Logistická rodina - povídka

„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ řeknu manželovi a cítím, jak se u toho třesu.

„Tak mluv,“ utrousí bez zájmu on a maže si už asi osmý chleba máslem.

„Co s těmi chleby budeš dělat, prosím tě?“ nevydržím, přestože jsem chtěla probírat něco úplně jiného.

„Svačinka,“ ušklíbne se a vrazí mezi chleby tlusté kolečko gothaje. Pak všechno splácne a šoupne do pytlíku.

„Ty jdeš do práce? Teď o víkendu?“ podivím se. Emil pracuje ve firmě, kde nikdy šichty neměli…

„Hele, co jsi chtěla? Já musím za chvíli vypadnout.“

„Tak kam jdeš?“

„To je snad jedno, ne?“

„Emile, ty máš ženskou?“

Co v Sama doma nebylo

Dnes mě čekal velký zážitek – mé první natáčení v České televizi. A hned v pořadu, který se nepředtáčí a nestříhá, ale dělá se naživo. Když křest, tak pořádný.;)

Jak to dopadlo? Samotné natáčení neuvěřitelně uteklo. Byla jsem nervózní a občas si nemohla vzpomenout na nějaké to slovíčko, což je u spisovatelky asi docela průšvih, ale přežila jsem;)) Rozhodně velký respekt všem, kteří tenhle stres zvládají každý den;)

Zdaleka jsem nestihla říci všechno, tak kdyby vás zajímala rozšířená verze rozhovoru, najdete ho níže.

Pokud dáváte přednost zkratce, tak tady je odkaz na rozhovor na videu;)

Já vám to pohlídám! - povídka

„Dobrý den,“ pozdravím ve vlaku zamračeného muže. Přešlapuju u toho z nohy na nohu a objemné tašky s nákupy cpu na dvousedačku před ním.

Neobtěžuje se ani odpovědět, jen kývne. V ruce drží rohlík a cpe se nějakým majonézovým hnusem z kelímku.

Ještě jednou se rozhlédnu, jestli opravdu není jiná možnost a nenašlo by se místečko někde jinde. Bohužel nic. Všechna dvousedadla jsou plná – tohle zůstalo prázdné jako poslední z nepřehlédnutelných důvodů.

Muž zachumlaný ve špinavém svetru poklidně přežvykuje, salát si nabírá špičkou nože, kterou střídavě strká do pusy a otírá o nakousaný rohlík. Kolem sedadla se šíří štiplavá vůně cibule a ryb.

Odvaha nebo blbost? aneb Jak jsem hledala název pro knížku

Sebrat odvahu a nazvat tuhle knížku „Právo na milence“ mi trvalo skoro rok. Zdá se vám to divné?

Mně už teď taky. Řešila jsem různé věci – Jak se na to bude dívat maminka? Co manžel? Co na řeknou lidé v ulici, kde bydlíme? Budou mít čtenářky odvahu si knížku s tímhle názvem vůbec koupit a položit ji třeba na noční stolek?

Ano, rok mi trvalo, než jsem si uvědomila, že všechny ty otázky se týkají druhých lidí, a ne mě. Že předjímám věci, které vůbec nemusí být pravda. Přitom sama s tímhle názvem žádný problém nemám...

Líbí se mi. Provokuje, dráždí a zároveň k žádným špatnostem nenabádá. Může být otázkou i odpovědí. Každý si z něj může vzít to, co chce a potřebuje. Stejně jako ze všech povídek Olívie Úžasné...

Když se spisovatelkám plní přání aneb kdo bude kmotr

Nikdy bych nevěřila, že se mi tohle přání splní, a ještě proto nebudu muset nic udělat. Tedy téměř.*;)

Když jsem před třemi lety začala plánovat křest své první knížky Už nikdy mě nelíbej! napadlo mě, že by jí mohl být kmotrem Luboš Beniak.

Jak jsem na to přišla? 

Luboš byl před pár lety ředitelem Reader's Digest Výběru pro střední Evropu a já ve stejném nakladatelství vedla internetové oddělení. Bohužel pak přišel postupný konec firmy a Luboš musel propustit spoustu lidí, včetně mě...

Právo na milence I - povídka

„Ale já jsem vdaná,“ zašeptá Vlasta a cítí, jak se jí červeň žene do tváří. Raději skloní hlavu k talíři s polévkou. Slyšela o lázních ledacos, ale že je to takhle rychlé a přímočaré ji skutečně překvapilo.

„Ale Vlastičko, to přece není nemoc…“ usměje se na ni Radim. „Když vás tak poslouchám, vy si milence rozhodně zasloužíte. Žádná žena nesmí být tak zanedbávána jako vy. To by se mělo trestat!“

Vlasta vykulí oči. „Jak zasloužím? To se přece nesmí. Já a milence! Kdo to kdy slyšel?!“ Vlasta je tak rozčílená, že skoro křičí. Radim si přiloží prst na ústa, ale nic neřekne. Vlasta se ztiší. „Celý život jsem byla manželovi věrná. Nikdy jsem se na jiného ani nepodívala…“ šeptá Vlasta naléhavě směrem k Radimovi nad dávno studenou polévkou.

„Já vím, já vím,“ odpoví chápavě Radim a pohladí ji po ruce. Je to jen vteřinka, aby Vlasta pochopila, že se nechce vnucovat, ale má v něm blízkého přítele.

Bábovka - povídka

„To přece neuděláš!!!“ dcera sleduje každý můj pohyb. V očích má čiré zděšení.

„Udělám,“ řeknu mnohem klidněji, než se cítím. Abych svým slovům dodala na důrazu, napřáhnu zavřenou ruku nad mřížku kanálu.

Stojíme na malém náměstíčku kousek od parkoviště. V dlani držím klíčky od dceřina vozu, které jsem jí sebrala v prvním návalu vzteku. Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, co jsem viděla. Moje malá holčička má milence. A kdyby jen to…

„Mami, to se vysvětlí,“ řekne mi Vanesa konejšivě, „uvidíš.“

„Co se vysvětlí, holčičko? Že se taháš s chlapem, kterému je dvakrát tolik než tobě? Že bereš tátu rodině? Chápeš vůbec, že má dvě malý děti?“

… a už se nevracej! - povídka

Volné pokračování povídky z minulého týdne s názvem: Vypadni!

„Mami, táta už se k nám nevrátí?“ zeptá se malá Hanička, která nemůže odtrhnout oči od okna. Dole na zahradě stojí její otec s cizí paní, kterou objímá a občas i dlouze líbá. Společně sledují stěhováky, kteří z auta vynášejí krabice a nábytek.


„Ne, nevrátí. Ale když s ním budeš chtít mluvit, můžeš. Budou bydlet v přístavku. Máš to kousek…“ zašeptá Štěpánka, stoupne si i s desetiměsíční sestřičkou v náručí za Hanku, zezadu ji obejme druhou rukou a dá jí pusu do vlásků.

Netuší, jak tohle přežije. Každý den se muset dívat, jak její manžel objímá tu cizí ženskou, jak si s ní zařizuje hnízdečko jen pár kroků od jejich domu, kde spolu patnáct let žili.

Všechno se to v ní pere – chce ho nenávidět za to, co jim udělal, za to jak utekl. Zbabělec hnusnej! Zároveň na něm může oči nechat – Felix vypadá čím dál lépe. Odpočatý, nově ostříhaný a motorkářská kombinéza mu moc sluší.

Vypadni! - povídka

„Vypadni! Slyšíš? Vypadni a už se nikdy nevracej!“ rozzuřená Štěpánka práskne domovními dveřmi, opře se o ně zády a pomalu se sesuje na zem. „Já jsem taková kráva! Jak jsem se v něm mohla takhle splést?“

Dveře za ní se rozvibrují nárazy Felixových pěstí. „Tím to neskončilo, holčičko, ten barák je můj! Sbalíš si svoje krámy, fakany a vypadneš. Jasný? Já mám právo žít si svůj život, a ty mi v tom nebudeš bránit. Slyšíš?“ Mocné kopnutí ukončí Felixovo vystoupení, a on konečně odejde.

Štěpánka si přitáhne kolena k bradě a rozbrečí se. Může tohle peklo zvané "konec manželství" vůbec přežít? Rozplyne se tahle "pohádka" vždycky v nekonečných hádkách o děti a to, kdo se odstěhuje z domu? Vždyť nemají kam jít!

A já si přeju… - povídka

„A tahle? Ta je na co?“ Renata drží v ruce podivnou vidličku a fascinovaně naslouchá Zitě, která se právě vrátila z dalšího kurzu. Tentokrát si vybrala umění tónové akupunktury, kde se naučila pomocí ladiček ošetřit čakry, posílit tělo a pak ještě pár triků, o kterých by asi ani neměla mluvit…

„Na tu bacha, ta umí plnit přání…“

„Nekecej! A to stačí takhle s ní bouchnout a něco si přát?“

„Tak nějak. Ale fakt pozor! Víš, jak to dopadá, když ty si něco přeješ,“ Zita se škodolibě ušklíbne a chce ladičku uklidit zpátky do pouzdra.

„Náhodou… Jsem si o tom přečetla knížku a už vím, kde jsem dělala chybu. Teď to bude mnohem lepší. Žádný nehody ani náhody.“

Zítra mám trénink - povídka

Karolína Jiřičková je se svým mužem dvacet let. Zítra mají výročí. Tohle datum má v kalendáři pečlivě zakroužkované už pěkně dlouho. Zrušila kvůli tomu pravidelný sedánek s holkama, přesunula manikúru a zašla ke kadeřnici a na kosmetiku. Určitě půjdou s Pavlem na nějakou dobrou večeři, tak chce vypadat hezky.

Teď pro oba připravuje lehkou večeři a pije sklenku bílého vína. Je to takový rituál. Druhou si dá až s Pavlem po večeři. Musí si promluvit o té oslavě. Ještě nic neplánovali, ale věří, že ji chce manžel něčím překvapit...

„Ahoj Jiřičko,“ zavolá Pavel od vchodu a za chvíli už otevírá dveře do kuchyně.

Zatančíš mi? - povídka

Starý muž sedí v houpací křesle a zadumaně si hladí bradu. Musí se oholit. Dnes přijde. Domluvili se. Před sebou vidí ženu s oblými boky a plným výstřihem. Pamatuje si její parfém, chůzi, ladný pohyb rukou, dech vonící po kávě a mentolkách i nakažlivý smích… Jediné, na co si nemůže vzpomenout, je její jméno… Alenka, Zuzanka, Terezka, Alžběta, Monika…? Ne, ne, žádné z nich není to správné.

V duchu ji oslovuje „moje múzo“ nebo také „tanečnice“ a „hvězdičko“. Podle toho, o čem spolu zrovna mluví. Vydrží to celé hodiny. Kvůli ní ráno vstává z postele, kvůli ní se myje, pije kávu a snídá. Kvůli ní chodí na procházky.

Muž si znovu pohladí bradu a pomalým krokem dojde do koupelny. Musí se oholit. Ze skříňky vyndá strojek a zapne ho. Přiloží čepel na tvář a začne. Dneska přijde… Jak jen se ta kráska jmenuje?

Když je jeho tvář dostatečně hladká, dá si na ni kolínskou a jde si odpočinout zpátky do křesla. Chvíli se houpe a usne.