čtvrtek 7. prosince 2017

Líná bejvalka - povídka

„Jak to? Jak to, že jsi zase nemocná? Tenhle víkend jsi měla mít holky ty! Už toho mám dost. Jsi líná! Tak líná, že to z tebe kape. Nikdy se nepostaráš o sebe ani o holky… Všechno je to na mně,“ sprcha výčitek se telefonem přenáší rovnou do mého ucha.

Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Proč nedokáže pochopit, že nemocná jsem jedině z něj? Z té chudoby, co se nastěhovala do našeho bytu, když odešel. Z toho smutku, že mne opustil, z té beznaděje, že si našel dvacítku a já už nikdy mladší nebudu...

Myslí si, že to nevím. Hraje si na vzornýho tátu. Přede mnou, před holkama i před soudem. Když si vzpomenu, jak tam stál vymydlený v obleku s kravatou… A vyprávěl, jak už nemáme nic společného. Že se v životě posunul a já zůstala stát na místě…

„A co naše holky?“ křičela jsem, „Ty jako co? Kdo s nimi byl celou dobu doma? Ty jsi nechtěl, abych šla do práce. A teď mi to vyčítáš?!“


Stál tam a povídal, že chce naše dcery do střídavé péče, že se o ně umí postarat. Soudkyně jen přikyvovala. Kráva! Mě se pak ptala, jestli mohu děti zabezpečit. Mě!

„A z čeho jako? Doteďka jsem dělala doma služku. Zadarmo!“

Soudkyně nehnula brvou a čmárala si něco do papírů na stole.

Tohle manželovi stejně poradil právník, aby mi nemusel platit. Teď najednou půjdeme napůl. Sedm let jsem byla doma a starala se o ně, učila jsem je chodit, čůrat do nočníku, jíst příborem…, patlala jsem se s těma kašičkama, prala jsem, žehlila, vařila (teda to jen občas), dělala se starší úkoly. A teď, když už to holky všechno umějí (mladší je pět a starší sedm) a chodí do školy a do školky, milostpán si odejde a mě nechá bez koruny. Copak mě dneska někdo zaměstná? Vždyť holky byly furt nemocný! A já vlastně taky…

„Pane Dohnale, umíte dcerám uvařit?“ ptá se soudkyně a očima hltá manželovy odpovědi.

„Jistě, vaření je můj koníček,“ Honza ji nezklame. Tohle je jediná věc, ve které nekecá. Opravdu doma někdy vařil on. A dobře. Ale copak mu nějaký vaření dává právo sebrat mi děti a nedat mi žádné peníze? Vždyť za ty roky, co já byla doma, a utírala jim zadečky, on se stal z asistenta nejdříve seniorem a pak vedoucím celého oddělení v zahraniční firmě. Kdybych mu nedělala zázemí, nikdy by to nezvládl!

„Ale já ty peníze potřebuji! Byla jsem sedm let doma s dětmi a starala se o ně. Z čeho budeme žít?“ vykřiknu. Soudkyně se na mne dívá mnohem méně vlídně než na Honzu. Na první podívání to není poznat – tvář má kamennou, ale ty oči! Vidím v nich pohrdání a možná i trochu lítosti.

„Nerušte prosím jednání. Musela bych vám udělit pořádkovou pokutu,“ zpraží mě.

Copak jsem jí zrovna neříkala, že jsem bez koruny? Takhle šel celý náš soud. Manžel dostal, co chtěl a já, co se rozhodl mi nechat. Zbyl na mne byt. Na první pohled je to paráda, protože nemusím spát pod mostem. Bohužel se nedá prodat a já nemám z čeho zaplatit poplatky, takže je to jen otázka času. Soudkyně mi nakonec přiklepla i nějakou tu almužnu – na děti. Já se zřejmě musím pást.

Zkoušela jsem si hledat práci. Fakt jo! Bývala jsem účetní. Bohužel za sedm let se všechno změnilo a nikde mě nechtějí. Že prý jsem na asistentku moc zkušená (= není mi dvacet) a na samostatnou účetní nemám praxi. Super! Rozhodnutí, jestli se ponížit a jít do sámošky ke kase, mi trvalo čtrnáct dní. Pak jsem pochopila, že buď půjdu před panelák jíst tu trávu, nebo se překonám.

V sámošce mě vzali. Ale odmítli mi dát jen ranní. Že mám děti, nikoho nezajímá. „Ranní by prý chtěly všechny,“ řekla vedoucí a mrskla přede mne plán služeb. Musela jsem to skloubit se střídavkou. Ne vždycky to vyšlo. Manžel na mě pak řval, jako dneska do toho telefonu, že se vymlouvám a chci mu komplikovat život. Bezvadná je taky ta věta o tom, že zklamu holky.

Tohle mi dělá pořád. Třeba, když měla Verunka (ta starší) narozeniny. Upekla jsem jí bábovku a koupila dětské šampíčko na oslavu. Bylo to zcela mimo můj rozpočet, zvlášť když jsem jí kupovala ještě dárek – knížku s vílami a jednorožci. Aby měla něco k tomu, upletla jsem jí duhovou šálu. Vypadala celkem spokojeně, dokud neodjela k tátovi. Vrátila se s očima navrch hlavy, že měla bezvadnou vílí party s opravdovou živou vílou a třípatrovým dortem. A že přesně takovou oslavu by chtěla i příští rok. Hajzl!

V sámošce jsem vydržela tři měsíce. Pak jsem si udělala něco s pravou rukou, zrovna na konci zkušební doby. Dali mi na to flastr a nemohla jsem posouvat zboží na pásu. Nemocenskou jsem si vzít nemohla, tak jsem zkoušela alespoň vyndávat zboží do regálů. S jednou rukou jsem ale neplnila normu, a tak mě vedoucí vyhodila. Měsíc jsem byla doma a pak nastoupila do další sámošky. Na konci zkušební lhůty mě vyhodili, aby mi nemuseli zvednout plat.

A tak jsem zkoušela prodávat v uzenářství. Začalo se mi dělat blbě z masa i ze života. Ráno jsem nemohla vstát z postele. Neměla jsem na to sílu. Všechno mi bylo jedno. Že nemáme nakoupeno, uvařeno, holky nemají čisté oblečení a že nikdo neplatí složenky. Honza na mě řval. Zase. Vyhrožoval, že mi dcery vezme a už je neuvidím. Poslal mě k doktorovi. Šla jsem. Doktor na mě byl hodný a dal mi prášky. Konečně se mnou někdo mluvil a nekřičel. Za pár měsíců mi bylo lépe, i když pořád s práškama.

Znovu jsem si hledala práci. Získala jsem místo asistentky. Jenže se ukázalo, že ty programy jsou teď úplně jiné, než před lety. A já neumím importovat databázi, udělat prezentaci nebo vytisknout štítky. Vyhodili mě.

Honzovi jsem řekla, že jsem zase nemocná. Bála jsem se přiznat, že neumím s počítačem. Zaplatil složenky. Ale prý je to naposledy. Došlo mi, že nepotřebuji další ponižující práci, ale chlapa. Ne, že bych toužila po nějaké velké lásce, z toho mě naše manželství vyléčilo, ale musím mít někoho, o koho se budu moct opřít. Mé společenské styky však skončili s Honzovým odchodem. Přátelé mě přestali zvát. Stěžující si opuštěná troska je poněkud méně atraktivní než úspěšný chlap, co se umí postarat o dcery. Když si měli vybrat, zvolili Honzu.

Začala jsem pátrat v seznamkách na internetu v knihovně. Překvapilo mě, kolik chlapů se vyfotí s jídlem v puse nebo třeba jen v tílku, i když mají panděro, na které jde postavit půllitr. Takhle jsem si chlebodárce nepředstavovala. Hledání mě dovedlo až na úplně jiný druh seznamek – hledámmilionáře.cz nebo hledámsponzora.cz či cestujzdarma.cz., ale když jsem viděla fotky, došlo mi, že mám co dohánět.

Rozhodla jsem se. Konec sentimentu. Odnesla jsem snubák do zastavárny a došla si ke kadeřnici. Koupila jsem si sukni a těsné tričko. Oholila jsem si nohy, klín i podpaždí. Chudoba cti netratí, ale rozhodně se z ní netloustne. Což se teď ukázalo jako velká výhoda. Když jsem se vyfikla a po letech si nalíčila obličej, vypadala jsem najednou jako kočka. Vzrostlo mi sebevědomí. Měla jsem to udělat už dávno. S holkama jsme si doma zahrály na manekýny a fotily se u toho. Byla to legrace a ještě jsem měla co dát na tu seznamku.

Divili byste se, jak zoufalý mohou být ti sebevědomí manažeři. Jak mají líné, nežádoucí manželky, co s nimi nechtějí nikam jezdit a chodit. A od toho jsem tu teď já.

Zprvu jsem byla dost opatrná, chodila jsem jen na procházky, víno, večeře a nechala si dávat dárky. Postupně jsem přišla na to, co muži chtějí. Když se mi líbí, je i sex. Někdy. Ale vždycky v hezkém hotelu. Mají na to a výdaje neřeší. Jaká úleva! Dostávám prádlo, šperky, oblečení, jednou i notebook. Došla jsem si hned na školení a naučila se ho ovládat. Všechno, co nepotřebuji, prodávám přes internet. Neuvěřitelný, co stojí kabelka, když jsou na ní ta správná písmenka.

Bohužel ani u téhle práce nejsem plně pánem svého času. A tak občas předstírám nemoc, jako teď, abych mohla na schůzku. Honza na mě pak křičí, že jsem líná mrcha, co se nestará o děti. Ale já se přece starám! A jak! Mám práci, vydělávám peníze, nosím domů spoustu krásných věcí, pečuji o sebe a začala jsem chodit na kurz účetnictví. Tahle práce se nedá dělat věčně a já musím být připravená, až jednou budu zase bez sponzora. Nejsem blbá. Přece neudělám stejnou chybu dvakrát.




Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!


Kam dál?

Rozveď se, nebo...
Nejsem drtička na chlapy (18+)
Módní přehlídka v Ivančicích
Víly přece nevržou
Proč jsi přišla?
Nekompatibilní tělo

Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ