Stamichman se jednoho dne rozhodl, že si zajezdí na sněhu. Nevybral si k tomu žádný malý kopeček, kde se klouzaly děti, ale jižní stranu Králického Sněžníku – nejvyšší horu široko daleko. Stráň tu byla holá, široká a prudká. Už se těšil. To bude jízda! Všude se válely naducané sněhové peřiny a Stamichmanovy nohy se s vrzáním bořily do sněhu hluboko až po kolena. „Brrrr, to je zima..“ Začíná mu zalézat za nehty silných nohou. Nejhorší je to na placatých palcích. Stamichman litoval, že mu na nehtech nerostou husté chlupy jako jinde na nohách, aby jej před zimou ochránily.
Stamichman si sedl na hranu kopce a odstrčil se. Ale co to?! Nejede to! Zadek se zabořil do měkké bílé duchny, takže to vypadalo, jako by se propadl do záchodové díry – jen dlouhé nohy mu čněly ven podobné dvěma silným větvím bez listí. To je ale nadělení! Těžce se vyškrábal ven a dlouho pak dumal, jak to provede.
„Že bych si vyrobil vozítko?“
„Ne, ne, to je moc práce,“ uvažoval nahlas Stamichman.
„Zmrazím si kus ledu, pak to bude klouzat…“
„..A nastydnu se,“ odpověděl si sám sobě.
„Radši urovnám svah! Povolám vítr, aby zametl a mlhu, aby mi klouzačku hezky uhladila…“
A jak řekl, tak také učinil. Zavolal vítr a nechal ho mocným dechem klouzačku zamést. Jenže, jak tak vítr klouzačku rovnal, Stamichman pořád pobíhal kolem a netrpělivě vítr popoháněl, že mu to nějak moc dlouho trvá. Za chvíli bude tma a on se ještě nesvezl.
Nakonec nevydržel a zavolal vichřici na pomoc. Ale to neměl dělat! Vichřice se začala s větrem předhánět, kdo odfoukne více sněhu.
„Fííí!!!“ zavál vítr, až byla všude kolem třpytivá mlha z vloček.
„Ty jen tak trošku foukáš,“ kasala se vichřice a zhluboka se nadechla. „Chuuuuu!!“ a znovu: „Chuuuuu!!!“ zadula vichřice mocným dechem až odfoukla pořádný kus sněhu.
A jak se tak spousta vloček roztančila po svahu, strhla s sebou další a další kamarádky až se ze svahu utrhla celá masa sněhu a ta s sebou brala do údolí další a další sníh.
Připomínalo to šílený běh z kopce, kdy už neovládáte směr ani rychlost - jen vás to táhne rychleji a rychleji dolů.
„Je to jako moře v bouři,“ pomyslel si Stamichman a díval se na to nadělení. Všude bylo bílo a krajem se nesl ohromující hluk – horší než hromobití při bouřce - doprovázející sníh valící se v obrovských vlnách do údolí.
„Tak to je něco! To je lepší než klouzačka!“ mnul si Stamichman ruce a nemohl spustit oči ze sněhu. Ten se ale nezastavil ani dole pod kopcem a začal polykat zahrádky a domky chalupníků.
Stamichman ztuhl a obrátil se na vítr a vichřici: „To stačí, to stačí!!!“ volal a mával rukama před vichřicí.
„Stát! Už neeee! Zastavte to!“
„To nejde,“ odvětili vichřice s větrem jedním dechem. „My už nic neděláme. To samo.“ Kdyby měli ramena, určitě by jimi pokrčili.
Stamichman chtěl pádící sníh zadržet kouzlem své hole, ale nešlo to. Když padá lavina, nezastaví ji ani pán hor. A tak se celá vesnička na úpatí kopce proměnila v jeden bílý plácek. Ani komíny nebylo vidět.
Stamichman byl v údolí dříve než byste řekli „švec“ a s hrůzou sledoval, co se stalo. Pak začal svýma velkýma rukama odhazovat sníh. Ryl jako krtek, aby všechny zachránil. Trvalo to dlouho a stálo to tuze mnoho úsilí a potu, ale nakonec se podařilo.
Lidé se nikdy nedozvěděli, kdo lavinu způsobil, ani kdo jejich domky přes noc přenesl o několik kilometrů dál mimo lavinovou trasu. Dodnes se dohadují, kdože je tenkrát z domků na vzduch vytáhl a vesničku přemístil. Tuší, ale nevědí.
Místu, odkud přišla lavina, od té doby říkají „lavinová dráha“, a když hodně nasněží a zasvítí sluníčko, dívají se na stráň s obavami a respektem, co zase přijde.
