„Nesmíš si to tak brát. Já vážně nechápu, že ty kartářky nedodržují nějaký kodex. Ona ti přece takový věci vůbec nesmí říkat,“ Marcela je rozčílená. Hladí Ivanu po ruce a snaží se jí dodat energii. Sama ale cítí, že se jí moc nedaří, „No tak, Ivo, konec neznamená vždycky smrt…,“ zkouší to alespoň po páté.
„Ale já se jí přece ptala na sebe a na to, co mě čeká,“ Ivana popotáhne. Marně loví v kabelce balíček kapesníků.
„A o čem jste mluvily před tím, než řekla to o tom konci?“
„No, o všem možném – o práci, Milanovi, našich plánech…“ Ivaně se znovu zalijí oči. Řasenku už má po celém obličeji a zdatně ji rozmazává ubrouskem ze stolu.
„No, a neříkala, že to bude konec kariéry? Když se teď budeš vdávat?“
„Já se vdávat nebudu,“ Ivana se hlasitě vysmrká.
„Proč?“ Marcela je v šoku.
„Přece se nebudu vdávat, když mám za chvíli umřít. To je přece blbost!“
„A co řekneš Milanovi? Že jsi byla u kartářky, protože se bojíš jet na závody v lezení, a nakonec z toho vyleze, že umřeš a tak se radši nevdáš? To je teda harakiri. Všichni jednou odejdeme a nikdo kvůli tomu neruší svatbu s člověkem, kterého miluje. Takových let jste spolu…,“ Marcela pořád nevěří, že se to děje. Tohle je fakt síla. Naprosto nechápe tu Ivaninu zálibu v předpovídání budoucnosti. To by nemohla jet jednou na závody bez seance u té babizny?
„Milan to pochopí. Zná mě. Nebude se přece ženit, když mu řeknu, že by byl za chvíli vdovcem.“
„A za jak dlouho to bude, ti taky řekla?“
Ivana vrtí hlavou. Opět se podívá na svoji skleničku vína a napije se vody. Dneska nějak nemá chuť. Možná má Marcela pravdu a neměla ke své vykladačce chodit. Stejně k ní vždycky přijde s tím, že očekává dobré zprávy, že jí kartářka potvrdí, že bude úspěšná a ona s tím pak jde závodit a skutečně se vrátí domů s medailí. Je to takové povzbuzení před výkonem – rituál.
„A o čem ještě mluvila?“ vyzvídá Marcela dál odhodlaná přijít věci na kloub.
„Já nevím! Už si to nepamatuju. Každopádně na závody nepojedu a vdávat se taky nebudu.“
„Ty vzdáváš závody?! To mi neříkej! Vždyť proto žiješ.“
„Jestli mám umřít, tak ne při lezení na skály. Nechci odradit ostatní.“
„A není to jen úhybný manévr – prostě takový tvůj únik?“
„Vždycky se to splnilo, co řekla. Jen je to poprvé, co mi předpověděla něco hnusnýho. Věřím na osud, a když mu nevyjde jedna možnost, zařídí to jinak… Chceš moje víno? Dneska mi vůbec nechutná.“ Ivana přisune svoji skleničku k Marcele, která dávno dopila.
*****
Marcela se ještě několik dní dívá na svoji kamarádku, jak se trápí. Notně pohubla, pod očima se jí objevily temné stíny a její dříve rovná záda se teď choulí pod tou neviditelnou tíhou. Poslední dobou téměř nevychází z bytu, odmítá veškeré návštěvy a Milan musel odjet na závody v lezení do Rakouska sám s podivným pocitem, že se něco děje, on neví co, a nemůže s tím nic dělat.
Marcela nějakou dobu přemlouvá Ivanu, ať navštíví kartářku znovu a požádá ji o nový výklad a vysvětlení. Ta ale odmítne se slovy: „Je to čarodějnice, kdybych zpochybnila její slova, ještě by mě proklela. Nechci to s ní řešit.“
Když se začne vymlouvat, že je jí špatně (opět), rozhodne se Marcela jednat a kartářce zavolá sama. Ona na čarodějnice nevěří, tak co by se mohlo stát? Vykladačka osudu jí nejdříve slušně vysvětlí, že s ní nemůže mluvit o tom, co předpověděla někomu jinému, a pak jí přestane zvedat telefon.
Proto se za ní Marcela vypraví osobně. Zavolá z firemního telefonu, podrží si při tom nos, jako nějaký špion a smluví si schůzku pod falešným jménem. Co by pro kamarádku neudělala.
Nejdříve uvažuje o tom, že to na bábu vyvalí hned ve dveřích, ale pak ji napadne lepší plán. Nechá si vyložit karty pro sebe a pak se jako zeptá na kámošku. Co ji čeká a tak. Pokud má přijít Ivanin konec, tak se to dozví.
První, co Marcelu překvapí, je ona „čarodějnice“. Přijde jí otevřít udržovaná padesátnice v elegantním kostýmku. Žádný černý kocour, dlouhé drápy či zanedbané oblečení, se nekonají.
Když se usadí v příjemné místnosti u stolku proti krbu, nabídne jí kartářka čaj a zeptá se Marcely: „Co vás trápí?“
Marcela, zcela v rozporu s plánem, vysype. „Kamarádka.“
Žena zdvihne obočí, „Máte nějaký spor a vy chcete vědět, jak ho vyřešit?“
„I tak by se to dalo říci.“
Kartářka chvíli míchá karty a pak nechá Marcelu dvakrát sejmout. Vzniknou tři hromádky. Žena z každé z nich otočí horní kartu. Chvíli kýve hlavou.
„Vaše kamarádka má strach. Velký strach. Připadá si osamocená, ale nechce k sobě nikoho pustit. Dobrá zpráva je, že to brzy skončí…“
„Umře?!!!“
„Ne,“ žena se podivně usměje, „pomůže jí nějaká blízká žena.“
„Já?“
„I to je možné,“ kartářka znovu zamíchá karty, ale tentokrát vytáhne kartu sama. „Vy jste ta, co mi pořád volala,“ konstatuje a podívá se Marcele zpříma do očí.
Marcela kývne. Pak se lekne, že ji kartářka vyhodí, „Já jí opravdu chci pomoct. Přišla od vás s tím, že brzy zemře a nic nemá cenu…“„Zemře?“ podiví se kartářka.
„Taky jsem jí říkala, že je to blbost, jenže ona je jak umanutá.“
Kartářka vzdychne, sebere všechny karty ze stolu a zamíchá. Chvíli vykládá karty na stůl a nic u toho neříká, pak je všechny shrne znovu do balíčku, „Vyřiďte kamarádce, že nezemře. Alespoň ne příštích pár let.“
„To jí vykládám už pár týdnů, jenže mi nevěří. Pořád opakuje něco o konci. Jenže jsem z ní pořádně nedostala, čeho že to ten konec bude a ona si myslí, že její… Chápete?“
„Jak se jmenuje vaše kamarádka?“
„Ivana. Ivana Žemličková.“
„To je ta horolezkyně. Vždycky chce vědět, jak to bude se závody. Jestli jsou okolnosti příznivé.“
„Ano, ano, to je ona.“
„Tak té jsem říkala, že bude muset skončit se závoděním…“
„Ona je opravdu nemocná?!“ vykřikne Marcela a vyletí ze židle, „A já jí nevěřila. Pořád jsem jí říkala, že skřečkuje úplně zbytečně, že to bude dobrý.“
Kartářka zamíchá balíček v dlani a vyloží tři karty na stůl, „Bude to dobrý. A bude to holka,“ dodá ještě.
„Prosím?“
„Vaše kamarádka čeká dítě. A podle všeho bude mít holčičku,“ žena na druhé straně stolku se upřeně dívá na vyložené karty. Sice právě porušila všechny zásady o uchovávání tajemství, ale karty jí řekly, že může. Činí tak v zájmu klientky.
„Jak to? A ona to neví?“ vyjede z udivené Marcely.
„Neptala se. Mluvily jsme jen o závodech. A o nich jsem jí také řekla, že bude muset skončit. Bylo trochu divné, že nechce znát důvod, ale jsem u klientů zvyklá na lecjaké vrtochy a respektuji je.“
Marcela se udeří dlaní do čela: „Já se picnu! Tak ona si myslí, že je konec života, ještě je jí blbě, protože je těhule, a on je to začátek. I když bez závodů. Tohle až jí řeknu! Jste moc hodná, že jste mi tak pomohla.“ Marcela se zvedne a téměř běží ke dveřím. Už se nemůže dočkat, až předá ty novinky.
„Počkejte,“ ozve se od krbu.
„Ano?“ Marcela už je myšlenkami u Ivany v bytě a vaří jí bylinkový čaj.
„Ještě mi dáte tisícovku za výklad...,“ žena se zvedne a napřáhne k Marcele ruku.
„No jo, tisícovku,“ Marcela se začne hrabat ve své bezedné kabelce. Naprosto vypustila, že bude muset kartářce zaplatit. Má u sebe dvě stovky. To je tak na svačinu a na cestu. „No, víte, já… Berete karty?“
„Vy nemáte peníze? Prostě jdete ke kartářce a nemáte čím zaplatit? A to se vůbec nebojíte, že bych vás mohla proklít?“
Marcela by čekala, že poslední věta bude pronesena jako vtip, ale žena se nesměje. Její oči se proměnily v pichlavé kamínky.
„Proklít? Proboha proč? Kvůli tisícovce? Copak jste opravdu čarodějnice?“ Marcele se zježí chloupky na zádech a v zátylku pocítí mrazivý chlad. Poprvé si v rohu pokoje všimne černé kočky sedící pravděpodobně po celou dobu v křesílku na polštáři. Najednou už jí místnost nepřijde tak vlídná a hřejivá. Ze stěn se na ni dívají ponuré obrazy a má pocit, že se na nich postavy pohybují. Za oknem se setmělo a začalo pršet.
Marcele se roztřesou ruce. Znovu otevře tašku a doluje věci ze dna. Někde tam přece musí být skrytá finanční rezerva… Jestli se situace mění takhle rychle, mohl by přijít konec. Jen tentokrát její…
Kam dál?
Dneska se musíš bát i ty
Chci tvoje štěstí!
To poznáš podle postele
Můj manžel prasák
Tentokrát chci já!
Radši ho tam necháme
Dej mi taky!
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)