Nahá zlodějka - povídka

„Policie české republiky. Otevřete,“ chlap jako hora buší na dveře chatky v zahrádkářské kolonii. Ty se ustrašeně třesou v pantech. Několik jeho kolegů se skrývá v okolí. Jeden z nich vzadu šplhá na převrácený sud pod oknem, aby mohl zkontrolovat situaci uvnitř.

Tohle až budu vyprávět holkám na cvičení. Ty budou valit bulvy! Možná jsem měla, kromě volání zásahovky, brknout alespoň Mařeně a Bohuně, aby to taky viděly. Ale teď už je pozdě. Že mě to nenapadlo dřív!

Člověk by si řekl že je zima, nikde ani noha, všichni se připravují na Vánoce. Třeba já pekla, když jsem si všimla, že dole ve stráni svítí světlo. A přitom Erika říkala, že přijedou až na boží hod. Což je za čtrnáct dní! Taky toho má, holka, moc. Její syn se bude v březnu ženit. Když mi vyprávěla, co je to starostí, nechtěla jsem ani věřit. Teď třeba kvůli tomu malujou celej kvartýr…

„Otevřete, nebo budeme nuceni vyrazit dveře!“ zahřímá policista v černém a nepřestává tlouct energicky na dveře. Jestli udeří ještě párkrát, tak nebudou muset nic vyrážet, protože upadnou samy…

„Ne, ne, počkejte, jdu ven,“ ozve se hlas z chaty.

Nová knížka už je na světě ♥

Má velikou radost. Narodila se již druhá knížka Olívie Úžasné s názvem A co když je to láska? 

Nebývá úplně obvyklé, aby byla mladší sestra větší a silnější než její starší sestřička hned od narození😉. Ale u druhé povídkové knížky Olívie Úžasné tomu tak je. Posuďte sami;) Nakonec, má přece o pěkných pár stránek navíc;) 

Stála by za hřích – povídka 18+

Tak tahle kočka by stála za to, pomyslí si Štěpán. Sleduje blonďatou dívku, blikající hustými řasami, jak si sedá ke stejnému stolu, jen o několik míst vlevo. Vypadá jako panenka.

„Tu tak sbalit, co?“ zašeptá Pavel (ani ne moc potichu). Dívka je stejně neslyší. Místnost je plná směsice hlasů a vrzání židlí o dřevěnou podlahu restaurace. Hosté pilně hledají určená místa u svatební tabule.

„Ta je!“ vydechne Štěpán, „Znáš jí?“

„Těžko! Já tady nemám ánung, kdo je kdo. Poznám tak tebe, ženicha, teď už teda i jeho matku, když mi polila sako becherovkou… Ale jinak nikoho. Seš snad na tom líp?“

Kalhotky si nesundám – povídka 18+

„Vůbec nevím, co mám dělat. Proč se neozýváš? Byl to opravdu tak špatný nápad? Chyba? Chtěla jsem moc?

Kdybys o tom tenkrát nezačala mluvit na večírku, nic by se nestalo. Opravdu! Dál bychom byly „jen“ kamarádky. Jenže jsme se opily a ty jsi asi řekla víc, než jsi chtěla. Anebo to prostě muselo ven! Já věřila té druhé variantě. Teď nevím…

Už je to týden. Tolik bych tě chtěla znovu vidět! Klidně jen jako dřív. Můžeme se tvářit, že se nic nestalo, a jít na kapučíno do naší oblíbené kavárny, vzít děti do parku nebo na hřiště…“

Šárka má chuť napsat za poslední větu velké „PROSÍM!“ Ale neudělá to. Bylo by to zbytečné. Vezme papír s právě napsaným textem a roztrhá ho. Všechny ty kousíčky nasype do kovové misky, pokape olejíčkem z malé modré lahvičky, přidá pár sušených kvítků a všechno to zapálí dlouhou sirkou. Odříkává mantru a dívá se do ohně, dokud nezhasne. Z dopisu zbyde jen létající popel, který spláchne do výlevky.

Kdyby všechno bylo tak jednoduché! Tenhle malý rituál jí má pomoci zapomenout. Ale copak to jde?

A co když je to láska? - nová knížka Olívie Úžasné

Pro mnohé z vás mám dobrou zprávu – knížka bude.😊 Dlouho to vypadalo, že ji letos nevydám, ale nakonec to pro vás několik čtenářek zařídilo a povzbuzovaly mě tak dlouho, až jsem neodolala😍.

Chtěla bych jim tímto poděkovat, že mi dodaly tolik potřebnou energii.

Magické datum, kdy bych si měla dovést knížky z tiskárny a začít balit objednané a uhrazené knížky do obálek, je 12. 12. 2018.

Je to na poslední chvíli, aby se k vám vůbec stihly dostat.

Objednávat po tomto datu knížku pod stromeček již bude, bohužel, dost pozdě, ale může to být i hezký dárek na Valentýna😉.

Držme si palce, ať to vyjde a můžete si ji o svátcích číst vy i vaši přátelé ♡ Níže naleznete seznam povídek z knížky.

Na Facebooku už nevidím vaše povídky. Co s tím?

Také se vám to stalo? Bohužel, nejste sami. Facebook velmi snížil dosahy příspěvků, které chceme, a jako "kompenzaci" navýšil počet sponzorovaných příspěvků (tj. reklam) na našich profilech.

Pokud nechcete o povídky Olívie Úžasné přicházet, máte několik možností, a nejen Facebookových:

Kartářka předpovídá konec - povídka

„Ale ona říkala, že bude konec a brzy …“ Ivana sedí v kavárně a v očích má slzy.

„Nesmíš si to tak brát. Já vážně nechápu, že ty kartářky nedodržují nějaký kodex. Ona ti přece takový věci vůbec nesmí říkat,“ Marcela je rozčílená. Hladí Ivanu po ruce a snaží se jí dodat energii. Sama ale cítí, že se jí moc nedaří, „No tak, Ivo, konec neznamená vždycky smrt…,“ zkouší to alespoň po páté.

„Ale já se jí přece ptala na sebe a na to, co mě čeká,“ Ivana popotáhne. Marně loví v kabelce balíček kapesníků.

„A o čem jste mluvily před tím, než řekla to o tom konci?“

Perfektní vánoční dárek - povídka

„Prostě mě vyhodila…,“ Aleš pokrčí rameny, napije se piva a pokračuje, „Taky tomu nerozumím. Měla mít radost. Bylo to vymyšlený…“ Aleš škytne, koukne do prázdné skleničky od whisky a ukáže barmance, že si to s kámošem dají ještě jednou.

„Ženský jedny zatracený! Jsou to mrchy!“ vyplivne Pavel a kopne do sebe zbytek svého panáka, „Vůbec si nás nezaslouží, „Poslední dárek jsem jí vymejšlel snad tejden a musel jsem ho objednat měsíc dopředu. A víš co? Víš co?“ zdůrazní Pavel ještě jednou.

Aleš zavrtí hlavou. Neví. Viděl jen, že jeho Magda hodila krabici na zem, dupla na ní a pak s brekem odběhla do ložnice. Zkoušel jít za ní a vysvětli jí to, ale nechtěla ho pustit do pokoje. Slyšel jen, jak hystericky ječí: „Vypadni! Jdi si za těma svýma kamarádíčkama! Stejně byl ten dárek pro ně!“ Tohle opravdu nečekal.

Už nikdy žádnou oslavu! - povídka

„Ať už je sedm, ať už je sedm! Ať už to, sakra, skončí!“ zoufalá matka tluče hlavou do stolu a marně přemýšlí, kde se stala chyba. Měl to být krásný narozeninový večírek pro „pár kamarádů“ jejího desetiletého syna, ale všechno se změnilo v noční můru, která ne a ne skončit.

Andrea přitom všechno tak pečlivě připravovala. Sepsala si pro děti spoustu didaktických her (nikoho nezajímají), malování na obličej (použili jen černou), dort se svíčkami (ještě je v ledničce), balónkovou výzdobu (prý je pro mrňata) a dokonce i mísu naplněnou bonbóny (jako střelivo dobrý)…

Ještě před dvěma hodinami si Andrea představovala, jak si děti způsobně sednou kolem prostřeného stolku v obýváku, ona jim nalije dětské šampaňské a společně si připijí na Ludvíkovo zdraví. Budou si chvíli povídat a chroupat u toho její domácí šnečky z listového těsta, pod nimiž si způsobně přidrží papírové talířky se Spidermanem. A zahrají si nějakou tu hru. Místo toho má v obýváku střelnici a pravděpodobně jí čeká výpověď z bytu...

(Ne)přítel v domě - povídka

Stojím za skleněnými dveřmi vedoucími do zahrady a bojím se pohnout. Mohla by mě vidět. Chodím po nablýskaném domě svého syna a mám strach, že udělám nějaký zvuk a ona zjistí, že tu jsem. Nesnesu ten povyk, který dělá, když chce dovnitř. A snacha mi zakázala ji pouštět.

Snažím se to respektovat, stejně jako další instrukce – nikde nenechávám povalovat své věci, každý den se koupu a vyměňuji si spodní prádlo, jednou za měsíc jdu ke kadeřnici a na pedikúru. Vlastně bych měla být ráda, že o mě mají takovou péči, ale připadám si tu jako na návštěvě.

Už rok jsem hostem – s vymezenou místností, vlastní koupelnou a televizí. Měla bych si zvyknout, ale necítím se dobře. Jakoby mě pořád sledovali, kontrolovali, hlídali… Možná jsem paranoidní, ale snacha se vždycky všechno dozví.

Kdo se stěhuje? - povídka

„Tak jsme tady, paninko! Kde začneme?“ huláká asi dvoumetrový chlap u vrátek našeho domku.

Vypadá jako velká almara – široká ramena, mohutný hrudník, ruce jak lopaty. Připomíná mi Hulka, jen není zelený a na hlavě má místo obrovy bujaré kštice přistávací plochu.

„To je nějaký omyl. My se nestěhujeme,“ zavolám zvesela a chci znovu zalézt do tepla.

„Počkejte, paninko, já to tu mám napsaný. Pojďte se podívat!“ Hulk se nedá se odbýt.

Co když je to léčka? Otevřu a on mě praští, prolétne mi hlavou. Rozhodnu se neodemknout a natáhnu ruku nad branku.

Chlápek mi neochotně podá své dokumenty, „Vidíte to? Křemíkova 10, a to je přece tady.“

Zírám na ten papír a nechci věřit tomu, co vidím. Je tam jméno, kompletní adresa, vč. telefonu - vše mého manžela.

Dej mi taky! - povídka 18+

“Ty vole, tak tohle je síla! Vidíš to co já?” vykřikuje přiopile Jarda a málem upadne na cestující před sebou, „Hustý! Ty si to teda rozdávaj!“

Nechápavě se k němu otočím, „O čem to, sakra, blábolíš?“

Stojíme v tramvaji jedoucí z Husinecký na Hlavní nádraží. Právě jsme projeli zatáčkou do ulice, kam smí jen tramvaje, a která snad nemá ani jméno. Vlevo je zeď a vpravo jen ostrůvek zeleně, na kterém jsem nikdy nic pozoruhodného neviděl - prostě trocha trávy a keře.

Teda až do dneška. Jsem si jistý, že tenhle obraz už z hlavy nevymažu. První, co zahlédnu, je bílej zadek. Velkej, macatej ženskej a hýbe se v pravidelném rytmu. Zaostřím a stejně jako polovina cestujících, co si všimli, udělám krok k oknu. Kdybychom stáli na skále, tramvaj převrátíme.

„Že se nestyděj!“ vykřikne babka a snaží se dostat pryč od okna, aby se na to nemusela dívat. Tramvaj, k naší radosti, nečekaně zastaví, a tak máme všichni spoustu času na čumendu...