Vzácný dar pro rodinu - povídka

„Jíst už budete, doufám, sami?“ zeptá se Anna jízlivě a položí na stůl před dvojčata talíře s obědem.

„Ten sarkasmus snad není nutný, drahá…“ ohradí se její manžel Erik. Nezvedne přitom ani oči od mobilu.

Talíře dostali zatím jen jejich synové. Více jak dva Anna neunese. Číšnice z jeho oblíbeného baru by to jistě zvládla lípe, a k tomu má hezčí prsa. Jako kůzlátka. Jakby ne, je jí teprve něco přes dvacet. Už aby znovu otevřeli, nebo se tady z toho zblázní.

„A to byste mi nemohli trochu pomoct?“ naváže Anna na předchozí povzdech.

„A s čím jako? Víš, že vařit neumím. A je to ženská práce,“ zabručí Erik, „Nechápu, co po mně chceš? Moje matka by otce o něco takového v životě nepožádala.“

Telefonát za dob korony - legrácka

„Máš?“

„Mám, ale málo...“

„A co ty?“

„Taky mám - zatím teda. Co budeš dělat, jestli dojde?“

„To nevím. Asi zajdu do nemocnice na infekční, ať to mám rychle za sebou.“

„Ty seš drsná! Neblázni! Zatím se dá koupit. I když těžko říct, jak dlouho ještě. Já se teda děsně bojim, že to chytnu.“

„Já mám větší strach, že to bez dopingu nedám...“

94 povídek na téma Poslední uzel aneb OSKar 2020

Dnes mám pro vás něco speciálního – 94 povídek od 94 skvělých autorů na společné téma Poslední uzel.

Ano, správně hádáte, že jedna z nich je moje.;) Jen vám nesmím prozradit, která to je. Příspěvky jsou totiž soutěžní a vy se můžete stát porotci.

Jak na to?

Stačí jít na stránky pořadatele, kde si můžete stáhnout všechny soutěžní příspěvky. Lze si je nahrát do čtečky nebo je číst jednotlivě na webu.

Na stejné stránce najdete také hodnotitelský list a další instrukce ohledně hlasování. Moc vám přeji, ať se vám povídky líbí a jejich čtení si užijete;). Uzávěrka hlasování je 30. dubna a čeká na vás 850 stran čtení.

Dárek pro milence - povídka

„Ty sis letos vzpomněl?“ zeptám se se smíchem manžela, když ho vidím přicházet v dobré náladě s kyticí a lahví sektu.

„No dovol! Já přece nezapomínám! Dneska máš narozeniny, tak to musíme oslavit,“ vlepí mi pusu a do ruky dá kytku. „Mám pro tebe překvapení!“

„A jaký?“ podivím se. Vždycky dostávám to samé. „Ty jsi tentokrát nekoupil žádný přívěsek na můj náramek?“ Po dvaceti letech by mě tak trochu šokoval. Nemám změny ráda – většinou nevěstí nic dobrého.

Vybalím kytici z papíru. Gerbery! To snad ne! Dostanu kytku třikrát za rok, a on mi dá zrovna kytky, který nesnáším? To to hezky začíná. Mám mu připomenout, co se mi líbí, nebo být ráda, že jsem vůbec něco dostala?

Postavím vázu na stůl v jídelně. Donesu jednohubky a vyndám z příborníku skleničky na sekt.

„Jaký jsi měl den?“ zeptám se, když připravím talířky a zapálím svíčku. Tohle bude jen taková komorní oslava pro nás dva.

„Jo, dobrý, šlo to…“ ozve se z ložnice, kde se Luděk převléká z obleku do něčeho pohodlnějšího. „Představ si, že jsme přijali novou asistentku...“

Máš salám? - povídka

„Vezete ovoce?“ zeptá se mě anglicky celník na letišti v San Franciscu.

„No, absolutely no,“ dušuju se. Četla jsem seznam povolených potravin několikrát, a rozhodně žádné pomeranče do států nepašujeme.

„Tak salámy… Máte salámy?“ doráží muž v uniformě.

„Nemám, vezu jen víno a sýry jako dárek,“ odpovídám utahaně. Tohle je poslední dílek. Dvacet hodin na cestě dá zabrat, a když k tomu máte s sebou ještě dítě, tak dvojnásob. Proč si musel vybrat zrovna nás?

„Mami, já mám hlad,“ ozve se syn.

„Vydrž! Hlavně mlč a nic nedělej. Tady jsi na americkym letišti. Ať nejsme podezřelý.“ Proč děti nechápou, že když budou tihle celníci jen trochu chtít, můžou nás lustrovat až do rána?

„Mami, a jak jako podezřelý?“

Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá - povídka

„Dneska přijdu pozdě, mám toho hodně…“ zabručí manžel a dává si do kožené aktovky notebook.

„Jako vždycky…“ neodpustím si povzdech.

„Jo, někdo tady musí vydělávat!“

„Ano, já se flákám doma na mateřský…“ rýpnu si.

„Hele, já se nechci hádat. Mám toho prostě moc. Jo, a vyžehli mi tu modrou košili a kalhoty. Zítra jedu služebně na Slovensko, tak ať trochu vypadám.“

„Počkej! Jak na Slovensko? Do kdy?“

„Je to čerstvý rozhodnutí ředitele. Chce mě tam. Včera jsem ti to zapomněl říct, ale už mám koupenou letenku. Měla bys mi gratulovat. Je to skvělej posun v kariéře!“

„Když to říkáš…“ Mám neblahé tušení, „a kdy se vracíš?“

„V sobotu. V pátek máme jednání do noci a už nebyly letenky.

„Víš, že jdeme v sobotu na svatbu?“

Kdo je tady zajíček? - povídka

„Zase se tu po tobě ptal… Jestli sis to nerozmyslela. Měla bys to konečně rozseknout…“

„Rozseknout?“ Květa nechce věřit vlastním uším. „Já mám teda úplně jasno! Ať si jede sám, zajíček jeden namachrovanej…“ Květa se trpce ušklíbne a naznačí svému prvnímu zákazníkovi, aby se posadil do křesla před zrcadlem.

„Se nečerti! Kdybys nebyla trapně hrdá, nemusela bys být teď tady…. Já bych po něm skočila hned,“ Simona se přátelsky zašklebí na kolegyni a dál u toho stříhá vlasy dnes už patnáctému zákazníkovi. Ještě dvacet a může jít domů vařit večeři a psát s dětmi úkoly. Zítra a pozítří to samé… Chvílema Květě závidí – ty sny, naděje, volné večery bez rutinních povinností a manžela, který věčně není doma. Kdyby jí nabídl takovej hezkej kluk, to co Květě, šla by na rande hned… Teda, samozřejmě, kdyby už nebyla vdaná...

Zachráním vás! - povídka

„Ne, to nemůže být pravda!“ Lea zoufale tluče na zavřené okýnko, kde měli prodávat jízdenky na lanovku. Tohle je zlý sen nebo omyl. Ano, omyl. Teď se ukáže, že se přehlédla, a ta pitomá lanovka se rozjede.

Lea se podívá nahoru. Lanovka se nehne ani o píď. Jen sedačky se lehce pohupují ve větru. „Neeeee!“ zařve Lea a bezmocně upustí tašky na zem. „Proč já?“

Lea se dívá na náklad u svých nohou a marně přemýšlí, co si počne. Holky už dávno vyrazily. Měly by být za půlkou kopce a začít dobývat vrchol. Bylo to přece domluvený – její společnice vyrazí napřed pěšky a Lea, její metrák živé váhy a věci, které nejsou potřeba k výstupu, pojedou lanovkou. Lea se tak neutahá hned na začátku (z jejího pohledu nesmyslným výstupem) a zbytek trasy už půjde s ostatními. Bláhově si namlouvala, že se tím alespoň částečně narovnají síly. Jaká pošetilost!

A co teď? Je tu několik možností, ale všechny jsou špatně.

Holky, chce to něco akčnějšího! - povídka

„Holky, co kdybysme zkusily něco akčnějšího?“ řekne Alice po třetí sklence pozdního sběru kamarádkám v hotelovém pokoji. Všechny společně leží nebo sedí v bílých županech a osuškách na obrovské posteli s nebesy, pijí víno a jedí nakrájený špek, co dovezla Magda.

„Co máš proti wellnessu? Já si to teda užívám!“ protáhne se Magda a dá si do pusy hrst pražených mandlí, které by doma štítivě obešla. Jednou, dvakrát za rok si to může dovolit…

„Ty nemáš dost akce doma s dětma?“ podiví se Vanda. Sama má doma tři, a je ráda, že leží a nemusí vůbec nic. Jen ať jim to nicnedělání vydrží hezky co nejdéle.

„Mám, ale není to moje akce. Vy byste si nedaly třeba nějakou procházku? Takovej malej výlet bez keců a bez: „To je nuda!“, „Kdy už tam budem?“, „Mami, už to nevydržím – chci čůrat…“, „Je to ještě daleko?““

Hladová svatba - povídka

„Miluju svatby!“ vydechne spokojeně Pepa, zakloní se na židli a pohladí si plné břicho.

„To jo! Taky se vždycky rád nacpu,“ přitaká Vašek a tajně si povolí pod stolem pásek o dvě dírky. Kdyby ho tak viděla jeho trenérka z posilky. To by z těch sedů-lehů, co by dostal navíc, vypustil duši.

„Mně teda trochu vadí, že je to pokaždý svíčková nebo nějaký maso s hranolkama. Proč nepodávají něco lehčího?“ posteskne si Madla.

„Jako salát?“ vyděsí se Pepa, „ten zelenej?!“

„Tak šunková rolka je lehká dost, ne?“ plácne Vašek.

Madla se ušklíbne, „jasně, tučná šlehačka s křenem a spousta éček a soli v šunce…“

Vašek si vzpomene, že do předkrmu sotva kousla. Vlastně snědla jen tu „trávu“ kolem a jeho rajče.

„Tomu se říká nevděk, Madlenko,“ namítne Tonda, „oni tě tady hostěj, a ty brbláš.“ Zvedne skleničku a jedním lokem dopije víno.

Madla zčervená, „já vím, sorry. Darovanému koni…“

Do řeči jí ale vpadne Tonda: „Nebudete tomu věřit, ale já už byl na svatbě, kde jsme měli hlad… A pořádnej!“

Olívie Úžasná - rok 2019 a 2020

Dnes výjimečně nevychází povídka, ale takové zastavení nad minulým rokem. Čím dál častěji si totiž uvědomuji, že to, co prožíváme, není samozřejmé a že se sluší poděkovat za dary, které nám život přináší.

I když něco se povedlo více, a něco méně...

Za největší úspěch minulého roku Olívie Úžasné považuji asi to, že jsem zvládla psát tři roky každý čtvrtek povídku a 2. října 2019 odstartovala už čtvrtý rok Olívie Úžasné.

Za tu dobu je na webu přes 200 příspěvků – povídek, legrácek, rozhovorů… Zcela upřímně - nikdy by mě nenapadlo, že to zvládnu tak dlouho;)

Nejčtenější povídkou loňského roku se stala povídka: Budeme si tykat?

Nejvíce lajků od vás dostala povídka: A co princové? Existují?

A nejlepší skóre (počet přečtení versus lajky) má povídka: Proč jsem ta druhá?. Dostala lajk od 41 % čtenářů. Vezmu-li v úvahu, že mnozí z vás ani nemají FB, je to obrovský úspěch. Děkuji!

Žena v mé skříni - povídka

Max se vrátí z přednášky, otevře skříň s oblečením a ztuhne.

„Co tady děláte?“ vyvalí oči na tmavovlásku sedící proti němu na šuplících s ponožkama.

Žena si přiloží prst na rty: „Pssss! Ať mě neprozradíš…“ zašeptá.

Max se v náhlé předtuše rozhlédne kolem sebe. Podívá se na plakát nad postelí, psací stůl, důvěrně známou točící židli, počítač… Ano, je u sebe v pokoji. Nespletl si dům, ani dveře. Tak co v jeho skříni, sakra, dělá ta ženská?