čtvrtek 16. ledna 2020

Olívie Úžasná - rok 2019 a 2020

Dnes výjimečně nevychází povídka, ale takové zastavení nad minulým rokem. Čím dál častěji si totiž uvědomuji, že to, co prožíváme, není samozřejmé a že se sluší poděkovat za dary, které nám život přináší.

I když něco se povedlo více, a něco méně...

Za největší úspěch minulého roku Olívie Úžasné považuji asi to, že jsem zvládla psát tři roky každý čtvrtek povídku a 2. října 2019 odstartovala už čtvrtý rok Olívie Úžasné.

Za tu dobu je na webu přes 200 příspěvků – povídek, legrácek, rozhovorů… Zcela upřímně - nikdy by mě nenapadlo, že to zvládnu tak dlouho;)

Nejčtenější povídkou loňského roku se stala povídka: Budeme si tykat?

Nejvíce lajků od vás dostala povídka: A co princové? Existují?

A nejlepší skóre (počet přečtení versus lajky) má povídka: Proč jsem ta druhá?. Dostala lajk od 41 % čtenářů. Vezmu-li v úvahu, že mnozí z vás ani nemají FB, je to obrovský úspěch. Děkuji!

čtvrtek 9. ledna 2020

Žena v mé skříni - povídka

Max se vrátí z přednášky, otevře skříň s oblečením a ztuhne.

„Co tady děláte?“ vyvalí oči na tmavovlásku sedící proti němu na šuplících s ponožkama.

Žena si přiloží prst na rty: „Pssss! Ať mě neprozradíš…“ zašeptá.

Max se v náhlé předtuše rozhlédne kolem sebe. Podívá se na plakát nad postelí, psací stůl, důvěrně známou točící židli, počítač… Ano, je u sebe v pokoji. Nespletl si dům, ani dveře. Tak co v jeho skříni, sakra, dělá ta ženská?

čtvrtek 2. ledna 2020

Všechno už je jinak... - povídka

„Tam někde uvnitř jsi musel vědět, jak moc mi chybíš…“ Daniela se v posteli otočí na bok.

„A jak moc jsi scházela ty mně…“ zašeptá Marian, jenomže se nedívá na Danielu, ale do stropu. Ruce má na peřině a v dlaních muchlá povlečení.

„Tak proč jsme se už 20 let neviděli?“ Daniela z Mariana nespouští oči. Její otázka není řečnická, vibruje spoustou otazníků.

„Myslel jsem, že ty mě nechceš vidět…“ Marian na chvilku otočí hlavu jejím směrem.

„Prožili jsme toho tolik…“ protáhne Daniela významně a přitulí se vedle Mariana. Začne se také dívat nahoru. Co tam jen vidí?

„No nevím, jen co jsme vyšli školu, tak jsi odfrčela „dobýt svět“ v tom kabrioletu se staženou střechou a já zůstal čučet tady na tom našem maloměstě…“ z Marianových slov čouhají výčitky jako střípky ze skelné vaty.

čtvrtek 26. prosince 2019

Balíček vánočních povídek

Tyto vánoční svátky jsou už čtvrté na blogu Olívie Úžasné. A tak jsem pro vás dnes vybrala povídky, které na stránkách vyšly a nějak se to dotkly vánoc a vánočních svátků.

Taková krásná rodinná tradice
Vánoce jsou svátky plné pohody. Opravdu? I když se k vám pokaždé nastěhuje celá rodina a nikdo nechce přiložit ruku k dílu? Ale tentokrát bude všechno jinak!

Perfektní vánoční dárek
Měl to vymyšlený. Do detailu. Tak proč teď spí u kamaráda na karimatce?

čtvrtek 19. prosince 2019

Maminko, počkejte, já si to zapíšu! - povídka

„Jani, a opravdu sem tvoje maminka musí jezdit tak často?“ zkouší Mirek opatrně.

Jana ale nevypadá, že by měla chuť diskutovat. Pobíhá po bytě a sbírá cokoliv, co se jí dostane do cesty, a není to zrovna na tom správném místě. Ještě musí vytřít, umýt koupelnu a taky vycídit vypínače…

„Jani, haló, tady Mirek – tvůj manžel. Můžeš se na chvíli zastavit?“ Mirek stoupne Janě do cesty, rozpřáhne ruce, a když se přiblíží, zadrží ji.

„Co blbneš, Jani?“ zašeptá jí chlácholivě do ucha.

Jana se chce nejdříve naštvat, že ji zdržuje, a chce Mirka seřvat. Chce mu říct, jak ji zlobí, že jí nepomáhá v pátečním kalupu, který už ani nepřipomíná úklid, spíš přípravu na inspekci z místní hygienické stanice, ale pak svěsí ramena a vzlykne: „Já už nemůžu. Celý týden v práci a pak tohle…“

„Tak proč se na to nevykašleš?“ zeptá se snad už posté Mirek.

„Nemůžu, vždyť víš, co mi mamka zase řekne: „Janičko, takhle jsem tě to neučila. Žena má o svůj domov pečovat. Ty jsi ještě neumyla okna? A co ty vypínače? Máš na nich otisky. Ty si taky ničeho nevšimneš. Pomohla bych ti, ale mám čerstvou manikúru a nechci si poškodit lak…““ Jana zatřepe rukou s olámanými nehty Mirkovi před obličejem v náznaku matčina oblíbeného gesta.

čtvrtek 12. prosince 2019

Dej sem ten mobil! - povídka

To mi, sakra, ten Jindřich nemohl přijít naproti? Moc dobře ví, jak nerada chodím přes park sama potmě. Navíc jsem včera četla ten článek o tom chudákovi dědouškovi, co ho sflákali nějací výrostci pro pár korun. Na jeho obličej plný modřin hned tak nezapomenu.

Je tu tma jak v pytli. Polovina lamp nesvítí. To mají všichni večerku? Přede mnou jde jen můj dlouhý stín. Vzduch už je pěkně chladný – z pusy vyfukuji obláčky, část z nich se mi usazuje na šále v podobě drobných kapek. Nejraději bych si vzala sluchátka, abych neslyšela to ticho všude kolem. Teď! Někomu pod botou praskla větvička. Ale kde? Ohlížím se jako káča, ale nikoho nevidím.

čtvrtek 5. prosince 2019

Logistická rodina - povídka

„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ řeknu manželovi a cítím, jak se u toho třesu.

„Tak mluv,“ utrousí bez zájmu on a maže si už asi osmý chleba máslem.

„Co s těmi chleby budeš dělat, prosím tě?“ nevydržím, přestože jsem chtěla probírat něco úplně jiného.

„Svačinka,“ ušklíbne se a vrazí mezi chleby tlusté kolečko gothaje. Pak všechno splácne a šoupne do pytlíku.

„Ty jdeš do práce? Teď o víkendu?“ podivím se. Emil pracuje ve firmě, kde nikdy šichty neměli…

„Hele, co jsi chtěla? Já musím za chvíli vypadnout.“

„Tak kam jdeš?“

„To je snad jedno, ne?“

„Emile, ty máš ženskou?“

úterý 3. prosince 2019

Co v Sama doma nebylo

Dnes mě čekal velký zážitek – mé první natáčení v České televizi. A hned v pořadu, který se nepředtáčí a nestříhá, ale dělá se naživo. Když křest, tak pořádný.;)

Jak to dopadlo? Samotné natáčení neuvěřitelně uteklo. Byla jsem nervózní a občas si nemohla vzpomenout na nějaké to slovíčko, což je u spisovatelky asi docela průšvih, ale přežila jsem;)) Rozhodně velký respekt všem, kteří tenhle stres zvládají každý den;)

Zdaleka jsem nestihla říci všechno, tak kdyby vás zajímala rozšířená verze rozhovoru, najdete ho níže.

Pokud dáváte přednost zkratce, tak tady je odkaz na rozhovor na videu;)




čtvrtek 28. listopadu 2019

Já vám to pohlídám! - povídka

„Dobrý den,“ pozdravím ve vlaku zamračeného muže. Přešlapuju u toho z nohy na nohu a objemné tašky s nákupy cpu na dvousedačku před ním.

Neobtěžuje se ani odpovědět, jen kývne. V ruce drží rohlík a cpe se nějakým majonézovým hnusem z kelímku.

Ještě jednou se rozhlédnu, jestli opravdu není jiná možnost a nenašlo by se místečko někde jinde. Bohužel nic. Všechna dvousedadla jsou plná – tohle zůstalo prázdné jako poslední z nepřehlédnutelných důvodů.

Muž zachumlaný ve špinavém svetru poklidně přežvykuje, salát si nabírá špičkou nože, kterou střídavě strká do pusy a otírá o nakousaný rohlík. Kolem sedadla se šíří štiplavá vůně cibule a ryb.

středa 27. listopadu 2019

Odvaha nebo blbost? aneb Jak jsem hledala název pro knížku

Sebrat odvahu a nazvat tuhle knížku „Právo na milence“ mi trvalo skoro rok. Zdá se vám to divné?

Mně už teď taky. Řešila jsem různé věci – Jak se na to bude dívat maminka? Co manžel? Co na řeknou lidé v ulici, kde bydlíme? Budou mít čtenářky odvahu si knížku s tímhle názvem vůbec koupit a položit ji třeba na noční stolek?

Ano, rok mi trvalo, než jsem si uvědomila, že všechny ty otázky se týkají druhých lidí, a ne mě. Že předjímám věci, které vůbec nemusí být pravda. Přitom sama s tímhle názvem žádný problém nemám...

Líbí se mi. Provokuje, dráždí a zároveň k žádným špatnostem nenabádá. Může být otázkou i odpovědí. Každý si z něj může vzít to, co chce a potřebuje. Stejně jako ze všech povídek Olívie Úžasné...

pondělí 25. listopadu 2019

Když se spisovatelkám plní přání aneb kdo bude kmotr

Nikdy bych nevěřila, že se mi tohle přání splní, a ještě proto nebudu muset nic udělat. Tedy téměř.*;)

Když jsem před třemi lety začala plánovat křest své první knížky Už nikdy mě nelíbej! napadlo mě, že by jí mohl být kmotrem Luboš Beniak.

Jak jsem na to přišla? 

Luboš byl před pár lety ředitelem Reader's Digest Výběru pro střední Evropu a já ve stejném nakladatelství vedla internetové oddělení. Bohužel pak přišel postupný konec firmy a Luboš musel propustit spoustu lidí, včetně mě...

čtvrtek 21. listopadu 2019

Právo na milence I - povídka

„Ale já jsem vdaná,“ zašeptá Vlasta a cítí, jak se jí červeň žene do tváří. Raději skloní hlavu k talíři s polévkou. Slyšela o lázních ledacos, ale že je to takhle rychlé a přímočaré ji skutečně překvapilo.

„Ale Vlastičko, to přece není nemoc…“ usměje se na ni Radim. „Když vás tak poslouchám, vy si milence rozhodně zasloužíte. Žádná žena nesmí být tak zanedbávána jako vy. To by se mělo trestat!“

Vlasta vykulí oči. „Jak zasloužím? To se přece nesmí. Já a milence! Kdo to kdy slyšel?!“ Vlasta je tak rozčílená, že skoro křičí. Radim si přiloží prst na ústa, ale nic neřekne. Vlasta se ztiší. „Celý život jsem byla manželovi věrná. Nikdy jsem se na jiného ani nepodívala…“ šeptá Vlasta naléhavě směrem k Radimovi nad dávno studenou polévkou.

„Já vím, já vím,“ odpoví chápavě Radim a pohladí ji po ruce. Je to jen vteřinka, aby Vlasta pochopila, že se nechce vnucovat, ale má v něm blízkého přítele.

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ