čtvrtek 18. dubna 2019

Mužům vstup zakázán - povídka

„Jmenuju se Hortenzie, je mi čtyřicet, mám dceru v pubertě a manžela, který se mnou nesouhlasí téměř v ničem… Sem jsem přijela, abych našla sílu to všechno vydržet a nezbláznit se…,“ opakuji si těch pár vět pořád dokola. Jedu poprvé v životě na „Zázračné ženské kruhy“. Moc nevím, co se tam bude dít, ale je mi celkem jasné, že se budeme představovat, vysvětlovat svůj záměr, a já to nechci pokazit.

Když dojedu na planinu uprostřed lesů, první koho mezi stany spatřím, není žena, ale muž oblečený do světle zelených plátěných kalhot s výšivkou. Nic jiného na sobě nemá, snad jen pár peříček v dlouhých vlasech, přívěsky na krku a široké kožené náramky na obou rukách. Zaníceně tluče paličkou do rituálního bubnu a poklepává nohou, na které má u kotníku připevněný pás plný malých mušliček, co o sebe při pohybu chrastí. Oči má zavřené. Nečekala jsem to. Ani ne tak skutečnost, že sedí sám v poledne u vyhaslého ohniště, ale hlavně, že tu bude muž. Myslela jsem, že jde výhradně o ženské setkání…

čtvrtek 11. dubna 2019

Lečo pro ducha - povídka

„Ty máš klíče! Super! Jsi nejlepší“ Lenka se pověsí Šimonovi kolem krku. Dovolená bude!

„Jo, to jo. Jen nevím, jestli budeš mít takovou radost, až ti k tomu něco řeknu,“ Šimon se zamračí na svazek ve své ruce.

„Na tu chalupu jedou i vaši…“ Lenka se odtáhne a otočí se zpátky ke kuchyňské lince. Pokračuje v krájení paprik do leča, „To vážně bude dovolená,“ brblá.

„Ne, ne, to ne, ti se přece rozváděj. Oni už spolu na dovolenou fakt nevyrazí…“ odporuje Šimon, „A máma by na chalupu nejela, ani kdyby se usmířili. Chtějí se toho zbavit a celé to prodat nějakýmu tátovýmu kámošovi…“

„Ale až po naší dovolené, doufám…“ Lenka se podívá na Šimona. Drží přitom v ruce velký nůž.

„Takhle vypadáš dost děsivě, skoro se tě bojím, bu, bu, bu…“ Šimon dělá opičky.

„Co blbneš, Šimone? Tak co je ta hrůza, kterou mi chceš pokazit jedinou dovolenou, co si můžeme dovolit? A proč vaši chtějí tu chalupu prodat?“

„No, ono tam podle nich straší…“ Šimon to tajemně zašeptá a předvede strašidlo, jak nejlépe zvládne.

„Nech toho! Cože, straší? Děláš si legraci?“

čtvrtek 4. dubna 2019

Pověsíš mi poličku? – povídka 15+

„A co kdybys za mnou přijel v sobotu na chatu?“ zašeptala mi do ucha a lehce se přitom opřela o mé rameno.

Snad ona důvěrnost, kterou jsem v našem krátkém vztahu zaznamenal poprvé, ve mně vyvolala naději, že už tento víkend dojde i na něco víc než na letmá políbení. Ano, mnozí cynici by se radovali, že mám movitou partnerku s chatičkou a že se jako kluk z paneláku alespoň dostanu do přírody, ale já myslel jen na jedno.

Viděl jsem Janu uprostřed louky v bílých šatech, které těsně přiléhají na těch správných místech. Představoval jsem si procházky lesem, posezení u bublajícího potůčku (jestli tam teda nějaký je), svačinu v trávě a společné pozorování plaché zvěře. Představoval jsem si romantiku se skleničkou vína u praskajícího ohně v krbu, vzájemné oťukávání a hledání společných témat...

Představoval jsem si, jak sličnou Janu sloupávám z těch šatů s vyzývavým výstřihem, hladím její lýtka až k páskovým botám na vysokém podpatku a opatrně jí je vyzouvám jen těsně před tím, než se na ni vrhnu jako smyslů zbavený kanec... Jenže tohle všechno bylo ve čtvrtek.

čtvrtek 28. března 2019

Smím prosit, má vnitřní ženo? - povídka

„Pojď se mnou na nedělní meditaci…“

„Nejdu!“

„Pojď…“ zaprosí Gábina.

„Zase tam usnu…“ argumentuje Vlasta.

„Neusneš, tam se tancuje…“ přispěchá s vysvětlením Gábina, ale hned si přikryje pusu. Au! Tak to asi neměla prozrazovat.

„Cože?!“

„No, to je taková taneční meditace… To jsme ještě nezkoušely...“

„Co to zase je? Ty si vždycky vymyslíš nějakou blbost, abys měla o čem psát... Copak jsem testovací zvířátko?“ durdí se Vlasta, „Nemohly bysme, pro změnu, zkoušet třeba nějakou vířivku?“

čtvrtek 21. března 2019

Příliš čistý muž - povídka

Hned, jak nastoupí do vagónu metra, všimnu si, že je na něm něco divného. Jen nevím co. Průměrně vysoký, štíhlý, tenisky, džíny, bunda, čepice – naprosto obyčejný, ničím nevybočující z řady ostatních cestujících.

Vejde, stoupne si ke dveřím a na zem položí sportovní tašku. Asi jede z tréningu nebo na zápas, honí se mi hlavou.

Baví mě pozorovat lidi a hádat, co ten člověk dělá, jestli je spokojený, nemocný, ženatý, má děti... A tenhle je takovej jinej. Na první pohled uhlazenej maminčin mazánek. Vsadím se, že pod kšiltovkou má patku s pěšinkou.

Rozhlížím se po ostatních. Nikdo si ho nevšímá. Jen já se k němu musím pořád vracet. Nedá mi pokoj. Co je na něm špatně? V tom mi hlavou bleskne bílá barva. On má sněhobílé tenisky! Úplně! A čisté jsou i kalhoty, bunda, taška na zemi – všechno. Beze šmouhy, beze smítka.

Jak může být někdo takhle čistý? Dneska! Vždyť venku prší – už od rána. Sama mám boty jako družstevnice z JZD, a to jsem šla jen přes sídliště k metru...

čtvrtek 14. března 2019

Cizí náušnice - povídka

Vašek


„Říkám ti, že se to musí umět,“ Vašek si opile šlape na jazyk a sotva se drží na barové židličce.

„A ty to umíš,“ přikyvuje Míra a poplácává Vaška po zádech.

„Jo!“ škytne Vašek a ukáže barmanovi, že si to dají ještě jednou. Barman pokrčí rameny, ale jde jim nalít.

„Hele, řekni mi, jak to děláš…?“ Mirek skelným zrakem zírá na kamaráda.

„To je hrozně jednoduchý! Na ženský musíš fikaně. Třeba minule našla ta moje – jako Dita, v koši se špinavým prádlem náušnici. Prej vypadla z nějaký mý košile. A přišla za mnou, abych jí to jako vysvětlil. Chápeš?“

„Chápu! A co ty? Cos udělal?“ Míra se nakloní k Vaškovi blíž, aby mu nic neuniklo.

čtvrtek 7. března 2019

Budeme si tykat? - povídka

„Co byste řekla, kdybych vás pozval na víno?“

„Že mám čtyři děti,“ odfrkne Karolína a pokračuje v ukládání psacích potřeb. Tohle už slyšela mockrát a její nacvičená věta vždycky zabere.

„Chcete je vzít s sebou?“ podiví se muž vedle ní.

Karolína se přestane snažit nacpat reklamní blok do příliš malého prostoru své kabelky a s úsměvem se na muže podívá, „Ne, to ani ne. Jsou doma a doufám, že víno ještě pěkně dlouho pít nebudou.“

„Uf! Tak to jsme tu sami a můžeme večer do vinárny. Co říkáte? U náměstí by měl být moc příjemný podnik. Doporučili mi ho v hotelu.“

„Tam raději ne. Už jsem tam kdysi byla. Na recepci za to musejí brát provize nebo nerozumí vínu,“ Karolína si uvědomí, že ji ten muž baví. Možná by měla společné účasti na dnešní konferenci využít a zajít si na skleničku s někým neznámým. Flirt jí přece neublíží a už je to pět let…

pondělí 4. března 2019

Olíviin výlet k protinožcům aneb čtyřicítka v kufru

Sabina, Dáša a její kufr plný knih
Olívie Úžasná odletěla do Austrálie. Bohužel, mě nechala doma. Jak to? Vše se stalo díky Dagmar Digma Čechové a facebookové skupině Odstartujte svoji knihu.

V lednu přišla Dáša s nápadem, že místo garderoby, kterou by si sbalila asi většina z nás, zabalí do svého kufru knížky pro Češky a Slovenky, které žijí za velkou louží v knižním nedostatku. Oslovila členy skupiny, a díky jejich příspěvkům, naplnila svůj jediný kufr čtyřiceti knihami.

Sama nechápu, jak se jí do povoleného 30 kg limitu mohly vejít, ale podle všeho (a Facebooku) měla ještě půl kila fóra;). A to vezla i nějaké to oblečení a hlavně dárky pro hostitele. Neuvěřitelné! Až budete někdy balit na daleké cesty, určitě se Dáši zeptejte, jak to dělá.;)

čtvrtek 28. února 2019

My se doma nehádáme - povídka

„Já vážně nevím, co mám dělat…“ Lenka se tváří jako hromádka neštěstí. Utápí své obavy ve třetí sklence vína a dívá se na kamarádku Kristýnu, jako by jí mohla dát rozhřešení.

„Odejít od něj a rozvést se!“ utne už asi stou diskusi na stejné téma rázně Kristýna. Má toho dost. Kdykoliv se spolu posledního půlroku vidí, nemluví Lenka o ničem jiném.

„Neblázni! A co děti?“ oponuje stále stejně Lenka.

„Proč se o tom pořád bavíme? Co ode mě chceš slyšet? Že ty děcka slyší, že se hádáte? Že nikomu a ničemu nepomůžeš, když zatneš zuby a zůstaneš s chlapem, kterej umí akorát kafrat a čumět na fotbal? Já už opravdu nevím. Probraly jsme to stokrát, a ty od něj stejně neodejdeš…“

„A vy se doma nehádáte?“ zeptá se Lenka, která toho hned vzápětí lituje, protože odpověď zná. Kristýna nemá problémy. Žádné. Lépe řečeno, ony by tam i byly, ale Kristýna je přehlíží s nadhledem žirafy dívající se shora do mraveniště.

pondělí 25. února 2019

Přijďte na křest knihy Olívie Úžasné s autorským čtením

Chcete se osobně setkat s autorkou blogu Olívie Úžasné? Zažít křest její druhé knížky s názvem A co když je to láska? Nechat si do knížky napsat osobní věnování? Tak teď máte první možnost!

Ale bude toho mnohem víc. Co takhle poznat učitelku tvůrčího psaní Danu Emingerovou a Yakeena - cestovatele s podmanivým hlasem?

Baví vás poslouchat povídky načtené samotnými autory? Máte rádi jazz?

Většinou jste odpověděli ano?:-) Pak určitě přijďte na Večer autorského čtení v divadle Dobeška (Jasná 1181/6, Praha 4) dne 16. března 2019 v 19:00 hodin.

Těším se na vás!

čtvrtek 21. února 2019

Jen nevinná dětská hra – povídka 18+

„To byl ale blbej nápad…“ konstatuje Honza už asi posté a dál odnáší špinavého nádobí z jídelny do kuchyně.


„Budeš to pořád opakovat? Jak jsem měla vědět, že to takhle dopadne?“ brání se Simona, sundává z velkého stolu ubrus a vyklepává z něj chipsy a drobečky ze včerejších jednohubek do dřezu.

„Ty tvoje hry…“

„Vždycky vás to bavilo…“

„Jak koho, jak koho…“ opakuje Honza významně, „Mě tahle blbost nebavila nikdy, ani jako dítě.“

„Asi proto musím hrát s návštěvama, když ty seš takovej fajnovka.“

„Já jsem fajnovka? Já? A co seš ty?“

„Jak to myslíš?“

„Radši nijak. Ale tentokrát musím mít pravdu, když ti z mejdanu zdrhla půlka hostů.“

čtvrtek 14. února 2019

Tak s touhle nikam nejdu! - povídka

„Nejdu, mám rande,“ řekl jsem Patrikovi, když mě dneska po šichtě lákal na pivko.

Teď tu stojím na ulici s růží v ruce jako idiot a sleduju kolemjdoucí holky. Čekám na svou dívku snů. Podle fotek je jedním slovem krásná – blond mikádo, živé oči plné smíchu, lehce oplácaná a asi s tisícem zájmů, o kterých se umí s lehkostí bavit. Vůbec nechápu, proč si někoho hledá přes internet…

A pak se to stane. Zpoza rohu vyjde blonďaté monstrum v červené péřovce a šine si to přímo ke mně. Ale to nemůže bejt ona. Že ne?

„Ahoj!“ řekne ten parní stroj, „Jsi Tomáš, viď?“

„Jo,“ vypadne ze mě, ještě než to stihnu zadržet. Sakra! Ale třeba je to jen předvoj a Alena přijde za chvíli. Někde se zdržela nebo je v nemocnici… Myšlenky mi jedou hlavou jako rychlík, co nikde nestaví.

„Já jsem Alena,“ řekne ona a já vím, že mě čeká děsnej večer.

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ