Návod na mámu - povídka

„Okamžitě si to ukliď!“ tvůj prst směřuje hrozivě ke křeslu plném odhozeného oblečení. Špinavé spodní prádlo se tu válí s nošenými ponožkami v jednotném mixu s džínsama, několika tričky, mikinou a teplákama. Jak jen zvládne namazat tolik věcí?

„Ale mami! Já teď nemůžu. Já mám…“

„Teď!!! Už jsem řekla. Máš to třídit průběžně. Jak tě vůbec napadne, hodit tu špínu mezi čisté věci?“

„Musím napsat ještě tenhle test do školy. Za chvíli ho mám odeslat.“

„Dobře, dodělej si test, ale pak na to vlítneš a uklidíš.“ Cítíš bezmoc. Vnímáš, že jsi naštvaná. Vidíš tu hromadu a máš chuť ječet, ale zatím se ovládáš. Je ráno a máš spoustu práce.

Ptáček přiletí ve středu - povídka

„Jsi skvělá! Miluju tě,“ vydechne Eduard a svalí se na postel.

Dianě zazáří oči. Tohle si tolik přála slyšet! Je to ta nejkrásnější část jejich milování. „Já tebe taky,“ zavrní a schoulí se Eduardovi na rameno.

Eduard ji chlácholivě pohladí po vlasech, ale tím jejich intimní chvilka končí. Eduard se začne rozhlížet, kde nechal kalhoty, košili a spodní prádlo.

Diana už to zná, a tak rychle vyskočí, oblékne si saténový župánek, který více ukazuje, než skrývá, a zeptá se: „Nedal by sis něco k jídlu? Udělala jsem ti španěláky, co máš rád…“

„Vždyť víš, že nemám čas. Musím zpátky do práce…“

„A nemám ti je zabalit do krabičky? Mohl by sis je ohřát...“ Diana si moc přeje, aby se u ní někdy najedl a prodloužil tak iluzi, že jsou normální pár.

Pan Lžička - povídka

„Dal bych si čaj… Nějakej dobrej,“ zakloní se Servác na pracovní židli. „Dneska padla.“

„Super nápad. Taky už toho mám dost. Čajovna?“ nadhodí od počítače kolega Ivo.

Alenka je chvíli tiše poslouchá, a pak vypustí do světa smutnou zprávu: „Tak to asi nevyjde. Čajovna je tenhle týden zavřená.“

„Jak to?“ zazní unisono.

Alenka pokrčí rameny. „Asi majitel někam odjel. Fakt nevím. Jen tam visí cedulka ZAVŘENO. Mám uvařit čaj v kuchyňce?“

„NE! Jsme tu celý den zavření. Potřebujeme vypadnout. Navíc nemáme pořádnou konvičku. Není tu jiná čajovna?“

Ivo chvíli kouká do mobilu a pak zavrtí hlavou, „tahle je jediná.“

„A já měl takovou chuť na Pasir Nangku…“

Už nikdy mě nesvedeš! - povídka 18+

„Myslíš, že nás hledaj?“ zeptá se Ondřej Pavlíny a zašlukuje důkladně z cigarety, kterou si právě zapálil v posteli. Když už dělá špatné věci, tak pořádně.

„Nás? Snad tebe, ne? Já nejsem ženich,“ odtuší kráska vedle něj a natáhne ruku po cigaretě.

Ondřej ji poslušně předá. „Tak to já už teď asi taky nejsem...“

„Myslíš?“

Ondřej pokrčí rameny a podívá se na hodinky. Je to jediná věc, kterou mu Pavlína nesvlékla. „Bude dvanáct,“ odtuší.

„To bys ještě stihnul… Pokud teda chceš,“ Pavlína se na posteli otočí, podívá se na Ondřeje a provokativně vyfoukne kouř jeho směrem.

„Bára mě zabije…“

„To asi jo. Jestli tam nedorazíš, jsi mrtvej muž.“

Ondřej pokračuje: „…a pokud mě nezamorduje Bára, tak to udělá její matka.“

Cirkus dneska odjíždí - povídka

Arleta vystupuje z tramvaje. Za sebou táhne těžký kufr na kolečkách a na rameni si nadhazuje tašku – pořád jí klouže dolů. Neupravené havraní vlasy zdobí uvadlá pivoňka, pod očima se jí rozlily černé lívance z nevyspání. Sukně, ještě v noci nažehlená, splihle visí přes kypré boky a smutně zametá prach u chodidel. Na tváři se jí vybarvuje čerstvá modřina.

Věci se nemohly udát víc jinak, než si to Arleta představovala. Ještě včera celá vymydlená, voňavá a žádoucí vítala svého Vincenta v maringotce. Všechno se zdálo na dobré cestě, svatba za rohem a její první štace s cirkusem před nimi.

Ale ona chtěla jít před odjezdem na tancovačku, a to neměla…

Jen hodinku - povídka

„Já teď půjdu do ložnice, zamknu se a hodinu nikomu neodemknu. Nikdo na mě nebude klepat, mlátit do dveří, nebudete se chodit na nic ptát a nic chtít. Prostě budu mít hodinu pro sebe na odpočinek. Jasné?“

Dva páry vykulených očí na mě nevěřícně zírají. Ale já už fakt nemůžu… Bolí mě hlava, tělo je vyčerpané a mysl, ta chudinka vysosaná, ta už jen živoří na okraji zájmu.

A tak jsem to řekla. Poprvé v životě svých dětí jsem nahlas vyřkla myšlenku, že chci být hodinu sama. Ještě jsem ji neměla - nepočítám-li spánek... Ale i ten většinou s někým sdílím. Když je to jen manžel, je to ještě pohoda. Většinou se nám tihle dva naši ďáblíci nasáčkují do postele. Vždycky si jeden z nich najde nějakou výmluvu a ten druhý ho následuje. Přece nebude v pokojíčku sám.

Ale dost už úvah. Můj čas běží. Kouknu se na hodiny, kde nemilosrdná ručička krouží kolem středu. Míjí číslice a nikde se nezdrží ani o vteřinku déle.

Bonton pro milenku - povídka

„Mohl byste mi zapálit oheň v krbu?“ požádá portýra elegantní žena ve středních letech. Právě dorazila do apartmá malého hotýlku, kde nebyla dobrých 10 let. Ani dnes ji sem nepřivedla náhoda, ale tragické okolnosti.

Portýr v lehce opraném livreji se mírně ukloní: „Jistě, madam. Půjdete před tím na večeři? Mám vám objednat čaj?“

„Ráda bych si jídlo snědla tady, jestli je to možné.“ Žena ukáže na dvě položky z jídelního lístku.

Sluha kývne, „zařídím,“ a s mírnou úklonou zmizí z pokoje.

Agáta si odloží kabát do dřevěné skříně s vyřezávaným reliéfem květin. Vždycky se jí tyhle detaily na hotelu líbily. Jestlipak ještě dávají pohádku a čokoládovou pralinkou na polštář? Agáta se podívá směrem k posteli. Ano, je tam sáček z brokátu, a z něj vykukuje okraj potištěného papíru. Vedle leží zabalená pralinka. Agátě sklouzne po tváři zrádná slza, když si vzpomene, jak se o ni s Josefem dělili.

Že by se tu opravdu nic nezměnilo? Z úvah ji vyruší klepání na dveře. Když se otevřou, vstoupí poslíček s košíkem dřeva. „Přála jste si zatopit?“

Plním ti tvé přání… - povídka

„Co tady děláš?“ vypískne Heda, když spatří návštěvu přede dveřmi svého bytu.

Arnošt ukáže na kufr, „myslím, že ti plním přání…“ Zvedne hlavu, věnuje Hedě jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů a teatrálně rozevře náruč.

Heda se ale ani nehne. Naopak. Stojí ve dveřích a pozoruje Arnošta zpoza přivřených víček. „Vyhodila tě?“ sonduje podezřívavě.

„Ne! Nevyhodila. Já odešel sám. Už to nešlo. Nemohli bychom si povídat uvnitř?“ Arnošt zvedne kufr a razí si cestu do předsíně.

Heda ustoupí, zavře za ním vstupní dveře, ale dál ho nezve. Ruce má zkřížené na prsou a pozoruje Arnošta jako pavouka. V bytě ho nechce, ale bojí se ho zabít, aby jí to nepřineslo smůlu…

Arnošt její náladu ignoruje. „Nemáš něco k jídlu?“ zeptá se a žene se do kuchyně, „Mám za sebou úplně příšernej tyjátr s manželkou a od rána jsem nejedl…“

„Co takhle se přezout, když už jsi tady?“

Arnošt se poprvé zarazí: „Nejsi nějaká podrážděná?“

Olívie Úžasná píše humorné povídky ze života, ve kterých se poznáte

Psaní je její vášní. Klára Dvořáková píše blog pod jménem Olívie Úžasná a její povídky nenechají nikoho chladným. Mísí v sobě vášeň, emoce, napětí, a to vše s pořádnou dávkou humoru a nadsázky. Jaká byla její cesta od prvních řádků až k vydání knihy a kde sbírá inspiraci?

Napsala: Martina Richterová pro Ženysro.cz

Kláro, povězte mi, jak jste přišla na přezdívku Olívie Úžasná?

Hledala jsem název pro svůj blog a moje jméno se na internetu vyskytuje příliš často. Tak jsem chtěla něco originálního. A Olívie Úžasná je jen jedna. Navíc je to trochu parodie, stejně jako můj blog. Je to o nás všech, kteří nejsme vždy tak úžasní, jak bychom si přáli.

Vzácný dar pro rodinu - povídka

„Jíst už budete, doufám, sami?“ zeptá se Anna jízlivě a položí na stůl před dvojčata talíře s obědem.

„Ten sarkasmus snad není nutný, drahá…“ ohradí se její manžel Erik. Nezvedne přitom ani oči od mobilu.

Talíře dostali zatím jen jejich synové. Více jak dva Anna neunese. Číšnice z jeho oblíbeného baru by to jistě zvládla lépe, a k tomu má hezčí prsa. Jako kůzlátka. Jakby ne, je jí teprve něco přes dvacet. Už aby znovu otevřeli, nebo se tady z toho zblázní.

„A to byste mi nemohli trochu pomoct?“ naváže Anna na předchozí povzdech.

„A s čím jako? Víš, že vařit neumím. A je to ženská práce,“ zabručí Erik, „Nechápu, co po mně chceš? Moje matka by otce o něco takového v životě nepožádala.“

Telefonát za dob korony - legrácka

„Máš?“

„Mám, ale málo...“

„A co ty?“

„Taky mám - zatím teda. Co budeš dělat, jestli dojde?“

„To nevím. Asi zajdu do nemocnice na infekční, ať to mám rychle za sebou.“

„Ty seš drsná! Neblázni! Zatím se dá koupit. I když těžko říct, jak dlouho ještě. Já se teda děsně bojim, že to chytnu.“

„Já mám větší strach, že to bez dopingu nedám...“

94 povídek na téma Poslední uzel aneb OSKar 2020

Dnes mám pro vás něco speciálního – 94 povídek od 94 skvělých autorů na společné téma Poslední uzel.

Ano, správně hádáte, že jedna z nich je moje.;) Jen vám nesmím prozradit, která to je. Příspěvky jsou totiž soutěžní a vy se můžete stát porotci.

Jak na to?

Stačí jít na stránky pořadatele, kde si můžete stáhnout všechny soutěžní příspěvky. Lze si je nahrát do čtečky nebo je číst jednotlivě na webu.

Na stejné stránce najdete také hodnotitelský list a další instrukce ohledně hlasování. Moc vám přeji, ať se vám povídky líbí a jejich čtení si užijete;). Uzávěrka hlasování je 30. dubna a čeká na vás 850 stran čtení.