čtvrtek 16. listopadu 2017

Proč zrovna já mám tak hroznou mámu?

„Já dnes opravdu potřebuji odejít dřív! Říkala jsem vám, že Vašík má dnes důležitý zápas. Hlásila jsem to už před měsícem, pak znovu před týdnem a naposledy dnes ráno. Dodělala jsem i tu smlouvu pro pana Lenovského, jak jste chtěl před hodinou. Tak proč mě nechcete pustit?“ ve Zdenině větách se mísí zklamání se vztekem a flustrací.

„Jste opravdu tak natvrdlá, kolegyně?“ sarkastický hlas ředitele banky řeže jako nůž, „Vaše spolupracovnice si omarodí, druhá je tu tak nová, že neumí ještě ani správně pozdravit a vy si chcete klidně odejít před koncem pracovní doby. A není to o deset minut, ale hned o dvě hodiny. Jak mám asi zabezpečit provoz, když si tady každý dělá, co chce?“ ředitel Krahulík je notně rozčílený.

čtvrtek 9. listopadu 2017

Jak to vidí deprese - dialog

To je ale dneska krásný den! Jak se máš?

Špatně! Jak jinak. Vždycky jsem měla smůlu na chlapy…

Vidíš, a teď už nemáš.

Vdávala jsem se pozdě…

Spousta jiných se doteď nevdala.

Chtěla jsem dítě a nešlo to…

A teď už ho máš!

Pořád řve…

čtvrtek 2. listopadu 2017

Radši ho tam necháme - dušičková povídka

 „Zase pole! Je vůbec možné, aby nějaká část Čech byla tak nezmapovaná, jako zrovna tohle místo?“ Jindřich zastaví a naštvaně udeří rukama do volantu. Vzápětí se vrhá se na můj mobilní telefon ve stojanu na předním skle.

„Ne, že mu něco uděláš! Moc dobře víš, že za to nemůže. Zkusili jsme troje mapy a pokaždé jsme nakonec dojeli do pole nebo něčí zahrady. Co bychom taky chtěli, když hledáme samotu v lese u hranic?"

„Tak to jsme v prdeli…“ odtuší zlověstně Jindřich, „Kdyby aspoň nebyla taková tma. Tady není vidět na krok. Kde jsou lampy? Už abychom byli zase doma ve městě. Tohle uctívání mrtvých je stejně jen ztráta času.“

čtvrtek 26. října 2017

Já to z ní vyženu - povídka

Stál jsem zrovna před starým panelákem, když z něj vyběhla žena, spěšně nasedla do auta a s příšerným kvílením pneumatik a vytůrovaného motoru, nacouvala do dvou aut za sebou a do třetího to naprala, když se snažila ze sídliště vyjet na silnici.

Zablokovala tenkrát celou ulici. Z posledního nabouraného vozu vyběhl muž a se sprostým řevem: „Ty p..o, ty krávo blbá, co nečumíš na cestu,“ se nasupeně řítil k jejímu SUV. Žena otevřela dveře, stoupla si do dveří a se slabým: „Promiňte,“ se sesula k zemi.

Muž se zastavil, mávl rukou, pak vytáhl mobil a začal si havárii fotit. Pochopil jsem, že můj volný den skončil a klekl si k ženě na zem. „Jsem lékař, zavolejte někdo sanitku, že tu máme ženu v bezvědomí,“ oslovil jsem seběhnuvší se čumily. Ještě před chvílí to vypadalo, že je ulice téměř pustá a teď? Ověřil jsem, že dýchá, zkontroloval zorničky a změřil pulz. Zkusil jsem na ni mluvit, ale nereagovala.

čtvrtek 19. října 2017

Svatba pod stolem - povídka

Určitě existuje spousta dobrých důvodů, proč se člověk ocitne pod stolem – opijete se, nevhodně usnete, kryjete se při náhlém zemětřesení, uklízíte, něco hledáte, anebo si hrajete na schovku a je legrace.

Já se tu sice schovávám, ale hra to není. Mám pocit, že už tu trčím půl století, jsem celá zlámaná, třeští mi hlava, a jediné, co vím jistě, je, že mě nikdo nehledá. Ale co, vlezla jsem si sem sama, právě proto, aby mě nenašli.

Tuhle svatbu mi byl čert dlužen. Nechala jsem se ukecat. A ještě od svého bývalého. Jo, tak jsem byla blbá! Škemral tak dlouho, až jsem povolila.

„Jituš, to mi nemůžeš udělat, ty jsi na to nejlepší. Všem ostatním jsi svatbu organizovat pomáhala, a na mně by ses vykašlala? Na mě? Po tom všem?“

čtvrtek 12. října 2017

Příliš dlouhé čekání na náhodu - povídka

„Karolíno! Jsi to ty? To je náhoda!“ mužský hlas ji oslovil uprostřed hotelové chodby. Na chvilku se zastavila, ale pak si řekla, že se jí jen něco zdálo a pokračovala dál.

„Karolíno! Počkej! To jsem já, David,“ Karolína za sebou slyší spěšné kroky.

Otočí se akorát ve chvíli, kdy muž doběhne až k ní. Zastydí se sama před sebou, že ho hned nepoznala. I když tenkrát nenosil brýle, neměl vějířky vrásek u očí a stříbrné nitky ve vlasech. Může mít tolik šedivých vlasů v …? Kolika vlastně? Karolína chvilku počítá a dojde jí, že Davidovi je už 45 let...

„..Neviděli jsme se 10 let…“ pronese tak, jako by ji to samotnou zaskočilo.

„Tak nějak. Aspoň myslím,“ David zdvihne ruku k brýlím, ale pak dá zpátky dolů a utře si ji o nohavici džínů.

Karolína k němu napřáhne tu svoji. Zároveň mu vlepí polibek na tvář. Ucítí jeho kolínskou a dojde jí, že to neměla dělat. Pořád to tam je. I po těch letech odloučení cítí tu chemii. Její srdce se rozeběhne mnohem rychleji, jeho “buch, buch“ zní tak hlasitě, že ho musí slyšet všichni kolem.

čtvrtek 5. října 2017

Sedmnáct zastavení Olívie Úžasné aneb co jste možná o blogu nevěděli

Tento týden je to rok, co jsem spustila povídkový blog Olívie Úžasné. Myslím, že se sluší malá rekapitulace toho, co se za tu dobu událo;)

1) Na začátku všeho byla jedna velká nula. Nula návštěv, nula fanoušků. Dnes je jich krásných 1333. Děkuji! Přidáte se taky? Ať už vám nic neuteče;)

2) Díky vašemu sdílení a lajkování roste počet čtenářů a přečtených povídek. Jestli jsem se na začátku radovala, když si povídku přečetlo padesát lidí, dnes bych u stejného čísla určitě plakala, protože novým standardem je desetinásobek;). Díky patří všem čtenářům a nejpilnějším sdílitelům (Jitka, Mirka, Laskonka, Veronika, Míša, Lenka, Jára, Eva…)

3) Zvláštní dík patří těm, kteří nepoužívají FB, a přesto vědí, že čtvrtek je den D a přeposílají si povídky emailem;)

4) První povídka napsaná pro blog Olívie Úžasné byla: Toho pána já neznám. Dnes je na blogu více než 60 povídek (plus nějaké ty články a pár básniček).

5) Nejčtenější povídky blogu jsou Už nikdy mě nelíbej! a S velkýma musíte v květnu!, i když dlouho se na špici držela i povídka o hodinách jógy Nekompatibilní tělo.

První načtená povídka - Střevíčky pro ajťáka

Olívie měla tento týden první narozeniny. Hledala jsem dárek - jak jinak, než pro vás;)) Další povídku? Zdálo se mi to neoriginální, tak jsem pro vás vylosovanou povídku načetla. Vyhrály Střevíčky pro ajťáka. Buďte milosrdní, je to moje premiéra;)


I vdaná žena může mít milence, vibrátor a sny - rozhovor

Čtenář musí něco cítit – lásku, soucit, štěstí, radost, smutek, anebo se pořádně naštvat. Jen tak dokáže něco ve svém životě změnit. Není třeba, aby příběh vždy končil happyendem. „I já mám ráda šťastné konce, ale víme, co bylo dál, když se šťastně vzali? Neprudila je tchyně, nenašel si milenku a nebraly jejich děti drogy?“ ptá se Klára Dvořáková, autorka povídkového blogu Olívie Úžasná. Už rok se tu čtenáři každý čtvrtek těší na nový příběh s velkou otázkou – skončí to tentokrát dobře? Co nám Olívie v novém příběhu chce říct, čím šokovat, na jakou strunu zahrát, s čím pomoci?

Jedna žena, jeden web a dvanáct měsíců, dohromady přes šedesát příběhů a jeden obrovský splněný sen. Klára opustila slušně rozběhnutou kariéru manažerky online marketingu. Nějak jí to po letech přestalo dávat smysl. Před rokem spustila povídkový blog a určila si cíl – každý čtvrtek zveřejní Olívie Úžasná jednu novou povídku.

pondělí 2. října 2017

Olívie Úžasná - 1. narozeniny

Dnes je to přesně rok od startu Olívie Úžasné. Když jsem stránky spouštěla, dala jsem si předsevzetí (ačkoliv si je už léta nedávám;)), napsat každý týden povídku.

Mám obrovskou radost, že se mi to povedlo a každý čtvrtek jste měli, co číst!;-)

Ano, ano, počítáte správně, na blogu už je neuvěřitelných 60 povídek (plus pár básniček a nějaký ten článek).

Nikdy by se mi to nepodařilo bez vaší podpory. Velice mne těší a moc si jí vážím. Díky za každý váš komentář, povzbuzení, sdílení, lajk…<3 DĚKUJI!

čtvrtek 28. září 2017

Rozveď se, nebo... - povídka

„Kdy už jí to konečně řekneš?“ Ivana, ještě trochu udýchaná, se na posteli otočí k Patrikovi.

„No, jo, vždyť jo…“ Patrik přemýšlí, jak se z rozhovoru vykroutit, aniž by něco slíbil. Ivana na něj takhle tlačí už kolikátý týden, ale on stále zdárně odolává. Proč jí, sakra, nemůže stačit jen sex jako jemu?

Znají se už rok a jemu to začíná připadat jako věčnost. Vždycky, když mají volno, sejdou se, rozdají si to, on vyslechne, jak to ona má doma těžký. Když je čas, prubnou si i druhé číslo, a jdou každý domů. Čistá hlava. Tak to bylo, dokud jeho manželka Dáša neodjela na pět týdnů do lázní. A on – blbec – si pozval Ivanu domů. Teda, on si ji až tak nepozval, jako se pozvala ona sama. Přece nebudou platit hotel, když on – jako Patrik - má doma volný kvartýr.

Kdyby tušil, jak s ním zamává přítomnost Ivany v jejich manželské posteli, nikdy by to nedovolil.

čtvrtek 21. září 2017

Vídeňský valčík pro Annu - povídka

Anna netušila, že po všech těch cestách kolem světa, vlastních domech, zahradách, dílnách a sporácích, je její jednoduché přání „zatančit si vídeňský valčík“ splněním producentova snu. Nemohla vědět, že se pořad „Nikdy není pozdě si přát“ už dávno vzdálil svým původním ideálům a zůstala jen kombinace charity, filmového pozlátka, regulovaných nákladů a frustrovaného personálu.

Robert, produkční pořadu, už toho má také plné zuby. Vedení tlačí na snižování výdajů, diváci chtějí show a senioři očekávají splnění svých tužeb. Jenže natočte něco zajímavého, když předáváte už čtvrté kolo s elektromotorem v řadě…

A pak přišla Anna se svým přáním zatančit si na plese valčík. Nechtěně tím vytrhla Robertovi trn z paty a vlastně se stala hlavním důvodem dát dohromady další pokračování.

„A jak byste si to konkrétně představovala?“ drobná asistentka drží v ruce blok na poznámky.

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ