Opravdový princ musí zabít draka - povídka

Volné pokračování povídky Princové existují? na Vaše přání;)

„Co je dneska k večeři?“

„Nic…“

„Jak to? Mám se snad jít napást?“

„Jak jsem mohla vědět, že zrovna dneska budeš doma? Pokud si vzpomínám, měl jsi mít nějakou firemní akci, stejně jako včera…“

„A co náš syn? Ten má snad taky firemní akci? Ale já vím, čím to je, holčičko. Začala sis chodit do práce a nezvládáš to…“ Oliver neklidně přechází po kuchyni. Občas něco zvedne nebo urovná, pak znovu otevře ledničku a významně se dívá do jejího téměř prázdného chladu.

To už Lada nevydrží a ostře se ohradí: „Náš syn je od včerejška na školce v přírodě, takže doma skutečně večeřet nebude. A já jsem chtěla jít večer do divadla,“ dodá už tišeji.

Právo na milence II (A co princové? Existují?) - povídka

„Přišla ti zásilka,“ culí na Ladu v práci kolegyně a pokládá na psací stůl kytici, „Máte doma nějaký výročí?“

Lada zrudne. Tuší, od koho je, a manžel to rozhodně není.

„Jo, jo, výročí…“ zalže a jde do kuchyňky pro vázu. Když dává květiny do vody, všimne si malého balíčku zastrčeného hluboko mezi stonky.

Rozhlédne se kolem a rychle uklidí to malé tajemství do kapsy. Netuší, co v krabičce je, ale tady ji rozbalovat nemůže.

Včera zažila něco, co se vdaným ženám nestává. Nebo by alespoň nemělo. Spala v hotelu s mužem, kterého poznala jen pár hodin před tím. Když se s Jaroslavem představili, začal jí říkat princezno a ona jemu princi. Dnes ráno si přísahala, že už se to nikdy nestane… Nesmí zapomenout na zásady a zdravý rozum. Nesmí, i když Jaroslav tak fantasticky líbá...

Jediná na světě - povídka

„Hani, ty tvoje jednohubky! Kam chodíš na recepty?“

„Co jsi tam dala za bylinky? Ty krevety na grilu nádherně voní!“

„Jak děláš tu rajčatovou čalamádu na bagety? Je v ní Koriandr? Chutná božsky!“

Měla bych vnímat pochvalné hlaholení našich hostů, ale jsem úplně mimo. Nedokážu přestat sledovat svého manžela, jak se naklání k Lídě a společně se smějí další z jejích vtipných poznámek. Prsa jí přitom poskakují v hlubokém dekoltu.

Není to spravedlivé, protože nádavkem k výrazným tvarům, jí do vínku ještě víly nadělily modré oči a široký úsměv, který jí pokaždé doslova rozzáří obličej. Podvědomě máte chuť ji rozesmávat znovu a znovu, jen abyste ho viděli. Když k tomu přidám její blonďatou svatozář a dlouhé nohy v krátkých šortkách, je těžké na ni nežárlit.

Nemohla by si, kruci, začít povídat s někým jiným?! Lidí je tu přece dost.

Jen já mám pecku! - pohádka, co měla být bajkou

„Mám pecku!“ nadme se meruňka pýchou v celé své kulatosti.

„No, to se máš..,“ ušklíbne se její soused jablko.

„Ty nemáš pecku?“ doráží ta s peckou znovu.

„Ne, já nemám pecku. Na co taky? Já mám jadýrka.“

„To máš blbý,“ meruňka už je nafouknutá jako pouťový balonek.

„Proč?“ Jablko začíná být naštvané: „Víš, kolik z mých semínek může vyrůst stromů?“

„A to se jako vytahuješ, že můžeš mít víc dětí než já? To je od tebe krutý,“ meruňka natahuje na pláč.

Jak Stamichman poprvé a naposledy tancoval - nové pověsti o horském duchovi Králického Sněžníku

Stamichman miluje posvícení, protože se všichni večer sejdou v hospodě, hraje muzika a nacpou si břicha. Stamichman se rád dívá, jak všichni až do rána tančí a zpívají. I on zpívá s nimi, ale nikdy netančí. Nenosí boty a ani nemá chuť něco takového zkoušet.
Dnes je přesně ten velký den. Večer bude na tancovačce i Bětuška! Stamichman se moc těší, jak si spolu sednou a dají si ty její koláče. Bětuška se tak krásně směje!
Když se Stamichman pečlivě umyl, učesal a slavnostně oblékl, vyrazil k hospodě. Už z dálky je slyšet hlasitou hudbu – basa si povídá s harmonikou a trubka všechny vede. Stamichman vstoupí do místnosti plné hlučících vesničanů. Zábava už je v plném proudu.

Pohádka o chlebíčcích - pohádka, která je k snědku;)

Bylo, nebylo, za horou bramborového salátu a řekou láku od okurek, jedno malé město velké asi jako obložená mísa. Jeho obyvatelé se mezi sebou dobře znali a rádi pořádali všemožné oslavy uprostřed oválného náměstíčka s majonézovou fontánkou.

Dnes je ve městečku velká sláva, jako každé čerstvé ráno - svatby.

Vdává se uzený losos s kaparou, šunka se sýrem, slečna okurka s uherským salámem... Mnoho párů spolu vstupuje do stavu chuťové symbiózy, aby se společně splynuly v jedno tělo a jeden požitek.

Stamichman škodílek - nové pověsti o horském duchovi Králického Sněžníku

Stamichman se hrozně nerad nudí. Nikdy nevydrží na jednom místě. A když může, dopřává si tu radost a utahuje si z lidí.
V dávných dobách se hurónsky smál, když zafoukal do komína, až saze létaly po chalupě a usazovaly se na bílých peřinách. Posílal vítr pootvírat všechna okna – chalupníci pak běhali po místnosti, zakopávajíce jeden o druhého, když se snažili okna opět zavřít a vyhnat tak průvan ze světnice.

Tu a tam převrátil fůru se senem či s dřívím, postrašil bábu s roštím, prohnal se starým mlýnem v roztodivném převleku nebo rozehrál stínovou hru na děti, které se zapomněly po klekání v lese.

Jak si chtěl Stamichman zajezdit na sněhu - nové pověsti o horském duchovi Králického Sněžníku

Stamichman se jednoho dne rozhodl, že si zajezdí na sněhu. Nevybral si k tomu žádný malý kopeček, kde se klouzaly děti, ale jižní stranu Králického Sněžníku – nejvyšší horu široko daleko. Stráň tu byla holá, široká a prudká. Už se těšil. To bude jízda!
Všude se válely naducané sněhové peřiny a Stamichmanovy nohy se s vrzáním bořily do sněhu hluboko až po kolena. „Brrrr, to je zima..“ Začíná mu zalézat za nehty silných nohou. Nejhorší je to na placatých palcích. Stamichman litoval, že mu na nehtech nerostou husté chlupy jako jinde na nohách, aby jej před zimou ochránily.
Stamichman si sedl na hranu kopce a odstrčil se. Ale co to?! Nejede to! Zadek se zabořil do měkké bílé duchny, takže to vypadalo, jako by se propadl do záchodové díry – jen dlouhé nohy mu čněly ven podobné dvěma silným větvím bez listí. To je ale nadělení! Těžce se vyškrábal ven a dlouho pak dumal, jak to provede.

Hry mocných - pohádka pro dospělé

Tak se dneska pobavíme, řekl si Pánbůh a podíval se z nebe dolů na svět. Koho pak si dneska vyberu? „Hm, hm,“ drbe se v bílých vousech a přemítá. "Čert už tu dlouho nebyl! Zavolám si čerta. Bude legrace!" I učiní, jak řekl, a povolá čerta k audienci.

"Proč mne voláš, pane Bože?" diví se čert.

"Slyšel jsem, že máte málo duší, čerte," zvedá obočí Pánbůh.

Čert sklopí oči a kopytem hrabe v oblaku, až bílé chomáčky odlétávají.