„Kolegyně, čekal bych, že budete mít připravenou kalkulaci i pro tuto možnost,“ ředitel firmy netrpělivě klepe tužkou do stolu.
Tak to by bylo super, ale nemám. Kdo mohl čekat, že se šéf obchodníků zblázní a dá výpověď? Dva roky před důchodem. Jen tak – z ničeho nic.
Prostě přišel na poradu managementu, všem poděkoval za pomoc a milou spolupráci, oznámil, že dává výpověď a odešel ze zasedačky. Podle toho, jak se tváří říďa, tak jsme na to měli být připraveni. Netuším jak, a tak jsem raději zticha.
„Co mlčíte? Jak to, že nemám k této variantě finanční rozvahu? Kolik nás bude tahle změna stát? Ovlivní to naše OPEXY, export, plán výroby? Na jak dlouho? Potřebuji vyčíslit možné ztráty, pokud se rozhodnou jít někteří s ním! Sakra!“ ředitel udeří pěstí do stolu.
Nesnáším, když je takhle agresivní. Celá se roztřesu. Nemám na to povahu. Miluju čísla, tabulky, grafy. Tam je všechno průzračně jasné. Každý výpočet má svoji kolonku a je s ní v pohodě. Čísla se nehádají, neřvou, neponižují podřízené.
Naštěstí promluví personální Věrka: „Františku, pro nás všechny je to novinka. Hortenzie nemohla udělat kalkulaci, protože nikdo netušil, že dá Olda výpověď.“
„To o tom opravdu nikdo nevěděl?“ ředitel se rozhlédne po zasedačce.
Jsou tu prázdniny, už tradiční čas, kdy si i Olívie Úžasná dává oddych od psaní povídek. Je to období, kdy čerpá inspiraci, regeneruje a prostě jen tak existuje. Čas, který tráví s přáteli v lesích, chodí bosa, plave a nabírá energii.
