Proč zrovna teď? - povídka

„Chci, aby sis mě vzal,“ řekne do ticha Markéta a naruší tak poklidnou večeři v luxusní restauraci.

Roman se zakucká soustem steaku: „Co?“

Markéta vstane, obejde stolek a udělí Romanovi pořádnou herdu do zad. „Slyšel jsi dobře. Chci svatbu.“

Roman pokašlává do plátěného ubrousku a upíjí vodu, kterou mu Markéta podala: „Proč tak najednou? Byli jsme přece domluvení. Říkalas, že ti to nevadí...“

„Já vím, změnila jsem názor. To snad můžu, ne?“

Roman nemůže být více překvapený. „Po deseti letech?!“

„No, vidíš. To mi to trvalo,“ Markéta se křečovitě usměje. „Už se nemůžeš vymlouvat, že by nám to nefungovalo. Dost jsme toho spolu zažili, máme dvě děti, byt, chalupu, auto…“

„Zapomněla jsi psa…“ dodá Roman mrazivě.

Už nikdy mě nesvedeš! - povídka 18+

„Myslíš, že nás hledaj?“ zeptá se Ondřej Pavlíny a zašlukuje důkladně z cigarety, kterou si právě zapálil v posteli. Když už dělá špatné věci, tak pořádně.

„Nás? Snad tebe, ne? Já nejsem ženich,“ odtuší kráska vedle něj a natáhne ruku po cigaretě.

Ondřej ji poslušně předá. „Tak to já už teď asi taky nejsem...“

„Myslíš?“

Ondřej pokrčí rameny a podívá se na hodinky. Je to jediná věc, kterou mu Pavlína nesvlékla. „Bude dvanáct,“ odtuší.

„To bys ještě stihnul… Pokud teda chceš,“ Pavlína se na posteli otočí, podívá se na Ondřeje a provokativně vyfoukne kouř jeho směrem.

„Bára mě zabije…“

„To asi jo. Jestli tam nedorazíš, jsi mrtvej muž.“

Ondřej pokračuje: „…a pokud mě nezamorduje Bára, tak to udělá její matka.“

Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá - povídka

„Dneska přijdu pozdě, mám toho hodně…“ zabručí manžel a dává si do kožené aktovky notebook.

„Jako vždycky…“ neodpustím si povzdech.

„Jo, někdo tady musí vydělávat!“

„Ano, já se flákám doma na mateřský…“ rýpnu si.

„Hele, já se nechci hádat. Mám toho prostě moc. Jo, a vyžehli mi tu modrou košili a kalhoty. Zítra jedu služebně na Slovensko, tak ať trochu vypadám.“

„Počkej! Jak na Slovensko? Do kdy?“

„Je to čerstvý rozhodnutí ředitele. Chce mě tam. Včera jsem ti to zapomněl říct, ale už mám koupenou letenku. Měla bys mi gratulovat. Je to skvělej posun v kariéře!“

„Když to říkáš…“ Mám neblahé tušení, „a kdy se vracíš?“

„V sobotu. V pátek máme jednání do noci a už nebyly letenky.

„Víš, že jdeme v sobotu na svatbu?“

Hladová svatba - povídka

„Miluju svatby!“ vydechne spokojeně Pepa, zakloní se na židli a pohladí si plné břicho.

„To jo! Taky se vždycky rád nacpu,“ přitaká Vašek a tajně si povolí pod stolem pásek o dvě dírky. Kdyby ho tak viděla jeho trenérka z posilky. To by z těch sedů-lehů, co by dostal navíc, vypustil duši.

„Mně teda trochu vadí, že je to pokaždý svíčková nebo nějaký maso s hranolkama. Proč nepodávají něco lehčího?“ posteskne si Madla.

„Jako salát?“ vyděsí se Pepa, „ten zelenej?!“

„Tak šunková rolka je lehká dost, ne?“ plácne Vašek.

Madla se ušklíbne, „jasně, tučná šlehačka s křenem a spousta éček a soli v šunce…“

Vašek si vzpomene, že do předkrmu sotva kousla. Vlastně snědla jen tu „trávu“ kolem a jeho rajče.

„Tomu se říká nevděk, Madlenko,“ namítne Tonda, „oni tě tady hostěj, a ty brbláš.“ Zvedne skleničku a jedním lokem dopije víno.

Madla zčervená, „já vím, sorry. Darovanému koni…“

Do řeči jí ale vpadne Tonda: „Nebudete tomu věřit, ale já už byl na svatbě, kde jsme měli hlad… A pořádnej!“

Svatební píseň pro rebelku - povídka

„Říkám ti, že do toho nejdu!“ Lubor se přestává ovládat.

„Jdeš, je to velká šance!“ zasyčí manažer s obličejem až moc blízko.

„Nebudu ze sebe dělat cvičenou opici, jen aby se prodalo víc cédéček…“

„Na cédéčka ti kašlu, jde o ten koncert v hale…“

„Koncert? Myslíš ten s Kleou? Můj nápad to nebyl…“

„Jo, koncert. A byl to skvělej nápad, jste jako oheň a voda. Jen to musíme lidem připomenout. Aby si vás dva uměli představit na jevišti spolu.“

„Kolik se toho prodalo?“

„Necelá půlka. Ještě máš dojem, že si můžeš diktovat podmínky?“

„Sakra!“ Lubor se zamračí, „A co reklama v rádiu, billboardy...?“

„Riziková investice, spousta prachů. Když uděláme, co jsem navrhnul, bude to mít větší efekt a zadara,“ manažerovi planou oči, jako vždycky, když má „skvělý nápad“. Lubor ty chvíle nesnáší.

Nahá zlodějka - povídka

„Policie české republiky. Otevřete,“ chlap jako hora buší na dveře chatky v zahrádkářské kolonii. Ty se ustrašeně třesou v pantech. Několik jeho kolegů se skrývá v okolí. Jeden z nich vzadu šplhá na převrácený sud pod oknem, aby mohl začít kontrolovat situaci uvnitř.

Tohle až budu vyprávět holkám na cvičení. Ty budou valit bulvy! Možná jsem měla, kromě volání tísňové linky, brknout ještě Mařeně a Bohuně, aby to taky viděly. Ale teď už je pozdě. Že mě to nenapadlo dřív!

Člověk by si řekl že je zima, nikde ani noha, všichni se připravují na Vánoce. Třeba já pekla, když jsem si všimla, že dole ve stráni svítí světlo. A přitom Erika říkala, že přijedou až na boží hod. Což je za čtrnáct dní! Taky toho má, holka, moc. Její syn se bude v březnu ženit. Když mi vyprávěla, co je to starostí, nechtěla jsem ani věřit. Teď třeba kvůli tomu malujou celej kvartýr…

„Otevřete, nebo budeme nuceni vyrazit dveře!“ hřímá policista v černém a nepřestává energicky tlouct na dveře. Jestli udeří ještě párkrát, nebudou muset nic vyrážet, protože upadnou samy…

„Ne, ne, počkejte, jdu ven,“ ozve se z chaty hlas.

Stála by za hřích – povídka 18+

Tak tahle kočka by stála za to, pomyslí si Štěpán. Sleduje blonďatou dívku, blikající hustými řasami, jak si sedá ke stejnému stolu, jen o několik míst vlevo. Vypadá jako panenka.

„Tu tak sbalit, co?“ zašeptá Pavel (ani ne moc potichu). Dívka je stejně neslyší. Místnost je plná směsice hlasů a vrzání židlí o dřevěnou podlahu restaurace. Hosté pilně hledají určená místa u svatební tabule.

„Ta je!“ vydechne Štěpán, „Znáš jí?“

„Těžko! Já tady nemám ánung, kdo je kdo. Poznám tak tebe, ženicha, teď už teda i jeho matku, když mi polila sako becherovkou… Ale jinak nikoho. Seš snad na tom líp?“

Svatba pod stolem - povídka

Určitě existuje spousta dobrých důvodů, proč se člověk ocitne pod stolem – opijete se, nevhodně usnete, kryjete se při náhlém zemětřesení, uklízíte, něco hledáte, anebo si hrajete na schovku a je legrace.

Já se tu sice schovávám, ale hra to není. Mám pocit, že už tu trčím půl století, jsem celá zlámaná, třeští mi hlava, a jediné, co vím jistě, je, že mě nikdo nehledá. Ale co, vlezla jsem si sem sama, právě proto, aby mě nenašli.

Tuhle svatbu mi byl čert dlužen. Nechala jsem se ukecat. A ještě od svého bývalého. Jo, tak jsem byla blbá! Škemral tak dlouho, až jsem povolila.

„Jituš, to mi nemůžeš udělat, ty jsi na to nejlepší. Všem ostatním jsi svatbu organizovat pomáhala, a na mně by ses vykašlala? Na mě? Po tom všem?“

Obřad bude o půlnoci - povídka

Tak dneska já. Jsem poslední účastnicí soutěže a vím, že vyhraju. Takhle originální obřad žádná z mých soupeřek neměla. Dívám se na svoji kytici z dračích květů. Pro obyčejnou nevěstu se vůbec nehodí - kvete jen v noci.

Mechanicky hladím vanilkově vonící kalíšky a myšlenky mi přeskakují z místa na místo jako elektrony rozhozené opačným pólem magnetu. Dnes je můj den D. Vlastně noc svelkým N. Má ruka s černě nalakovanými nehty sáhne štětci a pudřence.