Ale já vám přece volala! - povídka

„Paní Filípková, jste si jistá?“

„Jsem! Volala jsem před týdnem a objednala se na dnešek.“

Kadeřnice nevěřícně kroutí hlavou a listuje objednávkovou knihou, „To je divné. Já vás tady nemám…“

„Musíte mě tam mít! Mluvily jsme spolu po telefonu. Ještě jste říkala, že to není problém a že se na mě těšíte. Nespletla jste si měsíc?“ paní Filípková se snaží zaostřit na čmáranice v sešitě, ale nepřečte nic. Poslední dobou si připadá, že se svět zbláznil.

„Ne, nenašla jsem vás. Stejně jako minule,“ uzavře kadeřnice své pátrání.

„Ale já se objednala – stejně jako minule... Nemůžete mě tam mít pod jiným jménem?“

Kadeřnice pozdvihne obočí, „A pod jakým?“

„Koho tam teda máte dneska na druhou hodinu?“

„Paní Červenou. Střih, dobarvení mahagonu odstín 6/54 a foukaná. Pamatuji si každou zákaznici – i vás, paní Filípková. Jen nerozumím tomu, že vás tu nemám, když říkáte, že jste volala...“

„Ale já mám zítra prezentaci pro 30 lidí. Nemůžu tam jít s odrostama a neostříhaná…“ paní Filípková vypadá zoufale.

„Nějak vás tam nějak vmáčknu, ale bude to náročné… Snad se paní Červená zdrží a stačím obojí…,“ posteskne si kadeřnice a posadí paní Filípkovou před zrcadlo, „Další návštěvu si domluvíme osobně a napíšu vám ji na objednávkovou kartičku. Ať to máme příště v pořádku,“ brumlá kadeřnice při nanášení barvy.

*****

„Ne, opravdu ne, dnes vás sem nemám šanci dostat. Neříkejte mi, že jste zase objednaná…“ kadeřnice překvapeně kouká na paní Filípkovou ve dveřích. Už ji opustila i profesionální servilnost. Ta ženská si sem chodí jak chce…

„Samozřejmě, že jsem. Já se vždycky objednávám…“

„Ale já vás tu skutečně opět nemám!“

„To není možné! Nezlobte se, paní kadeřnice, ale vy v tom musíte mít neuvěřitelný nepořádek. Před týdnem jsem vám volala, abych se omluvila, že nemůžu přijít na ten termín, který jste mi při poslední návštěvě napsala na kartičku a také jste říkala, že ten termín v knize nemáte. A to jste mi ho sama nabídla! … A aby toho nebylo málo, tak jste mi ten den volala, kde jsem, že jsem měla přijít a nepřišla. Přitom jsem vás před tím žádala, abyste ten termín posunula… Jenže to jste o něm nevěděla… A teď, když jsem se znovu řádně objednala telefonicky, mě zase nemáte zapsanou?“

Kadeřnice kroutí hlavou. Jedna z nich se musela zbláznit, a ona to nebude, „Paní Filípková a máte tu kartičku, kterou jsem vám dala minule?“

„Mám!“ zajásá paní Filípková a zanoří se do hlubin své kabelky. Chvíli se v ní přehrabuje, pak začne vyndávat nejrůznější předměty a nakonec vítězoslavně vytáhne růžovou kartičku, „Tady!“ vydechne.

Kadeřnice se na kartičku zadívá, ale nepoznává ji, „Ale to není moje,“ obrací kartičku v prstech. Vezme si brýle a zadívá se na lícovou stranu, „Tady je napsáno gynekologie…“

„Jéééé, promiňte, to měla být tahle,“ paní Filípková podá kadeřnici podobnou kartičku růžové barvy.

„No, ano, ta už je z mého kadeřnictví. A tady je ten termín, kdy jste nepřišla…“ porovnává kartičku s knihou.

„Ano, ale telefonovala jsem a omluvila se. Ale vy jste si to podle všeho nezapsala, protože jste mi pak znovu volala, kde jsem…“ postěžuje si paní Filípková.

„To je skutečně divné. Žádný takový telefonát, kdy byste rušila objednání, si nevybavuji,“ kadeřnice kroutí hlavou. Tohle se jí ještě nestalo. Vždy byla hrdá na svoji paměť. Vždyť si pamatuje tolik podrobností ze života zákaznic – kdykoliv dokáže navázat, kde minule skončily ohledně jejich starostí, dětí, sousedů, nemocí v rodině… Termíny si pečlivě zapisuje. Vždycky to sedí… Až na paní Filípkovou!

Kadeřnice se zamračí, vezme telefon a začne v něm hledat, „Jaké máte telefonní číslo, paní Filípková?“

Paní Filípková začne diktovat, „604 107…“

„Hm, hm…“ kadeřnice listuje seznamem hovorů za poslední týden, ale paní Filípkovou nenajde, a bleskne jí hlavou nápad, „Paní Filípková, můžete mi říci, na jaké číslo mi voláte?“

„Ale jistě,“ trhne paní Filípková rameny a listuje v kontaktech svého telefonu, „Jestli chcete říci, že volám někam na veterinu nebo na gynekologii, tak vás ujišťuji, že se mi vždycky ohlásíte jako kadeřnictví. A tím jsem si jistá!“

„Já to nezpochybňuji… Ale uznejte, že na to musíme přijít. V zájmu nás obou…“ chlácholí kadeřnice zákaznici.

„Jo, jo, já vím, už to mám 737 294…“

„Ale to není můj telefon,“ odtuší kadeřnice.

„Jak to? Mám to tu jasně napsané! Vy jste si ho změnila?“

„Ne, nezměnila…“

„Ale vždyť se mi tam vždycky ohlásíte…“

„To asi nebudu já…“ kadeřnice zadá číslo do svého telefonu a dá ho nahlas.

Po pár zazvoněních se ozve, „Dobrý den, kadeřnictví, co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den, je u vás objednána paní Filípková?“ zeptá se kadeřnice.

„Ano, ano, je, ale opět nedorazila. Vůbec tomu nerozumím…“

Kadeřnice pokrčí rameny a podá telefon paní Filípkové.

„Dobrý den, já, já… už běžím…“ paní Filípková se podívá omluvně na kadeřnici, „To je naproti…“

„Já vím,“ usměje se kadeřnice a otevře dveře nově příchozí zákaznici, která právě dorazila – zkrátit, prostříhat, platinová, odstín 55/12, syn Lukáš, 6 let, chlapec má problémy s výslovností písmene „R“…

„Promiňte, to je děsný trapas… Věřte mi, kdybych nepotřebovala být zítra připravená, nikdy bych tam nešla. Ale tohle je stav nouze, to vy jistě chápete…,“ brebentí paní Filípková ve dveřích, „Ale příště, příště už zavolám opravdu vám…“ kaje se ještě cestou a utíká na druhou stranu náměstí do kadeřnictví Number 21. Snad se jí tam podaří vysvětlit, proč tolikrát nedorazila, když se řádně objednala…

Kam dál?

Právo na milenku (18+)
Proč jsem ta druhá?
Chci se hádat!
Bohyně a zloděj mobilů
Krásky se maj...
Princové existují!?
Opravdový princ musí zabít draka
Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!