Jazyk lásky – povídka 15+

„Tak co kecal jsem? Jsou v Maďarsku krásný holky?“

„Ale jo, jsou,“ kývnu Adamovi bez nadšení.

„Přestaň se tak blbě tvářit a usměj se. Takhle žádnou neulovíme,“ Adam se protáhne na lehátku s termální vodou, která nám silným proudem masíruje záda i nohy. Je to specialita místního lázeňského domu. Pokud chcete tuhle slast zažít, musíte se zapsat na konec dlouhého pořadníku a pak si pěkně počkat. Teď už chápu proč. Mám v úmyslu užít si každou minutu.

Adam se ale tváří nevšímavě, místo uvolňování těla, neustále řeší, jestli leží dostatečně sexy.

„Říkám ti, že támhletu blonďatou ještě dneska sbalím,“ kývne hlavou ke dvojici vnadných dívek u bazénu.

„Nerad ti to kazím, kámo, ale určitě mluví jen maďarsky a to ty nedáš…,“ oponuji.

„Nepochybuj! Já se domluvím perfektně. Nezapomeň, že ovládám jazyk lásky, bude ječet blahem,“

Neříkej mi kolego! - povídka

Je krásný letní den a Zbyněk rozhodně neplánoval, že ho stráví v autě se svojí šéfkou. Když mu před dvěma dny řekla, že s ní musí jet prezentovat na druhou stranu republiky, dokonce hlasitě protestoval.

Kreativní ředitelka Anna Marková si v tu chvíli posunula brýle na nose a sjela ho káravým pohledem: „Jak dlouho, že u nás pracujete, kolego? Já myslela, že si své práce vážíte…,“ pak si ukazováčkem vrátila brýle zpátky na své místo, a aniž by čekala na Zbyňkovu odpověď, odvlnila se na vysokých podpatcích do své kanceláře.

Zbyněk zavrčel, ale víc nic. Věděl, že má ředitelka pravdu. Sám sobě slíbil, že v téhle reklamce vydrží alespoň rok - potřebuje praxi po vysoké a jméno vyhlášené agentury YDARA se bude v jeho životopisu hezky vyjímat. Navíc si nedělá iluze, že to jinde bude lepší – už dávno pochopil, že reklamní agentury jsou nemilosrdný business....

A tak si ráno poslušně sbalil věci a čekal před agenturou. Šéfová dorazila novým Mercedesem na poslední chvíli, až jí štěrk lítal od kol. Zbyňka hodně překvapilo, když se otevřely dveře vozu a objevily se štíhlé nohy Anny ve vysokých podpatcích a pak i ona v upnutém krémovém kostýmku.

„Neříkala jste, že na cestu stačí neformální oblečení?“ diví se Zbyněk.

Kdo přežije očistu - povídka

Říkám ti, že nejedu!“

„Jedeš! Jsi tlustej, funíš a navíc jsi mi to slíbil,“ manželka na chvíli přestane balit a podívá se na mě káravým pohledem. Není před ním úniku. S velkým sebezapřením se rozloučím se svým gaučem. Tak rád bych si lehnul!

Ona místo toho objednala nějaký bláznivý pobyt v přírodě, kde mi čtyři dny budou zakazovat pivo, maso a předpokládám, že i kouřit. Proč? Za co? Tak jsem se ožral, no. Nebylo to poprvý a ani naposledy. Jo, bylo to zrovna ten den, co přijela tchýně a ano, ty kamarády jsem si domu taky vodit neměl. Ale za to, že Franta řekl: „Ty krávo, ta baba je vostrá!“ tak za to fakt nemůžu.

„Nemohl bych žádat snížení trestu? Naštípal jsem dříví!“ zkouším smlouvat.

„Tak to je snad normální, ne? Já uvařila, nažehlila, umyla nádobí a teď ti tu balím věci…“ manželka skládá do mého kufru podivně barevné oblečení.

Vražedné manýry - detektivka

„Utekli, určitě utekli…“ portýr celý udýchaný doběhne k recepci a položí ruce na pult, „Lenko, volejte policajty. Na 305 se stal mord!“

„Dejte ty ruce dolů, pane Macháně, teď jsem to utřela,“ zlobí se noční recepční, jakoby neslyšela, co právě řekl.

„Lenko, nic neutírejte, jsou to důkazy. Všechno kolem jsou teď důkazy!“ Macháně ukazuje rozpraženýma rukama na celou halu pětihvězdičkového hotelu.

„Pssst! Pane Macháně! Neplašte nám hosty! Že vy v tom svém kumbálku zase čtete nějakou detektivku,“ zasměje se Lenka a chystá se utřít otisky z recepčního pultu. Teprve teď si všimne jejich barvy, „To je fakt krev?!“ vyděsí se a kecne si na židli.

Tajemství pro doktorku – povídka 18+

Varování: Já to napsat "musela", ale vy to číst nemusíte. Pokud si příběh přečtete, zůstane dlouho ve vás a budete o něm přemýšlet znovu a znovu (alespoň já to tak mám)… Stalo se to? Nestalo? Je ta ženská magor?! Jak to vůbec mohla Olívie napsat? 

Příběh, který nechcete zažít… Chcete se ráno probudit a vědět, že to byl jen sen a i za ten se budete stydět sami před sebou...

*****

„Paní doktorko, nejdříve mi přísahejte, že to nikomu neřeknete. Je to tajemství.“

„Už jsem přísahala – Hippokratovi,“ usměje se lékařka, „Nemusíte se bát. Vše, co mi sdělíte, zůstane jen mezi námi, v této ordinaci.“

„Měla jsem hrozný sen,“ začíná své vyprávění žena. Na první pohled je znát, že se necítí vůbec dobře. Pořád se ošívá, klopí oči k desce stolu a v rukách žmoulá ubrousek.

Dietní bůček pro Pepana - legrácka

„Tohle už nesním. Ode dneška chci jíst zdravě! Musím zhubnout,“ oznámí manžel Pepa, když mu tchýně donese další nášup nedělního oběda.

Vidlička plná bůčku se mi zastaví v půlce cesty, „Jak to myslíš? Zdravě?! To chceš zase začít se sójou nebo co?“

„Říkal jsem zdravě, ne blbě… Sračky nežeru,“ Pepa odstrčí svůj talíř.

„Tak teď fakt nevím! Co teda chceš jíst? Zeleninu?“ nechápavě kroutím hlavou. Jak může kdokoliv pohrdnout zlatavými výpečky v mastné šťávě, těšící se na bramborový knedlík a slaďoučké zelí? Vařit tchýně umí, to zase jo!

„Rozhodně ne takhle!“ Pepa ukazuje na moji porci oběda. Svůj talíř už dvakrát vymetl a teď se mu na něm roztahuje další přídavek.

„A co chceš místo masa?“

„Jak místo? Já chci maso! Jen nějaký libový, a ne tyhle šlejšky.“

Tohle jsem si neměl přát! - povídka

Zakopnu o vystouplý kořen a málem upadnu. Něco mi říkalo, že sem dnes nemám chodit. Je svatojakubská noc a to se na tomhle místě prý plní přání. Všechna, ta skrytá, i ta, o nichž už ani nevíme, že je máme.

Měl jsem odejít mnohem dříve, než stromy ozářil stříbrný měsíc a chlad vykouzlil z mého dechu obláčky páry.

Spatřím ji, když stočím své kroky zpět k domovu. Dívka stojí uprostřed lesní cesty a je úplně nahá. Dívá se mi do očí a vůbec se nesnaží zakrýt.

Dojdu až k ní a natáhnu ruku. Opatrně se jí dotknu. Čekám, že se rozplyne, ale ani se nehne, jen se usměje. Teprve v tu chvíli si všimnu, že má téměř modrá ústa.

„Kdo jsi?“ zašeptám.

Řízek pro Yettiho - legrácka

Už hodinu se drápu na běžkách do kopce. Cíl je jasný. Potřebuji nejlepší fotku na Instáč. Sníh už tam dával kde kdo, ale já budu fotit zvířata. Bez snímku jelena nebo aspoň laně na idylickém pozadí zasněžených hor se zpátky nevrátím.

Bohužel se značně ochladilo, obloha potemněla a začal foukat silný vítr. Tričko s větrovkou se ukázali jako nedostatečné oblečení, pokud zrovna nešplháte na vrchol kopce. A musím čůrat. Hned!

Přestože se mi nechce odhalovat větru a sněhu pozadí, nedá se to odkládat. Odhodím batoh se senem pro jelena do závěje u cesty a zapadnu za stromy. To nemohli vědátoři vymyslet nějakou metodu, jak se vyčůrat a nemuset se u toho skoro celá svléknout?

Když se mi podaří natáhnout si zpátky kalhotky, uslyším funění. Že by jelen? Objevil návnadu? Všude kolem je šedobílá tma, vidím sotva na metr. Opatrně vylezu zpoza stromu a vracím se k cestě. Natahuji uši, funění se smísí s mlaskáním.

Nikdy se jí nevzdám! - povídka

"To víš, že o víkendu už určitě dorazím… Taky tě miluju. Pa, pa…“ Petr s úlevou odloží telefon. Tak tohle by zvládl.

Jeho žena Alice stojí ve dveřích ložnice. Oblečená v teplém županu, nos i velkou část obličeje červenou, v ruce hrst posmrkaných kapesníků.

„Děláš si ze mě prdel? Co to tý svý cácorce slibuješ? Kam si myslíš, že pojedeš? Já sama Péťu v tomhle stavu nezvládnu. A slíbil jsi, že nakoupíš. A taky musíš vyprat, alespoň Péťovi, všechny pyžámka už má propocený…“

„Neboj, to zvládnu,“ Petr se narovná a pohodí blonďatou hlavou, „Vyperu hned a nakoupit dojdu zítra. Péťa pojede na víkend k mojí mamce. Slíbila, že ho pohlídá.“

„Jak jako k babičce? Mě ses ani nezeptal… A to budeš svý nemocný, ubohý dítě vláčet k babičce jenom, aby ses mohl jet pelešit s tou svojí kurvou?! To nemůžeš kvůli nám zůstat alespoň jednou doma?“

Já samec - povídka čtená Jirkou Koběrským

Foto: archiv Jirka Koběrský

Máte rádi legraci a překvapení? Pak si pusťte povídku Já samec načtenou Jirkou JK Koběrským.

Povídka byla nahrána jako ukázka, jak by zněly povídky Olívie Úžasné načtené mužským hlasem. Co tomu říkáte?

50 důvodů, proč už nepojedu lyžovat - legrácka

Nestála jsem na lyžích od střední. Teď, po dvaceti letech, mě ukecali, abych dala lyžím novou šanci. Jak to dopadlo? Proč už nikdy znovu nepojedu? Mám 50 důvodů... 

1) Je tu zima. Proč kdokoliv opouští teplou náruč nížiny kvůli nepohodlí v mrazu a sněhu?

2) Všude je to z kopce nebo do kopce.

3) Nejsem sportovec, sebevrah, ani masochista.

4) Neumím lyžovat!

5) Ostatní mě furt do něčeho nutí! Lyžuj! Běžkuj! Sáňkuj! Drž místa v jídelně! Pohlídej nám děti!

6) Díky poslední výzvě jsem se rozhodla raději pro to lyžování. Přišlo mi méně nebezpečné než 10 rozjívených dětí mých spolubydlících.

Proč tak blbě čumí? - povídka

„Vidíš je? Mohli si nevšimnout, že tohle jsou dámský?“ zašeptá Iveta a hlavou ukáže do chodby vedoucí k šatnám.

„Ty, jo, to je vodvaz!“ vypískne se smíchem Markéta.

„Mně to tak vtipný nepřipadá. Dělej, ať vypadneme!“

Obě na sebe pustí vodu ze sprch a hned, jak mají mokré plavky, seberou ručníky z věšáků a utíkají ke dveřím bazénu.

Do sprchy zatím dojde statná čtyřicátnice ruku v ruce se svým  dvanáctiletým synem. Oba se svléknou a jak vyžadují regule zařízení, pečlivě se nazí namydlí a spláchnou. Za celou dobu si řeknou jen dvě věty: