Zatančíš mi? - povídka

Starý muž sedí v houpací křesle a zadumaně si hladí bradu. Musí se oholit. Dnes přijde. Domluvili se. Před sebou vidí ženu s oblými boky a plným výstřihem. Pamatuje si její parfém, chůzi, ladný pohyb rukou, dech vonící po kávě a mentolkách i nakažlivý smích… Jediné, na co si nemůže vzpomenout, je její jméno… Alenka, Zuzanka, Terezka, Alžběta, Monika…? Ne, ne, žádné z nich není to správné.

V duchu ji oslovuje „moje múzo“ nebo také „tanečnice“ a „hvězdičko“. Podle toho, o čem spolu zrovna mluví. Vydrží to celé hodiny. Kvůli ní ráno vstává z postele, kvůli ní se myje, pije kávu a snídá. Kvůli ní chodí na procházky.

Muž si znovu pohladí bradu a pomalým krokem dojde do koupelny. Musí se oholit. Ze skříňky vyndá strojek a zapne ho. Přiloží čepel na tvář a začne. Dneska přijde… Jak jen se ta kráska jmenuje?

Když je jeho tvář dostatečně hladká, dá si na ni kolínskou a jde si odpočinout zpátky do křesla. Chvíli se houpe a usne.
„Tak jsi konečně přišla,“ zašeptá směrem k ženě před sebou.

„Jsem tady, Jiříčku,“ žena hladí starce po vrásčitých rukách.

„Zatančíš mi, hvězdičko?“

„Zatančím, Jiříku…“

Žena popojde do středu místnosti a začne se ladně vlnit. Rozhoupává boky, našlapuje na špičky v tanečních krocích, až její květovaná sukně rozviřuje prach po parketách. Ten se honí v paprscích slunce, které prostupuje do pokoje okenními tabulkami. Je tak krásná…

Starce ze sna probudí šramot. Někdo je v bytě. Muž se zhluboka nadechne, otevře oči a cukne sebou. Na rameni mu něžně spočívá ženská ruka: „Tatínku? Probudila jsem tě? Promiň, ale je čas vzít si léky.“

Muži zamžikají víčka. Po chvíli zaostřování spatří hezkou ženu, jak se nad něj naklání. Není to jeho múza, i když se jí vzdáleně podobá, ta už odešla. Ještě cítí její parfém a mentolky.

„Holčičko, to jsi hodná, že jsi za mnou zašla…“ starcova tvář se rozzáří.

„Já vím, tatínku…“ žena se smutně usměje a podá otci tabletky a vodu.

„Děkuji,“ zamumlá on a upraví si deku, kterou ho někdo přikryl.

„Co ti mám všechno sbalit? Vybereš si oblečení?“

Muž neví, o čem dcera mluví. Vyděsí ho, že si nemůže vzpomenout na její jméno… Možná to ani není jeho dcera, i když mu říká tatínku…

Muž chvíli váhá, ale pak se zeptá: „Kam si mám sbalit?“

„Já jsem Saša, tatínku. Tvoje dcera. Zítra tě vezu do toho domova. Už jsme spolu o tom mockrát mluvili. Neboj. Konečně mají volný pokoj. Bude tam o tebe dobře postaráno ve dne i v noci... Já už to sama nezvládám…“ ženě se zlomí hlas.

Muž kýve hlavou. Moc tomu, co řekla, nerozumí, pamatuje si jen, že se jmenuje Saša… Nebo Máša? Není si jistý, ale jde si poslušně sbalit. Na posteli v ložnici leží otevřený kufr. Na dně je srovnané jeho spodní prádlo, pyžamo a dvě košile. Asi by tam měl něco přidat, ale neví co. Jeho hlava je prázdná jako prokopnutý míč. Co jen to měl udělat?

„Tati, chceš s sebou to vycházkové sako?“ zeptá se dcera a vyndává ze skříně ramínko.

Muž kývne. Žena vloží sako do kufru a přidá i kalhoty. „Kravatu?“

Otec znovu přitaká a stočí pohled na druhou stranu manželské postele. Něco tam upoutalo jeho pohled. Na bíle povlečené peřině leží hromádka oblečení a květovaná sukně. Jeho múza ji tady zapomněla! Stařec se pro ni natáhne, a když se dcera nedívá, šoupne ji do kufru pod sako. Až za ním hvězdička zase přijde, bude ráda, že ji pro ni schoval.

„Kterou knížku chceš s sebou? Tu obrázkovou? Nebo budou lepší časopisy?“ dcera nad ním stojí a v rukou drží pestrobarevné sešity.

Otec jí neumí odpovědět. Je unavený a chce se vrátit do svého křesla. Odšourá se zpátky do obývacího pokoje. Sedne si.

Dcera jej následuje a starostlivě ho přikryje, „budeš s sebou chtít obrázek maminky?“ zeptá se a položí mu do klína fotografii ženy v květované sukni s oblými boky a plným výstřihem.

Muž se usměje a obrázek pohladí. Druhou ruku si automaticky sáhne na bradu a oddychne si. Je oholený. Jeho tanečnice může kdykoliv přijít. On je připraven…

Kam dál?

Ale já vám přece volala!
Právo na milenku (18+)
Proč jsem ta druhá?
Chci se hádat!
Bohyně a zloděj mobilů
Krásky se maj...
Princové existují!?
Opravdový princ musí zabít draka
Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!