Krvavé prádlo - povídka

Muž v kostkované košili a montérkách s laclem se zastaví u plotu, opře se o něj a zvědavě nakukuje do pootevřených dveří od garáže. Co vidí, mu vůbec nesedí, ale na nic kloudného nepřijde, a tak zakřičí: „Hynku, co to tam děláš?“

Hynek neodpoví. Vyjde ven, pečlivě za sebou zavře dveře a postaví za plotem kousek od kamaráda. „Ale nic. Znáš to…“ zahuhlá a vyplivne na zem rozžvýkané párátko.

„Neznám, skoro to vypadá, že pereš Maruš prádlo… Nějaký divný, ne?“

„Ale ne, neperu…“

„A co ti to tam visí v tý garáži? Ještě mi řekni, že to nejsou šňůry s prádlem a já jsem ta, ta, jak se jen jmenuje? Jo, už vím – jsem jako ta Sibyla. Ze Sáby…“

„To nechceš vědět. Jak jste to včera hráli? Ani jsem to neviděl…“

„Ty to teď vůbec nějak flákáš. Na tréningy nechodíš, v hospodě na kartách jsi taky nebyl… Přišli jsme o body, abys věděl. To seš kámoš?“

Hynek rozpačitě přešlápne, skloní hlavu a zašeptá: „Já nemohl. Včera byl pohřeb…“

Zatančíš mi? - povídka

Starý muž sedí v houpací křesle a zadumaně si hladí bradu. Musí se oholit. Dnes přijde. Domluvili se. Před sebou vidí ženu s oblými boky a plným výstřihem. Pamatuje si její parfém, chůzi, ladný pohyb rukou, dech vonící po kávě a mentolkách i nakažlivý smích… Jediné, na co si nemůže vzpomenout, je její jméno… Alenka, Zuzanka, Terezka, Alžběta, Monika…? Ne, ne, žádné z nich není to správné.

V duchu ji oslovuje „moje múzo“ nebo také „tanečnice“ a „hvězdičko“. Podle toho, o čem spolu zrovna mluví. Vydrží to celé hodiny. Kvůli ní ráno vstává z postele, kvůli ní se myje, pije kávu a snídá. Kvůli ní chodí na procházky.

Muž si znovu pohladí bradu a pomalým krokem dojde do koupelny. Musí se oholit. Ze skříňky vyndá strojek a zapne ho. Přiloží čepel na tvář a začne. Dneska přijde… Jak jen se ta kráska jmenuje?

Když je jeho tvář dostatečně hladká, dá si na ni kolínskou a jde si odpočinout zpátky do křesla. Chvíli se houpe a usne.