čtvrtek 13. února 2020

Kdo je tady zajíček? - povídka

„Zase se tu po tobě ptal… Jestli sis to nerozmyslela. Měla bys to konečně rozseknout…“

„Rozseknout?“ Květa nechce věřit vlastním uším. „Já mám teda úplně jasno! Ať si jede sám, zajíček jeden namachrovanej…“ Květa se trpce ušklíbne a naznačí svému prvnímu zákazníkovi, aby se posadil do křesla před zrcadlem.

„Se nečerti! Kdybys nebyla trapně hrdá, nemusela bys být teď tady…. Já bych po něm skočila hned,“ Simona se přátelsky zašklebí na kolegyni a dál u toho stříhá vlasy dnes už patnáctému zákazníkovi. Ještě dvacet a může jít domů vařit večeři a psát s dětmi úkoly. Zítra a pozítří to samé… Chvílema Květě závidí – ty sny, naděje, volné večery bez rutinních povinností a manžela, který věčně není doma. Kdyby jí nabídl takovej hezkej kluk, to co Květě, šla by na rande hned… Teda, samozřejmě, kdyby už nebyla vdaná...

čtvrtek 6. února 2020

Zachráním tě! - povídka

„Ne, to nemůže být pravda!“ Lea zoufale tluče na zavřené okýnko, kde měli prodávat jízdenky na lanovku. Tohle je zlý sen nebo omyl. Ano, omyl. Teď se ukáže, že se přehlédla, a ta pitomá lanovka se rozjede.

Lea se podívá nahoru. Lanovka se nehne ani o píď. Jen sedačky se lehce pohupují ve větru. „Neeeee!“ zařve Lea a bezmocně upustí tašky na zem. „Proč já?“

Lea se dívá na náklad u svých nohou a marně přemýšlí, co si počne. Holky už dávno vyrazily. Měly by být za půlkou kopce a začít dobývat vrchol. Bylo to přece domluvený – její společnice vyrazí napřed pěšky a Lea, její metrák živé váhy a věci, které nejsou potřeba k výstupu, pojedou lanovkou. Lea se tak neutahá hned na začátku (z jejího pohledu nesmyslným výstupem na Medvědín) a zbytek trasy už půjde s ostatními. Bláhově si namlouvala, že se tím alespoň částečně narovnají síly. Jaká pošetilost!

A co teď? Je tu několik možností, ale všechny jsou špatně.

čtvrtek 30. ledna 2020

Holky, chce to něco akčnějšího! - povídka

„Holky, co kdybysme zkusily něco akčnějšího?“ řekne Alice po třetí sklence pozdního sběru kamarádkám v hotelovém pokoji. Všechny společně leží nebo sedí v bílých županech a osuškách na obrovské posteli s nebesy, pijí víno a jedí nakrájený špek, co dovezla Magda.

„Co máš proti wellnessu? Já si to teda užívám!“ protáhne se Magda a dá si do pusy hrst pražených mandlí, které by doma štítivě obešla. Jednou, dvakrát za rok si to může dovolit…

„Ty nemáš dost akce doma s dětma?“ podiví se Vanda. Sama má doma tři, a je ráda, že leží a nemusí vůbec nic. Jen ať jim to nicnedělání vydrží hezky co nejdéle.

„Mám, ale není to moje akce. Vy byste si nedaly třeba nějakou procházku? Takovej malej výlet bez keců a bez: „To je nuda!“, „Kdy už tam budem?“, „Mami, už to nevydržím – chci čůrat…“, „Je to ještě daleko?““

čtvrtek 23. ledna 2020

Hladová svatba - povídka

„Miluju svatby!“ vydechne spokojeně Pepa, zakloní se na židli a pohladí si plné břicho.

„To jo! Taky se vždycky rád nacpu,“ přitaká Vašek a tajně si povolí pod stolem pásek o dvě dírky. Kdyby ho tak viděla jeho trenérka z posilky. To by z těch sedů-lehů, co by dostal navíc, vypustil duši.

„Mně teda trochu vadí, že je to pokaždý svíčková nebo nějaký maso s hranolkama. Proč nepodávají něco lehčího?“ posteskne si Madla.

„Jako salát?“ vyděsí se Pepa, „ten zelenej?!“

„Tak šunková rolka je lehká dost, ne?“ plácne Vašek.

Madla se ušklíbne, „jasně, tučná šlehačka s křenem a spousta éček a soli v šunce…“

Vašek si vzpomene, že do předkrmu sotva kousla. Vlastně snědla jen tu „trávu“ kolem a jeho rajče.

„Tomu se říká nevděk, Madlenko,“ namítne Tonda, „oni tě tady hostěj, a ty brbláš.“ Zvedne skleničku a jedním lokem dopije víno.

Madla zčervená, „já vím, sorry. Darovanému koni…“

Do řeči jí ale vpadne Tonda: „Nebudete tomu věřit, ale já už byl na svatbě, kde jsme měli hlad… A pořádnej!“

čtvrtek 16. ledna 2020

Olívie Úžasná - rok 2019 a 2020

Dnes výjimečně nevychází povídka, ale takové zastavení nad minulým rokem. Čím dál častěji si totiž uvědomuji, že to, co prožíváme, není samozřejmé a že se sluší poděkovat za dary, které nám život přináší.

I když něco se povedlo více, a něco méně...

Za největší úspěch minulého roku Olívie Úžasné považuji asi to, že jsem zvládla psát tři roky každý čtvrtek povídku a 2. října 2019 odstartovala už čtvrtý rok Olívie Úžasné.

Za tu dobu je na webu přes 200 příspěvků – povídek, legrácek, rozhovorů… Zcela upřímně - nikdy by mě nenapadlo, že to zvládnu tak dlouho;)

Nejčtenější povídkou loňského roku se stala povídka: Budeme si tykat?

Nejvíce lajků od vás dostala povídka: A co princové? Existují?

A nejlepší skóre (počet přečtení versus lajky) má povídka: Proč jsem ta druhá?. Dostala lajk od 41 % čtenářů. Vezmu-li v úvahu, že mnozí z vás ani nemají FB, je to obrovský úspěch. Děkuji!

čtvrtek 9. ledna 2020

Žena v mé skříni - povídka

Max se vrátí z přednášky, otevře skříň s oblečením a ztuhne.

„Co tady děláte?“ vyvalí oči na tmavovlásku sedící proti němu na šuplících s ponožkama.

Žena si přiloží prst na rty: „Pssss! Ať mě neprozradíš…“ zašeptá.

Max se v náhlé předtuše rozhlédne kolem sebe. Podívá se na plakát nad postelí, psací stůl, důvěrně známou točící židli, počítač… Ano, je u sebe v pokoji. Nespletl si dům, ani dveře. Tak co v jeho skříni, sakra, dělá ta ženská?

čtvrtek 2. ledna 2020

Všechno už je jinak... - povídka

„Tam někde uvnitř jsi musel vědět, jak moc mi chybíš…“ Daniela se v posteli otočí na bok.

„A jak moc jsi scházela ty mně…“ zašeptá Marian, jenomže se nedívá na Danielu, ale do stropu. Ruce má na peřině a v dlaních muchlá povlečení.

„Tak proč jsme se už 20 let neviděli?“ Daniela z Mariana nespouští oči. Její otázka není řečnická, vibruje spoustou otazníků.

„Myslel jsem, že ty mě nechceš vidět…“ Marian na chvilku otočí hlavu jejím směrem.

„Prožili jsme toho tolik…“ protáhne Daniela významně a přitulí se vedle Mariana. Začne se také dívat nahoru. Co tam jen vidí?

„No nevím, jen co jsme vyšli školu, tak jsi odfrčela „dobýt svět“ v tom kabrioletu se staženou střechou a já zůstal čučet tady na tom našem maloměstě…“ z Marianových slov čouhají výčitky jako střípky ze skelné vaty.

čtvrtek 26. prosince 2019

Balíček vánočních povídek

Tyto vánoční svátky jsou už čtvrté na blogu Olívie Úžasné. A tak jsem pro vás dnes vybrala povídky, které na stránkách vyšly a nějak se to dotkly vánoc a vánočních svátků.

Taková krásná rodinná tradice
Vánoce jsou svátky plné pohody. Opravdu? I když se k vám pokaždé nastěhuje celá rodina a nikdo nechce přiložit ruku k dílu? Ale tentokrát bude všechno jinak!

Perfektní vánoční dárek
Měl to vymyšlený. Do detailu. Tak proč teď spí u kamaráda na karimatce?

čtvrtek 19. prosince 2019

Maminko, počkejte, já si to zapíšu! - povídka

„Jani, a opravdu sem tvoje maminka musí jezdit tak často?“ zkouší Mirek opatrně.

Jana ale nevypadá, že by měla chuť diskutovat. Pobíhá po bytě a sbírá cokoliv, co se jí dostane do cesty, a není to zrovna na tom správném místě. Ještě musí vytřít, umýt koupelnu a taky vycídit vypínače…

„Jani, haló, tady Mirek – tvůj manžel. Můžeš se na chvíli zastavit?“ Mirek stoupne Janě do cesty, rozpřáhne ruce, a když se přiblíží, zadrží ji.

„Co blbneš, Jani?“ zašeptá jí chlácholivě do ucha.

Jana se chce nejdříve naštvat, že ji zdržuje, a chce Mirka seřvat. Chce mu říct, jak ji zlobí, že jí nepomáhá v pátečním kalupu, který už ani nepřipomíná úklid, spíš přípravu na inspekci z místní hygienické stanice, ale pak svěsí ramena a vzlykne: „Já už nemůžu. Celý týden v práci a pak tohle…“

„Tak proč se na to nevykašleš?“ zeptá se snad už posté Mirek.

„Nemůžu, vždyť víš, co mi mamka zase řekne: „Janičko, takhle jsem tě to neučila. Žena má o svůj domov pečovat. Ty jsi ještě neumyla okna? A co ty vypínače? Máš na nich otisky. Ty si taky ničeho nevšimneš. Pomohla bych ti, ale mám čerstvou manikúru a nechci si poškodit lak…““ Jana zatřepe rukou s olámanými nehty Mirkovi před obličejem v náznaku matčina oblíbeného gesta.

čtvrtek 12. prosince 2019

Dej sem ten mobil! - povídka

To mi, sakra, ten Jindřich nemohl přijít naproti? Moc dobře ví, jak nerada chodím přes park sama potmě. Navíc jsem včera četla ten článek o tom chudákovi dědouškovi, co ho sflákali nějací výrostci pro pár korun. Na jeho obličej plný modřin hned tak nezapomenu.

Je tu tma jak v pytli. Polovina lamp nesvítí. To mají všichni večerku? Přede mnou jde jen můj dlouhý stín. Vzduch už je pěkně chladný – z pusy vyfukuji obláčky, část z nich se mi usazuje na šále v podobě drobných kapek. Nejraději bych si vzala sluchátka, abych neslyšela to ticho všude kolem. Teď! Někomu pod botou praskla větvička. Ale kde? Ohlížím se jako káča, ale nikoho nevidím.

čtvrtek 5. prosince 2019

Logistická rodina - povídka

„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ řeknu manželovi a cítím, jak se u toho třesu.

„Tak mluv,“ utrousí bez zájmu on a maže si už asi osmý chleba máslem.

„Co s těmi chleby budeš dělat, prosím tě?“ nevydržím, přestože jsem chtěla probírat něco úplně jiného.

„Svačinka,“ ušklíbne se a vrazí mezi chleby tlusté kolečko gothaje. Pak všechno splácne a šoupne do pytlíku.

„Ty jdeš do práce? Teď o víkendu?“ podivím se. Emil pracuje ve firmě, kde nikdy šichty neměli…

„Hele, co jsi chtěla? Já musím za chvíli vypadnout.“

„Tak kam jdeš?“

„To je snad jedno, ne?“

„Emile, ty máš ženskou?“

úterý 3. prosince 2019

Co v Sama doma nebylo

Dnes mě čekal velký zážitek – mé první natáčení v České televizi. A hned v pořadu, který se nepředtáčí a nestříhá, ale dělá se naživo. Když křest, tak pořádný.;)

Jak to dopadlo? Samotné natáčení neuvěřitelně uteklo. Byla jsem nervózní a občas si nemohla vzpomenout na nějaké to slovíčko, což je u spisovatelky asi docela průšvih, ale přežila jsem;)) Rozhodně velký respekt všem, kteří tenhle stres zvládají každý den;)

Zdaleka jsem nestihla říci všechno, tak kdyby vás zajímala rozšířená verze rozhovoru, najdete ho níže.

Pokud dáváte přednost zkratce, tak tady je odkaz na rozhovor na videu;)




Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ