To musíš být trochu optimistka - povídka

„Řekni mi, jak jen to děláš?“ Pavla klopýtá vedle Radky s batohem na zádech. Dává si pozor, kam šlape – nerada by uklouzla po mokrém kameni a završila tak hromadu smůly ještě nějakým tím úrazem.

„A co jako?“

„Jak můžeš mít tak dobrou náladu, když celá tahle akce stojí za …“ durdí se Pavla. Od rána je všechno špatně. Nesnáší tohle počasí! Mají za sebou deset kilometrů, ale radost z toho žádná. Jen zima a mokro. Alespoň, že už bude oběd.

Radka si vedle ní div nepíská. Jak je to možné? Tenhle výlet plánovaly čtvrt roku. Sháněly peníze, autobus, chystaly trasu, objednávaly hotel, organizovaly lidi… Všechno to vyšlo. I její malé tajemství. To jí zatím vychází na jedničku. Tak proč by to měl zkazit docela obyčejný déšť?! Na světě je přece tak hezky!

„Trocha vody nás přece nezabije, ne? Musíš být trochu optimistka,“ Radka se dívá na svět radostnýma očima zamilované ženy: „Za chvíli si dáme baštu, grog a bude dobře!“

„A pak zase vylezeme do deště a budeme ještě víc mokrý…“ brumlá Pavla.

Ptáček přiletí ve středu - povídka

„Jsi skvělá! Miluju tě,“ vydechne Eduard a svalí se na postel.

Dianě zazáří oči. Tohle si tolik přála slyšet! Je to ta nejkrásnější část jejich milování. „Já tebe taky,“ zavrní a schoulí se Eduardovi na rameno.

Eduard ji chlácholivě pohladí po vlasech, ale tím jejich intimní chvilka končí. Eduard se začne rozhlížet, kde nechal kalhoty, košili a spodní prádlo.

Diana už to zná, a tak rychle vyskočí, oblékne si saténový župánek, který více ukazuje, než skrývá, a zeptá se: „Nedal by sis něco k jídlu? Udělala jsem ti španěláky, co máš rád…“

„Vždyť víš, že nemám čas. Musím zpátky do práce…“

„A nemám ti je zabalit do krabičky? Mohl by sis je ohřát...“ Diana si moc přeje, aby se u ní někdy najedl a prodloužil tak iluzi, že jsou normální pár.

Už nikdy mě nesvedeš! - povídka 18+

„Myslíš, že nás hledaj?“ zeptá se Ondřej Pavlíny a zašlukuje důkladně z cigarety, kterou si právě zapálil v posteli. Když už dělá špatné věci, tak pořádně.

„Nás? Snad tebe, ne? Já nejsem ženich,“ odtuší kráska vedle něj a natáhne ruku po cigaretě.

Ondřej ji poslušně předá. „Tak to já už teď asi taky nejsem...“

„Myslíš?“

Ondřej pokrčí rameny a podívá se na hodinky. Je to jediná věc, kterou mu Pavlína nesvlékla. „Bude dvanáct,“ odtuší.

„To bys ještě stihnul… Pokud teda chceš,“ Pavlína se na posteli otočí, podívá se na Ondřeje a provokativně vyfoukne kouř jeho směrem.

„Bára mě zabije…“

„To asi jo. Jestli tam nedorazíš, jsi mrtvej muž.“

Ondřej pokračuje: „…a pokud mě nezamorduje Bára, tak to udělá její matka.“

Plním ti tvé přání… - povídka

„Co tady děláš?“ vypískne Heda, když spatří návštěvu přede dveřmi svého bytu.

Arnošt ukáže na kufr, „myslím, že ti plním přání…“ Zvedne hlavu, věnuje Hedě jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů a teatrálně rozevře náruč.

Heda se ale ani nehne. Naopak. Stojí ve dveřích a pozoruje Arnošta zpoza přivřených víček. „Vyhodila tě?“ sonduje podezřívavě.

„Ne! Nevyhodila. Já odešel sám. Už to nešlo. Nemohli bychom si povídat uvnitř?“ Arnošt zvedne kufr a razí si cestu do předsíně.

Heda ustoupí, zavře za ním vstupní dveře, ale dál ho nezve. Ruce má zkřížené na prsou a pozoruje Arnošta jako pavouka. V bytě ho nechce, ale bojí se ho zabít, aby jí to nepřineslo smůlu…

Arnošt její náladu ignoruje. „Nemáš něco k jídlu?“ zeptá se a žene se do kuchyně, „Mám za sebou úplně příšernej tyjátr s manželkou a od rána jsem nejedl…“

„Co takhle se přezout, když už jsi tady?“

Arnošt se poprvé zarazí: „Nejsi nějaká podrážděná?“

Žena v mé skříni - povídka

Max se vrátí z přednášky, otevře skříň s oblečením a ztuhne.

„Co tady děláte?“ vyvalí oči na tmavovlásku sedící proti němu na šuplících s ponožkama.

Žena si přiloží prst na rty: „Pssss! Ať mě neprozradíš…“ zašeptá.

Max se v náhlé předtuše rozhlédne kolem sebe. Podívá se na plakát nad postelí, psací stůl, důvěrně známou točící židli, počítač… Ano, je u sebe v pokoji. Nespletl si dům, ani dveře. Tak co v jeho skříni, sakra, dělá ta ženská?

Bábovka - povídka

„To přece neuděláš!!!“ dcera sleduje každý můj pohyb. V očích má čiré zděšení.

„Udělám,“ řeknu mnohem klidněji, než se cítím. Abych svým slovům dodala na důrazu, napřáhnu zavřenou ruku nad mřížku kanálu.

Stojíme na malém náměstíčku kousek od parkoviště. V dlani držím klíčky od dceřina vozu, které jsem jí sebrala v prvním návalu vzteku. Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, co jsem viděla. Moje malá holčička má milence. A kdyby jen to…

„Mami, to se vysvětlí,“ řekne mi Vanesa konejšivě, „uvidíš.“

„Co se vysvětlí, holčičko? Že se taháš s chlapem, kterému je dvakrát tolik než tobě? Že bereš tátu rodině? Chápeš vůbec, že má dvě malý děti?“

Opravdový princ musí zabít draka - povídka

Volné pokračování povídky Princové existují? na Vaše přání;)

„Co je dneska k večeři?“

„Nic…“

„Jak to? Mám se snad jít napást?“

„Jak jsem mohla vědět, že zrovna dneska budeš doma? Pokud si vzpomínám, měl jsi mít nějakou firemní akci, stejně jako včera…“

„A co náš syn? Ten má snad taky firemní akci? Ale já vím, čím to je, holčičko. Začala sis chodit do práce a nezvládáš to…“ Oliver neklidně přechází po kuchyni. Občas něco zvedne nebo urovná, pak znovu otevře ledničku a významně se dívá do jejího téměř prázdného chladu.

To už Lada nevydrží a ostře se ohradí: „Náš syn je od včerejška na školce v přírodě, takže doma skutečně večeřet nebude. A já jsem chtěla jít večer do divadla,“ dodá už tišeji.

Právo na milence II (A co princové? Existují?) - povídka

„Přišla ti zásilka,“ culí na Ladu v práci kolegyně a pokládá na psací stůl kytici, „Máte doma nějaký výročí?“

Lada zrudne. Tuší, od koho je, a manžel to rozhodně není.

„Jo, jo, výročí…“ zalže a jde do kuchyňky pro vázu. Když dává květiny do vody, všimne si malého balíčku zastrčeného hluboko mezi stonky.

Rozhlédne se kolem a rychle uklidí to malé tajemství do kapsy. Netuší, co v krabičce je, ale tady ji rozbalovat nemůže.

Včera zažila něco, co se vdaným ženám nestává. Nebo by alespoň nemělo. Spala v hotelu s mužem, kterého poznala jen pár hodin před tím. Když se s Jaroslavem představili, začal jí říkat princezno a ona jemu princi. Dnes ráno si přísahala, že už se to nikdy nestane… Nesmí zapomenout na zásady a zdravý rozum. Nesmí, i když Jaroslav tak fantasticky líbá...

Zavoláme kámošce! - povídka

„A proč bychom nemohli jít taky jednou někam jen spolu a sami?” Drahuše se snaží už asi po sté rozproudit debatu na tohle téma.

„Jak to myslíš? Vždyť jsme spolu pořád…“ zabručí Slávek. Řídí právě auto a nemá se kam před otázkami své ženy schovat.

„Těžko, ty seš věčně v práci, já pendluju mezi dětma a knihovnou, když už máme chvilku volno, trávíme ji vždycky s někým nebo jedeme k rodičům. Jako třeba teď! Chtěla bych někdy jít jen s tebou. Hezky se obléct, neřešit, jestli se s námi děti náhodou zase nenudí, dát si víno, jídlo, které jsem nevařila, a domů jet třeba taxíkem. Prostě trochu romantiky…“

„Ale, prosím tě, tobě chybí romantika? Vždyť jsme nedávno slavili výročí…“ Slávek dál očima sleduje silnici před sebou a pravou rukou nepřítomně poplácá Drahuši po stehně.

Cizí náušnice - povídka

Vašek

„Říkám ti, že se to musí umět,“ Vašek si opile šlape na jazyk a sotva se drží na barové židličce.

„A ty to umíš,“ přikyvuje Míra a poplácává Vaška po zádech.

„Jo!“ škytne Vašek a ukáže barmanovi, že si to dají ještě jednou. Barman pokrčí rameny, ale jde jim nalít.

„Hele, řekni mi, jak to děláš…?“ Mirek skelným zrakem zírá na kamaráda.

„To je hrozně jednoduchý! Na ženský musíš fikaně. Třeba minule našla ta moje – jako Dita, v koši se špinavým prádlem náušnici. Prej vypadla z nějaký mý košile. A přišla za mnou, abych jí to jako vysvětlil. Chápeš?“

„Chápu! A co ty? Cos udělal?“ Míra se nakloní k Vaškovi blíž, aby mu nic neuniklo.

Zlatá pomsta - povídka

„Nesnáším to tady! Nenávidím každý kout tohohle paláce. Všechny chodby, obrazy, nábytek… ale nejvíc, nejvíc ze všeho nesnáším JEHO!“

Bezmocně tluču do polštářů plněných prachovým peřím a cítím, jak mi hořké slzy bezmoci tečou po tvářích. Z téhle pasti zvané „domluvený sňatek“ není úniku.

Za chvíli přijdou služebné, stáhnou mě do korzetu, oblečou spoustu suknic a navrch přidají těžké, zlatem a drahokamy zdobené šaty. Napudrují a upraví mi vlasy. Jsem v tom všem přišpendlená k zemi, celý den vláčím tu nádheru jako špatné svědomí.

(Ne)odhalené tajemství - povídka

„Ten hajzl! Zmetek! Zrádce! Jak mi to mohl udělat? Proč teď?“

Žila jsem si na svém polštářku spokojenosti a vůbec si nevšimla, že by se něco dělo. Sedím v našem autě a nevěřícně zírám do desek, které jsem vytáhla z přihrádky. Kromě návodu, který jsem hledala původně, jsem našla také blistr s léky. Teda léky! Dá se tomu tak vůbec říkat? Tři modré kosočtverce se mi vysmívají do obličeje.

Ano, slyšíte správně. Můj manžel má milenku. Koupil si kvůli ní viagru, takže je to nějaká mladá kobyla. A už to spolu zkoušeli, protože jedna tableta chybí. Sakra!

Zapomenout na včerejšek - povídka 15+

Radim se rozhlíží po cizím pokoji a marně se snaží rozpomenout, kdeže to vlastně je. Vypadá to jako hotel. Ale on si žádný pokoj nenajímal. Nebo ano? Zkouší si rukama bušit do hlavy, ale nepomáhá to. Jen dostává pocit, že slyší vodu. Voda! Zapomněl večer zavřít kohoutek?

Radim neochotně odhrne peřinu a spatří své nahé tělo. Nemá pyžamo? Divný! Co se to vlastně včera stalo? …Třídní sraz po dvaceti letech. Ale proč je v hotelu a nahý?

Radim se postaví a ucítí tupou bolest hlavy. Taky žaludek se neochotně zhoupne. Měl by zastavit tu vodu. Už chce vzít za kliku, když ho něco zastaví v pohybu. Z koupelny slyší zpěv. Žádná slova, jen melodie. Docela dobrý, pomyslí si a ztuhne. On tu není sám! Zprznil nějakou bývalou spolužačku? Blbost! Jak je viděl jednu po druhé přicházet na mejdan, říkal si, jak hezkou a hlavně štíhlou má manželku. A že od nich mu fakt žádný nebezpečí nehrozí.

Nahá zlodějka - povídka

„Policie české republiky. Otevřete,“ chlap jako hora buší na dveře chatky v zahrádkářské kolonii. Ty se ustrašeně třesou v pantech. Několik jeho kolegů se skrývá v okolí. Jeden z nich vzadu šplhá na převrácený sud pod oknem, aby mohl začít kontrolovat situaci uvnitř.

Tohle až budu vyprávět holkám na cvičení. Ty budou valit bulvy! Možná jsem měla, kromě volání tísňové linky, brknout ještě Mařeně a Bohuně, aby to taky viděly. Ale teď už je pozdě. Že mě to nenapadlo dřív!

Člověk by si řekl že je zima, nikde ani noha, všichni se připravují na Vánoce. Třeba já pekla, když jsem si všimla, že dole ve stráni svítí světlo. A přitom Erika říkala, že přijedou až na boží hod. Což je za čtrnáct dní! Taky toho má, holka, moc. Její syn se bude v březnu ženit. Když mi vyprávěla, co je to starostí, nechtěla jsem ani věřit. Teď třeba kvůli tomu malujou celej kvartýr…

„Otevřete, nebo budeme nuceni vyrazit dveře!“ hřímá policista v černém a nepřestává energicky tlouct na dveře. Jestli udeří ještě párkrát, nebudou muset nic vyrážet, protože upadnou samy…

„Ne, ne, počkejte, jdu ven,“ ozve se z chaty hlas.

Kalhotky si nesundám – povídka 18+

„Vůbec nevím, co mám dělat. Proč se neozýváš? Byl to opravdu tak špatný nápad? Chyba? Chtěla jsem moc?

Kdybys o tom tenkrát nezačala mluvit na večírku, nic by se nestalo. Opravdu! Dál bychom byly „jen“ kamarádky. Jenže jsme se opily a ty jsi asi řekla víc, než jsi chtěla. Anebo to prostě muselo ven! Já věřila té druhé variantě. Teď nevím…

Už je to týden. Tolik bych tě chtěla znovu vidět! Klidně jen jako dřív. Můžeme se tvářit, že se nic nestalo, a jít na kapučíno do naší oblíbené kavárny, vzít děti do parku nebo na hřiště…“

Šárka má chuť napsat za poslední větu velké „PROSÍM!“ Ale neudělá to. Bylo by to zbytečné. Vezme papír s právě napsaným textem a roztrhá ho. Všechny ty kousíčky nasype do kovové misky, pokape olejíčkem z malé modré lahvičky, přidá pár sušených kvítků a všechno to zapálí dlouhou sirkou. Odříkává mantru a dívá se do ohně, dokud nezhasne. Z dopisu zbyde jen létající popel, který spláchne do výlevky.

Kdyby všechno bylo tak jednoduché! Tenhle malý rituál jí má pomoci zapomenout. Ale copak to jde?

Dnes přicházím naposledy - povídka

V zámeckém hotelovém pokoji číslo sedm sedí starší dáma v klobouku zdobeném květinami. V rukách, oblečených do krajkových rukaviček, drží odřenou knížku veršů. Kotníky má způsobně překřížené pod židlí a krémovou sukni pečlivě uhlazenou. Její oči jsou plné očekávání.

Dnes je 20. května a svátek má Zbyšek. Její Zbyšek. Za chvíli přijde na jejich "poslední schůzku". Už po třicáté. Přestože se viděli tolikrát, jejich dostaveníčka Viole nikdy nezevšedněla. Vždy byla romantická, krásná a příliš krátká...

Hodiny na starožitném prádelníku odbíjí tři čtvrtě na dvě. Přijde dnes Zbyšek? Viola o něm nemá žádné zprávy. Vídají se jen jednou ročně. Ve stejný den, stejnou hodinu. Celý rok bez jediného dopisu, telefonátu nebo snad SMS zprávy. Nemají na sebe telefonní číslo, neznají své adresy bydliště. Už 30 let jsou tyto informace tabu...

Tajemství pro doktorku – povídka 18+

Varování: Já to napsat "musela", ale vy to číst nemusíte. Pokud si příběh přečtete, zůstane dlouho ve vás a budete o něm přemýšlet znovu a znovu (alespoň já to tak mám)… Stalo se to? Nestalo? Je ta ženská magor?! Jak to vůbec mohla Olívie napsat? 

Příběh, který nechcete zažít… Chcete se ráno probudit a vědět, že to byl jen sen a i za ten se budete stydět sami před sebou...

*****

„Paní doktorko, nejdříve mi přísahejte, že to nikomu neřeknete. Je to tajemství.“

„Už jsem přísahala – Hippokratovi,“ usměje se lékařka, „Nemusíte se bát. Vše, co mi sdělíte, zůstane jen mezi námi, v této ordinaci.“

„Měla jsem hrozný sen,“ začíná své vyprávění žena. Na první pohled je znát, že se necítí vůbec dobře. Pořád se ošívá, klopí oči k desce stolu a v rukách žmoulá ubrousek.

Nikdy se jí nevzdám! - povídka

"To víš, že o víkendu už určitě dorazím… Taky tě miluju. Pa, pa…“ Petr s úlevou odloží telefon. Tak tohle by zvládl.

Jeho žena Alice stojí ve dveřích ložnice. Oblečená v teplém županu, nos i velkou část obličeje červenou, v ruce hrst posmrkaných kapesníků.

„Děláš si ze mě prdel? Co to tý svý cácorce slibuješ? Kam si myslíš, že pojedeš? Já sama Péťu v tomhle stavu nezvládnu. A slíbil jsi, že nakoupíš. A taky musíš vyprat, alespoň Péťovi, všechny pyžámka už má propocený…“

„Neboj, to zvládnu,“ Petr se narovná a pohodí blonďatou hlavou, „Vyperu hned a nakoupit dojdu zítra. Péťa pojede na víkend k mojí mamce. Slíbila, že ho pohlídá.“

„Jak jako k babičce? Mě ses ani nezeptal… A to budeš svý nemocný, ubohý dítě vláčet k babičce jenom, aby ses mohl jet pelešit s tou svojí kurvou?! To nemůžeš kvůli nám zůstat alespoň jednou doma?“

Ta s číslem šest - povídka

Vladimíre, já vím, že jsi mi zakázal ti psát, ale dnes prostě musím. Zdál se mi hrozný sen a myslím, že to bylo varování. Klidně tuhle esemesku smaž, jen prosím nejezdi nikam do hor… Jde ti o život!

Kristýna naposledy zaváhá a pak přece jen stiskne na telefonu ODESLAT. Mráz jí přeběhne po zádech. Udělala dobře, že Vladimíra varovala?

Pořád se z toho snu, kde viděla svou bývalou lásku projíždět prudkými serpentinami a následně padat v zatáčce ze skály, nemůže vzpamatovat. Ve výjevu měl modřiny, krev v obličeji, na hlavě bílý turban z obvazů a jeho hrudník vypadal jako kokon pečlivě zabaleného bource morušového. Ležel v nemocnici a vypadalo to, že je mrtvý...