Ludvík hodně odmlouval - hlavně mámě. Nesnášel, jak ho pořád nutila chodit ven na procházky nebo na kolo. Vždycky, když umyla nádobí po jídle, utřela si ruce do utěrky a řekla: „Ludvíku, vstávej z toho gauče, jdeme ven.“
Bylo jedno, jaké je počasí. Stejně trvala na tom, aby se vyvětrali. Celou cestu pak kašlala a chrčela. Nesnášel, jak vždycky zastavila, rozhlédla se a vyplivla velký zelený hlen. Měl pocit, že to dělá pořád a všichni ji u toho vidí. A jeho taky. Bylo to hnusné, byl na naštvaný a styděl se. Brrr! Ještě dneska se otřese, když si na to vzpomene. Nechápal, proč to tak je. Tohle přece dělají kuřáci, a ne mámy, které nikdy nekouřily a milují jen voňavé věci a hlavně kytky.
„Podívej, jak krásně kvetou akáty a jak voní. To je nádhera!“ radovala se máma a nutila Ludvíka, aby si také přičichl. Takhle přivoněla ke každé kytičce, kvetoucímu keři i stromu. Pak se rozkašlala a musela si stříkat sprej do pusy, aby vůbec mohla dýchat. Jak mu tím lezla na nervy! Taky mu říkala, jak se která bylinka jmenuje a zkoušela ho, jestli pozná ptáky, kameny nebo značky u silnice. Uměla krásně vyprávět o čemkoliv, ale on neposlouchal.
Chtěl sedět doma před televizí, kecat s kámošema přes chat nebo prostě jen tak čučet do zdi a představovat si, že má počítač a hraje nějakou super hru. Občas snil o tom, že se k tomu gauči nějak přilepí, nepůjde odtrhnout a bude moci zůstat doma. Alespoň dneska! Nebude ho nikdo nebude nutit dýchat „čerstvý vzduch a roztahovat si plíce“.
Ven nemusel jen, když bylo mámě hůř. Jenže to ho z toho gauče vyhodila, roztáhla ho, lehla si pod peřinu a kašlala tak, že nemohl vydržet v místnosti a stejně šel raději ven.
Až když začala vykašlávat krev, došlo mu, že je něco hodně špatně a znejistěl. Ptal se jí, co se děje. Jen ho objala a řekla: „Mám tě moc ráda, Ludvíčku.“
Zašeptal jí do ucha: „Já tebe taky,“ pak se zastyděl a utekl ven. Natrhal kytku, aby k ní mohla vonět alespoň doma. Bylo mu jí líto. Zároveň měl trochu radost, že dneska nemusí na povinný výlet a může si hrát s telefonem. I když u toho sedí na lavičce v parku. Nikdo ho neokřikoval a neříkal, že se má zvednout, že bude mít bolavý záda a křivou páteř.
Za pár dní mámu odvezla sanitka. Když přišel na návštěvu do nemocnice, pořád mu opakovala, že to nic není a bude lépe. Ptala se: „Chodíš ven, Ludvíku?“ Kývnul hlavou, aby nemusel lhát. Už týden nevytáhl paty z domu, kromě cest sem nebo do školy. Hlídala ho sousedka a té bylo jedno, jestli sedí na gauči nebo běhá venku. Vždycky mu přinesla jídlo, zeptala se, co ve škole a co máma, a zase šla.
Uplynulo spoustu dlouhých dní a Ludvík pořád čekal, kdy už mámu pustí. Stýskalo se mu. Dokonce naplánoval nové výlety, jen, aby jí udělal radost. Ale pak přišla ta hnusná neděle a s ní zpráva, že maminka v noci zemřela. Bylo to strašně rychlé, ani neměl čas se rozloučit. Vlastně ani nemohl, když pořád opakovala, že to bude dobré. A on jí chtěl věřit.
Lékař mu pak opatrně vysvětlil, že měla rakovinu, ale nechtěla se léčit. V nemocnici jí dávali jen léky na bolest. Opakoval, že by stejně byla jen velmi malá naděje na uzdravení a pravděpodobně by to dopadlo nakonec stejně. Ale tohle Ludvík nechtěl slyšet. Nevěřil tomu, co mu lékař povídal. Byl přesvědčený, že za to může on. Kdyby s mámou chodil ven a pořád neodmlouval, měla by důvod tady zůstat. Ale proč by to dělala, když on si přál jen ležet na tom zatraceným gauči a hrát hry!?
Dneska stojí před její rakví a říká jí: „Promiň, mami,“ a pokládá kytku k fotografii. „Máma by měla radost, jak to tu voní,“ pomyslí si. O co raději by jel na výlet a čichal ke kytkám, než byl tady… Ale už není s kým. Jedno ví ale Ludvík jistě - až bude mít svůj domov, nikdy v něm nebude žádný gauč, na kterém by mohl kdokoliv marnit čas…

Kam dál?
Hlavně zamkniRodinný poklad
Nekompatibilní tělo
Měl to být jen sex
Prokletí rudých kytic
hmmm, hustý
OdpovědětVymazatTak nějak to na mne přišlo. Asi PMS;)
Vymazattedy..hodně smutný..
OdpovědětVymazatPřiznávám, že když jsem to psala, brečela jsem. Asi ta emoce prostě musela ven��.
OdpovědětVymazat