čtvrtek 17. září 2020

Prudička - povídka

„Jaruš, nepruď…!“ v Radimově hlase je slyšet nevyřčená prosba.

„Jo, nech ho! Se vidíme jednou za rok a ty ho buzeruješ s pitím. Vždyť si dal jen dvě pivka,“ zastává se Radima kluk, co sedí hned vedle.

Jarka ví minimálně o třech…, a to netuší, kolika panáky je proložil. „Radime, brzdi, prosím,“ Jarčiny oči říkají mnohem víc než ta tři slova. Je v nich nejen prosba, ale i jasná stopka. Nevyřčené, ale zřetelné NE!

Jiný Radimův kámoš – Pavel, dopíjí další půllitr, nešikovně bere Jarku kolem ramen a šlape si u toho na jazyk: „Ty z něj děláš alkoholika. A on nevypil o nic víc než my… Škyt!“

Jarka nic neříká, jen se významně dívá. Pohledem Radima naposledy pokárá, zvedne se od stolu, vezme svůj hrnek od čaje a odchází. Tady už nic nezachrání:

„Dobrou noc, ve spolek. Nepřežeňte to. Jo, a ráno vám udělám česnečku,“ dodá smířlivě a stoupá po schodech do ložnice. Netuší, co se stane, ale nemá z toho vůbec dobrý pocit.

čtvrtek 10. září 2020

To musíš být trochu optimistka - povídka


„Řekni mi, jak jen to děláš?“ Pavla klopýtá vedle Radky s batohem na zádech. Dává si pozor, kam šlape – nerada by uklouzla po mokrém kameni a završila tak hromadu smůly ještě nějakým tím úrazem.

„A co jako?“

„Jak můžeš mít tak dobrou náladu, když celá tahle akce stojí za …“ durdí se Pavla. Od rána je všechno špatně. Nesnáší tohle počasí! Mají za sebou deset kilometrů, ale radost z toho žádná. Jen zima a mokro. Alespoň, že už bude oběd.

Radka si vedle ní div nepíská. Jak je to možné? Tenhle výlet plánovaly čtvrt roku. Sháněly peníze, autobus, chystaly trasu, objednávaly hotel, organizovaly lidi… Všechno to vyšlo. I její malé tajemství. To jí zatím vychází na jedničku. Tak proč by to měl zkazit docela obyčejný déšť?! Na světě je přece tak hezky!

„Trocha vody nás přece nezabije, ne? Musíš být trochu optimistka,“ Radka se dívá na svět radostnýma očima zamilované ženy: „Za chvíli si dáme baštu, grog a bude dobře!“

„A pak zase vylezeme do deště a budeme ještě víc mokrý…“ brumlá Pavla.

čtvrtek 3. září 2020

Modelka na zapřenou

„Si myslíš, jaká seš hvězda, když seš teď na billboardech, co?“ zasyčí Maruna a vztekle stiskne tlačítko kávovaru. Porcelánové hrníčky o sebe zlehka zacinkají a vzduch v kuchyňce se nasytí čerstvě mletou kávou.

„Na billboardech?“ zeptám se rychleji, než se stihnu zastavit. S Marunou Verunou, jak na patře přezdíváme šéfově sekretářce, se opravdu nechci vybavovat. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Její jazyk je jedovatější než rulík zlomocný a myšlenky záludnější než podzemní chodby Alcatrazu.

„Nedělej překvapenou, na to ti nikdo neskočí. A moc se nevytahuj, na modelku už jsi stejně za zenitem,“ prská zlostně.

Pokrčím rameny a uhnu, aby mohla projít s naloženým tácem. Nechápu, o čem mluvila, ale zeptat se jí nemůžu...

„Někdy mám fakt chuť podrazit jí nohy,“ uchechtne se Ivo a odlepí se líně od zdi, „předtavuju si, jak by letěla a skončila s tím svým rypákem zanořeným v cukřence. Myslíš, že by vydechovala cukrovou vatu, když je takhle rozžhavená?“

čtvrtek 2. července 2020

Olívie jede na prázdniny

Jsou tu prázdniny, už tradiční čas, kdy si i Olívie Úžasná dává oddych od psaní povídek. Je to období, kdy čerpá inspiraci, regeneruje a prostě jen tak existuje. Čas, který tráví s přáteli v lesích, chodí bosa, plave a nabírá energii.

Co bude v září? Uvidíme;). Ale už teď vám mohu slíbit nový web pro všechny, kteří rádi hledají mezi nebem a zemí. Bude plný návodů, zkušeností a článků. Nosím ho v hlavě už dva roky, a teď konečně dostává reálnou podobu. Moc se těším, až se vylíhne.;)

Nejčtenější povídky z blogu za poslední rok


Dárek pro milence - povídka
„Ty sis letos vzpomněl?“ zeptám se se smíchem manžela, když ho vidím přicházet v dobré náladě s kyticí a lahví sektu. „No dovol! Já přece ...



Vypadni! - povídka
„Vypadni! Slyšíš? Vypadni a už se nikdy nevracej!“ rozzuřená Štěpánka práskne domovními dveřmi, opře se o ně zády a pomalu se sesuje na zem....


… a už se nevracej! - povídka
Volné pokračování povídky z minulého týdne s názvem: Vypadni! „Mami, táta už se k nám nevrátí?“ zeptá se malá Hanička, která nemůže odtr...


Právo na milence I - povídka
„Ale já jsem vdaná,“ zašeptá Vlasta a cítí, jak se jí červeň žene do tváří. Raději skloní hlavu k talíři s polévkou. Slyšela o lázních led...

čtvrtek 25. června 2020

Bosá chodidla do lesa nesmí - povídka

„Jste to vy! Jasně! To snad není možný…“

Hortenzie se snaží vzpamatovat. Všechno pěkně postupně. Je v lese. Leží na zemi. Nad ní stojí chlap, kterého už asi někdy viděla, jen neví kdy a kde. Křičí na ni, a ona neví proč… Bohužel, nemůže utíkat, což zase neví on, ale brzy to zjistí…

„To už ten bordel nosíte do lesa v pytlích!?“ Chlápek v zeleném triku a černých kapsáčích zbrunátní, „co vám ten les udělal?“

Hortenzie se rozhlíží kolem a pohled jí padne na špinavý pytel ležící hned vedle ní. Než stihne cokoliv říct, tak vousatý obr pokračuje: „Přesně kvůli takovým jako jste vy, bych nechal ten les oplotit… A nikoho sem nepouštěl. Nebo jako v Americe – hezky zvážit před vstupem a po odchodu. Nosili byste si výkaly v pytlících s sebou…“ Muž funí vzteky.

Hortenzie jeho zlobu nechápe. Navíc ji děsně bolí noha. „Co jsem provedla?“ zakvílí.

„Vy se ještě ptáte?“ hřmí on. „Taháte odpad do lesa! To se stalo! Jak vás něco takovýho jen napadlo? A hlavně proč? Vždyť já do toho vašeho přiblblýho tábora jezdím každej tejden!“

V tu chvíli jí to dojde. Tohle je ten chlápek, co vyváží odpadky! Je to ten, který přijel v pondělí do tábora a hrozně nadával. Pohádal se s majitelem a popudil si tím celé dámské osazenstvo. „Vy jste ten popelář!“ vypískne a vzápětí si přikryje pusu rukou.

čtvrtek 18. června 2020

Smolná štafeta - povídka

„Ty si ho vážně nevezmeš?“ Květa nevěřícně kroutí hlavou a podává kolegyni krabici kapesníků.

Ta zavrtí hlavou a hlasitě se vysmrká, „nemůžu. To bych nevydržela. To se nedá!“ znovu se rozbrečí.

„Prosím tě… Co se tam včera mohlo stát tak strašnýho? Vždyť jsi se tolik těšila…“

„No právě!“ zaštká Silvie, „mělo to být moc hezký.“

„Standa na to zapomněl?“ napadne Květu.

Silvie zavrtí hlavou. „On se snažil. Moc!“

„Tak v čem je problém?“ Květa nechápe. Pak ji něco napadne: „ Že ty jsi snědla prstýnek? Někde jsem to četla… Nějaký holce se to stalo v luxusní restauraci. Pak trnuly, aby ten diamant vyšel ven… Je to trochu nechutný,“ Květa se ušklíbne. Popadne Silviinu ruku a prohlíží si její prsty. Pro jistotu koukne i na druhou, ale nic nenajde. „Kde máš prstýnek? Tak jak? Spolkla nebo odmítla?“

čtvrtek 11. června 2020

Mé silové zvíře je husa - povídka

„Kolegyně, čekal bych, že budete mít připravenou kalkulaci i pro tuto možnost,“ ředitel firmy netrpělivě klepe tužkou do stolu.

Tak to by bylo super, ale nemám. Kdo mohl čekat, že se šéf obchodníků zblázní a dá výpověď? Dva roky před důchodem. Jen tak – z ničeho nic.

Prostě přišel na poradu managementu, všem poděkoval za pomoc a milou spolupráci, oznámil, že dává výpověď a odešel ze zasedačky. Podle toho, jak se tváří říďa, tak jsme na to měli být připraveni. Netuším jak, a tak jsem raději zticha.

„Co mlčíte? Jak to, že nemám k této variantě finanční rozvahu? Kolik nás bude tahle změna stát? Ovlivní to naše OPEXY, export, plán výroby? Na jak dlouho? Potřebuji vyčíslit možné ztráty, pokud se rozhodnou jít někteří s ním! Sakra!“ ředitel udeří pěstí do stolu.

Nesnáším, když je takhle agresivní. Celá se roztřesu. Nemám na to povahu. Miluju čísla, tabulky, grafy. Tam je všechno průzračně jasné. Každý výpočet má svoji kolonku a je s ní v pohodě. Čísla se nehádají, neřvou, neponižují podřízené.

Naštěstí promluví personální Věrka: „Františku, pro nás všechny je to novinka. Hortenzie nemohla udělat kalkulaci, protože nikdo netušil, že dá Olda výpověď.“

„To o tom opravdu nikdo nevěděl?“ ředitel se rozhlédne po zasedačce.

čtvrtek 4. června 2020

Automat na štěstí - povídka

Na pouti, kousek od řetízkového kolotoče stojí vousatý prodavač v ošuntělém sáčku a vykřikuje: „Štěstíčka! Kupte si štěstíčko! Jestli nevíte, které vybrat, pomůže vám můj přítel papoušek. Vždycky vám vytáhne to správné. Kupte si štěstí!“

Nikdo však k jeho stánku nejde. Lidé ho míjejí, občas nějaké dítě ukáže na pestrobarevného Aru na bidýlku, ale štěstíčko si od rána nekoupil ani jeden člověk. Tak špatnej flek pan Antonín nepamatuje.

Když se u něj zastaví další rodinka, co se chce jen vyfotit s papouškem, Antonín se zeptá: „Proč si tady nikdo nechce koupit štěstíčko?“

Otec rodiny si Antonína změří, „vy jste přijel z daleka, viďte.“

„Přijel… Ale na poutích se štěstíčka vždycky prodávala…“

„No jo, ale tady nemáte šanci. Vsadím se, že v těch papírových sáčcích máte jen pár cetek z plastu.“

„A taky korálky, prstýnky, přívěsky. Pro každého něco!“ hájí se pan Antonín.

„Tady jsou lidi zvyklý na jiný…“

čtvrtek 28. května 2020

Návod na mámu - povídka

„Okamžitě si to ukliď!“ tvůj prst směřuje hrozivě ke křeslu plném odhozeného oblečení. Špinavé spodní prádlo se tu válí s nošenými ponožkami v jednotném mixu s džínsama, několika tričky, mikinou a teplákama. Jak jen zvládne namazat tolik věcí?

„Ale mami! Já teď nemůžu. Já mám…“

„Teď!!! Už jsem řekla. Máš to třídit průběžně. Jak tě vůbec napadne, hodit tu špínu mezi čisté věci?“

„Musím napsat ještě tenhle test do školy. Za chvíli ho mám odeslat.“

„Dobře, dodělej si test, ale pak na to vlítneš a uklidíš.“ Cítíš bezmoc. Vnímáš, že jsi naštvaná. Vidíš tu hromadu a máš chuť ječet, ale zatím se ovládáš. Je ráno a máš spoustu práce.

pátek 22. května 2020

První místo pro Olívii

Musím se vám pochlubit s výhrou😉🥇Vítězný diplom dorazil poštou. 😍🤗 

Zlatou získala moje srdeční povídka: Hotel u maminky***** 

Pokud jste ji nečetli, nebo si ji chcete připomenout, stačí kliknout na odkaz.;)

čtvrtek 21. května 2020

Ptáček přiletí ve středu - povídka

„Jsi skvělá! Miluju tě,“ vydechne Eduard a svalí se na postel.

Dianě zazáří oči. Tohle si tolik přála slyšet! Je to ta nejkrásnější část jejich milování. „Já tebe taky,“ zavrní a schoulí se Eduardovi na rameno.

Eduard ji chlácholivě pohladí po vlasech, ale tím jejich intimní chvilka končí. Eduard se začne rozhlížet, kde nechal kalhoty, košili a spodní prádlo.

Diana už to zná, a tak rychle vyskočí, oblékne si saténový župánek, který více ukazuje, než skrývá, a zeptá se: „Nedal by sis něco k jídlu? Udělala jsem ti španěláky, co máš rád…“

„Vždyť víš, že nemám čas. Musím zpátky do práce…“

„A nemám ti je zabalit do krabičky? Mohl by sis je ohřát...“ Diana si moc přeje, aby se u ní někdy najedl a prodloužil tak iluzi, že jsou normální pár.

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ