„Tak se do toho dáme?“ zeptá se Karolína. Obě vědí, že je to jen řečnická otázka.
Dívka se zeptá: „Svléknout?“
Karolína kývne, „Říkala jsi, že v tom jsi dobrá, že to zvládneš raz dva.“
„Tak dělám to už od dětství. Není to nic těžkého...“
„Uvidíme,“ utrousí Karolína kousavě, „Měla jsem tu takový cácorky, jako ty. Nevydržely první týden. Natož měsíc...“
„Já to vydržím. Umím vzít za práci!“ Libuška se vrhá k posteli. Chytí peřinu a přitáhne si ji k sobě.
„To se pozná za chvilku. Zopakujeme si to. Svlíknout, položit prostěradlo, natáhnout, napnout, udělat sklady, povlíknout peřiny a nakonec polštáře. A hlavně nic nezmuchlat! Je to jasný?“
Dívka na Karolínu vytřeští oči, „Jak nezmuchlat?“
„Na tom povlečení musí být vidět sklady z prádelny. Když budeš cejchy převracet, zmačká se to a host na první pohled neuvidí, že má čistě povlečeno. Drž se instrukcí. Už jsem ti to ukazovala.“
Dívce vyjedou oči ke stropu a nafouknou se jí tváře. „To je zbytečný, ne? Takovej vopruz!“
Karolínu však dívčiny pocity nezajímají. Koukne na hodinky: „Není. Každý host si zaslouží ten pohled na čistě ustlanou postel. Nakonec si za to platí. Já to mám za 5 minut. Ty jsi začátečnice, tak ti dávám dvojnásobek. Uvidíme, jestli to v sobě máš.“
„Co mám?“
 |
„Talent, děvče. Talent! Dělat pokojskou nemůže každá. Na to musíš mít geny a taky tady a tady,“ Karolína si ukáže na čelo a paže. Pak si dá ruku v bok a zadívá se významně na hodinky.
Dívce se začnou třást ruce. Nikdo ji nevaroval, nikdo jí neřekl, jak bude tahle práce těžká a stresující. A už vůbec netušila, že nad ní bude někdo stát a stopovat jí, jak rychle převleče postel!
Když jí teta sehnala brigádu, byla ráda, že tady mají klimatizaci a nemusí někde ve vedru sklízet třešně. Radovala se, že dělat pokojskou není nic náročného, pokud si teda odmyslí to mytí záchodů. Teď už ví, jak se mýlila. Uklidit dvacet pokojů za den, je dvakrát tolik, než si uměla představit. Někteří hosté ji plácají po zadku, dělají jí návrhy, kradou kosmetiku z vozíku, trousí odpadky po chodbách a nechávají špinavý toaleťák ve vaně. Libuška má úplně zničené ruce od gumových rukavic. Už chápe, proč je Karolína nenosí a raději si po směně drhne ruce desinfekcí. Přišla tady za pár dní o iluze a z některých lidí je jí doslova na blití.
„Tak jedem, jedem, nemáme na to celý den…“ povzbuzuje ji Karolína.
Libuška si sedne na postel a složí ruce do klína, „Já na to asi nemám…,“ prohlásí a po tváři jí začnou téct slzy.
„Co blázníš?“ otočí se Karolína, „Vždyť jsi říkala, že je to brnkačka. Že to zvládneš rychleji než já…“
„No, jo, ale dvacetkrát za den? Mám ruce jak šimpanz,“ Libuška vyloví ze zástěry kapesník a hlasitě se vysmrká.
„Je to holt šichta,“ Karolína si přisedne na postel a vyndá z kapsy Hašlerky, „Vem si, bude ti líp. Cukry pomáhaj.“
Libuška šáhne do pytlíku a vyloví bonbon. Rozbalí ho a strčí do pusy.
„A vy jste tu postel dokázala povléci za 10 minut, když jste to dělala poprvé? Mně to přijde jako mučení!“ brblá Libuška.
„Dala jsem to za sedm. Hlavní pokojská si z toho sedla na zadek. Myslela si, jak mě proškolí,“ zasměje se Karolína své vzpomínce.
„To je dobrý. Musela jste mít radost. A je něco, co vás taky rozhodilo? Co vás při týhle práci nejvíc sebralo?“ vyzvídá Libuška.
Karolína se zamyslí a její myšlenky odplují někam daleko. Má nepřítomný pohled a rukou si hladí stehno. Pak se zhluboka nadechne, „Když mě host znásilnil a já to nemohla říct, protože by mě vyhodili z hotelu.“
V pokoji je rázem dusno, jakoby přítomné pokojské někdo polil hodně studenou vodou a ta oběma zastavila dech. Po chvíli se Libuška vzpamatuje, nevydrží sedět a zvolá: „Ale to jste přece někomu musela říct!“
Karolína zůstane, kde je: „Řekla jsem to tenkrát naší šéfové. Prozradila mi, že nejsem zdaleka první a že dobrá pokojská musí něco vydržet. Byla to těžká doba. Nebyla možnost si moc vybírat. Živila jsem celou rodinu. Nemohla jsem jen tak odejít. Ale byla to hodná ženská – sama šla tenkrát na odpoledne uklízet a mně dala volno, abych si došla k porodní bábě pro utrejch, aby to aspoň nemělo následky.“„Proč jste nezavolala policii?!“ v dívce se vaří rozhořčení jako voda v rychlovarné konvici.
„To tenkrát nešlo. Byl to vysoký úředník na ministerstvu. Mohli si tu dělat, co chtěli. Musela jsem zatnout zuby. Je to čtyřicet let. Dneska už si na to pomalu ani nevzpomenu,“ Karolína vstane, utře si oči zmuchlaným kapesníkem a jde ke dveřím, „Teď už je to jiný. Neboj! Už máme tu svobodu,“ pak se ještě zamyslí a zadeklamuje jak z učebnice: „A taky víme, že nikdy nesmíme chodit uklízet na pokoj, když je tam host. Je to naše zásada. Tak se jí drž a nic se ti nestane.“
„A proč jste to nenahlásila později? Znám ho?“
„Dávno nežil, nebylo koho žalovat.“
„To není spravedlivý,“ Libuška přistoupí k posteli a začne svlékat peřinu. Dívá se přitom naštvaně z okna na stromy v ulici. Rostou tam javory, za pár měsíců budou jejich listy barevné a ona se zase vrátí na vysokou. Už nebude muset převlékat postele, sbírat papíry, ani čistit záchody po hostech, co snad nikdy neslyšeli, že existuje štětka…
Karolína jí změnila život. Již nikdy se nebude dívat na pokojské spatra. Už kvůli Karolíně, na kterou jiná práce nečeká a musela vydržet mnohem víc, než si Libuška dovede představit. Za pár dní se její učitelka chystá do důchodu. Ještě vychová pár novicek a pak už prý bude jen odpočívat. Libuška si přísahá, že nikdy neskončí jako Karolína. Mákne a tu vejšku dodělá.
Libuška sleduje, jak Karolína vychází z pokoje na chodbu pro vozík. Ví, že měření času neujde. Je to místní rituál. Dobrá pokojská se prý pozná podle dobře ustlané postele do 7 minut, ty nejlepší to dají dokonce za 5. Libuška je zvědavá, jaký bude mít čas. Ale musí počkat až do dalšího pokoje. Na tenhle jim zbývá jen pár minut – musí sebou hodit, za chvilku přijede další zájezd…
Kam dál?
Dnes přicházím naposledyMoje žena nosí tepláky
Tohle jsem si neměl přát!
Přivedu si dárek
Rozveď se, nebo...
Jen jedno povlečení
Nejsem drtička na chlapy 18+
Líná bejvalka
Příliš dlouhé čekání na náhodu
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)