Zítra mám tréning - povídka

Karolína Jiřičková je se svým mužem dvacet let. Zítra mají výročí. Tohle datum má v kalendáři pečlivě zakroužkované už pěkně dlouho. Zrušila kvůli tomu pravidelný sedánek s holkama, přesunula manikúru a zašla ke kadeřnici a na kosmetiku. Určitě půjdou s Pavlem na nějakou dobrou večeři, tak chce vypadat hezky.

Teď pro oba připravuje lehkou večeři a pije sklenku bílého vína. Je to takový rituál. Druhou si dá až s Pavlem po večeři. Musí si promluvit o té oslavě. Ještě nic neplánovali, ale věří, že ji chce manžel něčím překvapit...

„Ahoj Jiřičko,“ zavolá Pavel od vchodu a za chvíli už otevírá dveře do kuchyně.

Zatančíš mi? - povídka

Starý muž sedí v houpací křesle a zadumaně si hladí bradu. Musí se oholit. Dnes přijde. Domluvili se. Před sebou vidí ženu s oblými boky a plným výstřihem. Pamatuje si její parfém, chůzi, ladný pohyb rukou, dech vonící po kávě a mentolkách i nakažlivý smích… Jediné, na co si nemůže vzpomenout, je její jméno… Alenka, Zuzanka, Terezka, Alžběta, Monika…? Ne, ne, žádné z nich není to správné.

V duchu ji oslovuje „moje múzo“ nebo také „tanečnice“ a „hvězdičko“. Podle toho, o čem spolu zrovna mluví. Vydrží to celé hodiny. Kvůli ní ráno vstává z postele, kvůli ní se myje, pije kávu a snídá. Kvůli ní chodí na procházky.

Muž si znovu pohladí bradu a pomalým krokem dojde do koupelny. Musí se oholit. Ze skříňky vyndá strojek a zapne ho. Přiloží čepel na tvář a začne. Dneska přijde… Jak jen se ta kráska jmenuje?

Když je jeho tvář dostatečně hladká, dá si na ni kolínskou a jde si odpočinout zpátky do křesla. Chvíli se houpe a usne.

Ale já vám přece volala! - povídka

„Paní Filípková, jste si jistá?“

„Jsem! Volala jsem před týdnem a objednala se na dnešek.“

Kadeřnice nevěřícně kroutí hlavou a listuje objednávkovou knihou, „To je divné. Já vás tady nemám…“

„Musíte mě tam mít! Mluvily jsme spolu po telefonu. Ještě jste říkala, že to není problém a že se na mě těšíte. Nespletla jste si měsíc?“ paní Filípková se snaží zaostřit na čmáranice v sešitě, ale nepřečte nic. Poslední dobou si připadá, že se svět zbláznil.

„Ne, nenašla jsem vás. Stejně jako minule,“ uzavře kadeřnice své pátrání.

„Ale já se objednala – stejně jako minule... Nemůžete mě tam mít pod jiným jménem?“

Kadeřnice pozdvihne obočí, „A pod jakým?“

„Koho tam teda máte dneska na druhou hodinu?“

„Paní Červenou. Střih, dobarvení mahagonu odstín 6/54 a foukaná. Pamatuji si každou zákaznici – i vás, paní Filípková. Jen nerozumím tomu, že vás tu nemám, když říkáte, že jste volala...“

„Ale já mám zítra prezentaci pro 30 lidí. Nemůžu tam jít s odrostama a neostříhaná…“ paní Filípková vypadá zoufale.

„Nějak vás tam nějak vmáčknu, ale bude to náročné… Snad se paní Červená zdrží a stačím obojí…,“ posteskne si kadeřnice a posadí paní Filípkovou před zrcadlo, „Další návštěvu si domluvíme osobně a napíšu vám ji na objednávkovou kartičku. Ať to máme příště v pořádku,“ brumlá kadeřnice při nanášení barvy.

Soutěž a dárky - Olívie Úžasná slaví 3. narozeniny

Díky vám, čtenářkám a čtenářům (ano, muži, je vás podle statistik celých 20 %), je tady Olívie Úžasná již tři roky a zítra otevírá rok čtvrtý.

A protože Olívie od vás dostává dárky celý rok – váš smích, emaily, komentáře, lajky, nákupy knížek a kurzů…, mám v tento slavnostní den dárky pro vás:

1) Prodloužila jsem slevy na kurzy pro váhavé až do této neděle 6. října 2019.

2) Kdo se přihlásí na kurzy tvůrčího psaní začínající 17. října (dlouhodobý) nebo 2. listopadu (víkendový), čeká ho na kurzu dortík a šampaňské na oslavu Olíviiných narozenin;)

3) A hlavně tady pro vás mám soutěž o ceny - také do neděle 6. října 2019.

Právo na milenku - povídka 18+

„Ty jsi pozvala striptéra?“ vypískne Adéla, když uslyší domovní zvonek.

Karolína zrudne, „Ne, to ne, že ne!“ Holčičí mejdan se jim tak hezky rozjel. Žádného chlapa tu nechce.

„Uvidíte, holky,“ mrkne Žaneta a běží otevřít. Za chvíli přijde zpátky se ženou nesoucí růžový kufr.

„Se sem stěhujete?“ vykulí oči Karolína.

„Nikoliv, tohle je pro vás,“ žena se usmívá a poplácá své zavazadlo.

Karolína ztuhne, „Vy mě znáte? Ale já se nestěhuju. Nebo jo?“

Žena neodpoví. Postaví kufr na zem a sundá si kabát. Má pod ním růžové tričko s nápisem „Ďábelská dámská jízda“ s velkým čertem na obrázku pod ním.

Proč jsem ta druhá? - povídka

„Kamile? Stalo se něco v práci?“ ptám se svého přítele, když si k němu přisedám v kavárně. Právě jsem doběhla, ale na stolku už na mě čeká kapučíno a můj oblíbený čokoládový dort.

„Ne,“ zazní jeho stručná odpověď. Na mě se nepodívá, oči upírá ke svému hrnečku, ve kterém intenzivně krouží lžičkou.

„U rodičů? Něco s tátou nebo mámou?“ začínám být nervózní. Volal mi do práce, že se mnou potřebuje mluvit. Osobně. Prý to nepočká ani do večera, kdy se sejdeme doma. A teď, abych to z něj tahala…

„Ne.“

„Tak co se děje?“ Nemám tyhle hry ráda. Vždycky jsem si vážila toho, že spolu komunikujeme velice otevřeně. Asi o hodně víc, než je obvyklé, ale nám to vyhovuje.

„Celkem nic…“

„Tak proč jsi mi volal a proč vypadáš takhle? Víš, co jsme si říkali – maximální otevřenost je základem funkčního vztahu.“

Svatební píseň pro rebelku - povídka

„Říkám ti, že do toho nejdu!“ Lubor se přestává ovládat.

„Jdeš, je to velká šance!“ zasyčí manažer s obličejem až moc blízko.

„Nebudu ze sebe dělat cvičenou opici, jen aby se prodalo víc cédéček…“

„Na cédéčka ti kašlu, jde o ten koncert v hale…“

„Koncert? Myslíš ten s Kleou? Můj nápad to nebyl…“

„Jo, koncert. A byl to skvělej nápad, jste jako oheň a voda. Jen to musíme lidem připomenout. Aby si vás dva uměli představit na jevišti spolu.“

„Kolik se toho prodalo?“

„Necelá půlka. Ještě máš dojem, že si můžeš diktovat podmínky?“

„Sakra!“ Lubor se zamračí, „A co reklama v rádiu, billboardy...?“

„Riziková investice, spousta prachů. Když uděláme, co jsem navrhnul, bude to mít větší efekt a zadara,“ manažerovi planou oči, jako vždycky, když má „skvělý nápad“. Lubor ty chvíle nesnáší.

Bohyně a zloděj mobilů - povídka

Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Že jsem to udělal. Ano, dalo by se to označit za blbinu nebo jako zatracenej omyl, co se neměl nikdy stát… Ale jak to vysvětlím jí? Možná už mě hledají policajti. Určitě všechno ohlásila. Jak jinak? Když vám někdo ukradne telefon za dvacet, možná i třicet táců, prostě zavoláte poldy a chcete, aby vám je našli – telefon i zloděje.

Ještě ráno jsem byl hodnej kluk, kterej se mohl dívat lidem do očí. Teď jsem kriminálník a úchyl. Děsivá kombinace. Měl bych se plížit kanálama. Volal jsem kámošovi, co se vyzná, říkal, ať hlavně držím hubu a ten telefon vypnu. Nejlepší by bylo ho někam zahodit. Teda on to shrnul jinak: „Pořádně ten telefon utři a vyrvi z něj baterku…“

Novinka: Kurzy tvůrčího psaní v Roztokách u Prahy

Tvůrčí psaní učím děti i dospělé, a to metodou, kterou mi předala moje skvělá učitelka, bývalá žákyně Arnošta Lustiga, Dana Emingerová.

Nově teď otevírám termíny v Roztokách u Prahy (15 minut autobusem nebo vlakem z Prahy)

Využijte své šance, kdy jsou kurzy v akci i o polovinu levnější než v Praze. Přesvědčte se na www.KurzyPsani.cz!
 

Olivie jede na prázdniny

Původně jsem myslela, že povídku ještě dneska zvlánu, ale podcenila jsem časový posun:(.

Jsem teď v Santa Rose, kousek od Santa Francisca na západním pobřeží USA. Letěla jsem opravdu dlouho, v noci se nevyspala a ještě jsem si neuvědomila, že je tu o 9 hodin více než u nás v Čechách (tady je teď čtvrtek ráno, a vy už máte večer).

Vzhledem k tomu všemu a naprostému nevyspání, zahajuji prázdninový režim již dnes. Aby vám to lépe uteklo, budu na FB dávat alespoň prázdninové povídky z předchozích let blogu - trochu si zavzpomínáme;)


Pohodové prázdniny plné krásných chvil a milých setkání. Uvidíme se opět v září.;)

Vaše Olívie

Chci se hádat! - povídka

„Zase tu dneska stáli – dva. Jeden auťák hned ráno a druhej v poledne. Představ si to! Ty lidi nemaj soudnost. Je snad jasně vidět, že je to vjezd. A pořád nám před něj stavěj auta. Jsou to kreténi neomalený. Dva! Jen za dnešek. Včera čtyři…“

„Hmmm,“ zabručí Mirek a hledá v ledničce něco k jídlu.

„Dneska jsou knedlíky s vajíčkem – máš to na plotně,“ ušklíbne se Jolana.

Mirek se došourá ke sporáku, podívá se pod pokličku a sáhne dlaní na pánev, „Je to studený,“ konstatuje odevzdaně.

„Tak si to vohřej! Si přišel pozdě.“

„Jako vždycky – v půl pátý.“

„Ale já měla hlad už ve tři. Dej si to do mikrovlnky – je to minutka.“

Mirek vezme pánev, postaví ji na prkénko na stole a polévkovou lžící začne jíst už téměř vychladlé jídlo.

„Proč si to neohřeješ?“ Jolana si dá ruce v bok a dívá se na manžela s úkosem.

Lojzova obědová záhada - povídka

„Hele, hele, už je tady!“ u stolu v místní hospůdce to zašumí.

„Pssst, chapi! Ať vás neslyší.“

Partička štamgastů zcela nápadně oněmí. Mlčky koukají do svých půllitrů. Jen tuší, že Lojza hned u dveří jako vždycky nasaje známou směs piva a obědů, dojde k prázdnému stolu, odsune židli a sedne si. Chvíli prohlíží jídelní lístek v průhledných deskách, pak pokrčí rameny a objedná si svíčkovou se šesti a pivko.

„Tak co? Ze zeptáme se ho?“ zašeptá Vašek.

„To je blbý…“ odporuje Ivan.

„Není, mě by to taky zajímalo…“ přidá se další ze čtveřice.