čtvrtek 30. dubna 2020

Cirkus dneska odjíždí - povídka

Arleta vystupuje z tramvaje. Za sebou táhne těžký kufr na kolečkách a na rameni si nadhazuje tašku – pořád jí klouže dolů. Neupravené havraní vlasy zdobí uvadlá pivoňka, pod očima se jí rozlily černé lívance z nevyspání. Sukně, ještě v noci nažehlená, splihle visí přes kypré boky a smutně zametá prach u chodidel. Na tváři se jí vybarvuje čerstvá modřina.

Věci se nemohly udát víc jinak, než si to Arleta představovala. Ještě včera celá vymydlená, voňavá a žádoucí vítala svého Vincenta v maringotce. Všechno se zdálo na dobré cestě, svatba za rohem a její první štace s cirkusem před nimi.

Ale ona chtěla jít před odjezdem na tancovačku, a to neměla…


Z počátku to vypadalo slibně. Vincent se svátečně oblékl, pohladil si kníry i plné břicho, a šli. V hospůdce našli volná místa u stolu, hudba hrála obstojně a Vincent si s ní dvakrát zatančil. Jenže pak přišla přestávka a s ní i první runda panáků. A pak další na oplátku. A další a další. Když začali znovu hrát a Arleta se chtěla vrátit do kola, odbyl ji: „Počkej, teď je to na mně.“

Arleta nechtěla dělat zlou krev a stáhla se. Tiše sledovala, jak Vincent klopí do krku jednoho frťana za druhým a prolévá to pivem. Nebyl v tom sám. Za chvíli se mužská část stolu začala dohadovat o hloupostech a sázet o nesmysly. Zrovna teď Vincent stál na nejistých nohách, v ústech držel střenku nože a na jeho ostří balancoval skleničku becherovky. Kumpáni ho hecovali a měřili mu čas. Vincent vyhrál – další alkohol, jak jinak.

„Chtěla bych jít domů,“ zašeptala mu Arleta do ucha.


„Blbost, sotva jsme přišli…“

„A zatancuješ si se mnou ještě?“

„Vždyť nehrajou!“

„Potom…“

„Potom jo!“

Ale už ji do kola nevzal. Když seděla dvě série, rozhodla se Arleta vrátit se domů sama. Ani se nenamáhala komukoliv něco říkat. Hodila si přes ramena pléd a prošla kolem pípy k východu.

„A kampak, panenko?“ zahlaholil ve dveřích zrovna příchozí. Měl na sobě košili, vytahaný svetr a pivoňku v obrovské tlapě.

„Jdu domů. Je pozdě...“

„Vždyť je pátek. Škoda hezkého dne,“ namítl už tišeji. Podal Arletě květinu, co držel v ruce. „Kvetla mezi plaňkama a někdo ji zlomil. Vemte si ji, bude vám slušet.“

Arleta zůstala stát jako přimražená. Hypnotizovala ten květ i jeho ruku. „To já nemůžu.“

„Musíte,“ pokrčil rameny a zasunul jí stonek do culíku. „Krásně vám ladí k oblečení. Vypadáte jako panenka.“

Arleta nechce, ale cítí, jak se jí červeň žene do tváří a šeptá, „děkuju!“

„Neděkujte. Co takhle jeden tanec? Na oplátku…“

„Já tady nejsem sama…“

„Aha. A kde je ten šťastnější z nás?“

Arleta kývne ke stolu štamgastů. Jeden z nich má ruce za zády a snaží se ústy ulovit panáka ze stolu před sebou. Když se mu to povede, pokusí se vypít obsah a skleničku postavit zpátky. Jen se to úplně nevydaří podle plánu. Sklenička přeletí stůl, když ji vyplivne a rozkašle se. Skupinka ho ochotně bouchá do zad a hlasitě se u toho řehtá.

„Koukám, že má moc práce, co?“

Arleta jen kývne.

„Tak to nám jeden taneček určitě odpustí.“

Vezme Arletu za ruku a jde s ní do sálu. Zábava je v plném proudu a nikdo si jich moc nevšímá. Její doprovod dojde až ke kapele a něco řekne klávesákovi. Ten pokrčí rameny, zalistuje v notách a zvedne palec nahoru.

Muž pustí Arletinu ruku, ale jen na chvilku, aby si sundal svetr a odložil si ho k muzikantům na stupínek. Přestože ti si ještě předávají instrukce a nezačali hrát, on už Arletu drží v objetí. Voní po pracím prášku a mýdle.

„Řeknete mi jméno?“ zašeptá ona, aby překonala trapnou chvilku ticha. Pokud se dá o tichu v hospodě plné hlasů vůbec mluvit.


„Jmenuju se jako ten, co sbalil Popelku.“

„Cože?“

„No princ, co si vzal Popelku.“

„Ale ten…“

„Pšššt!“ položil jí prst lehce na rty. Takové nevinné gesto, a Arletě se podlomily nohy. Onen princ si ji přitáhl blíž k sobě, až mezi nimi nezbyla ani skulinka a začal s ní kroužit po parketu. Muzikanti hráli jeden valčík za druhým a Arleta se vznášela v jeho náručí, jako by ani nic nevážila a narodila se jen kvůli téhle chvíli.

Jejich tanec ukončil až Vincent. Chytil Arletina tanečníka za rameno a pokusil se mu dát pěstí. Minul a praštil Arletu. Ta si chytila tvář a utekla ze sálu. Než se kdokoliv vzpamatoval, byla pryč.

„Ta je moje!“ blábolil Vincent.

„Tak proč si jí nevšímáš?“

„Si jí, škyt, náhodou všímám!“

„Tak náhodou?!“

„Dej si na mě bacha, jo?“

„Jasně! Jinak mi jednu ubalíš?“ muž si kymácejícího Vincenta nevšímá. Sebere svetr a vyběhne ven.

„Popelko! Kde jsi?“

Nikdo mu ale neodpovídá, na nebi svítí hvězdy a měsíc se na něj dívá spatra. Muž vůbec netuší, kterým směrem se dát. Chvíli poslouchá, jestli neuslyší nějaký zvuk, ale slyší jen muziku a hlasy z hospody, jinak je kolem ticho. Ochladilo se. Nosem nasaje vlhký vzduch, jak se rosa usazuje v trávě, a v dálce slyší z lesa sovu. Pokrčí rameny a vrátí se do výčepu.

Arleta zatím doběhne k maringotce a dá si na tvář mokrý kapesník. Co ji to jen napadlo? Vůbec se nediví, že se Vincent zlobil. I tu ránu si zasloužila. Takhle se předvádět s cizím chlápkem, který jí ani neřekl jméno… Jak to říkal? Princ z Popelky?

Arleta vezme do ruky mobil. A zkusí jméno najít. Nic. Dozví se, že byl jen „princ“. Tak to je teda partie, pomyslí si… Co teď? Nechce se jí čekat na opilého Vincenta, ani se vracet do hospody. Vlastně se jí na něj nechce čekat už nikdy. Mohly se jí oči otevřít takhle rychle? Neukvapuje se?


Podívá se ještě jednou do telefonu a rozhodne se. Cirkus bude muset odjet na štaci bez ní. Arleta zabalí všechny své věci do kufru a dojde zaklepat na vedlejší příbytek.

„Vzal bys mě na autobus do Prahy, prosím?“ zaškemrá, když se otevřou dveře.

Malý mužíček, ze kterého si ostatní dělají jen legraci a klaun ho pro pobavení ostatních kope do zadku, jen kývne. Přestože dávno spal, omyje si obličej, hodí na sebe oblečení a jde ven. Nastartuje nejmenší auto, jaké si jde představit. Arleta nacpe na zadní sedačku kufr a přisedne si na sedadlo vedle. Kolena má pod bradou. Ale musí vydržet. Pěšky je to na zastávku moc daleko.

Celou cestu nepromluví. Až když ona vystoupí, vyndá si kufr, otevře ještě jednou dvířka spolujezdce a zašeptá do ticha: „Děkuju! Jsi moje záchrana. Budu teď nějakou dobu u tety v Praze. Všechny moc pozdravuj. Bylo mi s vámi hezky, ale nějak to nevyšlo. Ať vám vyjde štace.” Pak se políbí do dlaně a fouknutím pošle pusu svému zachránci.

V autobusu seděli jen dělníci, kteří jeli do továrny na sobotní šichtu. Arleta musela vytrpět pochvalné pískání i poznámky, ale když nereagovala, dali jí pokoj. Odvláčela svůj kufr po schůdcích dovnitř a postavila ho vedle sedačky. Co to jen udělala? Vždyť se měla vdávat! A teď jede do Prahy za údajnou tetou, kterou nikdy neviděla…

V Praze Arleta přestoupila a tramvají dojela k velkému nádraží. Všude spousta aut, rámus a neobvyklé vůně. Neměla sem jezdit. Hned vedle nabízel svoji zelenou náruč park. Zatím je v něm ticho a klid. Arleta neodolá a vydá se k lavičce. Je tu jen pár běžců a ona s kufrem. Lehne si a dá si tašku dala pod hlavu. Chvilinku si odpočine.

Probudil ji strážník, to už bylo sluníčko vysoko a parkem zněly hlasy dětí.

„Tady nemůžete takhle spát,“ řekne strážník přísně, ale jeho oči se na hezkou ženu usmívají. „Těžká noc?“

„Spíš daleká cesta,“ vzdychne Arleta a posadí se.

„A co vás sem přivedlo?“ podiví se muž v uniformě.

„Mám tady tetu. Jen nevím přesně, kde…“

„A znáte adresu?“
Arleta kývne a vyloví z tašky mobil. Ten se ale odmítne probrat.

„Ale ne! Je vybitý!“ zavyje Arleta.

„To se může stát. Támhle na nádraží si ho nabijete a pak se zeptáte na cestu. To bude dobré,“ řekne strážník, ukáže směrem k budově, odkud Arleta přišla a poplácá ji po rameni. Dá si ruce za záda a odchází.

„Počkejte!“ vypískne Arleta ještě dřív, než to stihne zastavit. „Neměl byste nějaké peníze na jízdenku a rohlík? Já vám za to vyložím třeba z ruky!“

Muž zákona vytáhne padesátikorunu. U policie je teprve krátce a dosud má ideály. Občas sní, že zachrání celý svět, ale nikomu by to nepřiznal.

Arleta si vezme minci a otočí jeho dlaň vzhůru. Dlouze se zadívá na propletenec čar, než muž zákona ucukne. Co kdyby ho někdo viděl?

„Brzy se oženíte a budete mít syna,“ řekne se vší vážností Arleta.

Strážník lehce zčervená a pak se zasměje: „To říkáte každému?“

„Ne. Jen tomu, kdo to má v osudu zapsané.“

Muž nevěřícně zavrtí hlavou a odchází. Arleta si schová úlovek tašky. Možná by si tady mohla pár korun vydělat… Měla by na jídlo a na cestu…

Náhle jí někdo zakryje oči. „Hádej, kdo je to?“ ozve se jí za zády mužský hlas.

Celá se stáhne. Má strach. Co ten chlap může chtít?

„Tak hádej! Jak se jmenuje popelčin princ?“

„To jste vy?“

Ruce opustí její oči. Na lavičku vedle ní si sedne tanečník z hospody.

„Jak jste mě našel?“

„Nebylo to tak těžké… Trochu jsem se poptal v hospodě a pak u toho tvýho malýho kámoše. Ale tenhle park byl čistá improvizace… Kam jinam by šla holka z vesnice, když přijdete do velkýho města?“

„Ale proč?“

„Co proč?“

„Proč jste sem vůbec jel? Je to docela daleko…“

„Tak lepší než boj s drakem…“ muž se ušklíbne.

Arleta se na něj zadívá. Líbí se jí vějířky v koutcích jeho očí. Má je hnědé jako ranní káva. Teď ji pohladil obrovskou rukou po tváři, kam ji Vincent uhodil. „Bolí to?“

Arleta zavrtí hlavou. „Ani ne.“ Vezme jeho dlaň a zkusí v ní číst.

„Co vidíte?“

„Vaše jméno tam není… a nebylo ani v té pohádce. Hledala jsem ji na internetu…“

„Takže jsem vás přece jen zaujal?“

Arleta zčervená. „Budete dlouho žít a budete mít dvě zdravé děti…“

„Super! Jdeš do toho se mnou?“

„A to jméno?“
„Tebe to nějak trápí, Arleto. Sama jsi mi svoje neřekla…“

„Ale vy už jste se poptal, co?“

„Poptal, a vím toho o tobě docela hodně.“
„Skoro se bojím.“

„Není čeho, princezno. Nebo je tam nějaký démon?“ kývne ke své dlani.

„Není, budeš žít dlouho a šťastně.“ Arleta konečně přejde na tykání.

„Tak se znovu ptám, jdeš do toho se mnou?“

„Možná. Když mi konečně řekneš své jméno.“

„Pavel. Jmenuju se Pavel. Po tom, co hrál prince v popelce. Maminka tu pohádku milovala a Trávníček se jí hrozně líbil.“

„Maminka měla vkus,“ zasměje se Arleta do dlaní. Vůbec se nepoznává. Je jí s tím mužem tak hezky a bezstarostně. Má dojem, že se znají už léta.

Pavel jí vytáhne z culíku zvadlou květinu a vymění ji za pampelišku, co utrhl vedle lavičky. „Takhle to bude lepší.”

„To se vždycky takhle staráš?”

„Když ty se mi moc líbíš. Pak takové věci dělám moc rád. Nebude ti chybět cirkus?”

„Já nevím. Asi pár lidiček ano. A tygr a slon a opičky…”

„Takže se chceš vrátit? Cirkus dneska odjíždí. Odvezu tě. Mám tu auto,” na jeho čele se objeví rovnoběžky vrásek.

„A když řeknu, že by se mi stýskalo i po tobě?”

„Víc než po tygrovi?” Pavel se usmívá.

Arleta neodpoví. Jen kývne hlavou.

„Pak bych tě odvezl k sobě domů. Mám tam hezkou zahrádku, dva psy a kocoura. Takže taky takovej malej cirkus.”

„Vážně? Mám moc ráda zvířata...”

Vezme Arletin kufr a natáhne k ní druhou ruku. „Tak jdeme, popelko? Je čas vyrazit!“

„Trochu jsem se bála, že ještě přijde ten test se střevíčkem...“ zažertuje Arleta, popadne svoji tašku a cupitá za Pavlem směrem k východu z parku.

Něco jí říká, že právě on je tou čarou srdce, co se jí táhne vedle linky života až na hřbet ruky…







Připomínám, že soutěž FB skupiny Odstartujte svoji knihu s názvem OSKar 2020, se blíží do finále. Už jen dnešní den máte možnost hlasovat až pro deset povídek z celkových 94 příspěvků na téma Poslední uzel. Před odesláním svých preferencí, si prosím pečlivě nastudujte pravidla hlasování.

Ale číst můžete i bez hodnocení – tak si to užijte, dokud je čas. 1. května povídky ze stránky pravděpodobně zmizí. A jen pár nejlepších se před vánocemi dostane do tištěného sborníku.




Kam dál?


Jen hodinku
Bonton pro milenku
Plním ti tvé přání...
Vzácný dar pro rodinu
Telefonát za dob korony
Dárek pro milence
Máš salám?
Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá
Kdo je tady zajíček?
Zachráním tě!
Chce to něco akčnějšího!
Povídky o svatbách



Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ