čtvrtek 15. listopadu 2018

Kartářka předpovídá konec - povídka

„Ale ona říkala, že bude konec a brzy …“ Ivana sedí v kavárně a v očích má slzy.

„Nesmíš si to tak brát. Já vážně nechápu, že ty kartářky nedodržují nějaký kodex. Ona ti přece takový věci vůbec nesmí říkat,“ Marcela je rozčílená. Hladí Ivanu po ruce a snaží se jí dodat energii. Sama ale cítí, že se jí moc nedaří, „No tak, Ivo, konec neznamená vždycky smrt…,“ zkouší to alespoň po páté.

„Ale já se jí přece ptala na sebe a na to, co mě čeká,“ Ivana popotáhne. Marně loví v kabelce balíček kapesníků.

„A o čem jste mluvily před tím, než řekla to o tom konci?“

čtvrtek 8. listopadu 2018

Perfektní vánoční dárek - povídka

Photo by Roberto Nickson (@g) on Unsplash
„Prostě mě vyhodila…,“ Aleš pokrčí rameny, napije se piva a pokračuje, „Taky tomu nerozumím. Měla mít radost. Bylo to vymyšlený…“ Aleš škytne, koukne do prázdné skleničky od whisky a ukáže barmance, že si to s kámošem dají ještě jednou.

„Ženský jedny zatracený! Jsou to mrchy!“ vyplivne Pavel a kopne do sebe zbytek svého panáka, „Vůbec si nás nezaslouží, „Poslední dárek jsem jí vymejšlel snad tejden a musel jsem ho objednat měsíc dopředu. A víš co? Víš co?“ zdůrazní Pavel ještě jednou.

Aleš zavrtí hlavou. Neví. Viděl jen, že jeho Magda hodila krabici na zem, dupla na ní a pak s brekem odběhla do ložnice. Zkoušel jít za ní a vysvětli jí to, ale nechtěla ho pustit do pokoje. Slyšel jen, jak hystericky ječí: „Vypadni! Jdi si za těma svýma kamarádíčkama! Stejně byl ten dárek pro ně!“ Tohle opravdu nečekal.

čtvrtek 1. listopadu 2018

Už nikdy žádnou oslavu! - povídka

„Ať už je sedm, ať už je sedm! Ať už to, sakra, skončí!“ zoufalá matka tluče hlavou do stolu a marně přemýšlí, kde se stala chyba. Měl to být krásný narozeninový večírek pro „pár kamarádů“ jejího desetiletého syna, ale všechno se změnilo v noční můru, která ne a ne skončit.

Andrea přitom všechno tak pečlivě připravovala. Sepsala si pro děti spoustu didaktických her (nikoho nezajímají), malování na obličej (použili jen černou), dort se svíčkami (ještě je v ledničce), balónkovou výzdobu (prý je pro mrňata) a dokonce i mísu naplněnou bonbóny (jako střelivo dobrý)…

Ještě před dvěma hodinami si Andrea představovala, jak si děti způsobně sednou kolem prostřeného stolku v obýváku, ona jim nalije dětské šampaňské a společně si připijí na Ludvíkovo zdraví. Budou si chvíli povídat a chroupat u toho její domácí šnečky z listového těsta, pod nimiž si způsobně přidrží papírové talířky se Spidermanem. A zahrají si nějakou tu hru. Místo toho má v obýváku střelnici a pravděpodobně jí čeká výpověď z bytu...

čtvrtek 25. října 2018

(Ne)přítel v domě - povídka

Stojím za skleněnými dveřmi vedoucími do zahrady a bojím se pohnout. Mohla by mě vidět. Chodím po nablýskaném domě svého syna a mám strach, že udělám nějaký zvuk a ona zjistí, že tu jsem. Nesnesu ten povyk, který dělá, když chce dovnitř. A snacha mi zakázala ji pouštět.

Snažím se to respektovat, stejně jako další instrukce – nikde nenechávám povalovat své věci, každý den se koupu a vyměňuji si spodní prádlo, jednou za měsíc jdu ke kadeřnici a na pedikúru. Vlastně bych měla být ráda, že o mě mají takovou péči, ale připadám si tu jako na návštěvě.

Už rok jsem hostem – s vymezenou místností, vlastní koupelnou a televizí. Měla bych si zvyknout, ale necítím se dobře. Jakoby mě pořád sledovali, kontrolovali, hlídali… Možná jsem paranoidní, ale snacha se vždycky všechno dozví.

čtvrtek 18. října 2018

Kdo se stěhuje? - povídka

„Tak jsme tady, paninko! Kde začneme?“ huláká asi dvoumetrový chlap u vrátek našeho domku.

Vypadá jako velká almara – široká ramena, mohutný hrudník, ruce jak lopaty. Připomíná mi Hulka, jen není zelený a na hlavě má místo obrovy bujaré kštice přistávací plochu.

„To je nějaký omyl. My se nestěhujeme,“ zavolám zvesela a chci znovu zalézt do tepla.

„Počkejte, paninko, já to tu mám napsaný. Pojďte se podívat!“ Hulk se nedá se odbýt.

Co když je to léčka? Otevřu a on mě praští, prolétne mi hlavou. Rozhodnu se neodemknout a natáhnu ruku nad branku.

Chlápek mi neochotně podá své dokumenty, „Vidíte to? Křemíkova 10, a to je přece tady.“

Zírám na ten papír a nechci věřit tomu, co vidím. Je tam jméno, kompletní adresa, vč. telefonu - vše mého manžela.

čtvrtek 11. října 2018

Dej mi taky! - povídka 18+

Prsatice
“Ty vole, tak tohle je síla! Vidíš to co já?” vykřikuje přiopile Jarda a málem upadne na cestující před sebou, „Hustý! Ty si to teda rozdávaj!“

Nechápavě se k němu otočím, „O čem to, sakra, blábolíš?“

Stojíme v tramvaji jedoucí z Husinecký na Hlavní nádraží. Právě jsme projeli zatáčkou do ulice, kam smí jen tramvaje, a která snad nemá ani jméno. Vlevo je zeď a vpravo jen ostrůvek zeleně, na kterém jsem nikdy nic pozoruhodného neviděl - prostě trocha trávy a keře.

Teda až do dneška. Jsem si jistý, že tenhle obraz už z hlavy nevymažu. První, co zahlédnu, je bílej zadek. Velkej, macatej ženskej a hýbe se v pravidelném rytmu. Zaostřím a stejně jako polovina cestujících, co si všimli, udělám krok k oknu. Kdybychom stáli na skále, tramvaj převrátíme.

„Že se nestyděj!“ vykřikne babka a snaží se dostat pryč od okna, aby se na to nemusela dívat. Tramvaj, k naší radosti, nečekaně zastaví, a tak máme všichni spoustu času na čumendu...

čtvrtek 4. října 2018

Dneska se musíš bát i ty - povídka

„Fakt nevím, proč bych se měla začít bát, jen proto, že je tma a někdo si vymyslel ‚úžasně zábavnou hru‘ v lese… Proč si nemůžeme normálně dát v klidu panáka a zahulákat si u kytary? Místo toho tady tajtrdlíkujeme...,“ Vanda vyfoukne kouř ze své poslední cigarety a dá si nohy na stůl, „Jestli si někdo myslí, že se budu bát, až se Vávra zase obleče do toho převlečku zombie, tak to se teda pletou.“

„Vávra letos nebude,“ odtuší Jasmína, „Letos najali agenturu. Tobě to nikdo neřekl? Prý dostanou každého. Mají nějaké vlastní know-how – dělají to na základě psychoanalýzy a systému životních potřeb… To cituji. Prostě věda! Proč myslíš, že jsme tentokrát odevzdávali mobily, nože a zapalovače? Kdybys neměla sirky, už si ani nezakouříš. To nikdy před tím nebylo…“

čtvrtek 27. září 2018

Chci tvoje štěstí! - povídka

„Tááák, teď otevři oči do dlaní a pak sundej ruce. Jak se cítíš?“ terapeutka ke mně promlouvá bublavým hlasem potůčku v lese.

Vůbec se mi zpátky nechce. Pod zavřenými víčky vidím spousty barev, cítím se uvolněná až šťastná. Tak proč opouštět bezpečné území a opět čelit světu? Vím však, že není vyhnutí. Můj zaplacený čas u slečny Sluníčko končí. Donutím se zvednout víčka. Cítím, že se pořád usmívám.

„Všechno to ze mě spadlo. Jsi úžasná!“ zvolám spontánně.

Má průvodkyně se vševědoucně usměje. Ví, jaký účinek mají její terapie – osvobozují, zahánějí strachy, uvolňují… Občas mám dojem, jako bych tajně brala drogy nebo jedla čokoládu. Jen se po tom netloustne – spíš naopak.

„Budu s tímhle úsměvem na ulici vypadat jako blbec,“ zašklebím se.

„Nebudeš, každý se rád dívá na šťastné lidi,“ odpoví prorocky slečna Sluníčko a přisune ke mně kasičku, „A nezapomeň se něčeho najíst nebo aspoň napít. Ať se uzemníš,“ dodá ještě.

čtvrtek 20. září 2018

To poznáš podle postele - povídka

To poznáš podle postele - povídka
Karolína přiloží kartu ke dveřím hotelového pokoje, stiskne kliku a otevře. Drobná dívka ji plaše následuje. Obě se zastaví u postele vévodící celému pokoji.

„Tak se do toho dáme?“ zeptá se Karolína. Obě vědí, že je to jen řečnická otázka.

Dívka se zeptá: „Svléknout?“

Karolína kývne, „Říkala jsi, že v tom jsi dobrá, že to zvládneš raz dva.“

„Tak dělám to už od dětství. Není na tom nic těžkého...“

„Uvidíme,“ utrousí Karolína kousavě, „Měla jsem tu takový cácorky, jako ty. Nevydržely první týden. Natož měsíc...“

čtvrtek 13. září 2018

Můj manžel prasák - povídka

Probudím se do chladného rána. Otevřu oči a vidím trámový strop. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem, a pak si vzpomenu na heslo v hale: „Horský hotel Belveder vás vítá ve svém luxusním náručí“.

Brrr! Vstupní prostor je plný paroží a dalších loveckých trofejí. Už z toho je mi špatně. Ještě hůř se ale cítím, když vím, že jen o dva pokoje vedle, je ubytovaný můj manžel se svojí milenkou. Ano, čtete správně – rozdává si to milenkou ve stejném hotelu, kam vzal na dovolenou mě a naše děti.

Sedám si a očima kontroluji obsazení postelí. Na manželském lůžku vedle mě leží osmiletá dcera Adélka, naproti se neklidně otáčí o čtyři roky starší syn Štěpán. Jen kvůli nim jsem tady. Nedobrovolně, polykajíc hrdost i slzy, ale odhodlaná udělat všechno proto, abych děti neztratila a udržela je v iluzi šťastného dětství, luxusu a bezstarostnosti. Jak já tohle dokážu?

čtvrtek 6. září 2018

Tentokrát chci já! - povídka

Dáša vystoupí z auta a třískne s dveřmi: „Opravdu nechápu, o co ti jde?“

„Nechápeš? A kdo vyprávěl mamince, že nemáme na novou sedačku do obýváku?“ Hynek v klidu vezme těžkou tašku plnou zásob jídla od tchýně a zamkne auto.

„A máme snad?“ otočí se Dáša ještě na schodech před barákem.

„Nemáme! Ale proč? Protože neudržíš korunu! Pořád něco kupuješ,“ odpoví vyčítavě Hynek.

„Já? A co prosím tě? Vždyť já si nic nekoupím, jak je měsíc dlouhej. To ty bys byl nejradši s kamarádíčkama pořád někde – na koncertě, v hospodě, na fesťáku…“

„Anebo v tělocvičně si zapomněla říct. Jasně, že chtěl. Ty se se mnou nehádaj!“

pondělí 2. července 2018

Olívie Úžasná jede na prázdniny

Nové věci potřebují čas a prostor, proto jsem se rozhodla pro prázdninovou pauzu v publikování na web.

2. října - na svátek Olívie - tomu budou dva roky od chvíle, kdy jsem spustila povídkový blog Olívie Úžasné, kam každý čtvrtek přidávám nové čtení.

Připadá mi neuvěřitelné, že dnes už je na blogu téměř 130 příspěvků - většinou povídek.

I po tom všem mám spoustu plánů - také letos bych ráda vydala knížku těch nejpovedenějších povídek a tentokrát do ní přidala i ty, které na webu nevyšly a nevyjdou. A také jsem se pustila do románu...

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ