Olívie Úžasná jede na prázdniny

Nové věci potřebují čas a prostor, proto jsem se rozhodla pro prázdninovou pauzu v publikování na web.

2. října - na svátek Olívie - tomu budou dva roky od chvíle, kdy jsem spustila povídkový blog Olívie Úžasné, kam každý čtvrtek přidávám nové čtení.

Připadá mi neuvěřitelné, že dnes už je na blogu téměř 130 příspěvků - většinou povídek.

I po tom všem mám spoustu plánů - také letos bych ráda vydala knížku těch nejpovedenějších povídek a tentokrát do ní přidala i ty, které na webu nevyšly a nevyjdou. A také jsem se pustila do románu...

Má nevěrná Věra - povídka

Kdyby mi ještě ten čtvrtek ráno kdokoliv jen naznačil, že mi manželka Věra bude nevěrná, nejdřív bych se zasmál a pak mu rozbil hubu.

Věra není žádná taková. Je to tahoun. Můj kámoš do deště a nepohody. Vždycky jsem se na ni mohl spolehnout. Jsme spolu dvacet let a vychovali jsme dvě děcka, teda hlavně vona, protože já sedím celý dny v kamionu a pendluju Evropou.

Ale už za pár hodin jsem se měl přesvědčit, že co platilo celý náš společný život, může být během jedinýho dne úplně jinak.

Věra byla už nějakou dobu pěkně nevrlá. Nepřikládal jsem tomu žádnou důležitost. Jako ženatý chlap moc dobře vím, že když čeká krámy, mám jít své ženě z cesty, nebrat ji moc vážně a hlavně neodporovat. Jenže tentokrát to trvalo už pár týdnů, což bylo dost divný.

Co když to bouchne? - legrácka

Když naše dítě dostalo ke svým 9. narozeninám velkou krabici s nápisem „Chemistry laboratory“, byla jsem nepochopitelně klidná.

Jednu podobnou sadu už doma měl, a kromě pár plastových nádobek, lžiček, pipety, papírku na měření PH, obsahovala už jen jedlou sodu a kyselinu citronovou... Nic, čeho by se žena-hospodyňka bála. Když jsem zvládla kvašení, kynutí, zavařování a sterilizaci, tak mě nějaká hra pro děti nemá šanci zlomit.

Jak se ale za pár dní ukázalo, neměla jsem ji podceňovat. Mělo mě zarazit už varování, že „hra“ je určena pro děti až od 12+, a i ty mají být pod neustálým dohledem dospělých. Ale přiznejme si – kolik takových varování už jsme na výrobcích pro děti četli? Má je na sobě snad všechno – od nafukovaček do vody, kolečkových bruslí až po lžičky na jídlo....

Vložky křídel zbavené - legrácka

Kdykoliv vidím reklamu na vložky, mám pocit, že bych je měla nosit pořád. Už pro ten pocit ochrany a pohodlí. Kdo by to nechtěl zažít? Myslím, že nám muži musí zákonitě závidět. Máme to tak jednoduché! Stačí si vzít vložku nebo tampon a máme dvakrát větší pocit ochrany a pohodlí. Než kdy?

Zamyslel se někdy nějaký kreativec, jak se to proboha měří? A proč je nemám nosit celý měsíc, když mi to dělá údajně tak dobře na psýchu? Proč je nenabízejí místo osobních strážců nebo pojistek? Pojišťovny by to mohly sponzorovat a mít na nich svá loga. Je to vysloveně nevyužitý reklamní prostor...

Negližé pro pošťáka - povídka

„Já už viděl věci, pánové,“ chlubí se pošťák Honza světácky.

„Nekecej! A co jsi viděl?“ nechá se na vějičku chytit Michal.

„Leda bábu s koksem…,“ ušklíbne se David.

Všichni tři dál třídí poštu pro dnešní roznášku. Je něco po šesté ráno, ale venku už svítí sluníčko. Za chvíli vyrazí do ulic s nacpanými taškami na svoji každodenní obchůzku.

„Tak třeba psi – ti hajzlové mrňaví, ti jsou nejhorší. Zákeřný bestie! Tuhle mě jeden málem rafnul,“ zkouší Michal rozproudit hovor.

„Koho zajímají psi? Já mluvím o ženských,“ Honza naznačí rukama kopečky na svém plochém hrudníku.

Vzkaz od tvé lásky - povídka

„Dobrý den, dovolali jsme se paní Miladě Dvorské?“ hlas moderátora známého rádia Hlahol je až přehnaně medový.

„Ano, co si přejete?“ žena na druhé straně zní nejistě.

„Pokud jste paní Milada, máme pro vás vzkaz od Ladislava.“ Robertův hlas přešel do slavnostního tónu.

Moderátor Robert Hrdina je mediální hvězda - dokáže měnit intonaci na míru dané situaci. Jen málokdo by hádal, že tuhle relaci s přáníčkama nemá rád. Dokonce mu připadá úplně pitomá. Ale jeho zaměstnavatel na ní trvá, protože ji posluchači milují. Posílají si přes ni milostné vzkazy, přáníčka, srdceryvné prosby o odpuštění, dokonce tu měl i pár žádostí o ruku... (Vždycky se najde nějaký blbec, co s tím začne, a ostatní se přidají.)

Nápoj lásky - povídka

„Můžeš mi laskavě připomenout, co tady děláme?“ sykne naštvaně Běta.

„Pšššt! Musíme být potichu. Netuším, jestli nahoře někdo nehlídá,“ odvětí tiše Magda.

„Mám toho dost! Říkala jsi krátká procházka… Teď se tady drápeme do kopce, jako nějaký blbý krtonožky. Vždyť je tma!“ brblá dál Běta.

„Zase taková tma není. Krásně svítí měsíc,“ oponuje Magda, „A krtonožka by to vzala spíš pod zemí…“ V tu chvíli nad dívkami proletí výr a kdesi se ozve volání nočního ptáka.

„Já se bojím. Jdu domů,“ prohlásí rezolutně Běta.

„Neblbni. To byla jen žluna. Za chvíli jsme tam.“

„Já chci jít zpátky hned!“ nedá se Běta.

„Tak běž, ale sama, já musím nahoru. Potřebuju si vyrýpnout pár kořínků,“ konstatuje suše Magda.

Kde jsou děti? - povídka

„Vidíš je?“ řvu na Tomáše a začíná mi docházet, že jsme je fakt ztratili.

„Nevidím!“ odsekne Tomáš, „To byl ale blbej nápad,“ dodá ještě vztekle z posedu a odstrčí smrkovou větev, bránící mu ve výhledu.

Nevím, co ho štve víc. Jestli skutečnost, že jsme ve čtyřech nedokázali ohlídat dvě děti nebo to, že teď může zapomenout na pivo v chatě a místo toho bude lítat v lese po kopcích a hledat svého syna a neteř.

„Matěji! Matějiiiii! Bohunko! Bohunkoooooo!!!!!!!!!!!“ křičím do lesa.

„Neřvi! Plašíš zvěř!“ sjede mě švagrová. Pozná v lese každou kytku i mravence, nesnáší mobilní telefony, veškerou elektroniku, chemii v čemkoliv vč. mýdel a hlavně mě. Bohužel jsem si vzala jejího bráchu a ona mýho, tak máme obě smůlu. Za zády jí říkám Biomařka a snažím se naše řídká setkání nějak přežít.

Dnes přicházím naposledy - povídka

V zámeckém hotelovém pokoji číslo sedm sedí starší dáma v klobouku zdobeném květinami. V rukách, oblečených do krajkových rukaviček, drží odřenou knížku veršů. Kotníky má způsobně překřížené pod židlí a krémovou sukni pečlivě uhlazenou. V očích se jí zračí očekávání.

Dnes je 20. května a svátek má Zbyšek. Její Zbyšek. Za chvíli přijde na jejich "poslední schůzku". Už po třicáté. Přestože se viděli tolikrát, jejich dostaveníčka Viole nikdy nezevšedněla. Vždy byla romantická, krásná a příliš krátká...

Hodiny na starožitném prádelníku odbíjí tři čtvrtě na dvě. Přijde dnes Zbyšek? Viola o něm nemá žádné zprávy. Vídají se jen jednou ročně. Ve stejný den, stejnou hodinu. Celý rok bez jediného dopisu, telefonátu nebo snad SMS zprávy. Nemají na sebe telefonní číslo, neznají své adresy bydliště. Už 30 let jsou tyto informace tabu...

Jak dopadlo hlasování o Blogera roku 2017 na iDnes.cz?

Foto: idnes.cz

Jen díky vám a vašim hlasům, jsem na 5. místě (4. místo mi uniklo o pouhé dva hlasy;)) v anketě o Blogera roku 2017 na iDnes.cz.

Dokonce jsem se dostala do nejužšího výběru Ceny poroty (výsledky ještě nejsou známé).

Už nominace pro mne byla velice milým překvapením a páté místo, když většina blogerek (3 ze 4) umístěných přede mnou, jsou VIP bloggerky iDnesu, beru jako velké ocenění od vás - čtenářek a čtenářů...

Ještě jednou velké díky a u další povídky se těším na viděnou!;)

Vaše Klára alias Olívie Úžasná

Sedm zubů pro štěstí - povídka

„Říkám ti, vezmi si ty chrániče, jinak nikam nejdeš!“ křičím na syna jako hysterka. Nemůžu si pomoct. Strašně se o něj bojím. O jeho hlavu, ruce, nohy, tělo…

„Děláš ze mě trapáka. Budou se mi smát…“ Marek bere s odporem puberťákovi vlastním do ruky sportovní tašku, do které jsem mu nachystala kompletní výbavu chráničů, „Kdybych si oblík tohle všechno, byl bych jako medvěd a ani se nehnul…“

„Ale nic se ti nestane…“ argumentuji.

„Mami, já tam chci vyhrát! Chápeš? Na parkúr se chrániče prostě nenosí...“

Sexy za pár dní - povídka

„Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy… Vážně mi to opakování pomůže, abych si víc věřila?“ vyslovím své pochybnosti nahlas.

„Ale jistě. Uvidíte, že z vás těch pár slov udělá novou ženu,“ lektor se tváří přesvědčivě.

Kdybych jen tušila, co mě čeká, nikdy bych si kurz neobjednala. Ale v tu chvíli jsem řešila jen, že jsem dala za lekce spoustu peněz a že bych neměla zpochybňovat autoritu našeho učitele svým brbláním…

„Jak jsem říkal - stačí dvacet jedna dní pilného opakování a budete si věřit jako nikdy před tím,“ dodá ještě guru a povzbudivě se usměje. Dívám se na jeho bříško nacpané do kalhot o číslo menších, než by potřeboval, a napadne mě, jakou mantru si asi opakuje on…

„Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy…,“ memoruji znovu a znovu. Zatím to nefunguje. V zrcadle vidím nenamalovanou holku s pár kily navíc, kruhama pod očima a rozčepýřenými vlasy. Žádný zázrak se nestal… Třeba zítra.