čtvrtek 21. září 2017

Vídeňský valčík pro Annu - povídka

Anna netušila, že po všech těch cestách kolem světa, vlastních domech, zahradách, dílnách a sporácích, je její jednoduché přání „zatančit si vídeňský valčík“ splněním producentova snu. Nemohla vědět, že pořad „Nikdy není pozdě si přát“ se už dávno vzdálil svým původním ideálům a zůstala jen kombinace charity, filmového pozlátka, regulovaných nákladů a frustrovaného personálu.

Robert, produkční pořadu, už toho má také plné zuby. Vedení tlačí na snižování výdajů, diváci chtějí show a senioři očekávají splnění svých tužeb. Jenže natočte něco zajímavého, když předáváte už čtvrté kolo s elektromotorem v řadě…

A pak přišla Anna se svým přáním zatančit si na plese valčík. Nechtěně tím vytrhla Robertovi trn z paty a vlastně se stala hlavním důvodem dát dohromady další pokračování.

„A jak byste si to konkrétně představovala?“ drobná asistentka drží v ruce blok na poznámky.

čtvrtek 14. září 2017

Víly přece nevržou - povídka

„Zítra vyrazím k Vílímu vodopádu. Jdete taky?“ otočím se na partičku kamarádů, co v Čechách mohutně předstírala zájem o tracking. Teď tady už druhý den sedí v kempu u piva a odhodlají se dojít leda tak ke stánku s občerstvením.

Možná by to tak nedopadlo, kdybychom nenarazili zrovna na tohle místo. Podobá se to tu ráji. Stíny stromů kryjí houpací sítě, fouká tu větříček, voní květiny a pinie, poletují motýlci a třikrát denně tu Řek jménem Stavros vaří vynikající jídlo. A k tomu všemu tu točí české pivo a obsluhují krásné servírky. Kluci se najednou nechtějí hnout z místa. Nejdříve jsem měl radost, že si dám po druhém týdnu cestování zase dobrý pivo, ale kdybych tušil, jakou to ve všech zaseje lenoru, vzal bych naši partičku jinam.

„Jindro, nepruď a dej nám ještě den…“ protestují.

„A nebo dva…“ navrhne za všechny Denis.

„Dobře víte, že to takhle nestihneme. V sobotu máme být u trajektu,“ připadám si jak v mateřský školce. Všihni dobře vědí, že já ten zázračný vodopád nafotit prostě musím.

čtvrtek 7. září 2017

Losos na růžovém pepři (bez pepře) - povídka

Michal toho má plné zuby. Kdyby ten nápad nebyl jeho, už dávno by celou tu šaškárnu s vařením romantické večeře odpískal. Půl hodiny hledá na tržišti růžový pepř! Kdokoliv jiný by vzal bílý nebo zelený a neřešil to. Ale Michal ne. Všechno musí být podle receptu. Jen tak bude jídlo perfektní.

Michal rád vaří. Umí přesně sedm jídel. Všechna již před lety vypiloval k naprosté dokonalosti a od té doby na nich nic nemění. Zná nazpaměť suroviny, jejich množství, jednotlivé kroky, časy i nádobí, které bude potřebovat. Jeho vaření připomíná práci dirigenta v sehraném orchestru. Michal si vše připraví do mističek, odměří, očistí, nakrájí, naloupe, nastrouhá a pak teprve začne vařit. Improvizace, jakékoliv nahrazování, či pozměňování surovin, nemá v jeho kuchyni místo.

I dnes má vše nachystané (i ten růžový pepř nakonec sehnal), ale něco je jinak – Michal zkouší nový recept. Učí se vařit své osmé jídlo – Lososa na růžovém pepři. Má to být zaručeně „romantické“ a žádná žena tomu neodolá. Alespoň tak pokrm popsali v příručce „Jak zaručeně sbalit tu, kterou si vyberete“. Michal právě dočetl kapitolu o tom, že srdce ženy lze získat přes kuchařské umění. Rozhodl se, že to bude jeho cesta. Vždyť je ve vaření mistr! Nikdo se mu nevyrovná! Na Olympu amatérského kuchařského umění je místo jen pro jednoho – pro Michala.

čtvrtek 31. srpna 2017

Co neříkat ráno po náhodném sexu - legrácka

Večírek, spousta alkoholu, jiskření, vášnivá noc, bolestivé ráno a z pod peřiny kouká cizí noha. Za které otázky máme chuť zabíjet?

Měli jsme spolu něco?

Byl jsem skvělej, viď?

Nebyla jsi včera blond?

Nevidělas tu někde použitej kondom?

Bereš antikoncepci?

Bylas vůbec?

Kolik jsi říkala, že ti je?

Víš, že děsně chrápeš?

čtvrtek 24. srpna 2017

Neseriózní zamyšlení nad první vráskou

Nebudu tady líčit, kolik mi je, stejně to všichni víte. Chci vám říci něco horšího – začaly se mi dělat vrásky. I když ne na obličeji, kde je každý z nás tak nějak očekává. Má uhrovitá pleť, byť už dávno pozbyla mladistvého jasu a svěžesti, vráskám statečně odolává. Nakonec, zkuste udělat z hory tuku údolí. To dá dost práce i matce přírodě. Proto se mi mé první vrásky objevily (nečekány, nezvány) na zcela jiném místě - v dekoltu.

Nejdříve nenápadně – ráno, když jsem vstala. Než jsem dosnídala a vyčistila si zuby, zmizely. Vypadalo to, že mne jen tak dráždí. Hrají si se mnou. Ale ne, bylo to varování, a já nic nepochopila. Začaly chodit častěji. A na déle. Jako nezvaná návštěva. Horší než tchýně, co je u vás každý druhý den, ale děti nepohlídá, nepřiveze buchty a nevyžehlí prádlo.

čtvrtek 17. srpna 2017

Dárek pro vodu - povídka

Splývám s tebou, vodo. Hladíš mé nahé tělo, dáváš mi energii a sílu. Cítím každý tvůj chladivý dotek, souzníme...

„Hej, ženská, co tady děláte? Tady se nesmí plavat...“

Jsem důležitou součástí matky přírody, jejího koloběhu, její energie...

„Slyšíte? Říkám vám, že se tu nesmí plavat! Hned vylezte z vody!“

Žehnám ti, vodo, tobě, která dáváš život a někdy jej i bereš. Splýváme, stávám se tvou součástí…

„Sakra, já jsem tady porybnej! Okamžitě vylezte, tady se třou ryby! Plašíte mi je!“

čtvrtek 10. srpna 2017

Místo pro nás dva - experimentální povídka se dvěma konci

„Máš?“

„Mám! A ty?“¨

„Taky mám a velkou,“ Jaruška laškovně poplácá plážovou tašku na svém rameni. Když si ve svých 55 letech dávala inzerát na seznamku, nikdy ji nenapadlo, že to bude takové dobrodružství. Čekala nějakého staršího, usedlého pána, kterému bude prát, žehlit, uklízet a vařit, aby se s ní pak na oplátku vodil za ruku po městě a občas zašli do kina nebo do divadla. On by jí podržel dveře a ona by se na něj vlídně usmála.

Jenže realita byla úplně jiná. Na její inzerát reagovali samí muži, kteří chtěli sex. Rovnou a přímo. Jenže Jaruška byla deset let vdova a na takové věci dávno rezignovala. Představovala si klidné stáří po boku džentlmena, který bude respektovat její přechod, a stráví s ní poklidné večery s kávičkou či vínkem na terase vinárny. Nejdříve přímočaré výzvy ignorovala, ty nejdotěrnější mazala a blokovala, ale pak se objevil Pavel...

čtvrtek 3. srpna 2017

S velkýma musíte v květnu! - povídka

„Chtěla bych si koupit plavky…“ rozhlížím se po obchodě plném podprsenek, pestrých plaveckých úborů, spodního prádla a košilek.

Prodavačka mne sjede vševidoucím pohledem: „S velkýma musíte chodit v květnu!“ zařve na celé patro obchodního domu, „Teď je půlka léta a už tu na vás nic nemám,“ pokračuje ve svém hlasitém monologu. Furt to tady lidem opakuje, tak už by to, sakra, mohli všichni vědět. Jenže já jsem tu poprvé, a tak se to ke mně o tom květnu nedoneslo. Nebo mám spíš dojem, že na mne nemají nic celoročně.

„Mám odejít?“ zeptám se na rovinu.

„Jakou máte velikost?“ zahartusí prodavačka a sundá si krejčovský metr z krku. Asi aby mi dala najevo, že na jakékoliv vytáčky nemám prostor.

čtvrtek 27. července 2017

čtvrtek 20. července 2017

Venkovský striptýz - povídka

"Tak tohle je ta vaše kultůůůra?“ Petr dává zřetelně najevo, jak je otrávený.

„Co máš proti?“ Vašek se zamračí. Fakt to není žádný zázrak – kapela hraje děsně, zpěvačka nezpívá, ale kdáká jako slepice a hostinský tu má špinavou podlahu i půllitry. A ještě šidí míru. Vlastně má ten Petr pravdu… Ale kdo je tady zvědavej na nějaké kecy městskýho hejska? Co ten nám bude vykládat o tom, jak nekulturně se tady žije? Vašek sám by teď byl radši na diskotéce v Oseku, ale to tomuhle tomu cápkovi fakt cpát nebude.

„Spíš nevím, co bych chválil. Je to fakt hrozný!“ Petr naznačuje, že zvrací do sklenice s pivem, „Nic lepšího tu nemáte?“

Vašek má chuť poslat toho blbečka, kam patří, ale nakonec zvítězí ješitnost a jistá soutěživost. „Tak jestli chceš, přijď ve čtvrtek v deset večer na stráň za hájovnu. To něco uvidíš! Ale musíš být potichu. A nikomu to neříkej. Hlavně ženský se to nesmí dozvědět! Jasný?“ Vašek už teď svého pozvání lituje. Ten blbec to někde vykecá, nebo rovnou celé zkazí.

čtvrtek 13. července 2017

Lázeňské manželky, šampaňské a brufen - povídka

„Františku, ještě jednou mi sáhneš na zadek a jdu si sednout. A myslím to vážně,“ zamračím se na svého tanečníka a posunu mu ruku zpátky nad svůj pas, kam patří.

„Ale prosím tě, jen se neupejpej. Petřík už mezi náma není, tak jsi volná. Tak proč ne já? Zachovalej jsem, tancovat umím, auto mám, tak co bys ještě chtěla…?“

„Abys mne furt neošmatlával!“ ztrácím trpělivost. Františkovi je úplně jedno, že jsme uprostřed tanečního sálu a všichni se dívají, jak tohle dopadne. Je mu skoro sedmdesát, má na sobě předpisové kvádro s kravatou, tančí jako bůh, ale chová se jako nenasytné prase.

„Jsi tu největší kočka, tak co se divíš!? Přece se nenechám předběhnout. Nejsem včerejší,“ brumlá František, ale ruku zatím nechává na vymezeném místě, „Co pořád máš? Petřík byl o dost starší než já, a vzít si jeho, ti nevadilo…“

čtvrtek 6. července 2017

Jen jedno povlečení - povídka

Co já tady dělám? To přece nemůžu myslet vážně? Irena se dívá na Olívii Úžasnou sedící u dřevěného stolu.

Ta v dlaních drží skleněnou lahvičku a něco mumlá. Zaříkává pro Irenu lék, který bude každé ráno brát. Když se to povede (Musí se to povést!), bude Irena za pár týdnů těhotná. Dostala ještě bylinky a mast na břicho. Když znovu přičichne k sáčku, skoro se jí zatočí hlava z té vůně. Jen to musí doma hezky schovat, aby to Jarda neviděl.

Stačí, že ji zoufalství dohnalo až sem – do míst, kam z vesnice nikdo nechodí. A jestli ano, tak jedině tajně jako dneska Irena.

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ