čtvrtek 5. března 2020

Dárek pro milence - povídka

„Ty sis letos vzpomněl?“ zeptám se se smíchem manžela, když ho vidím přicházet v dobré náladě s kyticí a lahví sektu.

„No dovol! Já přece nezapomínám! Dneska máš narozeniny, tak to musíme oslavit,“ vlepí mi pusu a do ruky dá kytku. „Mám pro tebe překvapení!“

„A jaký?“ podivím se. Vždycky dostávám to samé. „Ty jsi tentokrát nekoupil žádný přívěsek na můj náramek?“ Po dvaceti letech by mě tak trochu šokoval. Nemám změny ráda – většinou nevěstí nic dobrého.

Vybalím kytici z papíru. Gerbery! To snad ne! Dostanu kytku třikrát za rok, a on mi dá zrovna kytky, který nesnáším? To to hezky začíná. Mám mu připomenout, co se mi líbí, nebo být ráda, že jsem vůbec něco dostala?

Postavím vázu na stůl v jídelně. Donesu jednohubky a vyndám z příborníku skleničky na sekt.

„Jaký jsi měl den?“ zeptám se, když připravím talířky a zapálím svíčku. Tohle bude jen taková komorní oslava pro nás dva.

„Jo, dobrý, šlo to…“ ozve se z ložnice, kde se Luděk převléká z obleku do něčeho pohodlnějšího. „Představ si, že jsme přijali novou asistentku...“
„Tamta nová z ledna už odešla, nebo je těhotná?“

Luděk za mnou přijde do jídelny. Ještě za chůze si přetahuje tričko přes hlavu. „Ne, to ne, ta u ředitele je tam pořád. Zatím, teda…“

„Tak ke komu?“

„No, tentokrát ke mně.“

„Počkej, a co je s Martičkou?“ užasnu a vložím lahev sektu do chladící nádoby. Luďkova dlouholetá asistentka má dva roky do důchodu. Neumím si představit, že by dala výpověď.

„Odfrčela na Moravu. Prý má nemocnou matku. To je konečná. Představ si – ze dne na den mě v tom nechala…“

„Chudáčku…“

„Jen si dělej legraci. Nevíš, jak hrozný je zaučovat novou, když vlastně ani pořádně netuším, co všechno Marta dělala…“

„Pojď se najíst,“ navrhnu, „vždyť víš, že ti to hladovému tak nemyslí,“ zažertuju.

„To máš asi pravdu. Ty ale vypadají báječně,“ huhňá Luděk už s jednohubkou v ústech.

Sní ještě tři, když si vzpomene, že by mohl nalít víno. A dalších pět, než položí na stůl balíček. Na první pohled je jasné, že to není obvyklá krabička od klenotníka.

„Takže tentokrát to opravdu není přívěsek?“ podivím se s lehkou úzkostí v hlase. Ale zároveň se přistihnu, že se i těším. Co to jen může být? Dárek není moc velký a podle tvaru to bude nejspíš měkouš.

„Tak alespoň máš překvapení, ne?“ hájí se Luděk.

„Určitě mám. Děkuju,“ vlepím manželovi pusu a dárek rozbalím. Přede mnou leží cosi z hedvábí. Prví mě napadne košilka, ale je to do gumy. Když obleček rozprostřu, zjistím, že tím dárkem jsou trenýrky. Pánský hedvábný trenky! A hned dvoje. Třeštím na ten dárek oči a mám nutkání si je promnout. „Co to je?“

Manžel si dárku moc nevšímá a cpe si do pusy další jednohubky: „Hezký viď?“

„Děláš si srandu?“ zařvu a hodím po něm ty trencle. „Když jsi mi chtěl říct, že seš na chlapy, po dvaceti letech manželství, tak jsi mohl zvolit poněkud lepší formu,“ cítím, jak se mi zlomil hlas. Já se snad rozbrečím.

Manžel naprosto nechápe, co trojčím. Utře si ruce do džínů a sebere ze země jedny ty trenky. Roztáhne je a nechápavě na ně kouká. „To je nějakej omyl…“

„Takže to nebyl úvod k vyprávění, ale rovnou dárek pro něj?“ prskám.

„Jak jako pro něj? Pro koho asi?“ manžel se tváří jako mimozemšťan.

„No, pro koho asi?“ opakuju. „Pro tvýho milence přece!“

Luděk vůbec nechápe, jak se tenhle večer mohl tak rychle proměnit, „Sakra, já přece žádnýho milence nemám. Nejsem teplej!“


„Ne?“

„Ne!“

„Já jsem se docela lekla…“

„Tak to bys už dávno poznala, ne?“

„Tak nemůžu říct, že by to u nás bylo nějak vášnivý, a navíc můžeš být i bi…“

„Co by?“

„No, bisexuál…“

„Ty, jo, Jituš, neblbni. To všechno je omyl. Navíc tady je napsáno FOR WOMAN.“ Luděk si odkašle a ukazuje mi cedulku našitou uvnitř spodního prádla. „A k tamtomu, no, víš, já jsem úplně normální. Fakt! Jen jsem prostě urvanej z práce, a ta prostata už taky není, co bejvala… Víš, tak je to prostě míň často, no. Ale furt je to hezký, ne? Pocem…“ Luděk mě vytáhne ze židle a schová ve svém chlapském náručí. Cítím jeho kolínskou a je mi hezky. Nechám se kolébat.

Po nějaké době kouknu znovu na trenky, pak na tu kytici, a všechno mi to dojde: „Miláčku, nemohl bys, prosím, té své nové asistentce vyřídit, že nechci žádný novoty? Že k narozeninám dostávám přívěsek na náramek a květiny? Jo, a taky, že nesnáším gerbery…“

„No, myslím, že to bych určitě mohl…“ zašeptá mi manžel pobaveně do ucha a dá mi pořádnou pusu…

********




Každý čtvrtek najdete na tomto blogu Olívie Úžasné novou povídku. Přidejte se k nám na Facebooku, ať nic nezmeškáte. A nezapomeňte prosím říci o povídkách svým známým, kolegům a přátelům;) Děkuji!


Kam dál?


Máš salám?
Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá
Kdo je tady zajíček?
Zachráním tě!
Chce to něco akčnějšího!
Povídky o svatbách
Olívie - rok 2019 a 2020
Žena v mé skříni
Všechno už je jinak...
Počkejte, maminko, já si to zapíšu!
Dej sem ten mobil!
Co v Sama doma nebylo - rozhovor


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ