čtvrtek 18. dubna 2019

Mužům vstup zakázán - povídka

„Jmenuju se Hortenzie, je mi čtyřicet, mám dceru v pubertě a manžela, který se mnou nesouhlasí téměř v ničem… Sem jsem přijela, abych našla sílu to všechno vydržet a nezbláznit se…,“ opakuji si těch pár vět pořád dokola.

Jedu poprvé v životě na seminář s názvem „Zázračné ženské kruhy“. Moc nevím, co se tam bude dít, ale je mi celkem jasné, že se budeme představovat, asi i vysvětlovat svůj záměr, a já to nechci pokazit.

Když dojedu na planinu uprostřed lesů, první koho mezi stany spatřím, není žena, ale muž oblečený do světle zelených plátěných kalhot s výšivkou. Nic jiného na sobě nemá, snad jen pár peříček v dlouhých vlasech, přívěsky na krku a široké kožené náramky na obou rukách. Zaníceně tluče paličkou do rituálního bubnu a poklepává bosou nohou, na které má u kotníku připevněný pás plný malých mušliček, co o sebe při pohybu chrastí. Oči má zavřené.

Nečekala jsem to. Ani ne tak skutečnost, že sedí sám v poledne u vyhaslého ohniště, ale hlavně, že tu bude muž. Myslela jsem, že jde výhradně o ženské setkání…

Přihlásím se u stanu s nápisem: „Vítej ženo, mezi ženami.“ Znovu se sama sebe ptám, co tu, sakra, dělá ten chlap? Vrtá mi to hlavou, ale netroufám si, zeptat se dívky, která mě vítá. Má na sobě dlouhé zelené šaty, ve vlasech květiny a je také bosa.

Dostávám spoustu informací o chodu tábora, které si snažím zapamatovat, ale nakonec jsem ráda, že mi slečna dá do ruky papír, kde to mají pro nás sklerotiky napsané.

Budu bydlet v modrém stanu – barvu určuje vlajka na jeho špici. Mám ještě chvilku čas se před obědem projít a najít si vhodné oblečení. Pokud takové nemám, mohu si ho půjčit v bílém stanu hned vedle.

Našla jsem místo, kde strávím svůj prodloužený víkend. Tak se přece jen dočkala! Z ramen mi spolu s taškou spadne tíže, o které jsem ani nevěděla, že si ji vezu s sebou. Po tvářích se mi koulí slzy. Nevěřícně je utírám do papírového kapesníku, aby si toho nikdo nevšiml, i když je stan prázdný. Ještě netuším, že tady budu plakat mnohem víc, přede všemi a beze studu…

„Ahoj, vítám tě. Já jsem Tari,“ představí se krásná černovláska, když za mnou vstoupí do stanu. Má na sobě nádherné modré šaty až na zem.

„Tady se nesmí nosit boty?“ vypadne ze mě místo pozdravu.

Dívka se směje, až jí velké náušnice v uších cinkají, „Smí, jen je tu skoro nikdo nosit nechce…“

„Proč?“

„Sepjetí s přírodou, vychutnávání doteku, vnímání tady a teď…“

Tak nějak tuším, že už jsem to někde četla. Ale jinak moc nevím, o čem to mluví.

„Řekneš mi své jméno?“ zeptá se dívka.

„Promiň, jsem nemožná. Já jsem Hortenzie.“

„Jé fakt? To je ta modrá kytka, ne?“

„Ano, je to kytka a taky jméno…“

„A to je civilní nebo jsi ho přijala?“

Vykulím na Tari oči. Zase nevím, o čem je řeč.

„Aha, tak to bude tvoje,“ usměje se, „Tari je jméno, které jsem přijala při šamanském obřadu. Také jednou takové dostaneš.

„Fakt?“ na více se nezmůžu, „Je to na mě nějak rychle,“ svěřím se.

„Neboj, všechno přijde, až budeš připravená,“ uklidňuje mě Tari, „Budeme spolu bydlet. Na jak dlouho tady jsi?“

„Jen na víkendovou ochutnávku,“ konečně něco, co vím.

„Aha, takže zvažuješ, že by sis tu v létě udělala celé prázdniny? Mě to hrozně posunulo!“ Tari zasvítí oči.

„Já vlastně nevím vůbec nic… Sotva jsem přijela, už si připadám úplně mimo. Chtěla jsem zjistit, jestli tady můžu nějak získat to ženské sebevědomí, ale zatím jen cítím, jak moc sem nepatřím…“ pohlédnu výmluvně na své nové turistické boty a kalhoty s nepromokavou úpravou.

„Neboj, to se naučíš. Proto jsi tady! Tohle je tvoje postel,“ dívka ukáže na jedno ze čtyř lůžek ve stanu, „Máš s sebou nějaké šaty?“

„Mám sukni,“ chytím se. Věděla jsem, že přijet na tohle místo v pracovním kostýmku je nevhodné a zašla jsem si před odjezdem nejen do sportu pro trekingovou výbavu, ale i do malého obchůdku, kde to vonělo kadidlem a vonnými tyčinkami, a koupila si batikovanou sukni.

„Prima,“ pochválí mě Tari, „Udělám ti něco s vlasama, chceš?“

Kývnu a mám chuť brečet. Zase. Tari vyjde ven, prý hledat květiny do mého účesu. Já zatím vyndám sukni z tašky. Už je mi jasné, že silonky si neobléknu. Místo toho si zuju boty, stáhnu ponožky a stoupnu si na zem. Nestudí. Cítím, jak mě tráva šimrá na chodidlech. Proč jsem to ještě nikdy nezkusila? Obléknu si barevnou sukni a vezmu si k ní černé tričko. Tari se zastaví u vchodu a prohlíží si mě.

„Je to mnohem lepší,“ pokyvuje hlavou. Posadí mě na kraj postele, rozpustí mi vlasy z drdolu, rozčeše je, sepne nad ušima sponkami a na levou stranu připevní květiny.

„Máš nádherný vlasy,“ zašeptá, „taky bych takový chtěla… Škoda, že je nosíš svázané.“

„Jsem účetní,“ řeknu, jakoby to všechno vysvětlovalo.

„Vážně? Já bych se v číslech nevyznala… Co kdybych ti půjčila své tričko? Půjde ti k sukni.“

„To jde černá také, ne?“ podivím se.

„Tady ji nikdo nenosí – brání energiím v pohybu. Je to něco jako brnění.“

„Jak to? To si neumím vůbec představit…“

„To přijde. Ucítíš spoustu nových věcí. Neboj!“ chlácholí mě Tari a podává mi své světle oranžové tričko. Vypadám úplně jinak než v kanceláři. Kolegové by mě nepoznali. Nakonec, proto tady jsem. Aby se zrodilo mé nové JÁ.

Venku se ozve gong.

„Je oběd!“ zaraduje se Tari a už mě táhne k jídelně. Cestou mě přestavuje každému, koho potkáme, vč. onoho muže, kterého jsem viděla při svém příjezdu a jsem si jistá, že se mi o něm a jeho svalech bude v noci zdát sen zcela nevhodný pro vdané ženy.

„Jsem Surindel, ale většinou to zkracují jen na Suri,“ usměje se na mě neuvěřitelně bílými zuby.

„Hortenzie,“ zašeptám.

„Hydrangea, to je myslím z latinského hortus, tedy zahradnice…? Pečuješ ráda o květiny, Hortenzie?“ Suri se mi zadívá do očí, pohladí hřbet mé ruky v jeho velké dlani a já cítím, že se mi podlamují kolena.

Jako ve snách vejdu do stanu, kde se podává jídlo. Polovina střechy je zvednutá, aby mohlo sluníčko ke stolům. Část, kde jsou vystavené pokrmy, zůstala ve stínu. Každá si bereme misku a nadáváme si, co se nám líbí. Jídlo je tu vegetariánské a bez lepku. Dcera by měla radost, napadne mě při nabírání rýže se špenátem a uzeným tofu.

Sedám si k Tari a dalším dvěma ženám. Vzájemně se představíme. Znovu se dozvím, že Hortenzie je květina. Začínám se těšit, až dostanu nové jméno jako většina tady, které nebude nikomu nic připomínat.

„Na to si budeš muset počkat,“ konstatuje Romana, hřmotná padesátnice v květované haleně, „Já sem jezdím už půl roku a ještě ho nemám.“

„Taky se dočkáš,“ Tari jí konejšivě pohladí po ruce.

„Vždyť já vím,“ zahuhlá Romana a snaží se spolknout sousto.

Odolám touze, zeptat se, co všechno musí člověk splnit, aby dostal své nové jméno, a místo toho stočím dotaz k Surimu.

„Jak to, že je tady muž?“

„Patří mu to,“ hekne Romana, než si zacpe pusu další lžící jídla.

„Patří?!!“

„Jo, jemu a Denai.“

„Oni spolu to?“ mé spolustolovnice se po sobě podívají a začnou se smát, „Jsou manželé?“ opravím se.


„No to zrovna ne, on Suri je takovej neposednej…“ zašeptá Tari a zčervená. U stolu není jediná, kdo změnil barvu. Nechce se mi věřit.

„Skoro bych řekla, že je to součást programu,“ shrne situaci cynicky Romana, „Jinak by ho musela Denai už dávno krásně nakopat do zadku a poslat expres přes celou Evropu...“

„Škoda, je hezkej, a asi i chytrej…“ ujede mi při vzpomínce na naše setkání.

„Jo, jo, to už si tady říkalo ženských… Ale kouká se na něj pěkně, to zase jo!“ Romana zasněně vyškrabuje misku.

Po obědě se rozdělíme. Čeká mě seznamování, hodinka relaxačho dýchání a pak mé první tance v kruhu. Moc se těším. Jsme tu teď samí nováčkové nebo spíš novačky. Každá z nás se představí a říkáme si, proč jsme sem přijely.

Měla bych dávat pozor, ale nemohu spustit oči ze Suriho, který sedí v koutku a tiše vydrnkává melodie na kytaru. Zase má zavřené oči a tváří se, jako kdyby tu nebyl. Přemýšlím, jestli vnímá všechny ty důvody, proč tady jsme. Ale asi ano, proč by sem jinak chodil? Uvědomuji si, že mě ruší svou existencí, dřáždí mě, nutí přemýšlet o tom, co ve svém životě chci, a co už ne.

Když na mě přijde řada, mám v úmyslu zopakovat svoji připravenou repliku, jenže pak se to stane. Podlehnu kouzlu místa, sounáležitosti, přírodě a něčemu, co ještě nedokážu ani pojmenovat. A přestože jsem tu jen pár hodin a stihla jsem se sotva převléci, učesat a najíst, slyším se, jak říkám: „Jmenuju se Hortenzie, je mi čtyřicet, mám dceru v pubertě a manžela, který se mnou nesouhlasí téměř v ničem… A myslím, že mě i dost ponižuje. Sem jsem přijela, abych našla sílu konečně od něj odejít a postavit se na vlastní nohy…“
*****





Kam dál?


Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
My se doma nehádáme
Pověsíš mi poličku?
Radši ho tam necháme!
Lečo pro ducha
Nikdy nejez cizí piknik!



Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ