čtvrtek 18. října 2018

Kdo se stěhuje? - povídka

„Tak jsme tady, paninko! Kde začneme?“ huláká asi dvoumetrový chlap u vrátek našeho domku.

Vypadá jako velká almara – široká ramena, mohutný hrudník, ruce jak lopaty. Připomíná mi Hulka, jen není zelený a na hlavě má místo obrovy bujaré kštice přistávací plochu.

„To je nějaký omyl. My se nestěhujeme,“ zavolám zvesela a chci znovu zalézt do tepla.

„Počkejte, paninko, já to tu mám napsaný. Pojďte se podívat!“ Hulk se nedá se odbýt.

Co když je to léčka? Otevřu a on mě praští, prolétne mi hlavou. Rozhodnu se neodemknout a natáhnu ruku nad branku.

Chlápek mi neochotně podá své dokumenty, „Vidíte to? Křemíkova 10, a to je přece tady.“

Zírám na ten papír a nechci věřit tomu, co vidím. Je tam jméno, kompletní adresa, vč. telefonu - vše mého manžela.

čtvrtek 11. října 2018

Dej mi taky! - povídka 18+

Prsatice
“Ty vole, tak tohle je síla! Vidíš to co já?” vykřikuje přiopile Jarda a málem upadne na cestující před sebou, „Hustý! Ty si to teda rozdávaj!“

Nechápavě se k němu otočím, „O čem to, sakra, blábolíš?“

Stojíme v tramvaji jedoucí z Husinecký na Hlavní nádraží. Právě jsme projeli zatáčkou do ulice, kam smí jen tramvaje, a která snad nemá ani jméno. Vlevo je zeď a vpravo jen ostrůvek zeleně, na kterém jsem nikdy nic pozoruhodného neviděl - prostě trocha trávy a keře.

Teda až do dneška. Jsem si jistý, že tenhle obraz už z hlavy nevymažu. První, co zahlédnu, je bílej zadek. Velkej, macatej ženskej a hýbe se v pravidelném rytmu. Zaostřím a stejně jako polovina cestujících, co si všimli, udělám krok k oknu. Kdybychom stáli na skále, tramvaj převrátíme.

„Že se nestyděj!“ vykřikne babka a snaží se dostat pryč od okna, aby se na to nemusela dívat. Tramvaj, k naší radosti, nečekaně zastaví, a tak máme všichni spoustu času na čumendu...

čtvrtek 4. října 2018

Dneska se musíš bát i ty - povídka

„Fakt nevím, proč bych se měla začít bát, jen proto, že je tma a někdo si vymyslel ‚úžasně zábavnou hru‘ v lese… Proč si nemůžeme normálně dát v klidu panáka a zahulákat si u kytary? Místo toho tady tajtrdlíkujeme...,“ Vanda vyfoukne kouř ze své poslední cigarety a dá si nohy na stůl, „Jestli si někdo myslí, že se budu bát, až se Vávra zase obleče do toho převlečku zombie, tak to se teda pletou.“

„Vávra letos nebude,“ odtuší Jasmína, „Letos najali agenturu. Tobě to nikdo neřekl? Prý dostanou každého. Mají nějaké vlastní know-how – dělají to na základě psychoanalýzy a systému životních potřeb… To cituji. Prostě věda! Proč myslíš, že jsme tentokrát odevzdávali mobily, nože a zapalovače? Kdybys neměla sirky, už si ani nezakouříš. To nikdy před tím nebylo…“

čtvrtek 27. září 2018

Chci tvoje štěstí! - povídka

„Tááák, teď otevři oči do dlaní a pak sundej ruce. Jak se cítíš?“ terapeutka ke mně promlouvá bublavým hlasem potůčku v lese.

Vůbec se mi zpátky nechce. Pod zavřenými víčky vidím spousty barev, cítím se uvolněná až šťastná. Tak proč opouštět bezpečné území a opět čelit světu? Vím však, že není vyhnutí. Můj zaplacený čas u slečny Sluníčko končí. Donutím se zvednout víčka. Cítím, že se pořád usmívám.

„Všechno to ze mě spadlo. Jsi úžasná!“ zvolám spontánně.

Má průvodkyně se vševědoucně usměje. Ví, jaký účinek mají její terapie – osvobozují, zahánějí strachy, uvolňují… Občas mám dojem, jako bych tajně brala drogy nebo jedla čokoládu. Jen se po tom netloustne – spíš naopak.

„Budu s tímhle úsměvem na ulici vypadat jako blbec,“ zašklebím se.

„Nebudeš, každý se rád dívá na šťastné lidi,“ odpoví prorocky slečna Sluníčko a přisune ke mně kasičku, „A nezapomeň se něčeho najíst nebo aspoň napít. Ať se uzemníš,“ dodá ještě.

čtvrtek 20. září 2018

To poznáš podle postele - povídka

To poznáš podle postele - povídka
Karolína přiloží kartu ke dveřím hotelového pokoje, stiskne kliku a otevře. Drobná dívka ji plaše následuje. Obě se zastaví u postele vévodící celému pokoji.

„Tak se do toho dáme?“ zeptá se Karolína. Obě vědí, že je to jen řečnická otázka.

Dívka se zeptá: „Svléknout?“

Karolína kývne, „Říkala jsi, že v tom jsi dobrá, že to zvládneš raz dva.“

„Tak dělám to už od dětství. Není na tom nic těžkého...“

„Uvidíme,“ utrousí Karolína kousavě, „Měla jsem tu takový cácorky, jako ty. Nevydržely první týden. Natož měsíc...“

čtvrtek 13. září 2018

Můj manžel prasák - povídka

Probudím se do chladného rána. Otevřu oči a vidím trámový strop. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem, a pak si vzpomenu na heslo v hale: „Horský hotel Belveder vás vítá ve svém luxusním náručí“.

Brrr! Vstupní prostor je plný paroží a dalších loveckých trofejí. Už z toho je mi špatně. Ještě hůř se ale cítím, když vím, že jen o dva pokoje vedle, je ubytovaný můj manžel se svojí milenkou. Ano, čtete správně – rozdává si to milenkou ve stejném hotelu, kam vzal na dovolenou mě a naše děti.

Sedám si a očima kontroluji obsazení postelí. Na manželském lůžku vedle mě leží osmiletá dcera Adélka, naproti se neklidně otáčí o čtyři roky starší syn Štěpán. Jen kvůli nim jsem tady. Nedobrovolně, polykajíc hrdost i slzy, ale odhodlaná udělat všechno proto, abych děti neztratila a udržela je v iluzi šťastného dětství, luxusu a bezstarostnosti. Jak já tohle dokážu?

čtvrtek 6. září 2018

Tentokrát chci já! - povídka

Dáša vystoupí z auta a třískne s dveřmi: „Opravdu nechápu, o co ti jde?“

„Nechápeš? A kdo vyprávěl mamince, že nemáme na novou sedačku do obýváku?“ Hynek v klidu vezme těžkou tašku plnou zásob jídla od tchýně a zamkne auto.

„A máme snad?“ otočí se Dáša ještě na schodech před barákem.

„Nemáme! Ale proč? Protože neudržíš korunu! Pořád něco kupuješ,“ odpoví vyčítavě Hynek.

„Já? A co prosím tě? Vždyť já si nic nekoupím, jak je měsíc dlouhej. To ty bys byl nejradši s kamarádíčkama pořád někde – na koncertě, v hospodě, na fesťáku…“

„Anebo v tělocvičně si zapomněla říct. Jasně, že chtěl. Ty se se mnou nehádaj!“

pondělí 2. července 2018

Olívie Úžasná jede na prázdniny

Nové věci potřebují čas a prostor, proto jsem se rozhodla pro prázdninovou pauzu v publikování na web.

2. října - na svátek Olívie - tomu budou dva roky od chvíle, kdy jsem spustila povídkový blog Olívie Úžasné, kam každý čtvrtek přidávám nové čtení.

Připadá mi neuvěřitelné, že dnes už je na blogu téměř 130 příspěvků - většinou povídek.

I po tom všem mám spoustu plánů - také letos bych ráda vydala knížku těch nejpovedenějších povídek a tentokrát do ní přidala i ty, které na webu nevyšly a nevyjdou. A také jsem se pustila do románu...

čtvrtek 28. června 2018

Má nevěrná Věra - povídka

Kdyby mi ještě ten čtvrtek ráno kdokoliv jen naznačil, že mi manželka Věra bude nevěrná, nejdřív bych se zasmál a pak mu rozbil hubu.

Věra není žádná taková. Je to tahoun. Můj kámoš do deště a nepohody. Vždycky jsem se na ni mohl spolehnout. Jsme spolu dvacet let a vychovali jsme dvě děcka, teda hlavně vona, protože já sedím celý dny v kamionu a pendluju Evropou.

Ale už za pár hodin jsem se měl přesvědčit, že co platilo celý náš společný život, může být během jedinýho dne úplně jinak.

Věra byla už nějakou dobu pěkně nevrlá. Nepřikládal jsem tomu žádnou důležitost. Jako ženatý chlap moc dobře vím, že když čeká krámy, mám jít své ženě z cesty, nebrat ji moc vážně a hlavně neodporovat. Jenže tentokrát to trvalo už pár týdnů, což bylo dost divný.

čtvrtek 21. června 2018

Co když to bouchne? - legrácka

Když naše dítě dostalo ke svým 9. narozeninám velkou krabici s nápisem „Chemistry laboratory“, byla jsem nepochopitelně klidná.

Jednu podobnou sadu už doma měl, a kromě pár plastových nádobek, lžiček, pipety, papírku na měření PH, obsahovala už jen jedlou sodu a kyselinu citronovou... Nic, čeho by se žena-hospodyňka bála. Když jsem zvládla kvašení, kynutí, zavařování a sterilizaci, tak mě nějaká hra pro děti nemá šanci zlomit.

Jak se ale za pár dní ukázalo, neměla jsem ji podceňovat. Mělo mě zarazit už varování, že „hra“ je určena pro děti až od 12+, a i ty mají být pod neustálým dohledem dospělých. Ale přiznejme si – kolik takových varování už jsme na výrobcích pro děti četli? Má je na sobě snad všechno – od nafukovaček do vody, kolečkových bruslí až po lžičky na jídlo....

čtvrtek 14. června 2018

Vložky křídel zbavené - legrácka

Kdykoliv vidím reklamu na vložky, mám pocit, že bych je měla nosit pořád. Už pro ten pocit ochrany a pohodlí. Kdo by to nechtěl zažít? Myslím, že nám muži musí zákonitě závidět. Máme to tak jednoduché! Stačí si vzít vložku nebo tampon a máme dvakrát větší pocit ochrany a pohodlí. Než kdy?

Zamyslel se někdy nějaký kreativec, jak se to proboha měří? A proč je nemám nosit celý měsíc, když mi to dělá údajně tak dobře na psýchu? Proč je nenabízejí místo osobních strážců nebo pojistek? Pojišťovny by to mohly sponzorovat a mít na nich svá loga. Je to vysloveně nevyužitý reklamní prostor...

čtvrtek 7. června 2018

Negližé pro pošťáka - povídka

„Já už viděl věci, pánové,“ chlubí se pošťák Honza světácky.

„Nekecej! A co jsi viděl?“ nechá se na vějičku chytit Michal.

„Leda bábu s koksem…,“ ušklíbne se David.

Všichni tři dál třídí poštu pro dnešní roznášku. Je něco po šesté ráno, ale venku už svítí sluníčko. Za chvíli vyrazí do ulic s nacpanými taškami na svoji každodenní obchůzku.

„Tak třeba psi – ti hajzlové mrňaví, ti jsou nejhorší. Zákeřný bestie! Tuhle mě jeden málem rafnul,“ zkouší Michal rozproudit hovor.

„Koho zajímají psi? Já mluvím o ženských,“ Honza naznačí rukama kopečky na svém plochém hrudníku.

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ