Věštkyně z paneláku

Libuško, deset minut pauzička, ju?“ žena v obrovském hedvábném turbanu si položí nohy na stolek hned vedle křišťálové koule. V záhybech brokátového pláště najde kovové pouzdro na cigarety, vloží jednu do špičky a zapálí ji zapalovačem velikosti stavební cihly. Je nepraktický, ale na stole vypadá sakra dobře.

„No, jak myslíte, madam Fatimo, ale máme před stanem docela frontu…“ pípne Libuška. Ale už z dřívějška ví, že tohle neuspěchá. A tak místo zbytečných námitek zapálí vonnou tyčinku, aby alespoň zmírnila zápach cigarety, který se do obrázku věšteckého stanu vůbec nehodí. 

Nebýt tady tak dobrý peníze za málo práce, tak to nedělá. Ale kde jinde by dostala tři tácy za den, když jen říká Marušce Vomáčkový "madam Fatimo", pouští lidi do stanu a kasíruje peníze za to, co jim tahle "Fatima z paneláku" vyvěští z karet nebo koule.

„Hele, já tu stála dřív! Nepředbíhejte, jo?“ ozve se z venku rozčílený ženský hlas. Libuška s sebou trhne. Nesnáší konflikty. 

„Já nepředbíhám, musím si tu jen něco vyřídit s tou „madam“ vevnitř!“ oponuje muž.

„To my taky, takže předbíháte!“

Libuška vyjde před stan, „Rušíte madam Fatimu při odpočinku. Potřebuje načerpat síly před dalším výkladem…“ Snaží se zachovat důstojnost, i když je v ní malá dušička. Co by dala za to, kdyby mohla být někde jinde. Ale peníze nerostou na stromech.

„Ono bude lepší, když nic věštit nebude!“ zařve chlap a vrhne se ke vchodu, „Ono to pak vůbec nedopadá dobře! Ta moje si sbalila kufry, že prý jí to tady „madam“ doporučila… Jak si to vůbec může dovolit? Navádět ženský dělat takový věci!“

Maruška (jinak madam Fatima) ve stanu zpozorní. Tohle nevypadá dobře. Sundá nohy ze stolu a vstane z křesla. Popotáhne ze špičky, jako to viděla u žen v černobílých filmech pro pamětníky. Musí se soustředit.

„Libuško, pusťte pána dovnitř,“ vydá pokyn jako královna svému dveřníkovi.

Libuška ustoupí a nechá chlapa vejít do stanu. To bude zase bordel… Tohle na svý práci nesnáší. Pořád tý Fatimě pomatený říká, že je lepší, když jsou každý den jinde… Jak zůstanou někde dýl, přijde nějakej takovej zhrzenej a prská. Je div, že tady to trvalo celý tři dny.

Chlápek v obleku se vřítí do stanu: „Co jste jí řekla? Jakej odstup! Jaký sny? Vždyť je to máma od dětí!“

Fatima si muže změří svým nacvičeným vševědoucím pohledem. Vůbec nedá znát, že nemá tušení, které z těch nešťastnic to manžel vlastně je. Její věštby se dost podobají jedna druhé. Ženy si stejně stěžují hlavně na nepochopení, málo lásky, citu, vzrušení… Tak jim poradí, ať se porozhlédnou jinde. Co taky jiného? Některým to třeba vyjde...
 
Libuška sleduje Fatimu s respektem. Ten její pohled je super. To se Fatimě musí nechat. Velký, tmavý oči, tak akorát se v nich utopit. Jak ta se umí podívat! Jsou chvíle, kdy Libuška lituje, že také není z cikánský rodiny. Věštit sice Fatima neumí, ale ty oči!!!

„Manželka. Odešla! Kvůli vám!“ muž seká slova jako cukrář turecký med a ukazuje obviňujícím prstem na Fatimu.

Ta položí špičku do popelníku na stolek. Vezme jeho hlavu do dlaní a pořád se mu u toho dívá do očí. Připomíná kobru, sledující myš. Vydechne muži kouř do obličeje. „Však ona se vrátí!“ pronese tajemně.

„Vážně?“ tohle muž nečekal.

„Vážně… Ještě dnes bude doma.“

„A jak to víte?“

„Já vím spoustu věcí, i to, proč odešla. A to už neplatí.“

„Fakt?“ muž vypadá omámeně.

Fatima moudře pokýve hlavnou. „Jděte domů, vaše žena tam bude.“

Muž se otočí a vypochoduje ze stanu. Jeho zuřivá nálada je pryč. Vystřídala ji naděje. Spěchá domů.
Libuška se přitočí ke stolu, vezme do ruky karty. Zamíchá je. Jednu vytáhne a zavrtí hlavou: „Ta se domů nevrátí.“
Fatima pokrčí rameny, „Tak to holt nevyšlo. Škoda. Sbalte to a mizíme.“

Libuška vezme kufr a začne do něj házet rekvizity – lampu, křišťálovou kouli, karty, nesmyslně velký popelník, vycpanou vránu, ubrus s tajemnými runami… Tak zase jedou. Kdyby ji Mařka poslechla, nemusela teď balit takhle narychlo a riskovat, že jim zase poškoděj stan nebo rozmlátěj nábytek… Ale co, její to není. 

Ani na chvilku Libušku nenapadne, že by měla věštit ona, i když to umí. Nemá ty magické oči, co Fatima. Není krásná jako Fatima a její empatická duše si nedokáže držet odstup od osudů lidí. To, co Fatima vyřeší za pět minut, jí trvá klidně i hodinu. A věštění je především business. Alespoň tak to říká Fatima.

Madam Fatima si zatím sundala svůj brokátový hábit i turban a zrodila se Maruška Vomáčková v letních šatech. Ta si rozpustí havraní vlasy, nandá sluneční brýle, přestože venku už se smráká, a vyjde ven zadním vchodem ve stanu… Které město bude asi další?