čtvrtek 16. května 2019

Do kuchyně nejdu! - povídka

„Marcelo, tak kdy už bude konečně ta kolaudace?“ zkouší to už snad posté Libuška.

„Jo, kdy bude? My se těšíme! Nikdo z nás nemá tak velkej bejvák, jako ty! Chceme ho vidět,“ přitakává Nora a olízne si hřbet ruky.

„Nemůžeš si ho nechat jen sama pro sebe a kamarádky nepozvat ani na návštěvu...“ Všechny si ťuknou, kopnou do sebe panáky tequilly a zakousnou se do citronu. Zašklebí se, ale i tak vědí, že si objednají další. Tohle je jejich tequillový pátek – žádní chlapi, jen ony tři, pití a pokec.

„Sorry, holky, ale já nechci. To fakt nejde,“ vymlouvá se jako vždy Marcela.

„A proč ne?“ Nora bouchne rukou do stolu, aby svým slovům dodala důraz.

„Už jsem vám to říkala – nemám kuchyň. Jak bez ní chcete dělat mejdan?“

Libuše s Norou se na sebe podívají, „Tak to už nech na nás, Marcelko,“ pronese Libuše hlasem veksláka, co umí sehnat bony, když je nikdo nemá, a ještě vám nabídne zdánlivě skvělý kurz.

čtvrtek 9. května 2019

Vážně jsem se chtěla jen dívat - povídka

„Rozmísti si postavy, jak to cítíš,“ zní instrukce pro mladou ženu uprostřed místnosti. Dlouhé černé vlasy jí spadají na záda drobné postavy, kterou by jí mohla závidět téměř každá z nás.

Přesto si oblékla nenápadné černé kalhoty, černý svetr a jen u halenky bez výstřihu si dovolila jinou barvu – zelenou. Není nalíčená. V jejích očích vidím smutek a samotu.

Připadá mi naprosto neuvěřitelné, že právě tahle žena před chvilkou řekla, že je tady, protože si nepřipadá dost ženská, a už vůbec ne sexy.

Důvod mi docvakl, až když ve svém vyprávění dospěla k části, kdy její nedostatek sexappealu označil její manžel jako důvod, proč si našel milenku (údajně manželčin přesný opak).

Sama sebe vidí jen jako výkonný stroj do domácnosti, který zvládá vše vyřešit, uklidit, uvařit, obstarat děti, a na nic víc se nehodí (nemá čas, ani náladu). Potřebuje vědět, co dál... Bojovat o rodinu a snažit ji udržet za každou cenu vč. tolerance milenky, nebo nechat manžela odejít?

čtvrtek 2. května 2019

Zavoláme kámošce! - povídka

„A proč bychom nemohli jít taky jednou někam jen spolu a sami?” Drahuše se snaží už asi po sté rozproudit debatu na tohle téma.

„Jak to myslíš? Vždyť jsme spolu pořád…“ zabručí Slávek. Řídí právě auto a nemá se kam před otázkami své ženy schovat.

„Těžko, ty seš věčně v práci, já pendluju mezi dětma a knihovnou, když už máme chvilku volno, trávíme ji vždycky s někým nebo jedeme k rodičům. Jako třeba teď! Chtěla bych někdy jít jen s tebou. Hezky se obléct, neřešit, jestli se s námi děti náhodou zase nenudí, dát si víno, jídlo, které jsem nevařila, a domů jet třeba taxíkem. Prostě trochu romantiky…“

„Ale, prosím tě, tobě chybí romantika? Vždyť jsme nedávno slavili výročí…“ Slávek dál očima sleduje silnici před sebou a pravou rukou nepřítomně poplácá Drahuši po stehně.

čtvrtek 25. dubna 2019

Zámecké tajemství - povídka

„Madam, dovolte nám, abychom vás jménem pana hraběte Eberharta přivítali na zámku Břehy,“ majordomus se mírně pokloní a předá Silvii květiny ze zámecké zahrady. Zachránil je jen chvíli před tím, než je zahradník s písní na rtech přejel sekačkou.

„Děkuji,“ Silvie je poněkud zaskočena přivítáním i tím, že má proti sobě šest mužů, a ani jedinou ženu. To by se u nich ve firmě, díky rovným příležitostem a genderovému plánu, stát nemohlo.

Ona je však odhodlána poprat se s jakoukoliv situací. Zvládla korporace, zvládne i zámek s bandou lenochů. Hrabě si pro ně sice při prodeji vymínil doživotní zaměstnání, ale ti o tom, jak Silvie doufá, nevědí. A je tu také ta možnost, že by mohli dát výpověď oni sami. A to už ona nějak zařídí.

„Předpokládala jsem, že víte, proč jsem tady…“

„Byla jste nám ohlášena notářem pana hraběte jako vážený host, madam. Vezete nám snad zprávy o panu hraběti?“

„Nejsem žádný host. Jsem nová ředitelka. Zastupuji zde firmu Spa company, která zámek od hraběte Eberharta koupila,“ Silvie zamává před majordomem kupní smlouvou a pak mu ukáže titulní stranu a tu poslední s podpisy.

čtvrtek 18. dubna 2019

Mužům vstup zakázán - povídka

„Jmenuju se Hortenzie, je mi čtyřicet, mám dceru v pubertě a manžela, který se mnou nesouhlasí téměř v ničem… Sem jsem přijela, abych našla sílu to všechno vydržet a nezbláznit se…,“ opakuji si těch pár vět pořád dokola. Jedu poprvé v životě na „Zázračné ženské kruhy“. Moc nevím, co se tam bude dít, ale je mi celkem jasné, že se budeme představovat, vysvětlovat svůj záměr, a já to nechci pokazit.

Když dojedu na planinu uprostřed lesů, první koho mezi stany spatřím, není žena, ale muž oblečený do světle zelených plátěných kalhot s výšivkou. Nic jiného na sobě nemá, snad jen pár peříček v dlouhých vlasech, přívěsky na krku a široké kožené náramky na obou rukách. Zaníceně tluče paličkou do rituálního bubnu a poklepává nohou, na které má u kotníku připevněný pás plný malých mušliček, co o sebe při pohybu chrastí. Oči má zavřené. Nečekala jsem to. Ani ne tak skutečnost, že sedí sám v poledne u vyhaslého ohniště, ale hlavně, že tu bude muž. Myslela jsem, že jde výhradně o ženské setkání…

čtvrtek 11. dubna 2019

Lečo pro ducha - povídka

„Ty máš klíče! Super! Jsi nejlepší“ Lenka se pověsí Šimonovi kolem krku. Dovolená bude!

„Jo, to jo. Jen nevím, jestli budeš mít takovou radost, až ti k tomu něco řeknu,“ Šimon se zamračí na svazek ve své ruce.

„Na tu chalupu jedou i vaši…“ Lenka se odtáhne a otočí se zpátky ke kuchyňské lince. Pokračuje v krájení paprik do leča, „To vážně bude dovolená,“ brblá.

„Ne, ne, to ne, ti se přece rozváděj. Oni už spolu na dovolenou fakt nevyrazí…“ odporuje Šimon, „A máma by na chalupu nejela, ani kdyby se usmířili. Chtějí se toho zbavit a celé to prodat nějakýmu tátovýmu kámošovi…“

„Ale až po naší dovolené, doufám…“ Lenka se podívá na Šimona. Drží přitom v ruce velký nůž.

„Takhle vypadáš dost děsivě, skoro se tě bojím, bu, bu, bu…“ Šimon dělá opičky.

„Co blbneš, Šimone? Tak co je ta hrůza, kterou mi chceš pokazit jedinou dovolenou, co si můžeme dovolit? A proč vaši chtějí tu chalupu prodat?“

„No, ono tam podle nich straší…“ Šimon to tajemně zašeptá a předvede strašidlo, jak nejlépe zvládne.

„Nech toho! Cože, straší? Děláš si legraci?“

čtvrtek 4. dubna 2019

Pověsíš mi poličku? – povídka 15+

„A co kdybys za mnou přijel v sobotu na chatu?“ zašeptala mi do ucha a lehce se přitom opřela o mé rameno.

Snad ona důvěrnost, kterou jsem v našem krátkém vztahu zaznamenal poprvé, ve mně vyvolala naději, že už tento víkend dojde i na něco víc než na letmá políbení. Ano, mnozí cynici by se radovali, že mám movitou partnerku s chatičkou a že se jako kluk z paneláku alespoň dostanu do přírody, ale já myslel jen na jedno.

Viděl jsem Janu uprostřed louky v bílých šatech s nemravným výstřihem, které těsně přiléhají na těch správných místech. Představoval jsem si procházky lesem, posezení u bublajícího potůčku (jestli tam teda nějaký je), svačinu v trávě a společné pozorování plaché zvěře. Představoval jsem si romantiku se skleničkou vína u praskajícího ohně v krbu, vzájemné oťukávání a hledání společných témat...

...Představoval jsem si, jak sličnou Janu sloupávám z těch šatů, hladím její lýtka až k páskovým botám na vysokém podpatku a opatrně jí je vyzouvám jen těsně před tím, než se na ni vrhnu jako smyslů zbavený kanec... Jenže tohle všechno bylo ve čtvrtek.

čtvrtek 28. března 2019

Smím prosit, má vnitřní ženo? - povídka

„Pojď se mnou na nedělní meditaci…“

„Nejdu!“

„Pojď…“ zaprosí Gábina.

„Zase tam usnu…“ argumentuje Vlasta.

„Neusneš, tam se tancuje…“ přispěchá s vysvětlením Gábina, ale hned si přikryje pusu. Au! Tak to asi neměla prozrazovat.

„Cože?!“

„No, to je taková taneční meditace… To jsme ještě nezkoušely...“

„Co to zase je? Ty si vždycky vymyslíš nějakou blbost, abys měla o čem psát... Copak jsem testovací zvířátko?“ durdí se Vlasta, „Nemohly bysme, pro změnu, zkoušet třeba nějakou vířivku?“

čtvrtek 21. března 2019

Příliš čistý muž - povídka

Hned, jak nastoupí do vagónu metra, všimnu si, že je na něm něco divného. Jen nevím co. Průměrně vysoký, štíhlý, tenisky, džíny, bunda, čepice – naprosto obyčejný, ničím nevybočující z řady ostatních cestujících.

Vejde, stoupne si ke dveřím a na zem položí sportovní tašku. Asi jede z tréningu nebo na zápas, honí se mi hlavou.

Baví mě pozorovat lidi a hádat, co ten člověk dělá, jestli je spokojený, nemocný, ženatý, má děti... A tenhle je takovej jinej. Na první pohled uhlazenej maminčin mazánek. Vsadím se, že pod kšiltovkou má patku s pěšinkou.

Rozhlížím se po ostatních. Nikdo si ho nevšímá. Jen já se k němu musím pořád vracet. Nedá mi pokoj. Co je na něm špatně? V tom mi hlavou bleskne bílá barva. On má sněhobílé tenisky! Úplně! A čisté jsou i kalhoty, bunda, taška na zemi – všechno. Beze šmouhy, beze smítka.

Jak může být někdo takhle čistý? Dneska! Vždyť venku prší – už od rána. Sama mám boty jako družstevnice z JZD, a to jsem šla jen přes sídliště k metru...

čtvrtek 14. března 2019

Cizí náušnice - povídka

Vašek


„Říkám ti, že se to musí umět,“ Vašek si opile šlape na jazyk a sotva se drží na barové židličce.

„A ty to umíš,“ přikyvuje Míra a poplácává Vaška po zádech.

„Jo!“ škytne Vašek a ukáže barmanovi, že si to dají ještě jednou. Barman pokrčí rameny, ale jde jim nalít.

„Hele, řekni mi, jak to děláš…?“ Mirek skelným zrakem zírá na kamaráda.

„To je hrozně jednoduchý! Na ženský musíš fikaně. Třeba minule našla ta moje – jako Dita, v koši se špinavým prádlem náušnici. Prej vypadla z nějaký mý košile. A přišla za mnou, abych jí to jako vysvětlil. Chápeš?“

„Chápu! A co ty? Cos udělal?“ Míra se nakloní k Vaškovi blíž, aby mu nic neuniklo.

čtvrtek 7. března 2019

Budeme si tykat? - povídka

„Co byste řekla, kdybych vás pozval na víno?“

„Že mám čtyři děti,“ odfrkne Karolína a pokračuje v ukládání psacích potřeb. Tohle už slyšela mockrát a její nacvičená věta vždycky zabere.

„Chcete je vzít s sebou?“ podiví se muž vedle ní.

Karolína se přestane snažit nacpat reklamní blok do příliš malého prostoru své kabelky a s úsměvem se na muže podívá, „Ne, to ani ne. Jsou doma a doufám, že víno ještě pěkně dlouho pít nebudou.“

„Uf! Tak to jsme tu sami a můžeme večer do vinárny. Co říkáte? U náměstí by měl být moc příjemný podnik. Doporučili mi ho v hotelu.“

„Tam raději ne. Už jsem tam kdysi byla. Na recepci za to musejí brát provize nebo nerozumí vínu,“ Karolína si uvědomí, že ji ten muž baví. Možná by měla společné účasti na dnešní konferenci využít a zajít si na skleničku s někým neznámým. Flirt jí přece neublíží a už je to pět let…

pondělí 4. března 2019

Olíviin výlet k protinožcům aneb čtyřicítka v kufru

Sabina, Dáša a její kufr plný knih
Olívie Úžasná odletěla do Austrálie. Bohužel, mě nechala doma. Jak to? Vše se stalo díky Dagmar Digma Čechové a facebookové skupině Odstartujte svoji knihu.

V lednu přišla Dáša s nápadem, že místo garderoby, kterou by si sbalila asi většina z nás, zabalí do svého kufru knížky pro Češky a Slovenky, které žijí za velkou louží v knižním nedostatku. Oslovila členy skupiny, a díky jejich příspěvkům, naplnila svůj jediný kufr čtyřiceti knihami.

Sama nechápu, jak se jí do povoleného 30 kg limitu mohly vejít, ale podle všeho (a Facebooku) měla ještě půl kila fóra;). A to vezla i nějaké to oblečení a hlavně dárky pro hostitele. Neuvěřitelné! Až budete někdy balit na daleké cesty, určitě se Dáši zeptejte, jak to dělá.;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ