čtvrtek 23. listopadu 2017

Nejsem drtička na chlapy - povídka 18+

„Au!“ bolest ucítím hned, jak zvednu hlavu z polštáře. Těžce otevírám víčka a vím, že musím okamžitě vyzvracet to nepokojné smrduté zvíře, co se dere ven z mého žaludku. Nenávidím se. Jak jsem se mohla takhle opít?!

Vypadá to, že celou neděli strávím objímáním záchodu, pitím minerálek a přikládáním obkladů na své trpící čelo. Měla jsem jiné plány! Chtěla jsem jít běhat do parku, dát si k snídani kapučíno a croissant a pak vymalovat ložnici tou nádhernou korálovou barvou z Design katalogu. A až barva uschne, chystala jsem se na zdi zavěsit obrázky z indické Kámasútry. Už na to ve svých zlatých rámečcích čekají pěkných pěkně dlouho. Přitom se hrozně těším. Připadá mi to hříšné, tajemné a zakázané, mít takovou ložnici, kde sex prýští ze stěn. Bude se to báječně hodit k zrcadlu, které mám nad čelem postele, ale i ke svíčkám, měkkému koberci a chladivému saténovému povlečení…

Často mívám takové sny, že za mnou do té ložnice přijde ON, dlouho a vášnivě se líbáme a hladíme a pak zkoušíme různé pozice z té mé Kámasútry, abychom objevili, která se nám bude líbit oběma nejvíc. Zatím jsem jen u snění. Místo partnera mám pouze výkonný vibrátor. Sice se na nic neptá a uspokojí mě za pár minut, ale občas se sama sebe ptám, k čemu to je, když mě ta věcička neumí obejmout ani políbit…

V koupelně si umývám obličej studenou vodou a dojde mi, že jsem včera nepila sama. Byla tu se mnou Petra a říkala, že přespí. Měla by tady někde být. Že by vstala dříve a už šla domů? Zamířím do kuchyně a cestou k jídelnímu stolu zapnu kávovar. Proč jen dělá takový rámus?

Petra nikde není, jen na stole stojí lístek opřený o pepřenku.

Jdu trpět domů, užij si návštěvu a nezapomeň mi vyprávět detaily. Pusu Petra 

Co to mele? Jakou návštěvu? Jaké detaily? Čeho? Marně pátrám v paměti. Včera jsme toho fakt hodně vypily. Ono vymyslet strategii pro dva životy opuštěných ženských není žádná legrace. Ale daly jsme dohromady, co jsme mohly. Marně vzpomínám, co jsme ještě mohly řešit. Vezmu do ruky telefon. Mám zprávu:

Jestli to máš ráda tvrdě, tak to rád zařídím;). Já jsem tvrdý už teď.

Co to je? Kdo mi to poslal? Mám v hlavě úplně vymeteno. Otevírám konverzaci a nestačím se divit.

David? Můj šef?!! Roluju na začátek naší konverzace. JÁ napsala svému šéfovi Davidovi, že to s ním chci dělat a ještě k tomu tvrdě?! A že si to rozdáme v mé „erotické komůrce“?! Jsem magor nebo mám vidiny? Procházím si celé vlákno. Nic z toho si nepamatuju. Co mne to napadlo mu vůbec psát? A ještě takhle?

Ne, že by se mi David nelíbil. Líbí a myslím na něj vlastně pořád. Od doby kdy nastoupil k nám do firmy a poprvé seděl na poradě v čele stolu. Jenže se vždycky tvářil tak odtažitě. Jakoby ho ženy vůbec nezajímaly.

Když po něm na firemním večírku vyjela Irena se svýma čtyřkama, vycouval rychleji než záchranáři z bouračky. Pak se o něm začalo šířit, že je určitě ženatý nebo gay, protože Ireně do té doby nikdo neodolal. Na koho ukázala, byl její. Musím přiznat, mně to, že Ireně odolal, spíš imponovalo. Stejně tak jeho nápady a smích. David se umí moc hezky smát. Směje se i očima a vypadá přitom jako bezstarostný kluk. Člověk mu to, co dělá, prostě věří.

Ok, tak jste se právě dozvěděly, že miluju svýho šéfa. Že už to nějaký ten pátek (spíš rok) trvá a že je klidně možný, že svými city plýtvám na gaye…

Ta konverzace v mobilu je snad nekonečná. Museli jsme si psát aspoň hodinu. Já ho pozvala k sobě domů? A dokonce se kasala se, že na to hned vlítnem? Že doufám, že je dost chlap a bude do mě tvrdě bušit?!!! Já jsem taková kráva! Co mne to jen napadlo? Jeden podělanej večer a jsem bez lásky i bez práce? Protože za tohle mě fakt vyhodí a ještě s ostudou… Budu se pak plížit kanálama a doufat, že mne nikdo neuvidí. Já chci umřít! Hned, teď a rychle!

Jakoby slyšel mé myšlenky, ozvalo se cinknutí další zprávy od Davida.

Mám přinést oběd? Určitě nám vyhládne;)


Ignoruji jeho otázku a napíšu odpověď:

Nechceš to přesunout na jindy? Dneska určitě budou zácpy, když je svátek.

Vidí mi až do žaludku: Rozmyslela sis to?

Sakra! Jasně, že rozmyslela! Cítím, jak se můj vyhazov z práce blíží: Ne, to ne. Jen si říkám, jestli to nebude lepší nechat na jindy..

David odpoví vzápětí: Tak to ani náhodou, i kdybych měl přijít pěšky;)

Přiznejme si, že to se nepovedlo. Měla bych tu uklidit a taky si dát sprchu a aspirin a něco sníst… a možná bude nejlepší, když přece jen půjdu běhat. Třeba to zvládnu a ještě při tom vystřízlivím.

Jen fakt nevím, co s ním budu dělat. Copak já to mám ráda tvrdě? Kdo na takovou kravinu přišel? Já taková romantička, kterou musí každý dobývat svou pozorností, humorem, doteky… To je nějaký omyl… Ale tady je to napsané. Teď mi konečně docvaklo, že to psala Petra! Ta zrádkyně. Vzpomínám si, že mi vzala telefon, protože jsem byla tak opilá, že jsem psala hrozně pomalu. A evidentně tam přidala i věci, které jsem nediktovala. Roztrhnu ji jako hada!

Ale copak můžu Davidovi vykládat, že za mne erotickou konverzaci vedla kámoška? Kéž by se včerejšek nestal a ze mne byla zase jen jeho průměrná kolegyně z týmu.

Možná, kdybych to na Petru řekla, chtěl by telefon na ni… Ale snesla bych, aby moje nejlepší kámoška chodila s mým šéfem? Když ho navíc miluju? Mohla bych mu na ni dát nějaký špatný numero… a než se to vysvětlí, tak na to třeba zapomene… Z úvah mne vyrušilo zvonění.

Dívám se na mobil a pak mi dojde, že je to u dveří. Jsem pořád ještě v pyžamu s legračními pejsky, s mokrým hadrem na hlavě, když jdu otevřít. Petra určitě něco zapomněla.

Unaveně vezmu za kliku a hned se otočím směrem ke kuchyni. „Dáš si taky kafe, Peti?“

„Ani ne, díky. Když tak až po jídle. Čekalas někoho jiného?“ ve dveřích stojí David a svírá kytici růží s dlouhými stonky. Ve druhé ruce má tašku plnou krabiček s jídlem.

„Co tu děláš?“ ujede mi. „Ne! Ne, to ne, nečekám nikoho jiného. Jen jsem myslela, že si Petra něco zapomněla,“ blábolím chaoticky a myslím při tom na to, v jakém stavu jsem a že mám neuklizený byt.

„Seš si jistá, že je to Petra a ne Petr?“ zavtipkuje David.

„Jasně, snad ještě poznám ženskou od chlapa.“

„A ta tu bude dneska s námi? Nějak jsem s tím nepočítal. I když mi to mělo asi dojít. Jsem blbec. Ty pořádáš swingers párty a už jsi neměla koho nového pozvat, tak jsi napsala mně…“

„Cože? Jakou párty? Já už nechci žádný mejdan, bolí mě po včerejšku hlava i žaludek.“

„Donesl jsem vývar,“ David se odlepí ode dveří a jde rovnou do kuchyně, „To je dobrý na kocovinu…“

„No bezva,“ odtuším. Je mi zle už z pouhého pomyšlení na jídlo.

„Tobě je pěkně blbě, co?“ David mě zkoumá pohledem, „Ty ses včera dost opila, viď?“

Cítím šanci. Teď by se to dalo vysvětlit! Mohla bych mu říci, že to byl jen opilecký blábol a mohli bychom to smazat. Sice bude naštvaný, ale třeba by mi zůstala alespoň má práce.

David přede mne postaví misku s vývarem a vedle položí lžíci. Ani jsem nepostřehla, kde ji našel. Je mi mizerně. Chlap, kterého miluji, má ze mě srandu a ještě si musí myslet, že jsem notorik.

„Včera jste léčily trable tý tvý Petry nebo tvoje?“ David mne nepřestává sledovat svýma čokoládovýma očima a usedne naproti mně ke stolu. Mezi dlaněmi svírá sklenici s vodou. Naberu první lžíci vývaru před sebou. Je ještě horký.

„Děkuji za polévku,“ nezúčastněně sleduji lžíci, jak se noří do hloubky, pak znovu vyplouvá na povrch a plná putuje k mým ústům.

„Není zač, říkal jsem si, že budeš potřebovat sílu,“ David se podivně ušklíbne.

„Jakou sílu?“

„No, na ty výkony dneska. V ložnici…“

„Cože?!!!“ podívám se na Davida a dojde mi, že si ze mě utahuje.

„V práci jsi říkala, že budeš o víkendu malovat. A protože obývák s kuchyní jsi na jaře, domyslel jsem si, že jde o ložnici. Jen mi neseděla ta barva, co jsi ukazovala holkám. Vážně ji chceš mít červenou?“

„Přišel jsi mi pomoct?“

„Pozvala jsi mne…“

Zvednu telefon a pokrčím rameny.

„Ty si to nepamatuješ, viď?“

„Nepamatuju…Promiň. Přečetla jsem si to před chvílí. Vypadá to, že jsem včera hrozně blábolila a navíc i kecala.“

„Neměl jsem chodit, co?“ David se zvedá od stolu a jeho veselost se kamsi vytratí.

„Ne, to ne,“ až se zaleknu své otevřenosti. Ale pak si řeknu, že větší trapas už to být nemůže, „Jsem moc ráda, že jsi přišel. Střízlivá bych ti asi nikdy nenapsala… Jen se obávám, že jsem to nebyla vůbec já.“

„Aha, a která ta část jsi byla ty a která nebyla?“ David zvedne obočí v údivu a já mám pocit, že bych se měla zahrabat pod haldu peřin a vykouknout až zase na jaře.

„Když já nevím, co jsem ti všechno napsala, nestihla jsem to dočíst, než jsi přišel…“

„Aha, tak si projdeme jen to důležité. Co říkáš?“ David ožije a vyndá z kapsy mobil.

„Když tak jen kývej a vrť hlavou, ať to zjednodušíme. Jsi pro?“

Kývnu. Cítím, jak mi červeň stoupá do tváří, žaludek se houpe a je mi zima na nohy. Dám si je na židli pod sebe, aby se prohřály.

„Tak začínáme: Ahoj Davide,“ David se na mne dívá vyzývavě a čeká. Kývnu. Spokojeně skloní hlavu zpátky k mobilu.

„Chtěla bych ti říci něco důvěrného…,“ David se na mne znovu podívá.


Nepatrně kývnu hlavou.

„…ale zvládnu to jen takhle na dálku…“

Znovu přitakám.

„Myslím, že tě miluju…“

Na tohle už neříkám nic. Mlčím a cítím, jak se mi červeň žene přes krk k dekoltu. Už nikdy nebudu pít!

„Ok, tak tohle přeskočíme a přejdeme k tomu tvrdýmu, teda podstatnýmu,“ rýpne si David. „Tady píšeš, že to máš ráda tvrdě a ztopořen musí být hrdě… Zajívamý verš. Ještě jsem ho neslyšel…“

„...Topol nejjasnější, v kraji nejkrásnější… To je citát…“

„Cože?“

„Citát…, z básničky. Revoluční, od Karla Havlíčka Borovského… Měl takové období. Jazykovědci se dodnes přou, jestli jsou původní nebo převzal nějaký opilecký blábol v hospodě. Psala jsem o tom disertační práci,“ kecám a kecám.

David se rozchechtá. Směje se tak, že si připadám jako na terapii smíchem. Třesou se mu ramena a slzí oči. Řehotá se jako šílený a nemůže přestat.

„Zase tak dobré ty verše nejsou. Vlastně jsou dost mizerný, stále se ještě řeší, zda jsou vůbec jeho…,“ směju se s ním.

Více nedořeknu. David vstane ze židle, vezme mou hlavu do dlaní, přitáhne si ji ke svým rtům a políbí mě. A ne jednou. Když už si začínám myslet, že se už nikdy normálně nenadechnu, pustí mě a zašeptá: „Veroniko, to já tě miluju. Tebe, tvůj smysl pro humor, uštěpačné poznámky i to tvoje pyžamo. Už dávno. Je mi moc líto, že jsem po tobě nemohl jen tak vystartovat, protože ti dělám šéfa. Dost jsem se bál, že kdybys to neměla stejně, musel by jeden z nás odejít z práce nebo bys mě třeba obvinila z bláznivýho „harašmentu“. Taky jsi mi vždycky připadala jako hrozně sebevědomá ženská, co chlapama jen vytírá podlahu. Prostě taková drtička na chlapy. Nikdy mne nenapadlo, že tak fantasticky líbáš a že mi budeš psát do esemesek verše…“

„To ten revoluční básník…“ než stihnu něco dovysvětlit, dostanu další pusu.

„Co budeme dneska dělat?“ zašeptá do mých úst David a významně přejede očima po mém oblečení.

„Chtěla jsem malovat tu ložnici,“ odpovím škodolibě, i když vím, že na malování už dneska určitě nedojde.

„A jinak?“

„Taky jít běhat a pověsit tyhle obrázky…,“ ukážu k místu, kde všechny leží.

David zvedne rámečky z vrchu hromádky. Obočí mu uznale vyjede výš.

„Hmmm… zrovna jsem se chtěl přiznat, že bych se hrozně rád mazlil s holkou v obrázkovém pyžámku, ale tohle nevypadá vůbec špatně. Asi bychom si měli udělat takové malé výběrko na nejlepší exponáty do tvé ložnicové galerie… Co říkáš?“

Neříkám nic. Rozepínám si knoflíky u pyžama a mířím do ložnice. Já mám svůj oblíbený obrázek dávno vybraný. Je načase ukázat ho Davidovi.




https://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka-2.html


Kam dál?

Rozveď se, nebo...
Vídeňský valčík pro Annu
Losos na růžovém pepři (bez pepře)koupit
Víly přece nevržou
Proč jsi přišla?
Dárek pro vodu


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ