čtvrtek 27. června 2019

Olivie jede na prázdniny

Původně jsem myslela, že povídku ještě dneska zvlánu, ale podcenila jsem časový posun:(.

Jsem teď v Santa Rose, kousek od Santa Francisca na západním pobřeží USA. Letěla jsem opravdu dlouho, v noci se nevyspala a ještě jsem si neuvědomila, že je tu o 9 hodin více než u nás v Čechách (tady je teď čtvrtek ráno, a vy už máte večer).

Vzhledem k tomu všemu a naprostému nevyspání, zahajuji prázdninový režim již dnes. Aby vám to lépe uteklo, budu na FB dávat alespoň prázdninové povídky z předchozích let blogu - trochu si zavzpomínáme;)


Pohodové prázdniny plné krásných chvil a milých setkání.

Vaše Olívie

čtvrtek 20. června 2019

Chci se hádat! - povídka


„Zase tu dneska stáli – dva. Jeden auťák hned ráno a druhej v poledne. Představ si to! Ty lidi nemaj soudnost. Je snad jasně vidět, že je to vjezd. A pořád nám před něj stavěj auta. Jsou to kreténi neomalený. Dva! Jen za dnešek. Včera čtyři…“

„Hmmm,“ zabručí Mirek a hledá v ledničce něco k jídlu.

„Dneska jsou knedlíky s vajíčkem – máš to na plotně,“ ušklíbne se Jolana.

Mirek se došourá ke sporáku, podívá se pod pokličku a sáhne dlaní na pánev, „Je to studený,“ konstatuje odevzdaně.

„Tak si to vohřej! Si přišel pozdě.“

„Jako vždycky – v půl pátý.“

„Ale já měla hlad už ve tři. Dej si to do mikrovlnky – je to minutka.“

Mirek vezme pánev, postaví ji na prkénko na stole a polévkovou lžící začne jíst už téměř vychladlé jídlo.

„Proč si to neohřeješ?“ Jolana si dá ruce v bok a dívá se na manžela s úkosem.

čtvrtek 13. června 2019

Lojzova obědová záhada - povídka

„Hele, hele, už je tady!“ u stolu v místní hospůdce to zašumí.

„Pssst, chapi! Ať vás neslyší.“

Partička štamgastů zcela nápadně oněmí. Mlčky koukají do svých půllitrů. Jen tuší, že Lojza hned u dveří jako vždycky nasaje známou směs piva a obědů, dojde k prázdnému stolu, odsune židli a sedne si. Chvíli prohlíží jídelní lístek v průhledných deskách, pak pokrčí rameny a objedná si svíčkovou se šesti a pivko.

„Tak co? Ze zeptáme se ho?“ zašeptá Vašek.

„To je blbý…“ odporuje Ivan.

„Není, mě by to taky zajímalo…“ přidá se další ze čtveřice.

čtvrtek 6. června 2019

Krásky se maj… - povídka

Krásný ženský – nesnáším je! Každý den je potkávám a každý den mi zkazí náladu. Jak to sakra dělaj? Jak to, že je nebolí nohy ze šteklí? Jak to, že mají čas každý den si foukat vlasy a dělat dokonalej make-up? Proč jen já mám oteklý nohy i ze zdravotní obuvi, zpocenej obličej a každej večer domu vleču dvě tašky s nákupem? Já chci bejt taky krásná, sobecká a bezstarostná! Jen se usmát a střevíčkem rozšlápnout to, co mi přistane u nohou…

Ale dneska to bude jinak. Dneska si to užiju. Ano, ano. Je to škodolibý, je to hnusný, ale já si to zasloužím. Taková malá radost do života, než nastoupím na další směnu v obchoďáku a budu se do zblbnutí usmívat na lidi, co mají víc peněz i času než já.

Každej blbej den jezdím do Prahy busem. Každej den, v jakýmkoliv počasí, čekám ve frontě na vůz s trojkou na začátku, abych chlápkovi za volantem ukázala průkazku. Každej den poslouchám jeho nerudný kecy a to, jak nějakýho chudáka vyhodí z autobusu, protože nezná systém a nemá drobný. Normálně je mi jich docela líto. Dokonce jsem už jednou platila za takovýho malýho špunta s velkou aktovkou, co jel na návštěvu k babičce a mamka ho, těžko říct proč, vybavila pětistovkou.

Ale tuhletu, tu si užiju. Princezna jak ze seroše. Přihopkala sem v kramflecích, sukýnku sotva pod zadek a sluneční brýle přes celý obličej, přestože je teprve sedm ráno. Viděla jsem ji, jak si vybírá z bankomatu a teď tu cvrliká kámošce do telefonu, že nemá kováky.

čtvrtek 30. května 2019

Opravdový princ musí zabít draka - povídka

Volné pokračování povídky Princové existují? na Vaše přání;)

„Co je dneska k večeři?“

„Nic…“

„Jak to? Mám se snad jít napást?“

„Jak jsem mohla vědět, že zrovna dneska budeš doma? Pokud si vzpomínám, měl jsi mít nějakou firemní akci, stejně jako včera…“

„A co náš syn? Ten má snad taky firemní akci? Ale já vím, čím to je, holčičko. Začala sis chodit do práce a nezvládáš to…“ Oliver neklidně přechází po kuchyni. Občas něco zvedne nebo urovná, pak znovu otevře ledničku a významně se dívá do jejího téměř prázdného chladu.

To už Lada nevydrží a ostře se ohradí: „Náš syn je od včerejška na školce v přírodě, takže doma skutečně večeřet nebude. A já jsem chtěla jít večer do divadla,“ dodá už tišeji.

čtvrtek 23. května 2019

Princové existují? - povídka

„Přišla ti zásilka,“ culí na Ladu v práci kolegyně a pokládá na psací stůl kytici, „Máte doma nějaký výročí?“

Lada zrudne. Tuší, od koho je, a manžel to rozhodně není.

„Jo, jo, výročí…“ zalže a jde do kuchyňky pro vázu. Když dává květiny do vody, všimne si malého balíčku zastrčeného hluboko mezi stonky.

Rozhlédne se kolem a rychle uklidí to malé tajemství do kapsy. Netuší, co v krabičce je, ale tady ji rozbalovat nemůže.

Včera zažila něco, co se vdaným ženám nestává. Nebo by alespoň nemělo. Spala v hotelu s mužem, kterého poznala jen pár hodin před tím. Když se s Jaroslavem představili, začal jí říkat princezno a ona jemu princi. Dnes ráno si přísahala, že už se to nikdy nestane… Nesmí zapomenout na zásady a zdravý rozum. Nesmí, i když Jaroslav tak fantasticky líbá...

čtvrtek 16. května 2019

Do kuchyně nejdu! - povídka

Marcele je 23 let a teprve studuje. Je s podivem, že vlastní rozsáhlý prvorepublikový byt 5+1. Ještě podivnější je, že do toho +1 nikdy nechodí...

Nebylo to tak vždycky. Ještě před pár měsíci patřil tenhle byt jejímu dědečkovi – elegantnímu sedmdesátníkovi na penzi, s břitkým humorem a dobrým srdcem. Jenže Josef Pálava zemřel.

Jeho soused ze starého činžáku jí vyprávěl, jak ho odvezl černý vůz s ratolestmi na zadních dveřích. Neměla ani možnost se rozloučit. Byla ráda, že se stihla z Anglie vrátit na pohřeb. Pak přišlo to překvapení s poslední vůlí, kdy jí děda odkázal svůj milovaný byt kousek od Staroměstského náměstí. Přidal i vzkaz, že doufá, že se jí v něm bude moc hezky bydlet, a pokud možno ho neprodá.

Pořád ji ještě neomrzelo procházet se po prostorné chodbě a hladit kliky dveří. Občas nějakou stiskne a vstoupí dovnitř. Nasaje vůni dřeva, leštěnky na nábytek, historie a starých knih. Jen u kuchyňských dveří od dědovy smrti kliku nestiskla. Nedokázala to...

čtvrtek 9. května 2019

Vážně jsem se chtěla jen dívat - povídka

„Rozmísti si postavy, jak to cítíš,“ zní instrukce pro mladou ženu uprostřed místnosti. Dlouhé černé vlasy jí spadají na záda drobné postavy, kterou by jí mohla závidět téměř každá z nás.

Přesto si oblékla nenápadné černé kalhoty, černý svetr a jen u halenky bez výstřihu si dovolila jinou barvu – zelenou. Není nalíčená. V jejích očích vidím smutek a samotu.

Připadá mi naprosto neuvěřitelné, že právě tahle žena před chvilkou řekla, že je tady, protože si nepřipadá dost ženská, a už vůbec ne sexy.

Důvod mi docvakl, až když ve svém vyprávění dospěla k části, kdy její nedostatek sexappealu označil její manžel jako důvod, proč si našel milenku (údajně manželčin přesný opak).

Sama sebe vidí jen jako výkonný stroj do domácnosti, který zvládá vše vyřešit, uklidit, uvařit, obstarat děti, a na nic víc se nehodí (nemá čas, ani náladu). Potřebuje vědět, co dál... Bojovat o rodinu a snažit ji udržet za každou cenu vč. tolerance milenky, nebo nechat manžela odejít?

čtvrtek 2. května 2019

Zavoláme kámošce! - povídka

„A proč bychom nemohli jít taky jednou někam jen spolu a sami?” Drahuše se snaží už asi po sté rozproudit debatu na tohle téma.

„Jak to myslíš? Vždyť jsme spolu pořád…“ zabručí Slávek. Řídí právě auto a nemá se kam před otázkami své ženy schovat.

„Těžko, ty seš věčně v práci, já pendluju mezi dětma a knihovnou, když už máme chvilku volno, trávíme ji vždycky s někým nebo jedeme k rodičům. Jako třeba teď! Chtěla bych někdy jít jen s tebou. Hezky se obléct, neřešit, jestli se s námi děti náhodou zase nenudí, dát si víno, jídlo, které jsem nevařila, a domů jet třeba taxíkem. Prostě trochu romantiky…“

„Ale, prosím tě, tobě chybí romantika? Vždyť jsme nedávno slavili výročí…“ Slávek dál očima sleduje silnici před sebou a pravou rukou nepřítomně poplácá Drahuši po stehně.

čtvrtek 25. dubna 2019

Zámecké tajemství - povídka

„Madam, dovolte nám, abychom vás jménem pana hraběte Eberharta přivítali na zámku Břehy,“ majordomus se mírně pokloní a předá Silvii květiny ze zámecké zahrady. Zachránil je jen chvíli před tím, než je zahradník s písní na rtech přejel sekačkou.

„Děkuji,“ Silvie je poněkud zaskočena přivítáním i tím, že má proti sobě šest mužů, a ani jedinou ženu. To by se u nich ve firmě, díky rovným příležitostem a genderovému plánu, stát nemohlo.

Ona je však odhodlána poprat se s jakoukoliv situací. Zvládla korporace, zvládne i zámek s bandou lenochů. Hrabě si pro ně sice při prodeji vymínil doživotní zaměstnání, ale ti o tom, jak Silvie doufá, nevědí. A je tu také ta možnost, že by mohli dát výpověď oni sami. A to už ona nějak zařídí.

„Předpokládala jsem, že víte, proč jsem tady…“

„Byla jste nám ohlášena notářem pana hraběte jako vážený host, madam. Vezete nám snad zprávy o panu hraběti?“

„Nejsem žádný host. Jsem nová ředitelka. Zastupuji zde firmu Spa company, která zámek od hraběte Eberharta koupila,“ Silvie zamává před majordomem kupní smlouvou a pak mu ukáže titulní stranu a tu poslední s podpisy.

čtvrtek 18. dubna 2019

Mužům vstup zakázán - povídka


„Jmenuju se Hortenzie, je mi čtyřicet, mám dceru v pubertě a manžela, který se mnou nesouhlasí téměř v ničem… Sem jsem přijela, abych našla sílu to všechno vydržet a nezbláznit se…,“ opakuji si těch pár vět pořád dokola. Jedu poprvé v životě na „Zázračné ženské kruhy“. Moc nevím, co se tam bude dít, ale je mi celkem jasné, že se budeme představovat, vysvětlovat svůj záměr, a já to nechci pokazit.

Když dojedu na planinu uprostřed lesů, první koho mezi stany spatřím, není žena, ale muž oblečený do světle zelených plátěných kalhot s výšivkou. Nic jiného na sobě nemá, snad jen pár peříček v dlouhých vlasech, přívěsky na krku a široké kožené náramky na obou rukách. Zaníceně tluče paličkou do rituálního bubnu a poklepává nohou, na které má u kotníku připevněný pás plný malých mušliček, co o sebe při pohybu chrastí. Oči má zavřené. Nečekala jsem to. Ani ne tak skutečnost, že sedí sám v poledne u vyhaslého ohniště, ale hlavně, že tu bude muž. Myslela jsem, že jde výhradně o ženské setkání…

čtvrtek 11. dubna 2019

Lečo pro ducha - povídka

„Ty máš klíče! Super! Jsi nejlepší“ Lenka se pověsí Šimonovi kolem krku. Dovolená bude!

„Jo, to jo. Jen nevím, jestli budeš mít takovou radost, až ti k tomu něco řeknu,“ Šimon se zamračí na svazek ve své ruce.

„Na tu chalupu jedou i vaši…“ Lenka se odtáhne a otočí se zpátky ke kuchyňské lince. Pokračuje v krájení paprik do leča, „To vážně bude dovolená,“ brblá.

„Ne, ne, to ne, ti se přece rozváděj. Oni už spolu na dovolenou fakt nevyrazí…“ odporuje Šimon, „A máma by na chalupu nejela, ani kdyby se usmířili. Chtějí se toho zbavit a celé to prodat nějakýmu tátovýmu kámošovi…“

„Ale až po naší dovolené, doufám…“ Lenka se podívá na Šimona. Drží přitom v ruce velký nůž.

„Takhle vypadáš dost děsivě, skoro se tě bojím, bu, bu, bu…“ Šimon dělá opičky.

„Co blbneš, Šimone? Tak co je ta hrůza, kterou mi chceš pokazit jedinou dovolenou, co si můžeme dovolit? A proč vaši chtějí tu chalupu prodat?“

„No, ono tam podle nich straší…“ Šimon to tajemně zašeptá a předvede strašidlo, jak nejlépe zvládne.

„Nech toho! Cože, straší? Děláš si legraci?“

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ