Vražda tibetskou mísou - povídka

Tak a je konec! Bylo to mnohem snazší, než čekala. Štěpánku nikdy před tím nenapadlo, že by mohlo být takhle jednoduché někoho zabít. Navíc příbuzného.

Štěpánka se otřese. Příbuzného!!! Jestli byl tenhle had, její otčím, tak ona za to matce děkovat nikdy nebude. Ani kdyby mohla. Máma je mrtvá a tenhle zmetek simulantskej jí zůstal na krku. Ale to právě skončilo. Je volná! Volná!

Už se o něj nemusí starat. Může vypadnout z tohodle bytu a jet nebo jít, kam bude chtít! Nebude poslouchat ty kecy a rozmary. „Štěpi, nějak se mi špatně dýchá, udělej mi čaj!“ to slyšela skoro pořád.

Její život se scvrkl na šichtu u pásu ve fabrice a vaření čaje. Někdy měla pocit, že se sama mění v čajový sáček a něčí ruka ji máchá v horké vodě, která po každém namočení ještě více zčerná. 

Já rozhodnu! - povídka

„Máte tu volno, slečno?“ zeptá se zase jeden a opře se o opěradlo židle u mého stolu. Děs! Sedím v téhle restauraci už dost dlouho, aby si všiml, že jsem jinýho takovýho odpálkovala právě před chvílí. Tomu říkám drzost! Že si nedají pokoj. Proč nechápou, že si přeju jen klid? Nechci si povídat, nechci poslouchat jejich řečičky o tom, jak mi to sluší, a jestli si dám kávu nebo něco ostřejšího. Jak „originální“…

Kdybych měla vypít všechno kafe, alkohol a vyzkoušet sex, který mi někdo nabídl, tak jsem dávno umřela na žaludeční vředy, nějakou pohlavní nemoc nebo rovnou vyčerpáním. Pokožka by mi povolila jako šarpejovi a dentistu, toho bych musela mít v kalendáři každej tejden hned vedle kosmetičky. Brrr! 

Kdo přežije očistu - povídka

Říkám ti, že nejedu!“

„Jedeš! Jsi tlustej, funíš a navíc jsi mi to slíbil,“ manželka na chvíli přestane balit a podívá se na mě káravým pohledem. Není před ním úniku. S velkým sebezapřením se rozloučím se svým gaučem. Tak rád bych si lehnul!

Ona místo toho objednala nějaký bláznivý pobyt v přírodě, kde mi čtyři dny budou zakazovat pivo, maso a předpokládám, že i kouřit. Proč? Za co? Tak jsem se ožral, no. Nebylo to poprvý a ani naposledy. Jo, bylo to zrovna ten den, co přijela tchýně a ano, ty kamarády jsem si domu taky vodit neměl. Ale za to, že Franta řekl: „Ty krávo, ta baba je vostrá!“ tak za to fakt nemůžu.

„Nemohl bych žádat snížení trestu? Naštípal jsem dříví!“ zkouším smlouvat.

„Tak to je snad normální, ne? Já uvařila, nažehlila, umyla nádobí a teď ti tu balím věci…“ manželka skládá do mého kufru podivně barevné oblečení.

Tahle hračka je jen pro mámu - povídka 15+

„Mami, co je tohle?“

„A co?“ Věra zvedne hlavu od kontejneru s tříděným odpadem a upustí tašku na zem. Podlomí se jí kolena a na zátylek ji políbí smrtka. Má dojem, že se svět zastavil a černá díra je docela hezké místo, kam by si teď docela ráda odskočila.

Osmiletý syn drží v ruce plastovou krabici od jejího nového vibrátoru a zvědavě si ji prohlíží.

Věra je zvyklá, že jí Pavlík klade spoustu zvědavých otázek. Někdy se svou kadencí blíží kulometu v bojové palbě. Zajímá ho cokoliv, co dosud nezná, tedy kromě mluvnice ve škole... Ona se mu vždy snaží vše vysvětlit, jak nejlépe zvládne. Ale na některé otázky nemá odpověď ani teta Wiki. Proč tu věc proboha neutopila v normální popelnici a strkala ji do tříděného odpadu? Rutina, zvyk, blbost?

„To nic není, to zahoď! To je… Je to jen… …Od mixéru…“ vydechne Věra.

Božský blbec - povídka 18+

„Tak ještě jednu sérii. Raz, dva…“

Magda naslouchá hlasu trenéra a nemůže se dočkat patnáctky. Uff! Trochu se za svou slabost stydí, ale dneska už má fakt dost. Přemýšlí, jestli má na těle nějaké místečko, kde se nezpotila.

„Výborně, tak ještě protáhnout a dnes končíme. Dobrá práce!“ Radek vysloví závěrečnou frázi a nabídne Magdě ruku k plácnutí.

„Jsem hotová!“ vydechne Magda.

Radek se nakloní až k jejímu obličeji a téměř zašeptá: „Tak to určitě ještě nejsi…“

Magda zčervená. Je ráda, že to, díky už tak rudému obličeji, nemůže být vidět. Radek je sakra sexy chlap! Moc dobře ví, že po něm blázní téměř všechny jeho klientky z posilovny. Proč by zrovna ona měla být výjimkou? Když se kouká na jeho svaly rýsující se pod tílkem, neubrání se představám, jak ji Radek nese v náručí a šeptá jí do ucha, že je krásná. Hladí ji po celém těle a ona, díky jeho pozornosti, taje jako zmrzlina na slunci. Je tak zabraná do svých myšlenek, že málem přeslechne jeho otázku.

„Nešla by sis dneska večer někam sednout?“

Proč zrovna teď? - povídka

„Chci, aby sis mě vzal,“ řekne do ticha Markéta a naruší tak poklidnou večeři v luxusní restauraci.

Roman se zakucká soustem steaku: „Co?“

Markéta vstane, obejde stolek a udělí Romanovi pořádnou herdu do zad. „Slyšel jsi dobře. Chci svatbu.“

Roman pokašlává do plátěného ubrousku a upíjí vodu, kterou mu Markéta podala: „Proč tak najednou? Byli jsme přece domluvení. Říkalas, že ti to nevadí...“

„Já vím, změnila jsem názor. To snad můžu, ne?“

Roman nemůže být více překvapený. „Po deseti letech?!“

„No, vidíš. To mi to trvalo,“ Markéta se křečovitě usměje. „Už se nemůžeš vymlouvat, že by nám to nefungovalo. Dost jsme toho spolu zažili, máme dvě děti, byt, chalupu, auto…“

„Zapomněla jsi psa…“ dodá Roman mrazivě.

Krvavé prádlo - povídka

Muž v kostkované košili a montérkách s laclem se zastaví u plotu, opře se o něj a zvědavě nakukuje do pootevřených dveří od garáže. Co vidí, mu vůbec nesedí, ale na nic kloudného nepřijde, a tak zakřičí: „Hynku, co to tam děláš?“

Hynek neodpoví. Vyjde ven, pečlivě za sebou zavře dveře a postaví za plotem kousek od kamaráda. „Ale nic. Znáš to…“ zahuhlá a vyplivne na zem rozžvýkané párátko.

„Neznám, skoro to vypadá, že pereš Maruš prádlo… Nějaký divný, ne?“

„Ale ne, neperu…“

„A co ti to tam visí v tý garáži? Ještě mi řekni, že to nejsou šňůry s prádlem a já jsem ta, ta, jak se jen jmenuje? Jo, už vím – jsem jako ta Sibyla. Ze Sáby…“

„To nechceš vědět. Jak jste to včera hráli? Ani jsem to neviděl…“

„Ty to teď vůbec nějak flákáš. Na tréningy nechodíš, v hospodě na kartách jsi taky nebyl… Přišli jsme o body, abys věděl. To seš kámoš?“

Hynek rozpačitě přešlápne, skloní hlavu a zašeptá: „Já nemohl. Včera byl pohřeb…“

Prudička - povídka

„Jaruš, nepruď…!“ v Radimově hlase je slyšet nevyřčená prosba.

„Jo, nech ho! Se vidíme jednou za rok a ty ho buzeruješ s pitím. Vždyť si dal jen dvě pivka,“ zastává se Radima kluk, co sedí hned vedle.

Jarka ví minimálně o třech…, a to netuší, kolika panáky je proložil. „Radime, brzdi, prosím,“ Jarčiny oči říkají mnohem víc než ta tři slova. Je v nich nejen prosba, ale i jasná stopka. Nevyřčené, ale zřetelné NE!

Jiný Radimův kámoš – Pavel, dopíjí další půllitr, nešikovně bere Jarku kolem ramen a šlape si u toho na jazyk: „Ty z něj děláš alkoholika. A on nevypil o nic víc než my… Škyt!“

Jarka nic neříká, jen se významně dívá. Pohledem Radima naposledy pokárá, zvedne se od stolu, vezme svůj hrnek od čaje a odchází. Tady už nic nezachrání:

„Dobrou noc, ve spolek. Nepřežeňte to. Jo, a ráno vám udělám česnečku,“ dodá smířlivě a stoupá po schodech do ložnice. Netuší, co se stane, ale nemá z toho vůbec dobrý pocit.

To musíš být trochu optimistka - povídka

„Řekni mi, jak jen to děláš?“ Pavla klopýtá vedle Radky s batohem na zádech. Dává si pozor, kam šlape – nerada by uklouzla po mokrém kameni a završila tak hromadu smůly ještě nějakým tím úrazem.

„A co jako?“

„Jak můžeš mít tak dobrou náladu, když celá tahle akce stojí za …“ durdí se Pavla. Od rána je všechno špatně. Nesnáší tohle počasí! Mají za sebou deset kilometrů, ale radost z toho žádná. Jen zima a mokro. Alespoň, že už bude oběd.

Radka si vedle ní div nepíská. Jak je to možné? Tenhle výlet plánovaly čtvrt roku. Sháněly peníze, autobus, chystaly trasu, objednávaly hotel, organizovaly lidi… Všechno to vyšlo. I její malé tajemství. To jí zatím vychází na jedničku. Tak proč by to měl zkazit docela obyčejný déšť?! Na světě je přece tak hezky!

„Trocha vody nás přece nezabije, ne? Musíš být trochu optimistka,“ Radka se dívá na svět radostnýma očima zamilované ženy: „Za chvíli si dáme baštu, grog a bude dobře!“

„A pak zase vylezeme do deště a budeme ještě víc mokrý…“ brumlá Pavla.

Ptáček přiletí ve středu - povídka

„Jsi skvělá! Miluju tě,“ vydechne Eduard a svalí se na postel.

Dianě zazáří oči. Tohle si tolik přála slyšet! Je to ta nejkrásnější část jejich milování. „Já tebe taky,“ zavrní a schoulí se Eduardovi na rameno.

Eduard ji chlácholivě pohladí po vlasech, ale tím jejich intimní chvilka končí. Eduard se začne rozhlížet, kde nechal kalhoty, košili a spodní prádlo.

Diana už to zná, a tak rychle vyskočí, oblékne si saténový župánek, který více ukazuje, než skrývá, a zeptá se: „Nedal by sis něco k jídlu? Udělala jsem ti španěláky, co máš rád…“

„Vždyť víš, že nemám čas. Musím zpátky do práce…“

„A nemám ti je zabalit do krabičky? Mohl by sis je ohřát...“ Diana si moc přeje, aby se u ní někdy najedl a prodloužil tak iluzi, že jsou normální pár.

Jen hodinku - povídka

„Já teď půjdu do ložnice, zamknu se a hodinu nikomu neodemknu. Nikdo na mě nebude klepat, mlátit do dveří, nebudete se chodit na nic ptát a nic chtít. Prostě budu mít hodinu pro sebe na odpočinek. Jasné?“

Dva páry vykulených očí na mě nevěřícně zírají. Ale já už fakt nemůžu… Bolí mě hlava, tělo je vyčerpané a mysl, ta chudinka vysosaná, ta už jen živoří na okraji zájmu.

A tak jsem to řekla. Poprvé v životě svých dětí jsem nahlas vyřkla myšlenku, že chci být hodinu sama. Ještě jsem ji neměla - nepočítám-li spánek... Ale i ten většinou s někým sdílím. Když je to jen manžel, je to ještě pohoda. Většinou se nám tihle dva naši ďáblíci nasáčkují do postele. Vždycky si jeden z nich najde nějakou výmluvu a ten druhý ho následuje. Přece nebude v pokojíčku sám.

Ale dost už úvah. Můj čas běží. Kouknu se na hodiny, kde nemilosrdná ručička krouží kolem středu. Míjí číslice a nikde se nezdrží ani o vteřinku déle.

Bonton pro milenku - povídka

„Mohl byste mi zapálit oheň v krbu?“ požádá portýra elegantní žena ve středních letech. Právě dorazila do apartmá malého hotýlku, kde nebyla dobrých 10 let. Ani dnes ji sem nepřivedla náhoda, ale tragické okolnosti.

Portýr v lehce opraném livreji se mírně ukloní: „Jistě, madam. Půjdete před tím na večeři? Mám vám objednat čaj?“

„Ráda bych si jídlo snědla tady, jestli je to možné.“ Žena ukáže na dvě položky z jídelního lístku.

Sluha kývne, „zařídím,“ a s mírnou úklonou zmizí z pokoje.

Agáta si odloží kabát do dřevěné skříně s vyřezávaným reliéfem květin. Vždycky se jí tyhle detaily na hotelu líbily. Jestlipak ještě dávají pohádku a čokoládovou pralinkou na polštář? Agáta se podívá směrem k posteli. Ano, je tam sáček z brokátu, a z něj vykukuje okraj potištěného papíru. Vedle leží zabalená pralinka. Agátě sklouzne po tváři zrádná slza, když si vzpomene, jak se o ni s Josefem dělili.

Že by se tu opravdu nic nezměnilo? Z úvah ji vyruší klepání na dveře. Když se otevřou, vstoupí poslíček s košíkem dřeva. „Přála jste si zatopit?“

Plním ti tvé přání… - povídka

„Co tady děláš?“ vypískne Heda, když spatří návštěvu přede dveřmi svého bytu.

Arnošt ukáže na kufr, „myslím, že ti plním přání…“ Zvedne hlavu, věnuje Hedě jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů a teatrálně rozevře náruč.

Heda se ale ani nehne. Naopak. Stojí ve dveřích a pozoruje Arnošta zpoza přivřených víček. „Vyhodila tě?“ sonduje podezřívavě.

„Ne! Nevyhodila. Já odešel sám. Už to nešlo. Nemohli bychom si povídat uvnitř?“ Arnošt zvedne kufr a razí si cestu do předsíně.

Heda ustoupí, zavře za ním vstupní dveře, ale dál ho nezve. Ruce má zkřížené na prsou a pozoruje Arnošta jako pavouka. V bytě ho nechce, ale bojí se ho zabít, aby jí to nepřineslo smůlu…

Arnošt její náladu ignoruje. „Nemáš něco k jídlu?“ zeptá se a žene se do kuchyně, „Mám za sebou úplně příšernej tyjátr s manželkou a od rána jsem nejedl…“

„Co takhle se přezout, když už jsi tady?“

Arnošt se poprvé zarazí: „Nejsi nějaká podrážděná?“

Vzácný dar pro rodinu - povídka

„Jíst už budete, doufám, sami?“ zeptá se Anna jízlivě a položí na stůl před dvojčata talíře s obědem.

„Ten sarkasmus snad není nutný, drahá…“ ohradí se její manžel Erik. Nezvedne přitom ani oči od mobilu.

Talíře dostali zatím jen jejich synové. Více jak dva Anna neunese. Číšnice z jeho oblíbeného baru by to jistě zvládla lépe, a k tomu má hezčí prsa. Jako kůzlátka. Jakby ne, je jí teprve něco přes dvacet. Už aby znovu otevřeli, nebo se tady z toho zblázní.

„A to byste mi nemohli trochu pomoct?“ naváže Anna na předchozí povzdech.

„A s čím jako? Víš, že vařit neumím. A je to ženská práce,“ zabručí Erik, „Nechápu, co po mně chceš? Moje matka by otce o něco takového v životě nepožádala.“

Telefonát za dob korony - legrácka

„Máš?“

„Mám, ale málo...“

„A co ty?“

„Taky mám - zatím teda. Co budeš dělat, jestli dojde?“

„To nevím. Asi zajdu do nemocnice na infekční, ať to mám rychle za sebou.“

„Ty seš drsná! Neblázni! Zatím se dá koupit. I když těžko říct, jak dlouho ještě. Já se teda děsně bojim, že to chytnu.“

„Já mám větší strach, že to bez dopingu nedám...“

Holky, chce to něco akčnějšího! - povídka

„Holky, co kdybysme zkusily něco akčnějšího?“ řekne Alice po třetí sklence pozdního sběru kamarádkám v hotelovém pokoji. Všechny společně leží nebo sedí v bílých županech a osuškách na obrovské posteli s nebesy, pijí víno a jedí nakrájený špek, co dovezla Magda.

„Co máš proti wellnessu? Já si to teda užívám!“ protáhne se Magda a dá si do pusy hrst pražených mandlí, které by doma štítivě obešla. Jednou, dvakrát za rok si to může dovolit…

„Ty nemáš dost akce doma s dětma?“ podiví se Vanda. Sama má doma tři, a je ráda, že leží a nemusí vůbec nic. Jen ať jim to nicnedělání vydrží hezky co nejdéle.

„Mám, ale není to moje akce. Vy byste si nedaly třeba nějakou procházku? Takovej malej výlet bez keců a bez: „To je nuda!“, „Kdy už tam budem?“, „Mami, už to nevydržím – chci čůrat…“, „Je to ještě daleko?““

Co v Sama doma nebylo

Dnes mě čekal velký zážitek – mé první natáčení v České televizi. A hned v pořadu, který se nepředtáčí a nestříhá, ale dělá se naživo. Když křest, tak pořádný.;)

Jak to dopadlo? Samotné natáčení neuvěřitelně uteklo. Byla jsem nervózní a občas si nemohla vzpomenout na nějaké to slovíčko, což je u spisovatelky asi docela průšvih, ale přežila jsem;)) Rozhodně velký respekt všem, kteří tenhle stres zvládají každý den;)

Zdaleka jsem nestihla říci všechno, tak kdyby vás zajímala rozšířená verze rozhovoru, najdete ho níže.

Pokud dáváte přednost zkratce, tak tady je odkaz na rozhovor na videu;)

Já vám to pohlídám! - povídka

„Dobrý den,“ pozdravím ve vlaku zamračeného muže. Přešlapuju u toho z nohy na nohu a objemné tašky s nákupy cpu na dvousedačku před ním.

Neobtěžuje se ani odpovědět, jen kývne. V ruce drží rohlík a cpe se nějakým majonézovým hnusem z kelímku.

Ještě jednou se rozhlédnu, jestli opravdu není jiná možnost a nenašlo by se místečko někde jinde. Bohužel nic. Všechna dvousedadla jsou plná – tohle zůstalo prázdné jako poslední z nepřehlédnutelných důvodů.

Muž zachumlaný ve špinavém svetru poklidně přežvykuje, salát si nabírá špičkou nože, kterou střídavě strká do pusy a otírá o nakousaný rohlík. Kolem sedadla se šíří štiplavá vůně cibule a ryb.

… a už se nevracej! - povídka

Volné pokračování povídky z minulého týdne s názvem: Vypadni!

„Mami, táta už se k nám nevrátí?“ zeptá se malá Hanička, která nemůže odtrhnout oči od okna. Dole na zahradě stojí její otec s cizí paní, kterou objímá a občas i dlouze líbá. Společně sledují stěhováky, kteří z auta vynášejí krabice a nábytek.


„Ne, nevrátí. Ale když s ním budeš chtít mluvit, můžeš. Budou bydlet v přístavku. Máš to kousek…“ zašeptá Štěpánka, stoupne si i s desetiměsíční sestřičkou v náručí za Hanku, zezadu ji obejme druhou rukou a dá jí pusu do vlásků.

Netuší, jak tohle přežije. Každý den se muset dívat, jak její manžel objímá tu cizí ženskou, jak si s ní zařizuje hnízdečko jen pár kroků od jejich domu, kde spolu patnáct let žili.

Všechno se to v ní pere – chce ho nenávidět za to, co jim udělal, za to jak utekl. Zbabělec hnusnej! Zároveň na něm může oči nechat – Felix vypadá čím dál lépe. Odpočatý, nově ostříhaný a motorkářská kombinéza mu moc sluší.

Vypadni! - povídka

„Vypadni! Slyšíš? Vypadni a už se nikdy nevracej!“ rozzuřená Štěpánka práskne domovními dveřmi, opře se o ně zády a pomalu se sesuje na zem. „Já jsem taková kráva! Jak jsem se v něm mohla takhle splést?“

Dveře za ní se rozvibrují nárazy Felixových pěstí. „Tím to neskončilo, holčičko, ten barák je můj! Sbalíš si svoje krámy, fakany a vypadneš. Jasný? Já mám právo žít si svůj život, a ty mi v tom nebudeš bránit. Slyšíš?“ Mocné kopnutí ukončí Felixovo vystoupení, a on konečně odejde.

Štěpánka si přitáhne kolena k bradě a rozbrečí se. Může tohle peklo zvané "konec manželství" vůbec přežít? Rozplyne se tahle "pohádka" vždycky v nekonečných hádkách o děti a to, kdo se odstěhuje z domu? Vždyť nemají kam jít!