Tak se přiznej, že ti utek… - nová povídka

Život je plný paradoxů. Když se vám ztratí králík, přijdete o oběd. Ale pokud ze stejného domečku zdrhne čtvrtinový králíček – zakrslík, frnknula vám z kasičky dobrá tisícovka. A to ještě není ta nejhorší varianta. 

Mnohem tristnější je, pokud hlídáte takového chlupáče malé slečně. Pak jeho ztrátou čelíte apokalypse, kterou financemi nedorovnáte. Na obloze se zatáhnou mraky, do domu přijde smutek, slzy a neštěstí. A můžete za to vy!

Bohužel, právě to poslední se stalo mně, když jsem hlídala králíčka Prince osmileté Natálce. Její největší poklad a partnera mnoha her s panenkami i bez. 

Čtrnáct dní jsem byla vzornou tetou, co mu do kotce na zahradě nosí pampeliškové listy, nakrájená jablíčka, mrkvičku, dosypává granule, dolévá vodu, dopřává přesně dva pamlsky denně a hladí jeho hebkou srst, aby se mu tolik nestýskalo po malé výletnici. To všechno do posledního večera před návratem rodinky z dovolené. A pak přišla osudná sobota.

Tahle hračka je jen pro mámu - povídka 15+

„Mami, co je tohle?“

„A co?“ Věra zvedne hlavu od kontejneru s tříděným odpadem a upustí tašku na zem. Podlomí se jí kolena a na zátylek ji políbí smrtka. Má dojem, že se svět zastavil a černá díra je docela hezké místo, kam by si teď docela ráda odskočila.

Osmiletý syn drží v ruce plastovou krabici od jejího nového vibrátoru a zvědavě si ji prohlíží.

Věra je zvyklá, že jí Pavlík klade spoustu zvědavých otázek. Někdy se svou kadencí blíží kulometu v bojové palbě. Zajímá ho cokoliv, co dosud nezná, tedy kromě mluvnice ve škole... Ona se mu vždy snaží vše vysvětlit, jak nejlépe zvládne. Ale na některé otázky nemá odpověď ani teta Wiki. Proč tu věc proboha neutopila v normální popelnici a strkala ji do tříděného odpadu? Rutina, zvyk, blbost?

„To nic není, to zahoď! To je… Je to jen… …Od mixéru…“ vydechne Věra.

Návod na mámu - povídka

„Okamžitě si to ukliď!“ tvůj prst směřuje hrozivě ke křeslu plném odhozeného oblečení. Špinavé spodní prádlo se tu válí s nošenými ponožkami v jednotném mixu s džínsama, několika tričky, mikinou a teplákama. Jak jen zvládne namazat tolik věcí?

„Ale mami! Já teď nemůžu. Já mám…“

„Teď!!! Už jsem řekla. Máš to třídit průběžně. Jak tě vůbec napadne, hodit tu špínu mezi čisté věci?“

„Musím napsat ještě tenhle test do školy. Za chvíli ho mám odeslat.“

„Dobře, dodělej si test, ale pak na to vlítneš a uklidíš.“ Cítíš bezmoc. Vnímáš, že jsi naštvaná. Vidíš tu hromadu a máš chuť ječet, ale zatím se ovládáš. Je ráno a máš spoustu práce.

Jen hodinku - povídka

„Já teď půjdu do ložnice, zamknu se a hodinu nikomu neodemknu. Nikdo na mě nebude klepat, mlátit do dveří, nebudete se chodit na nic ptát a nic chtít. Prostě budu mít hodinu pro sebe na odpočinek. Jasné?“

Dva páry vykulených očí na mě nevěřícně zírají. Ale já už fakt nemůžu… Bolí mě hlava, tělo je vyčerpané a mysl, ta chudinka vysosaná, ta už jen živoří na okraji zájmu.

A tak jsem to řekla. Poprvé v životě svých dětí jsem nahlas vyřkla myšlenku, že chci být hodinu sama. Ještě jsem ji neměla - nepočítám-li spánek... Ale i ten většinou s někým sdílím. Když je to jen manžel, je to ještě pohoda. Většinou se nám tihle dva naši ďáblíci nasáčkují do postele. Vždycky si jeden z nich najde nějakou výmluvu a ten druhý ho následuje. Přece nebude v pokojíčku sám.

Ale dost už úvah. Můj čas běží. Kouknu se na hodiny, kde nemilosrdná ručička krouží kolem středu. Míjí číslice a nikde se nezdrží ani o vteřinku déle.

Máš salám? - povídka

„Vezete ovoce?“ zeptá se mě anglicky celník na letišti v San Franciscu.

„No, absolutely no,“ dušuju se. Četla jsem seznam povolených potravin několikrát, a rozhodně žádné pomeranče do států nepašujeme.

„Tak salámy… Máte salámy?“ doráží muž v uniformě.

„Nemám, vezu jen víno a sýry jako dárek,“ odpovídám utahaně. Tohle je poslední dílek. Dvacet hodin na cestě dá zabrat, a když k tomu máte s sebou ještě dítě, tak dvojnásob. Proč si musel vybrat zrovna nás?

„Mami, já mám hlad,“ ozve se syn.

„Vydrž! Hlavně mlč a nic nedělej. Tady jsi na americkym letišti. Ať nejsme podezřelý.“ Proč děti nechápou, že když budou tihle celníci jen trochu chtít, můžou nás lustrovat až do rána?

„Mami, a jak jako podezřelý?“

Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá - povídka

„Dneska přijdu pozdě, mám toho hodně…“ zabručí manžel a dává si do kožené aktovky notebook.

„Jako vždycky…“ neodpustím si povzdech.

„Jo, někdo tady musí vydělávat!“

„Ano, já se flákám doma na mateřský…“ rýpnu si.

„Hele, já se nechci hádat. Mám toho prostě moc. Jo, a vyžehli mi tu modrou košili a kalhoty. Zítra jedu služebně na Slovensko, tak ať trochu vypadám.“

„Počkej! Jak na Slovensko? Do kdy?“

„Je to čerstvý rozhodnutí ředitele. Chce mě tam. Včera jsem ti to zapomněl říct, ale už mám koupenou letenku. Měla bys mi gratulovat. Je to skvělej posun v kariéře!“

„Když to říkáš…“ Mám neblahé tušení, „a kdy se vracíš?“

„V sobotu. V pátek máme jednání do noci a už nebyly letenky.

„Víš, že jdeme v sobotu na svatbu?“

Budeme si tykat? - povídka

„Co byste řekla, kdybych vás pozval na víno?“

„Že mám čtyři děti,“ odfrkne Karolína a pokračuje v ukládání psacích potřeb. Tohle už slyšela mockrát a její nacvičená věta vždycky zabere.

„Chcete je vzít s sebou?“ podiví se muž vedle ní.

Karolína se přestane snažit nacpat reklamní blok do příliš malého prostoru své kabelky a s úsměvem se na muže podívá, „Ne, to ani ne. Jsou doma a doufám, že víno ještě pěkně dlouho pít nebudou.“

„Uf! Tak to jsme tu sami a můžeme večer do vinárny. Co říkáte? U náměstí by měl být moc příjemný podnik. Doporučili mi ho v hotelu.“

„Tam raději ne. Už jsem tam kdysi byla. Na recepci za to musejí brát provize nebo nerozumí vínu,“ Karolína si uvědomí, že ji ten muž baví. Možná by měla společné účasti na dnešní konferenci využít a zajít si na skleničku s někým neznámým. Flirt jí přece neublíží a už je to pět let…

Tři srdce pro Milušku - povídka

„Jsem těhotná,“ zašeptá Miluška schoulená na pohovce v Tomášově objetí.

„Ne!“ vykřikne spontánně Tomáš a odstrčí ji stranou, „Promiň, to mi ujelo,“ opraví se vzápětí, ale do očí se Milušce nepodívá. Sleduje konferenční stolek před sebou. Jsou na něm fotografie z jejich první společné dovolené. Právě si je přinesli z fotolabu.

Oba se bezstarostně smějí na selfie u vody, na nádvoří Křivoklátu a v rybí restauraci je číšník vyfotil, jak mají propletené ruce na stole – vypadají, že je nemůže nic rozdělit…

„Říkala jsem, že se to může stát…“

„Já vím, promiň. Jsem sobec. Ale vůbec si neumím přestavit, že bych byl tátou. A ještě…“

„A ještě, když nejsou tvoje…“ doplní Miluška.

„Nejsou?!!“ teď už Tomáš vyskočí z gauče a začne se neklidně procházet po obýváku, „Ono je jich víc?“

Už nikdy žádnou oslavu! - povídka

„Ať už je sedm, ať už je sedm! Ať už to, sakra, skončí!“ zoufalá matka tluče hlavou do stolu a marně přemýšlí, kde se stala chyba. Měl to být krásný narozeninový večírek pro „pár kamarádů“ jejího desetiletého syna, ale všechno se změnilo v noční můru, která ne a ne skončit.

Andrea přitom všechno tak pečlivě připravovala. Sepsala si pro děti spoustu didaktických her (nikoho nezajímají), malování na obličej (použili jen černou), dort se svíčkami (ještě je v ledničce), balónkovou výzdobu (prý je pro mrňata) a dokonce i mísu naplněnou bonbóny (jako střelivo dobrý)…

Ještě před dvěma hodinami si Andrea představovala, jak si děti způsobně sednou kolem prostřeného stolku v obýváku, ona jim nalije dětské šampaňské a společně si připijí na Ludvíkovo zdraví. Budou si chvíli povídat a chroupat u toho její domácí šnečky z listového těsta, pod nimiž si způsobně přidrží papírové talířky se Spidermanem. A zahrají si nějakou tu hru. Místo toho má v obýváku střelnici a pravděpodobně jí čeká výpověď z bytu...

Co když to bouchne? - legrácka

Když naše dítě dostalo ke svým 9. narozeninám velkou krabici s nápisem „Chemistry laboratory“, byla jsem nepochopitelně klidná.

Jednu podobnou sadu už doma měl, a kromě pár plastových nádobek, lžiček, pipety, papírku na měření PH, obsahovala už jen jedlou sodu a kyselinu citronovou... Nic, čeho by se žena-hospodyňka bála. Když jsem zvládla kvašení, kynutí, zavařování a sterilizaci, tak mě nějaká hra pro děti nemá šanci zlomit.

Jak se ale za pár dní ukázalo, neměla jsem ji podceňovat. Mělo mě zarazit už varování, že „hra“ je určena pro děti až od 12+, a i ty mají být pod neustálým dohledem dospělých. Ale přiznejme si – kolik takových varování už jsme na výrobcích pro děti četli? Má je na sobě snad všechno – od nafukovaček do vody, kolečkových bruslí až po lžičky na jídlo....

Kde jsou děti? - povídka

„Vidíš je?“ řvu na Tomáše a začíná mi docházet, že jsme je fakt ztratili.

„Nevidím!“ odsekne Tomáš, „To byl ale blbej nápad,“ dodá ještě vztekle z posedu a odstrčí smrkovou větev, bránící mu ve výhledu.

Nevím, co ho štve víc. Jestli skutečnost, že jsme ve čtyřech nedokázali ohlídat dvě děti nebo to, že teď může zapomenout na pivo v chatě a místo toho bude lítat v lese po kopcích a hledat svého syna a neteř.

„Matěji! Matějiiiii! Bohunko! Bohunkoooooo!!!!!!!!!!!“ křičím do lesa.

„Neřvi! Plašíš zvěř!“ sjede mě švagrová. Pozná v lese každou kytku i mravence, nesnáší mobilní telefony, veškerou elektroniku, chemii v čemkoliv vč. mýdel a hlavně mě. Bohužel jsem si vzala jejího bráchu a ona mýho, tak máme obě smůlu. Za zády jí říkám Biomařka a snažím se naše řídká setkání nějak přežít.

Sedm zubů pro štěstí - povídka

„Říkám ti, vezmi si ty chrániče, jinak nikam nejdeš!“ křičím na syna jako hysterka. Nemůžu si pomoct. Strašně se o něj bojím. O jeho hlavu, ruce, nohy, tělo…

„Děláš ze mě trapáka. Budou se mi smát…“ Marek bere s odporem puberťákovi vlastním do ruky sportovní tašku, do které jsem mu nachystala kompletní výbavu chráničů, „Kdybych si oblík tohle všechno, byl bych jako medvěd a ani se nehnul…“

„Ale nic se ti nestane…“ argumentuji.

„Mami, já tam chci vyhrát! Chápeš? Na parkúr se chrániče prostě nenosí...“

Proč tak blbě čumí? - povídka

„Vidíš je? Mohli si nevšimnout, že tohle jsou dámský?“ zašeptá Iveta a hlavou ukáže do chodby vedoucí k šatnám.

„Ty, jo, to je vodvaz!“ vypískne se smíchem Markéta.

„Mně to tak vtipný nepřipadá. Dělej, ať vypadneme!“

Obě na sebe pustí vodu ze sprch a hned, jak mají mokré plavky, seberou ručníky z věšáků a utíkají ke dveřím bazénu.

Do sprchy zatím dojde statná čtyřicátnice ruku v ruce se svým  dvanáctiletým synem. Oba se svléknou a jak vyžadují regule zařízení, pečlivě se nazí namydlí a spláchnou. Za celou dobu si řeknou jen dvě věty:

20 věcí, které dítěti u pečení cukroví fakt nevysvětlíte - legrácka

1. Ze šišojdu už kruh neuděláš.

2. Těsto na linecké nehněteme až do kašičky - z té se nedá vykrajovat.

3. Válečkem není třeba do těsta mlátit jako o život... Neuteče!

4. Válíme po celé ploše, ne jen uprostřed - nestavíme dálnici.

5. Pokud se formičkou netrefíš, jak jsi zamýšlel, neopakuj to! Trefit se podruhé, je ještě těžší.

6. Dírku na zavěšení cukroví na stromeček stačí udělat jen jednu - netvoříme cedník.

Proč zrovna já mám tak hroznou mámu? - povídka

„Já dnes opravdu potřebuji odejít dřív! Říkala jsem vám, že Vašík má dnes důležitý zápas. Hlásila jsem to už před měsícem, pak znovu před týdnem a naposledy dnes ráno. Dodělala jsem i tu smlouvu pro pana Lenovského, jak jste chtěl před hodinou. Tak proč mě nechcete pustit?“ ve Zdenině větách se mísí zklamání se vztekem a flustrací.

„Jste opravdu tak natvrdlá, kolegyně?“ sarkastický hlas ředitele banky řeže jako nůž, „Vaše spolupracovnice si omarodí, druhá je tu tak nová, že neumí ještě ani správně pozdravit a vy si chcete klidně odejít před koncem pracovní doby. A není to o deset minut, ale hned o dvě hodiny! Jak mám asi zabezpečit provoz, když si tady každý dělá, co chce?“ ředitel Krahulík je notně rozčílený.

30 faktů o dovolené, které dítěti prostě nevysvětlíte - legrácka

Cestou

• Vím, že je to divný, ale na dovolenou opravdu nejezdíme jen kvůli tobě.
• Nejsme tvoje služebnictvo, ale rodiče. Sluhům se za práci platí.
• Na dovolené se odpočívá. Všichni odpočívají. Ano, i tví rodiče odpočívají...
• Jestli kopneš do sedačky toho pána před námi ještě jednou, tak už tě neubráním.
• Šeptej potichu!
• Ano, ten chlápek před tebou je námořník, má divný pohled a chybí mu zub. Ale určitě to už ví a nepotřebuje to slyšet znovu.
• Neptej se pořád, kdy už tam budeme. Představ si, že já to taky nevím.

Gauč pro Ludvíka - povídka

Ludvíkovi je deset, nesnáší neděle a gauče, protože oni za to všechno můžou. Nepomohlo ani, když slíbil, že už nikdy nebude odmlouvat a zlobit, když je někdo odčaruje ze světa.

Ludvík hodně odmlouval - hlavně mámě. Nesnášel, jak ho pořád nutila chodit ven na procházky nebo na kolo. Vždycky, když umyla nádobí po jídle, utřela si ruce do utěrky a řekla: „Ludvíku, vstávej z toho gauče, jdeme ven.“

Bylo jedno, jaké je počasí. Stejně trvala na tom, aby se vyvětrali. Celou cestu pak kašlala a chrčela. Nesnášel, jak vždycky zastavila, rozhlédla se a vyplivla velký zelený hlen. Měl pocit, že to dělá pořád a všichni ji u toho vidí. A jeho taky. Bylo to hnusné, byl na naštvaný a styděl se. Brrr! Ještě dneska se otřese, když si na to vzpomene. Nechápal, proč to tak je. Tohle přece dělají kuřáci, a ne mámy, které nikdy nekouřily a milují jen voňavé věci a hlavně kytky.

Hlavně zamkni - povídka

Ouzasna.cz

Byl by to docela obyčejný nákup, kdybych nečetla ten článek o krádežích na parkovištích u obchoďáků a kdyby si můj sedmiletý syn neusmyslel, že v téměř čtyřiceti stupňovém vedru nakoupíme zásoby mražených pizz v akci… Kdyby - chyby.

Kdybych ten zmíněný text o vykrádání aut nečetla, nikdy by mne nenapadlo otevřít kufr a celé auto pro jistotu zamknout. Je jasný, že když láduju nákup do kufru, nemůžu sledovat přední sedačky. Tak jsem se proti zlodějíčkům pojistila. Pak už jsem v klidu přemístila haldu jídla včetně spousty pizz z vozejku do auta a spokojeně kufr zabouchla. Ufff!

Ještě jsem se zeptala syna: „Proč nesedíš v autě?“ A v následující vteřině mi došlo, že klíč od vozu je v kabelce, co zůstala v kufru.

„Nejdou mi otevřít dveře…,“ pokrčí syn rameny a nezúčastněně kope do kamínku. Pak se otočí zpět k autu: „Mám žízeň!“ S novou razancí zkouší kliku.

A je to. Jasně! Jak by mohly jít otevřít, když tvoje matička, v jakémsi paranoidním záchvatu, celé auto zamkla? S poslední hrstkou naděje jsem zkusila otevřít kufr. Nic. Z mého vozu se stala nedobytná pevnost. Bohužel, nejen pro zloděje, ale i pro mne. Několik kilometrů od domova, na místě, kde je kolem jen parkoviště a silnice.

Vozíček pro Tádu - výzva

Posíláte peníze na charitu? Ne? A proč? Sami máte málo? Nechcete být za hlupáka, co dává peníze organizacím, které většinu spotřebují na svůj provoz? Zdá se vám všechno anonymní a nevíte čemu věřit?

Mám pro vás řešení – Tadeáška;). Je to živý kluk z masa a kostí. Bydlí u nás v Roztokách a vloni chodil do první třídy s mým synem. Vlastně nechodil – Táda, jak mu děti říkají, je na vozíčku a do školy jezdí.

Aktuální Tádova diagnóza je DMO diparéza s kvadrupyramidovou symptomatologií a akcentací na pravostranných končetinách, centrální porucha zraku, hypermetropie oc. sin. a myopie oc. dx.

Potřebovali byste na to slovník? Já ano a jsem ráda.

Rodinný poklad - povídka

„Podívejte, co ta Libuna zase sdílí,“ Eva ukazuje kamarádkám u kavárenského stolku displej svého telefonu.

„Nic neříkej - budu hádat. Ajnštajně?“ odtuší Libuna.

„Ajnštajně! To je jasný, co jinýho?" přisadí si Magda ve stejnou chvíli: „Co je to tentokrát? Hraje, tančí, žongluje, chodí po rukou, říká abecedu pozpátku, recituje, nebo odmocňuje vysoká čísla? Vždycky, když tohle vidím, musím si koupit dovolenou, nebo vyrazit na mejdan, abych měla taky, co dát na Fejs,“ Magda už má upito a tak se rozpouští její sebevědomá póza úspěšné manažerky.