Kdybys o tom tenkrát nezačala mluvit na večírku, nic by se nestalo. Opravdu! Dál bychom byly „jen“ kamarádky. Jenže jsme se opily a ty jsi asi řekla víc, než jsi chtěla. Anebo to prostě muselo ven! Já věřila té druhé variantě. Teď nevím…
Už je to týden. Tolik bych tě chtěla znovu vidět! Klidně jen jako dřív. Můžeme se tvářit, že se nic nestalo, a jít na kapučíno do naší oblíbené kavárny, vzít děti do parku nebo na hřiště…“
Šárka má chuť napsat za poslední větu velké „PROSÍM!“ Ale neudělá to. Bylo by to zbytečné. Vezme papír s právě napsaným textem a roztrhá ho. Všechny ty kousíčky nasype do kovové misky, pokape olejíčkem z malé modré lahvičky, přidá pár sušených kvítků a všechno to zapálí dlouhou sirkou. Odříkává mantru a dívá se do ohně, dokud nezhasne. Z dopisu zbyde jen létající popel, který spláchne do výlevky.
Kdyby všechno bylo tak jednoduché! Tenhle malý rituál jí má pomoci zapomenout. Ale copak to jde?
Stalo se to tady – u Šárky, v jejím domě. Dole v suterénu má takové malé masážní studio se spoustou svíček, olejíčků, sošek Buddhů, květin, vonných tyčinek, kamenů, obrázků stromů, slunce a moře. Tady masíruje bolavá záda, nohy, ruce a sní o cestě na druhou stranu planety, kde je písek horký jako plotýnka vařiče a moře má barvu malachitu.
Sem, do svého království, pozvala Lucii. Ne jako jindy. Tentokrát se na to dlouho připravovala. Od toho večírku nedokázala myslet na nic jiného než na tu její větu: „Kdybych věděla, jak komplikovaný bude soužití s chlapem, vzala bych si ženskou.“ Nebo tak nějak. Obě byly opilé. Oslava sv. Martina se nesla ve spoustě vypitého vína, snědené husy a tance na hudbu, kterou nikdy před tím ani jedna neposlouchala.
Když už měly obě problém stačit bouřlivému rytmu, sedly si do koutku restaurace a začaly si povídat o chlapech. O tom, jak to mají obě doma těžké. Jak je nebaví práce bez výzev, kolotoč kolem domácnosti a vlastně už ani ten sex. Lucie dokonce nešetrně poznamenala, že už ji pěkně štve manželův přímý nálet na „její díru“.
„Chci se mazlit. Chci předehru a chci, aby mě hladil, i když je ve mně. Chci dohru a usínat si v náručí...“ kňourala a opírala se při tom Šárce o rameno.
„Tý jo! Tak tohle jsme doma měli možná na začátku. Teď už je to jen taková rychlovka na uvolnění…“ odvětí zamyšleně Šárka a upije ze své skleničky.
„Možná proto my už nemáme nic,“ zahučí Lucie.
„Nic? Neblbni. To ti zakrní 2. čakra. Máš aspoň nějakou hračku do postele?“
„Mám,“ kývne Lucie ztěžka hlavou, „ale to nepomůže - ta se se mnou nepomazlí…“
„No, to asi ne… Co chceš dělat? Najít si milence?“
„Milence?! Už takhle můj život stojí za prd a já si budu hledat dalšího chlapa? Neblázni! Kdo to má pořád vychovávat?“ Obě se zasmějí.
Právě v tu chvíli uzrál Šárce v její přiopilé hlavě nápad. Chytil se jí svými drápky a odmítl se pustit. „Přijď ke mně do salónu. Myslím, že potřebuješ masáž.“ Víc neřekla, ale už věděla, že to bude speciální masáž jen pro Lucii. Taková, jakou ještě nikdy nedělala. Nikomu. Ani manželovi ne. Vlastně ji to nikdy před tím ani nenapadlo.
Premiéra si vyžádala nákupy – mimo jiné také knih. Šárka zastává názor, že se v nich dá najít veškeré vědění. A zatím vždycky našla, co hledala.
Ten den, kdy šla Lucie za Šárkou do salonu, jí nepřipadal ničím výjimečný. Byla u ní už mnohokrát. Děti byly ve škole a manželé v práci. Lucie čekala, že jí kamarádka pořádně prohněte ztuhlá ramena a pak si spolu vyrazí na obídek do místní restaurace. Prostě chvilkový relax. Pak se obě vrátí k práci – Lucie k počítači a Šárka ke svým klientům a klientkám.
Jenže Lucie netuší, že Šárčin kalendář je pro dnešek prázdný, protože zavolala zákaznicím a všechny přeobjednala na jindy.
První, čeho si Lucie všimne, je nezvyklá vůně. Celým prostorem se line jemně nasládlý odér bylinek a jemného kadidla.
„Co je? Upgradovala jsi klientský program?“ zasměje se, odloží kabát na věšák v předsíni a otevře dveře do místnosti s lehátkem. Ve dveřích se zastaví. Salon je vyhřátý více než obvykle. Na stolku leží květiny a stojí láhev šampaňského. Kapičky vody po ní stékají do kyblíku s ledem.
„Co je? On má někdo narozky?“
„Ne, to je jen tak…“ Šárka si připadá trapně. Najednou vůbec neví, jak si to představovala. Znají se už léta, obě jsou naprosto střízlivé a ona ztrácí odvahu. Nalije skleničky a jednu podá Lucii.
„Na zdraví,“ vypadne z překvapené Lucie.
„Na nás, na ženy!“ pronese slavnostně Šárka a podívá se Lucii přímo do očí.
„Máš to tu hezký, takový jiný… Ale hezký,“ Lucie těká očima po místnosti. Zrak se jí zastaví na růžových kožešinových rukavicích. Hned vedle leží velká pštrosí péra, hedvábné šátky, malé flakonky a hoří svíčky.
„Můžu?“ zeptá se Lucie a vrhne se k rukavicím. Hned si je dává na ruce a otírá si s nimi tvář, „Ty jsou super! Na co je máš? Ne, počkej, nech mě hádat! Ty s nima utíráš prach.“
Šárka zčervená. Takhle si to nepředstavovala, „Ne, ty nejsou na utírání prachu.“
„Jsou takový mazlivý. Teď mi to došlo, že ty jsi začala dělat dětský masáže. To je skvělý! Mohla bych sem vzít Rozárku. To se jí bude líbit – masáž od plyšáka.“
„To není moc dobrý nápad. Tohle je na masáž pro dospělý. Hladí se tím tělo,“ Šárka se až lekne. Teď to všechno pokazila. Měla být trpělivější. Počkat.
„Jak hladí tělo? Ty už nemasíruješ olejem? Tohle mi svaly neuvolní… Nebo jo?“ Lucie převrací rukavice v rukou a hledá nějaký stroječek, který to zařídí. Ale je to opravdu jen kousek chlupatiny ve tvaru ruky.
Šárka s údivem pozoruje kamarádku a má pocit, že Lucie přistála z nějaké jiné planety. Jestli je takhle „nevinná“, tak to pro její nápad nevypadá moc optimisticky.
„Co kdybych ti to ukázala?“
„Tak jo. Ale slib mi, že když mi to nepomůže, vezmeš to postaru. Mám úplně ztuhlý trapézy.“
Šárka kývne, „Tak se svlékni.“
Lucie si sundá tričko, řetízek z krku a podprsenku a jde k lehátku jako vždycky.
„Celá se svlékni.“
„Ty mi budeš dělat i nohy? Tak to jsi úžasná. Jen sebou pak budeme muset hodit, než ti přijdou další zákaznice.“
„Máme spoustu času,“ zašeptá Šárka a dívá se na Lucii, jak si sundává kalhoty a ponožky. Kalhotky si nechá. Už, už jí chce Šárka říci, ať si je také svleče, ale v poslední chvíli to spolkne. Musí jí dát čas.
Lucie si, trochu v rozpacích z nezvyklé situace, lehne na bříško. Ještě před tím do sebe doslova hodí zbytek šampusu ze skleničky.
„Pojedete o jarňáky na hory?“ spustí.
„Pššt, dneska nebudeme mluvit. Soustřeď se jen na sebe a své tělo. Relaxuj,“ řekne Šárka a pustí hudbu. Zurčící voda, ptáci, šumění listí a někde vzadu klavír a flétna.
„Abych ti tu neusnula,“ ušklíbne se Lucka a zavře oči. Neví, co má čekat. Ale je ráda, že se svět na chvíli zastavil a ona nic nemusí.
První, co ucítí je lehké lochtání u kotníku. Že by peříčko? Lehounké, nesmělé, vzrušující. Lucie chce říci něco vtipného, ale mlčí a užívá si tu chvíli. Tuší Šárka, co to s ní dělá? Ještěže není chlap, na něm by to každý poznal… Šárka trpělivě přejíždí peřím od nohou až na ramena a hladí jím každou část Lucčina těla. Pak najednou skončí. Lucka chce zvednout hlavu a nějak glosovat, co právě prožila, ale Šárka ji začne hladit hedvábným šátkem. Přejíždí jí po chodidlech, lýtkách až nahoru k zadečku. Lucii bleskne hlavou, že si měla sundat kalhotky. Znovu chce něco říct, ale bojí se porušit tu chvilku.
Když konečně pochopí, na co jsou kožešinové rukavice, dostane obrovskou chuť se otočit. Cítí jemné konečky plyše klouzat po svém těle a přála by si nechat ty plyšové ruce hladit svá prsa… Je lesba! Zblbla z nedostatku sexu? Je kurva a šla by s každým? Za pohlazení? Cítí, jak jí ztuhlo tělo. Tohle je špatně! Tak takhle vypadá nevěra? Pocity štěstí se míchají s proviněním a pachutí zrady? Ale vždyť ona nic nedělá! Vážně ne? Připustí, aby ji kamarádka hladila, a ještě ji to vzrušuje?
„Já, já, to nejde!“ Lucie se na lehátku posadí a nohy spustí dolů.
„Proč ne?“ zeptá se vlídně Šárka, „Tobě se to nelíbí?“ Její hlas je plný nejistoty. Neví, jestli je to hezké nebo směšné. Třeba je to blbost a dělá to špatně…
„Tohle nemůžeme…. Jsme vdané – obě,“ Lucie zůstává sedět na lehátku a okusuje si nervózně nehet.
„A co je na tom?“ Šárka obejde lehátko a stoupne si proti Lucii.
„Já nevím, ale je to jako sex,“ Lucie šeptá.
„Je to masáž,“ řekne Šárka přesvědčivě.
„Vážně? A to děláš i jiným lidem? Takový hlazení?“
Šárka zkříží prsty levé ruky za zády, „Dělám. A teď si zase lehni, přijde olej.“ Nanese si na dlaně teplý olejíček a začne ho Lucii roztírat po celém těle. Přejíždí rukama od středu páteře až dolů k lehátku, kde se lehce dotýká Luciiných ňader.
Když se přiblíží ke kalhotkám, ozve se Luciin vzrušený hlas: „Počkáš chvilku? Sundám si ty kalhotky, ať je neumastíme.“
Šárka se jen vědoucně usměje. Povedlo se jí to! Pomyslí si za dvacet minut, když se Lucie otočí na záda a nechá celou proceduru svoji masérku zopakovat.
Jenže pak se to stane. Šárka už pološílená vzrušením z toho, že hladí kamarádku a poslouchá její vzdechy, nevydrží a zajede jí mezi nohy. Lehounce tře její stehna, projíždí po tříslech a najednou zajede palci doprostřed. Lucie hlasitě vzdychne, prohne se v zádech a zničehonic celá ztuhne…
„Co to děláš? Tohle už přece není žádná masáž!“ vykřikne a zabalí se do ručníku.
„Promiň,“ zašeptá Šárka. Vůbec nerozumí tomu, co se stalo. Masáž to přestala být už před pěkně dlouhou dobou. Obě byly vzrušené. Hnětla jí přece prsa – každému to bylo jasné. Nebo ne? Proč najednou tak vyvádí?
Šárka nemá možnost se zeptat. Lucie se ve spěchu oblékne a praští za sebou dveřmi. Šárka si sedne na okraj lehátka a dá hlavu do dlaní. Tohle nechtěla – ztratit kamarádku. Přitom to bylo tak hezké.
Od toho dne už uplynul týden. Šárka poslala snad deset esemesek se svým „Promiň.“ Ale nikdo jí neodpověděl, ani se nezavolal.
Vzdala to. Schovala všechny ty serepetičky do šuplíku, vyndala svůj osvědčený sportovní gel na bolavá záda a vrátila se k masérské rutině. Jen na Luciin vzrušený obličej nemůže zapomenout. Navíc, když přišla o kamarádku, nemá si o tom všem s kým promluvit. Riskovala a prohrála.
Osmý den se Šárka podívá na mobil, když jí pípne esemeska. Očekává, že některá klientka potřebuje přijít později, ale na displeji se objeví jiná zpráva: „Nemůžu zapomenout na tu tvoji masáž. Budeš mít zase někdy čas? Mohly bychom se prohodit;) L*“
Kam dál?
Kartářka předpovídá konec
Chci tvoje štěstí!
To poznáš podle postele
Můj manžel prasák
Tentokrát chci já!
Radši ho tam necháme
Dej mi taky!
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)