Mé silové zvíře je husa - povídka

„Kolegyně, čekal bych, že budete mít připravenou kalkulaci i pro tuto možnost,“ ředitel firmy netrpělivě klepe tužkou do stolu.

Tak to by bylo super, ale nemám. Kdo mohl čekat, že se šéf obchodníků zblázní a dá výpověď? Dva roky před důchodem. Jen tak – z ničeho nic.

Prostě přišel na poradu managementu, všem poděkoval za pomoc a milou spolupráci, oznámil, že dává výpověď a odešel ze zasedačky. Podle toho, jak se tváří říďa, tak jsme na to měli být připraveni. Netuším jak, a tak jsem raději zticha.

„Co mlčíte? Jak to, že nemám k této variantě finanční rozvahu? Kolik nás bude tahle změna stát? Ovlivní to naše OPEXY, export, plán výroby? Na jak dlouho? Potřebuji vyčíslit možné ztráty, pokud se rozhodnou jít někteří s ním! Sakra!“ ředitel udeří pěstí do stolu.

Nesnáším, když je takhle agresivní. Celá se roztřesu. Nemám na to povahu. Miluju čísla, tabulky, grafy. Tam je všechno průzračně jasné. Každý výpočet má svoji kolonku a je s ní v pohodě. Čísla se nehádají, neřvou, neponižují podřízené.

Naštěstí promluví personální Věrka: „Františku, pro nás všechny je to novinka. Hortenzie nemohla udělat kalkulaci, protože nikdo netušil, že dá Olda výpověď.“

„To o tom opravdu nikdo nevěděl?“ ředitel se rozhlédne po zasedačce.

Přestože klimatizace jede naplno, mám dojem, že tu dochází kyslík. Vydrž, holka, vydrž. Zítra už je pátek a pak přijde tvůj vysněný víkend! V uších mi zní údery do šamanského bubnu přesně v tempu tlukotu mého srdce. Buch, buch, buch… Vidím bosé nohy indiánů v pralese, jak tančí kolem ohně tak dlouho, dokud se nedostanou do transu, a neopustí tuhle planetu alespoň v mysli.

„Ne, skutečně nikdo. Je to pro všechny překvapení. A samozřejmě ti připravíme potřebné podklady…“ konejší ho Věra.

„Chápete to? Teď? Jak si to představuje? Takhle před pololetím? Co si ten člověk o sobě myslí? Jestli čeká, že mu dám doporučení, tak na to ať zapomene!“

„Myslím, že ho nebude potřebovat…“ ozve se nečekaně IT manager Rostislav.

Ředitel ně něj zacílí svůj ukazováček: „Co ty o tom víš?“

„Tak celkem nic, ale má to za pár,“ ušklíbne se se Rosťa s neomaleností svých pětadvaceti let.

„Jak jako za pár?“ ředitel nechápe.

„Tady Rosťa myslí, že Olda má jít za pár měsíců do důchodu, tak to pravděpodobně jen uspíšil. A je vysoce nepravděpodobné, že by si hledal nějaké další místo.“

„Si děláte srandu?“

„Ne! Ale můžu to zkontrolovat,“ personální začne pátrat v počítači po Oldově osobní složce.

„Mně je úplně jedno, kolik mu je! Vždyť je plnej sil!“ zařve ředitel tak nahlas, že všichni přestanou cokoliv hledat – ať už v počítači, mobilu či v papírech. Všichni se dívají na něj a čekají, co přijde, „Já ho tady chci!“

Všichni si oddechnou. Tahle varianta je o hodně lepší. Třeba si to Olda rozmyslí a bude klid.

„Já vím, Ivane, ale když on mluvil o důchodu…“ zkusí to nesměle personální.

„Ať mě nes..e!“ ředitel se zvedne a praští dveřmi. Kašle na výsledky poslední kampaně marketingu, kašle na nové tiskové řešení, na kterém Rosťa makal poslední dva měsíce, nezajímají ho ani výsledky obchodního oddělení. V hlavě má jen jedinou informaci – zradil ho Olda. Chlap, se kterým tuhle firmu rozjížděl a dělal první kšefty. Teď najednou opouští loď. Co si o tom má, sakra, myslet?! Asi by si s ním měl promluvit. Ale neudělá to. Je taaak naštvanej!

Dojde domů a vypije půl láhve koňaku, co dostal k narozeninám. Ráno mu je pořádně zle.

Když jsem k němu došla, měl na hlavě obklad a hlasitě hekal. Přestal okamžitě, jak si všiml, že jsem v jeho kanceláři. „Co chcete?“ přivítal mě nevlídně.

„Mám pro vás tu rozvahu. Ale zatím jen jednu variantu. Potřebovala bych upřesnit zadání…“ pípnu nesměle. Je pátek. Dneska končím ve dvě (doufám!!!) a pak trádá na víkend v přírodě! Je deset – ještě čtyři hodiny….

„Varianty neexistují. Olda musí zůstat!“ zařve na mě, jako bych to uměla zařídit.

„Ale on včera říkal…“

„Mě, kur.a, nezajímá, co říkal. Já ho tady potřebuju. Slibte mu peníze, volno, prsatou asistentku, mně je to jedno. Jen ať zůstane!“

Se snad zbláznil?!!! Já přece dělám na finančním! Jsem analytik, nehraju si na personální, ani na chůvu, obchodníka nebo na co… „Ale já…“

„Ale já, ale já! Co vy? Tady se každej vymlouvá! Přesvědčte ho na rok a dostanete sto táců!“ zašeptá ředitel temně.

Zastaví se mi dech. Vážně řekl sto tisíc? „Proč zrovna já?“ podivím se.

„Mně je to jedno, kdo to bude! Olda mi nosí štěstí a taky kšefty... Takže klidně i vy! Hlavně, když zůstane.“

Zírám na šéfa. Je rudý, má oteklá víčka, těžce oddychuje. Nemá smysl s ním cokoliv řešit. Obklad mu dávno spadl z čela. Raději couvám ze dveří.

Jdu si do kuchyňky pro kávu. Ještě tři a půl hodiny…

„Tak co? Vzal to?“ zeptá se Rosťa.

„Vůbec jsem neměla šanci.“

„Tak to včera nikdo…“ připomene debakl porady.

„Dneska to nebylo lepší,“ povzdechnu a přidám si do kávy lžičku cukru.

Rosťa zakroutí hlavou: „Tak hlavně vydržet. Za pár hodin je víkend!“

„Jo, já vím. Díky!“ řeknu, ale kuchyňka už je prázdná. Cítím jen slabou vůni Rosťovy speciální kávy z Guatemaly. Připomíná mi pomíjivost světa. Co by se stalo, kdybych dala výpověď já? Taky by se ředitel opil a nabízel za mě tisíce? Určitě ne. Jsem jen obyčejná analytička, kterou může kdokoliv nahradit…

Vyruší mě žádost: „Uděláte mi, prosím, také kávu, kolegyně? Nějak jsem ten nový přístroj ještě nepochopil a myslím, že už na to nebude ani čas.“

Proč jsem si nikdy nevšimla, jak má Olda příjemný hlas? Když se zaposlouchám, cítím med a slyším bublat potok, nebo ne, je to říčka taková pomalá klidná říčka. Na její hladinu svítí slunce a odrážejí se v ní koruny stromů. Člověk má chuť se v ní vykoupat nebo ji alespoň namalovat – hezky poctivě olejovkama.

„Sladíte, Oldo?“ zeptám se.

„Ne, děkuji. Mám ji rád jen tak – bez příkras. Nerad přebíjím skutečnou chuť cukrem nebo mlékem…“

Usměju se. V mé kávě je obojí. Samotnou bych ji nevypila. Zvláštní.

„Tak tady.“

„Děkuji,“ chce odejít.

„Mohla bych se vás na něco zeptat?“

„Ano?“

„Proč chcete odejít?“

„Mohl bych si vymýšlet, ale budu upřímný. Prostě už tady nechci zůstat...“

„Stalo se něco?“

Olda si sundá brýle, vyndá z kapsy plátěný kapesník a začne si je čistit. Zároveň se mi zadívá do očí. Má je šedé. Světle šedé. Neobvyklá barva, napadne mě. Už jsem ji u někoho před tím viděla?

„Dobrá otázka. Ale není na ni lehká odpověď. Co vás v poslední době potěšilo?“

„Nevím, asi když se dcera dostala na gymnázium…“

„Rozumím. Ale co udělalo radost vám osobně? A netýkalo se to jiných lidí…“

Hlavou mi letí spousta myšlenek. Dcera, dcera, nový koberec do obýváku, operace našeho psa, sehnala jsem čísla konkurence pro srovnávací analýzu, jo a teď ten víkendový kurz, ale to budu vypadat jako cvok… „odpoledne jedu na kurz, bez dcery a bez manžela. Moc se těším,“ přiznám zahanbeně.

„A co jste si vybrala? Keramika? Jóga?“ dívá se na mě se zájem.

„Šamanské cestování…“ řeknu otevřeně. Najednou mám pocit, že mu mohu říci cokoliv. Znovu slyším zvuk bubnu ve své hlavě: „Bum, bum, bum…“

Čekám opovržení nebo alespoň zdvižené obočí, ale nic. Olda skloní hlavu. Protře si obličej a nasadí si brýle. „Vidíte, kolegyně, přišla jste na to o polovinu života dříve…“

„Ale mně je jen o pár let méně…“ zaprotestuji.

„Ba ne, jste o tolik mladší. A máte toho spoustu před sebou. Nenechte si to vzít. Pro mě už je pozdě…“

„Jste nemocný?“ zděsím se.

„Ne, naštěstí ne. Unavený, to ano. Ale vy máte všechno před sebou.“

„Tak časově asi ano, ale stejně to nebude až tak moc zajímavý.“

„Nerozumím.“ podiví se Olda.

Rozhodnu se, že se svěřím se svým trápením: „Minule jsem se na bubnování dozvěděla, že mé silové zvíře je husa!“

Olda se upřímně zasměje, „a to vás trápí, Hortenzie?“

„Přiznávám, že ano. Žádná žena nechce být za husu. A už vůbec ne ta, která pracuje s čísly.“

„Něco mi říká, že nevíte, jaký je skutečný význam tohoto silového zvířete.“

„Husa je husa. Kejhá, žere, plave, dává vejce a peří, a to je tak všechno…“ Jsem mrzutá. „Ostatní měli vlky, jeleny, hady, tygry, dokonce draka… a já mám husu!“

„Ale husa je vytrvalá, analytická a jen tak se nevzdává. Dodává ostatním energii a je disciplinovaná…“

„Fakt? To jste si teď vymyslel, abyste mi udělal radost! To vy umíte.“

„Nevymyslel. Kdysi jsem potkal úchvatnou ženu a měla stejné silové zvíře jako vy. Nádherná bytost!“


„A pak už jste ji nikdy neviděl?“

„Ne, nikdy. Ale dodnes jsem na ni nezapomněl.“

Dívám se na Oldřicha zpod přivřených víček jako bych ho viděla poprvé. Bílé vlasy, vždy pečlivě zastřižené a učesané. Perfektně sedící sako, drahá košile, kalhoty a naleštěné boty. Kořeněná vůně kolínské. Okolo ruky má decentní kožený náramek a červenou šňůrku.

„Od kdy nosíte tohle?“ zeptám se a ukážu na náramky.

„Od minulého měsíce.“

Zdálo se mi to, nebo na mě mrknul?

Doluju v hlavě, jaký má šňůrka význam. Určitě jsem to už někde četla. Obrana proti zlým silám a podpora, když je na levé ruce a získání bohatství, pokud je na pravé? Nebo je to obráceně?

„Bojíte se, že vás budeme přemlouvat?“

Oldřich přitaká: „Vám to řeknu, když jste mi prozradila své silové zvíře, ale před ostatními ani muk.“

Kývnu.

„To je abych měl sílu odejít. Není to po všech těch letech lehké. Nechci se nechat vtáhnout zpátky. Už mám jiný program.“

„A co budete dělat?“

„Nejraději bych řekl, že nic, ale tomu by chytrá husa nejspíš nevěřila…“

„No, to ne,“ zasměju se. Neumím si přestavit Oldřicha v houpacím křesle, jak pije koňak, kouří dlouhý doutník a věnuje se tvorbě dýmových kroužků.

„Ale já skutečně ještě nemám plán. Jen vím, že už je čas odpočívat…“

„A když teda nosíte tohle,“ ukážu mu na ruku, „nechcete jet se mnou? Jedu na šamanský víkend – potní chýše, rituály, cestování…“

Oldovi se zastaví hrnek s kávou v půli cesty: „A nemusel bych vám prozradit své silové zvíře?“

„Tak nemusel… I když jsem teda hrozně zvědavá…“ Proč mě nenapadlo se zeptat, když jsme mluvili o tom mém? „Nejspíš to stejně bude něco vznešeného, pracovitého a moudrého…“

„Moudrého? Vy jste mě rozesmála. Víte, proč jsem to tady tak dlouho vydržel a nedokázal se od firmy odpoutat?“

Připadá mi to logické. „Kvůli lidem? Protože jste to tady s ředitelem vybudovali?

„Omyl, kolegyně, omyl… Já jsem totiž obyčejný osel. Jo, jo, osel - pracovitý, neústupný až tvrdohlavý zvíře, co by pořád makalo a pomáhalo… Ale dost hovorů. Pojďte, sbalíme si a pojedeme na ten váš šamanský víkend. Třeba nás tam napadne i něco geniálního a natřeme to spolu všem těm vznešeným drakům, hadům, tygrům a jelenům...“

*****



Kam dál?


Mužům vstup zakázán
Automat na štěstí
Návod na mámu
Ptáček přiletí ve středu
Pan Lžička a ponožkový čaj
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách
Cirkus dneska odjíždí
Jen hodinku
Bonton pro milenku
Plním ti tvé přání...
Vzácný dar pro rodinu
Telefonát za dob korony

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ