čtvrtek 30. listopadu 2017

Módní peklo v Ivančicích - legrácka


„Za chvíli tu budou!“ V sále místní hospody to šumí. Všechny ženy z vesnice se rozesadily u prázdných stolů bez ubrusů. Na umakartových deskách je vidět, že toho dost pamatují – jsou zašlé, pořezané, boulovaté a místy mají ulámané rohy. Nikdo jim však nevěnuje pozornost, všechny pohledy jsou upřené na pódium.

Dnes přijede do Ivančic módní přehlídka. Na poslední chvíli! Myslivecký ples je už dnes večer a každá tu chce být šik.

Letos to Miluna báječně vymyslela – pozvala svoji kamarádku, co má ve městě krejčovství a sama navrhuje šaty, aby tu své výtvory předvedla a „holky“ si mohly šaty koupit nebo dokonce jen půjčit. Prostě terno!

„Snad nebudou drahý!“ zabručí Ivana a dá si ruce křížem přes prsa.

„Určitě ne! Půjčit si je můžeš zadarmo. Kamila říkala, že je to pro ni reklama,“ konejší Ivanu Miluna, ale sama má všechno sevřené úzkostí. Jak tohle dopadne? Musí si zabrat ty nejhezčí! Škoda, že Kamila neměla čas v týdnu, prohlédla by si modely dříve u ní v salonu.

„Už jsou tady! Není divný, že jsou to chlapi...?“ Gábina doběhne do sálu a kecne si na židli, až zčernalé parkety zavržou.


„Ty jsi je viděla? Oni nemají modelky?“ znuděné obličeje kolem prázdných stolů ožijí.

„To nevím, viděla jsem jen dva chlapy, jak tlačí ty… ty… no prostě ty pojízdný věšáky na šaty,“ informuje Gábina.

„Myslíš štendry,“ doplní ji zkušeně Ivanka a prohlíží si nehty. Dneska je má na střídačku žluté a světle zelené. Mámě se to nelíbilo, tak si sedla k jinému stolu. Chtěla tím Ivanku potrestat za její poznámky o tom, že tomu vůbec nerozumí a že byla mladá v jiném století. Ale to Ivanku málo zná, protože jí je fakt jedno, kde máma sedí. Důležité je, že ona (Ivanka) je hned u pódia a bude mít dobrý výhled.

„Jak to chlapi? Vždyť měla přijet Kamila...,“ Miluna znejistí. Jestli tohle krachne, ženské ji sežerou.

„Tak asi jede v jiném autě,“ pokrčí Gábina rameny, „Ale je divný, že ti nezavolala…“

Miluna vytáhne telefon. Má zprávu. Ani si nevšimla. „Neprijedu. Letim do Londyna. Šaty doveze René. Je skvelej! At se libite! Camila“

Miluna se ušklíbne, když vidí místo jména Kamily název její obchodní značky. Ale tohle teď neřeší.

„Tak to je průšvih! Kamila nedorazí. Navíc místo sebe poslala chlapa!“ Miluna zhluboka povzdechne, „Ale prý je skvělej!“ dodá ještě.

„Třeba bude i hezkej!“ mrkne Gábina na Milunu a začne ze své kabelky tahat zrcátko a rtěnku. Je tu jediná, kdo trochu rozumí módě. A jediná s Vuitton kabelkou.

„Holky, nemáte hřeben?“ propadne panice Ivana.

„Obyčejně s sebou dva, tři nosím, ale zrovna do téhle zástěry jsem si žádný nedala,“ zadeklamuje Kadeřábková a urovná si šátek na hlavě. Asi bude lepší jít rovnou domů.

„Copak chlap může rozumět módě?“ vykřikne teatrálně Gábina právě ve chvíli, kdy na pódium vejde mladý muž a afektovaným pohyby rukou naviguje první štendr do prostřed jeviště.

„Tady to zastav. Ano, ano, tady. Já to takhle natočím, aby na to dámy hezky viděly…“ muž pootočí ramínka s oblečením směrem k umakartovým stolům, uhladí si patku nad levým okem a zkoprní.

„Halo, Richarde, slyšíš mě? To je nějaký omyl, ne?“

Richard zjevně neslyší a objeví se až s druhým štendrem plným šatů.

„Tak tady je ten druhý. René, budeš ho chtít vlevo nebo vpravo?“ zeptá se Richard svého společníka.

„Myslím, že do auta,“ odtuší René a stále se konsternovaně dívá do sálu.

Richard přestane tlačit barevný náklad před sebou a podívá se stejným směrem.

„Co je?“

„Vzali jsme špatný ramínka a tohle je zlý sen,“ pronese René směrem k Richardovi a rozhodí ruce bezmocně do prostoru. Pak si dá špičky prstů na spánky a předvádí, jak stresově na něj celá ta situace působí. „Kamilu roztrhnu. Copak tohle se dělá?“ rozebírá situaci, jakoby byli v sále sami nebo mluvili cizí řečí.

Richard nechá Reného jeho splínu a předstoupí doprostřed pódia. „Dobrý den, dámy,“ ukloní se ženám v sále, „Omluvte prosím kolegu a také Kamilu. Celá tahle situace je poněkud nestandardní, ale věřím, že to zvládneme a všechny budete dnes večer na plese krásné.“ Richard si rozepne sako a sundá si ho. Vyhrne rukávy košile a očima naznačí kolegovi, aby mu pomohl.

Ten si však zničeně sedne na jedinou židli, která je na pódiu: „Nevím, co s tím chceš dělat. Máme jen velikost 34 a 36.“

V tu chvíli už přestane mlčet i jejich publikum. Ženy, které dosud překvapeně sledovaly nesourodou dvojici mužů před sebou, dají hlasitě najevo nesouhlas. „Ale to je přece malé!“

„Já vím, já vím!“ René si otírá čelo od pomyslného potu.

„Tak to je asi dobře, že jsem vzal ten druhý štendr, co mi ukázala Kamila. Ten s těmi většími velikostmi,“ Richard vycení zuby do širokého úsměvu č. 4. Tomu žádná neodolá. Sálem se ozve úlevné: „Oh!“

Richard se napřímí ještě víc a zvedne hlavu. Stal se hrdinou dne. Na jak dlouho asi?

Od zadního stolu se ozve vyčítavý hlas: „Kde máte modelky? Nebo nám ty šaty budete předvádět vy dva?“ Sálem zazní škodolibý smích.

„No to jistě ne!“ odvětí Richard a stáhne se.

„Tak za mne to není problém,“ ožije René, „Ale já předvádím jen malé velikosti, od 38 v tom plavu.“ Ukáže na své pavoučí nohy v těsných džínách.

„A co některá z vás, dámy?“ obrátí se Richard k publiku v sále.

„Třeba Gábina by mohla,“ navrhne Miluna.

Gábina se zapýří a postaví se. Vytrčí „Vuitton pařátek“ a zavěsí si na něj kabelku. Pak se houpavým krokem vydá k pódiu. Jako jedna z mála si vzala sukni, silonky a lodičky. Přesto se René chystá protestovat, že se svojí čtyřicítkou je na modelku stará a tlustá. Ale pak si uvědomí, kde je a proč s sebou mají ramínka plná z jeho pohledu nadměrných velikostí. Znovu odevzdaně klesne na židli.

„Víte, že ta kabelka je jen kopie?“ neodpustí si směrem ke Gábině.

Ta přitiskne kabelku na prsa, co jí tenhle René se svojí vestičkou a šátečkem kolem krku bude vyprávět? „To není možné, stála mě dvanáct set.“

René obrátí oči v sloup. To je teda materiál!

„Vykašleme se na ňáký předvádění. Prostě si každá zkusíme, co se nám bude líbit a uvidíme…“ prohlásí Marcela a už se šine k pódiu.

„Jasně, pojďte zkoušet,“ volá Miluna, která si nechce nechat vzít roli organizátorky.

Richard s Reném s hrůzou sledují, jak se odsouvají umakartové stoly a ženy se zvedají ze svých židlí. Stoupají si a jako jedna lavina se blíží k pódiu.

„Dámy, ale dámy, no tak. Na těch šatech nejsou cedulky, jako to bývá v obchodech…“ snaží se je ještě zbrzdit Richard.

„To je jedno. Nějak to odhadneme,“ odbude jej Kadeřábková.

Žádné argumenty nemají šanci, ženy už obsypaly věšáky jako vosy lízátko. Handrkují se a odstrkují jako hokynářky na trhu. Richard zaslechne, jak se něco trhá.

„Tak dost! Takhle to nepůjde! Hned toho nechte! Jděte si sednout. Šaty vám ukážeme a vy si je pak budete moci vyzkoušet. Dostane se na všechny,“ Richardův hlas zní rezolutně.

Richard s Reném brání štendr vlastními těly a berou ženám ramínka z rukou. Některé jsou už v prádle a chystají se zkoušet přímo tady v sále. Copak jim vůbec nevadí, že jsou tady muži?

„Já chci ty zelený!“ zvolá Gábina.

„Já taky ty zelený,“ nedá se Ivana a tahá Gábině ramínko z ruky.

„Dámy, no tak,“ zkouší to ještě naposledy Richard.

„To máš marný!“ pronese René, „Měli jsme vzít ty malý velikosti, byl by pokoj.“

Pak se René podívá směrem k ženám. Je to ještě horší, než čekal. Přejede mu po zádech mráz. Ivana, narvaná do černých šatů s odhalenými rameny, ukazuje nejen ramínka podprsenky, ale i chlupy v podpaždí a na nohou. Nejde jí dopnout zip na boku. Přesto se nevzdává a dál se o to pokouší.

Gábina ukořistila ty zelené. Přestože ona je oholená a má silonky, šaty jí vůbec nesluší. René vzpomíná na blondýnečku z Milána, která měla podobné šaty na sobě na módní přehlídce. V uších se jí houpaly smaragdové náušnice a vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu. Vypadala jako princezna.

„Chce to detaily!“ vykřikne René.

„Jaké detaily? Vždyť se na to podívej!“ Richard vypadá zděšeně.

Kadeřábková shodila zástěru a oblékla si šaty s obrovskou sukní, kterou teď courá po zemi, protože je jí o třicet čísel delší.

„To chce podpatky,“ René se zvedne a otevře jednu z beden, které dosud nikdo nevěnoval pozornost. Vytáhne boty s dvanácticentimetrovými štekly a platformou.

„To si k tomu vezměte, bude to lepší,“ podává boty Kadeřábkové.

Ta se vyděšeně odtáhne, „Jste se zbláznil, ne? Copak jsem žirafa?“

„Já si je vezmu,“ přižene se Ivanka v květovaných šatech princesového střihu.

„Ty se k tomu nehodí,“ odtuší René a dodá smířlivě, „Ale vyčesal bych vám vlasy…“

„Tak jo,“ souhlasí Ivanka, ale stejně si začne obouvat ty boty, co v nich bude mít nekonečně dlouhé nohy.

Trvalo to několik hodin, ale nakonec se dílo podařilo. René s Richardem dokázali obléknout všechny ženy v sále, přidat k šatům vhodné doplňky, případně i boty, účes a někdy pomohli i s make-upem. Zcela vyčerpaní sledovali proměněné dámy a poslouchali jejich spokojené štěbetání. Dokázali to! Ještě nafotili jednotlivé modely pro Kamilu a navrhli varianty obměn.

„Nemáte hlad?“ zeptala se nakonec Miluna ve žlutých šatech s fialovým páskem a fascinátorem stejné barvy ve vlasech.

„Jo!“ pronesli René i Richard současně.

„V hospodě je dneska myslivecký guláš. Nějaký vám donesu,“ nabídla se ochotně. Seskočila z podia a vydala se do výčepu.

V tom to holkám došlo: „Neblbni, vždyť tě uvidí chlapi!“

Jenže Miluna je neslyšela nebo slyšet nechtěla a lítačky se za ní zavřely.

Z hospody se ozvalo pískání a huronský smích. Pak už jen chvilka a lítačky se znovu otevřely. V nich se během vteřiny naskládali chlapi, kteří vzápětí vpadli do sálu.

„Vy máte teda prdu!“ ozval se první hlas.

„Děsnou!“ dodal druhý.

„Gábino, já vydržím hodně, ale tohle nemyslíš vážně!“

„Jé, Kadeřábková, co to máte na sobě? Vypadáte jako plakát...“

„Jestli v tomhle jdete na ples, tak já nejdu,“ shrnul to za všechny Venca.

„Já taky ne!“ přidali se další, „To radši zůstaneme ve výčepu. Umíte si představit, co tomu řeknou Lhoťáci? Vždyť by se nám smáli ještě o májích.“

„Ale ony si s tím daly takovou práci a moc jim to sluší,“ brání svou práci Richard.

„Tak možná, že se to líbí nějakým buznám z Prahy, ale nám teda ne,“ Pepa si začne významně vykasávat rukávy na svých svalnatých předloktích.

René by jindy ocenil tu hru svalů a dlaně jak lopaty, ale teď není na nějaké zamilovávání čas ani prostor.

„A jak byste si to pánové jako představovali?“ zeptá se nezvané poroty René.

„No to nevíme, ale rozhodně jinak,“ zahřmí Venca.

„Vždyť to nejsou ani naše holky – tyhle načinčaný nány. Jak v tom budou tancovat?“

„Ale v tom se dá výborně tančit. Na plese v opeře měly tyto šaty naprostý úspěch,“ brání se René a ukazuje na róbu, za kterou by se nemusela stydět vévodkyně z Kentu.

„Jenže tady nehraje filharmonie, ale Hluchavky a neplesá se tu vídeňský valčík, ale Co jste hasiči… A když je nálada, a ta je skoro vždycky, tak se to tancuje na stolech. Víme?“

Venca dojde k Marcele a dvěma škubnutími utrhne z večerní róby závojíčky, vytáhne jí sukni nad kolena a z účesu jí vyndá sponky i květiny.

„Když ty šaty takhle zkrátíte, vynecháte ty píčoviny kolem a vezmete si normální boty, tak by to možná šlo. A teď přestaňte blbnout a sundejte to. Dáme si dančí guláš. A pak to tady uklidíte. Pořádně! Musíte dodělat výzdobu sálu z krepáku a chvojí. Jasný? Večer je ples, tak ať to tady, sakra, podle toho vypadá.“






Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!


Kam dál?

Rozveď se, nebo...
Nejsem drtička na chlapy (18+)
Vídeňský valčík pro Annu
Víly přece nevržou
Proč jsi přišla?
Nekompatibilní tělo



Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ