čtvrtek 9. května 2019

Vážně jsem se chtěla jen dívat - povídka

„Rozmísti si postavy, jak to cítíš,“ zní instrukce pro mladou ženu uprostřed místnosti. Dlouhé černé vlasy jí spadají na záda drobné postavy, kterou by jí mohla závidět téměř každá z nás.

Přesto si oblékla nenápadné černé kalhoty, černý svetr a jen u halenky bez výstřihu si dovolila jinou barvu – zelenou. Není nalíčená. V jejích očích vidím smutek a samotu.

Připadá mi naprosto neuvěřitelné, že právě tahle žena před chvilkou řekla, že je tady, protože si nepřipadá dost ženská, a už vůbec ne sexy.

Důvod mi docvakl, až když ve svém vyprávění dospěla k části, kdy její nedostatek sexappealu označil její manžel jako důvod, proč si našel milenku (údajně manželčin přesný opak).

Sama sebe vidí jen jako výkonný stroj do domácnosti, který zvládá vše vyřešit, uklidit, uvařit, obstarat děti, a na nic víc se nehodí (nemá čas, ani náladu). Potřebuje vědět, co dál... Bojovat o rodinu a snažit ji udržet za každou cenu vč. tolerance milenky, nebo nechat manžela odejít?

Já mám jasno. Nakopala bych tomu hajzlovi zadek takhle ji ponižovat. Přitom takový kočce se stačí otočit a hned bude mít někoho, kdo z ní bude totálně paf. Ale musím mlčet. Není to můj boj a nemám právo někomu radit. Proto jsme tady. Abychom viděli věci z nové perspektivy. Teď ona žena (říkejme jí třeba Lea) rozmísťuje pětici postav po místnosti budou hrát její rodinu. Dalších šest lidí sedí kolem v rolích diváků.

Jsem na konstelacích poprvé v životě a jen vzdáleně tuším, co od toho čekat. Nikoho tu neznám, přesto by tihle lidé mohli hrát mé blízké, pokud bych se rozhodla řešit nějaký svůj problém. To ale nemám v úmyslu. Přišla jsem jen jako divák. Maximálně si zahraju v cizí scénce nějakou tu matku nebo babičku… Co taky jiného, když jsem tu nejstarší?

Jak jsem se mýlila! Hned v první konstelaci si mě Lea vybrala jako svou dceru! Mě… Připadám si jako všechno možné, jen ne malá a dětsky roztomilá… Ale proč ne? Jsem připravena na ledacos. Stoupám si na určené místo a čekám, co bude dál. Lea si jde sednout – jak je v konstelacích pravidlem, ji hraje v příběhu někdo jiný.

„Nalaďte se na Lein příběh,“ řekne do ticha naše průvodkyně – konstelatérka, „a posuňte se tam, kde vnímáte, že je vaše místo.“

Pozice „herců“ se začnou oproti Leině rozestavení měnit. Soustředím se a cítím, jak mě to táhne k ženě, která představuje moji matku, chytám ji za ruku. Vede mě na druhou stranu místnosti, daleko od její matky – mé babičky. Konstelace začíná.

„Jak se cítíš?“ obrací se terapeutka se stejnou otázkou na jednotlivé role. Ukazuje se, že ne moc dobře. Každý z nás má nějaký problém, nepohodu. Já cítím strach. Mezi rodiči se něco děje. Bojím se, že je ztratím, že se budou zase hádat. Naopak táta je překvapený, že se něco děje. Cítil se dosud v bezpečí. Diví se, co řešíme. Nic se přece neděje. On má právo jít za hlasem srdce, nikdo mu nemůže odpírat jeho děti...

„Mám vztek, zlobím se sama na sebe,“ říká moje máma, „Vnímám, jak jsem bezmocná, vadí mi, že manželovi dovolím, aby se ke mně takhle choval.“

Proč mu to „dovolí“ odhalíme hned v zápětí. Babička – sedmé dítě z devíti, totéž strpěla své rodině a okolí. Byla přehlédnutelná, otloukánek bez ambicí a nároku na štěstí, nijak sebe a své potřeby neprosazovala… A přesně podle toho si našla partnera a shodný model předala své dceři – mé matce.

Se slzami v očích sleduji svoji mámu, jak klečí před babičkou a podává jí jeden polštář za druhým – každý z nich symbolicky představuje rodovou zátěž, kterou od své matky převzala.

„Vracím ti, co je tvé,“ šeptá u toho, „a dovoluji sama sobě jít vlastní cestou, bez této přítěže…“

Cítím, jak se uvolňuji. Maminka bude v pořádku. Už se tolik nebojím. Cítím se v bezpečí. Všechno zvládneme.

Scénka končí, když se do své role vrátí skutečná Lea a obejme se s mámou. Získává nadhled nad svým problémem. Těžko říci, jak se ve svém reálném životě zachová, ale vnímám, že mnohem více rozumí tomu, co se jí v životě děje a proč.

Asi jsem byla v roli dítěte úspěšná, protože jsem si ji ten den zahrála ještě několikrát. Až později odpoledne jsem se dozvěděla, že hrát dítě nebo sourozence je taková „začátečnická role“. Rozuměj, nedůležitá. Málo hraje, moc nemluví. Díky za to! Nevím, jestli bych napoprvé víc unesla.

Paradoxně nejtěžší roli jsem si zahrála jako sestra, přestože jsem v ní neřekla ani slovo. Měla jsem neuvěřitelnou a neutuchající potřebu stále někomu pomáhat, ale všichni mě od sebe odháněli. O moji pomoc nestáli, nechtěli ji, odmítali, někteří si dokonce mysleli, že jsem parazit, který je chce vysávat – nechápali, že jim nabízím pomocnou ruku. Jedno měli ale společné – nikdo se mě na nic nezeptal, nikdo mě nenechal mluvit. A já trpěla jako kůň tiše orající celý den pole.

V reálu jsem člověk, kterého je všude plno, pořád někomu pomáhá, baví společnost, pořádá setkání a vše glosuje. A tady jsem musela být zticha, i když se mé postavě tolik křivdilo! Jak nové a traumatizující. Málem jsem se tím tichem zalkla a utopila se v sebelítosti. Ale vydržela jsem. Až když hra skončila a všichni si šli sednout, řekla jsem jim se slzami v očích, jak moc mi jejich nezájem ubližoval… Byli překvapení. Nikdo po mě přece nic nechtěl…

Jsem ráda, že to byla jen role… Nebo nebyla?

Večer jsem zkoušela spočítat, kolik “her” jsme ten den předváděli, ale nedokázala jsem to. Myslím, že sedm nebo osm, ale nejsem si tím úplně jistá. Čím si ale jistá jsem je, že v každé z nich byl i vzkaz pro mě. Někdy zcela jasný, jindy méně.

Možná právě proto jsem zatoužila postavit si vlastní konstelaci, i když mi mnozí hned ráno při seznamování říkali, že jim mnohem více dalo, když hráli v cizím kousku, než když si stavěli konstelaci vlastní.

Sama si netroufám srovnávat, obojí bylo silné. Když po obědě zůstala židle vedle terapeutky nečekaně, a pro mne významně prázdná, nevydržela jsem a vrhla se k ní. Zcela mimo původní plán a záměr.

Na téhle židli vždy sedí ten, kdo si staví konstelaci, rozplétá svůj životní příběh. Chtěla jsem vědět víc o tom vzkazu z rána a netušila, jak se na to zeptat. Proč je o tolik lehčí zabývat se druhými než sebou?

Bylo hodně zvláštní vybírat představitelku sebe sama. Zvláštní, ale ne těžké. Když jsem se rozhlédla po místnosti, hned jsem věděla, kdo to bude - Bětka. Boubelatá blondýnka s přátelským úsměvem. Ano, ta má se světem podobná trápení, ta mi bude rozumět… Dnes už vím, že mě mohl hrát kdokoliv a zvládl by to.

„Pavle, mohu tě požádat, abys představoval mého bratra?“ zeptala jsem se muže, kterého jsem, stejně jako ostatní, viděla ten den poprvé v životě. S mým skutečným bráchou měl společné snad jen krátké černé vlasy, ale i ty má ten můj opravdový sourozenec prokvetlé šedinami. Také je v reálu vyšší, zarostlejší, štíhlejší a o hodně méně otevřený podobným „blbostem a experimentům“.

Jestli jsem do té chvíle byť jen trochu pochybovala, zda terapie funguje a je to skutečné, tak teď pochybnosti zmizely a vše bylo jasné. Kdokoliv mi mohl namluvit ledacos o dětství mé maminky, babičky i prababičky. O tom, jak málo měly dovoleno dopřát si radost a štěstí, že jim vlastně ani nechybělo, protože hlavní bylo přežití a všední starosti.

Mohli jsme si říkat, kolik traumat odhazuju v podobě polštářů, o mazání bolístek a křivd mezi generacemi… Ale kdyby to všechno nefungovalo, tak nikdo nemohl předvést mého bráchu tak, jak jej ztvárnil Pavel. Nemluvila jsem o něm, nebyl hlavní postavou mého příběhu.

Pavel však „zahrál“ Tondu naprosto přesně:

„Já nevim, proč tu jsem.“

„Ale jo, mám jí rád.“

„Já mám práci…“

Ležérní pohyby, stud maskovaný světáctvím. Viděla jsem ho. Když jsme si zpátky vyměnily role s Bětkou, objala jsem ho. Stejně jako bych si to přála ve skutečnosti.

Byl bohorovný: „Tak pojď ségra, když to musí bejt…”

Brečela jsem jako želva, když čistí své tělo od smrtonosné soli. On voněl kolínskou a já byla ráda, že neuhýbá a drží. Potřebovala jsem mu tím objetím říct tolik věcí. Snad to mému skutečnému sourozenci vesmír vyřídí: „Ať se nám v životě stalo a stane cokoliv, jsi můj malý bráška, Tondo, a mám tě moc ráda!”







Kam dál?


Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
My se doma nehádáme
Pověsíš mi poličku?
Lečo pro ducha




Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ