Vypadá to na pořádněj průšvih...“

„To je nějaká blbost, ne... Jakej?“ diví se Bára. Ale Ivana jen pokrčí rameny, předá telefon a jde si po své práci.

Bára musí do telefonu křičet: „Haló! Tady Bára, co se děje?“

„Paní Podroužková, je u vás sociálka. Váš syn zůstal doma sám. Zase. Celý den. Nikdy se mi to nelíbilo, ale dneska už to nešlo.“

„Vy jste na nás zavolala sociálku? Proč?“

„To ne. Já volala policii. Říkám, že už to nešlo! To oni zavolali sociálku.“

Lepší než zloděj - povídka

Ze sklepa domu se ozve ohlušující rána. Dvojice se příšerně lekne. A jak by ne. Samota. Les. Kilometry daleko nikde nikdo a ve sklepě máte vetřelce. Takhle si romantický víkend nikdo nepředstavoval.

„Slyšels to?“ přitiskne se Žaneta ke svému manželovi.

„Ne, neslyšel…“ odpoví Roman ironicky a odtáhne se.

Pod schody se ozve další zvuk, který ze všeho nejvíce připomíná sypající se brambory.

„Co to je?“

Roman pokrčí rameny, ale je na něm vidět, že i on znejistěl. „Třeba se vrátil ten správce a něco tam ještě musí zapnout… Co já vím…“ zabručí.

„A nám nic neřekl? Není to divný?“ protestuje Žaneta.

„Tak co chceš? Jsme na vesnici…“

„To je blbost! Ani na vesnici ti soused nevleze do sklepa a nebude tam házet zásobama, ne?“

Božský blbec - povídka 18+

„Tak ještě jednu sérii. Raz, dva…“

Magda naslouchá hlasu trenéra a nemůže se dočkat patnáctky. Uff! Trochu se za svou slabost stydí, ale dneska už má fakt dost. Přemýšlí, jestli má na těle nějaké místečko, kde se nezpotila.

„Výborně, tak ještě protáhnout a dnes končíme. Dobrá práce!“ Radek vysloví závěrečnou frázi a nabídne Magdě ruku k plácnutí.

„Jsem hotová!“ vydechne Magda.

Radek se nakloní až k jejímu obličeji a téměř zašeptá: „Tak to určitě ještě nejsi…“

Magda zčervená. Je ráda, že to, díky už tak rudému obličeji, nemůže být vidět. Radek je sakra sexy chlap! Moc dobře ví, že po něm blázní téměř všechny jeho klientky z posilovny. Proč by zrovna ona měla být výjimkou? Když se kouká na jeho svaly rýsující se pod tílkem, neubrání se představám, jak ji Radek nese v náručí a šeptá jí do ucha, že je krásná. Hladí ji po celém těle a ona, díky jeho pozornosti, taje jako zmrzlina na slunci. Je tak zabraná do svých myšlenek, že málem přeslechne jeho otázku.

„Nešla by sis dneska večer někam sednout?“

4. NAROZENINY OLÍVIE ÚŽASNÉ

 

Proč zrovna teď? - povídka

„Chci, aby sis mě vzal,“ řekne do ticha Markéta a naruší tak poklidnou večeři v luxusní restauraci.

Roman se zakucká soustem steaku: „Co?“

Markéta vstane, obejde stolek a udělí Romanovi pořádnou herdu do zad. „Slyšel jsi dobře. Chci svatbu.“

Roman pokašlává do plátěného ubrousku a upíjí vodu, kterou mu Markéta podala: „Proč tak najednou? Byli jsme přece domluvení. Říkalas, že ti to nevadí...“

„Já vím, změnila jsem názor. To snad můžu, ne?“

Roman nemůže být více překvapený. „Po deseti letech?!“

„No, vidíš. To mi to trvalo,“ Markéta se křečovitě usměje. „Už se nemůžeš vymlouvat, že by nám to nefungovalo. Dost jsme toho spolu zažili, máme dvě děti, byt, chalupu, auto…“

„Zapomněla jsi psa…“ dodá Roman mrazivě.

Krvavé prádlo - povídka

Muž v kostkované košili a montérkách s laclem se zastaví u plotu, opře se o něj a zvědavě nakukuje do pootevřených dveří od garáže. Co vidí, mu vůbec nesedí, ale na nic kloudného nepřijde, a tak zakřičí: „Hynku, co to tam děláš?“

Hynek neodpoví. Vyjde ven, pečlivě za sebou zavře dveře a postaví za plotem kousek od kamaráda. „Ale nic. Znáš to…“ zahuhlá a vyplivne na zem rozžvýkané párátko.

„Neznám, skoro to vypadá, že pereš Maruš prádlo… Nějaký divný, ne?“

„Ale ne, neperu…“

„A co ti to tam visí v tý garáži? Ještě mi řekni, že to nejsou šňůry s prádlem a já jsem ta, ta, jak se jen jmenuje? Jo, už vím – jsem jako ta Sibyla. Ze Sáby…“

„To nechceš vědět. Jak jste to včera hráli? Ani jsem to neviděl…“

„Ty to teď vůbec nějak flákáš. Na tréningy nechodíš, v hospodě na kartách jsi taky nebyl… Přišli jsme o body, abys věděl. To seš kámoš?“

Hynek rozpačitě přešlápne, skloní hlavu a zašeptá: „Já nemohl. Včera byl pohřeb…“

Prudička - povídka

„Jaruš, nepruď…!“ v Radimově hlase je slyšet nevyřčená prosba.

„Jo, nech ho! Se vidíme jednou za rok a ty ho buzeruješ s pitím. Vždyť si dal jen dvě pivka,“ zastává se Radima kluk, co sedí hned vedle.

Jarka ví minimálně o třech…, a to netuší, kolika panáky je proložil. „Radime, brzdi, prosím,“ Jarčiny oči říkají mnohem víc než ta tři slova. Je v nich nejen prosba, ale i jasná stopka. Nevyřčené, ale zřetelné NE!

Jiný Radimův kámoš – Pavel, dopíjí další půllitr, nešikovně bere Jarku kolem ramen a šlape si u toho na jazyk: „Ty z něj děláš alkoholika. A on nevypil o nic víc než my… Škyt!“

Jarka nic neříká, jen se významně dívá. Pohledem Radima naposledy pokárá, zvedne se od stolu, vezme svůj hrnek od čaje a odchází. Tady už nic nezachrání:

„Dobrou noc, ve spolek. Nepřežeňte to. Jo, a ráno vám udělám česnečku,“ dodá smířlivě a stoupá po schodech do ložnice. Netuší, co se stane, ale nemá z toho vůbec dobrý pocit.

To musíš být trochu optimistka - povídka

„Řekni mi, jak jen to děláš?“ Pavla klopýtá vedle Radky s batohem na zádech. Dává si pozor, kam šlape – nerada by uklouzla po mokrém kameni a završila tak hromadu smůly ještě nějakým tím úrazem.

„A co jako?“

„Jak můžeš mít tak dobrou náladu, když celá tahle akce stojí za …“ durdí se Pavla. Od rána je všechno špatně. Nesnáší tohle počasí! Mají za sebou deset kilometrů, ale radost z toho žádná. Jen zima a mokro. Alespoň, že už bude oběd.

Radka si vedle ní div nepíská. Jak je to možné? Tenhle výlet plánovaly čtvrt roku. Sháněly peníze, autobus, chystaly trasu, objednávaly hotel, organizovaly lidi… Všechno to vyšlo. I její malé tajemství. To jí zatím vychází na jedničku. Tak proč by to měl zkazit docela obyčejný déšť?! Na světě je přece tak hezky!

„Trocha vody nás přece nezabije, ne? Musíš být trochu optimistka,“ Radka se dívá na svět radostnýma očima zamilované ženy: „Za chvíli si dáme baštu, grog a bude dobře!“

„A pak zase vylezeme do deště a budeme ještě víc mokrý…“ brumlá Pavla.

Modelka na zapřenou

„Si myslíš, jaká seš hvězda, když seš teď na billboardech, co?“ zasyčí Maruna a vztekle stiskne tlačítko kávovaru. Porcelánové hrníčky o sebe zlehka zacinkají a vzduch v kuchyňce se nasytí čerstvě mletou kávou.

„Na billboardech?“ zeptám se rychleji, než se stihnu zastavit. S Marunou Verunou, jak na patře přezdíváme šéfově sekretářce, se opravdu nechci vybavovat. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Její jazyk je jedovatější než rulík zlomocný a myšlenky záludnější než podzemní chodby Alcatrazu.

„Nedělej překvapenou, na to ti nikdo neskočí. A moc se nevytahuj, na modelku už jsi stejně za zenitem,“ prská zlostně.

Pokrčím rameny a uhnu, aby mohla projít s naloženým tácem. Nechápu, o čem mluvila, ale zeptat se jí nemůžu...

„Někdy mám fakt chuť podrazit jí nohy,“ uchechtne se Ivo a odlepí se líně od zdi, „předtavuju si, jak by letěla a skončila s tím svým rypákem zanořeným v cukřence. Myslíš, že by vydechovala cukrovou vatu, když je takhle rozžhavená?“

Olívie jede na prázdniny

Jsou tu prázdniny, už tradiční čas, kdy si i Olívie Úžasná dává oddych od psaní povídek. Je to období, kdy čerpá inspiraci, regeneruje a prostě jen tak existuje. Čas, který tráví s přáteli v lesích, chodí bosa, plave a nabírá energii.

Co bude v září? Uvidíme;). Ale už teď vám mohu slíbit nový web pro všechny, kteří rádi hledají mezi nebem a zemí. Bude plný návodů, zkušeností a článků. Nosím ho v hlavě už dva roky, a teď konečně dostává reálnou podobu. Moc se těším, až se vylíhne.;)