čtvrtek 29. června 2017

Už nikdy mě nelíbej! - povídka

„Co jsme to udělali?“

„Trochu divná otázka, nemyslíš? Prostě jsme se spolu vyspali.“

„Tak to vím taky. Jen se to nemělo stát.“

„Nebylo to poprvé, tak to teď nedramatizuj.“

„Jenže já si slíbila, že už to neudělám. Že to tenkrát bylo naposledy.“

„To já taky, ale prostě ti neodolám,“ Richard se pootočí v posteli na bok a stiskne Dáše prso.

Dáša ho odstrčí. Tohle byla chyba. Už rok se neviděli. Dlouhý rok se na něj snažila zapomenout a vypudit ho ze svého života. Rok bolesti z odloučení a smutku z nenaplněných snů. Rok bez něj. Bez jeho smíchu, vtípků, vůně, polibků… Teď tu vedle sebe leží v hotelovém pokoji a nemají se na co vymluvit. Přišli sem dobrovolně, zcela střízliví, za bílého dne. Vrhli se na sebe ještě ve dveřích ve snaze nezmeškat ani chvíli.

„Ještě jsi ženatý?“

„Jo, jsem. A ty vdaná?“

„Vdaná? Ano, jsem vdaná. Proč tohle děláme?“

„Baví nás to,“ Richard si omotá ručník kolem pasu a jde otevřít okno. V místnosti je najednou málo vzduchu.

„A proč teda nejsme spolu, když nás to spolu tak strašně baví?“ Dáša rozhodí ruce a nechá je přistát na peřinu, „Víš, jak dlouho se z toho budu zase dostávat?“

„To nevím - já ani nevím, co budu dělat zítra.“

„Jsi tak bezstarostnej.“

„To ti nikdy nevadilo. Nestěžovala sis. Vlastně nevím, proč s tím vůbec začínáš.“

„Došlo ti, jak jsou ty naše životy marný? Vymlouváme se sami sobě, že nechceme nikomu kolem ublížit a nejvíc ubližujeme sami sobě a přitom si říkáme, že se milujeme.“

„Ale já tě opravdu miluju. Jen mám dojem, že když budeme spolu, tak nám to zevšední a někam se to všechno vytratí. Takhle se vidíme jednou za čas a jen nám hezky. Tak to teď nekaž a pojď ke mně,“ Richard přestane postávat u okna a lehne si zpátky do postele. Přitáhne si Dášu k sobě a vášnivě ji políbí. To, co řekl, je jen poloviční pravda. Ono už se to začalo vytrácet i tak.

Vídají se spolu deset let a to se muselo někam vepsat. Všiml si, že přibrala, že nemá tak pevná prsa a kolem očí a na čele se objevily první drobné vrásky. A to je jí čtyřicet. Jak bude vypadat za pár let? Kdy se tahle bezstarostná šukačka změní v nepříjemnou povinnost, jakou má doma?

Když spolu začali spát, byli kolegové. Pronajali si byt kousek od firmy a dělali to jak králíci několikrát týdně – o polední pauze, při smyšlených schůzkách, o večerních poradách a služebních cestách… Trvalo to víc než rok.

Richard pak dostal lepší místo jinde a jejich intenzívní vztah skončil. Ani jeden z nich nechtěl rozbít rodinu, děti vídat jen každý druhý víkend, přijít o zázemí i majetek a na druhou misku vah položit „jen“ tyhle společné chvíle. Nevěřili, že by jim to takhle hezké vydrželo i při řešení problémů, které by s rozvody musely zákonitě přijít. Tak to vzdali.

Ne hned, nejdříve se vídali v tom bytě dál, ale čím dál méně často. Pak už vyšel levněji hotel, tak byt pustili. Dnes se viděli po dlouhém roce a ani to nebylo plánované. Potkali se v metru.

Potěšeně a trochu rozpačitě se na sebe dívali přes půl vagónu. Došli k sobě a Richard prohodil: „Kam jedeš, krásko?“ Vždycky jí tak říkal a lišácky se u toho usmíval. Pohlédla mu do očí a už věděla, že se znovu topí a že si nechce jen tak povídat o ničem, že se ho chce znovu dotknout, že chce slyšet jeho smích a hlavně se s ním chce nekonečně dlouho líbat, protože Richard líbá ze všech nejlépe a ona pak nechce nikdy přestat. V tuhle chvíli je jedno, že se tak dlouho neviděli, že jí nenapsal ani řádku, nezavolal…

Asi to chtěli oba stejně. Zjistili to, když vystoupili na zastávce, kde stál „jejich“ hotel, i když sem původně ani jeden z nich neměl namířeno. Rozpačitě na sebe kývli, zrušili své schůzky a pak už téměř doběhli na pokoj. Líbali se jako by jim to mělo zachránit životy, i když to netrvalo tak dlouho, jak si Dáša plánovala, protože už bez sebe nevydrželi ani vteřinu. Teprve, když uspokojili ten vlčí hlad, přišly výčitky svědomí a touha vzít všechno zpátky, protože na tohle se nedá jen tak zapomenout a vrátit se do všedního dne. Do té beznaděje, kdy budou jeden bez druhého, už se neuslyší, nepolíbí…

Dáša Richarda od sebe odstrčí: „Počkej, nech toho chvíli. Kdy se uvidíme?“

„Za rok? Třeba se potkáme v metru,“ Richard se světácky usmívá. Nechce dát najevo, že i jemu bude Dášino měkké tělo chybět. I on se s ní rád líbá. Nezná jinou ženu, která by to vydržela tak dlouho. Navíc, když nevyšiluje s budoucností, dá se s ní mluvit skoro o všem.

„Já nechci čekat na náhodu…“ přizná Dáša.

„Sama víš, že spolu nebudeme, tak je lepší neriskovat,“ připomene jí Richard.

„Děti už vyrostly. Možná je čas, abychom byli konečně spolu,“ Dáša leží Richardovi na rameni a hladí mu hrudník. Nemohla si všimnout jeho vyděšeného výrazu.

„Co to říkáš? Vždyť jsme se dohodli, že už se nebudeme vídat…“

„To už je dávno. Chtěla bych být s tebou. Strašně mě to bolí, když musím být sama.“

„Máme oba rodiny a nechceme nikomu ubližovat, sama jsi říkala, že dneska to bylo naposledy,“ připomene Richard. V duchu si připustí, že je to výmluva. Má ještě další dvě „tajemství“. A Dáša by na to přišla. Ta jo. Protože si ho, na rozdíl od manželky, všímá… A až by na to přišla, tak by se s ním rozešla, a to by neunesl. Tu nenávist a bolest v jejích očích. To odmítnutí. Chce vědět, že když ji příště potká, tak mu neodolá a s tím žít. Chce, aby se celá roztřásla, když se jí dotkne a nemohla přestat na něj myslet, protože on na ni myslí pořád. A nepřestane, jen mu musí dovolit odejít. Protože když zůstane, tak si zevšední… A ta všednost všechno zabije.

„Richarde? Richarde!“ Dáša třese s Richardem. On snad usnul, nebo co? „Richarde, to je blbá sranda, vstávej!“ Jenže Richard nevstává, vypadá to, že ani nedýchá. Dáša panikaří. Chvíli Richardovi masíruje hrudník, jak se to učila na kurzu první pomoci, ale nereaguje. Co když je mrtvej? Jestli je tu spolu najdou, tak má z ostudy kabát.

Dáša se rychle obléká. Vůbec jí to nejde – do kalhotek se trefí až na podruhé, silonky raději strčí rovnou do kabelky. Vezme Richardům telefon, přidrží si nos a huhlavě ohlásí, že našla asi padesátiletého muže v bezvědomí, adresu, číslo pokoje a zavěsí.

Prohlédne podlahu, zvedne Richardovo tričko, co měl pod košilí, otře s ním telefon a pak všechna místa, kterých se mohla dotknout. Přeleští všechno i v koupelně a kliku u dveří. Pak do trička zabalí použité kondomy, otevře dveře a spěšně vyjde na chodbu… Musí balíček cestou vyhodit…i když by si ho chtěla nechat a po večerech čichat k látce nasáklé Richardovou vůní. Nemůže si to dovolit, stejně jako si neměla dovolit celý tenhle vztah. Nejhorší na tom je, že ani neví, jestli Richard přežije a má se těšit na příště, anebo to dnešní líbání bylo opravdu jejich poslední …





Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!

Kam dál?

Přivedu si dárek
Dvě čárky
Helena nesmí zemřít
Jsem přece tlustá
Už jste spolu spali? (18+)




Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ