čtvrtek 6. července 2017

Jen jedno povlečení - povídka

Co já tady dělám? To přece nemůžu myslet vážně? Irena se dívá na Olívii Úžasnou sedící u dřevěného stolu.

Ta v dlaních drží skleněnou lahvičku a něco mumlá. Zaříkává pro Irenu lék, který bude každé ráno brát. Když se to povede (Musí se to povést!), bude Irena za pár týdnů těhotná. Dostala ještě bylinky a mast na břicho. Když znovu přičichne k sáčku, skoro se jí zatočí hlava z té vůně. Jen to musí doma hezky schovat, aby to Jarda neviděl.

Stačí, že ji zoufalství dohnalo až sem – do míst, kam z vesnice nikdo nechodí. A jestli ano, tak jedině tajně jako dneska Irena.
Olívie Úžasná se přistěhovala před necelým rokem. Nálepku „Ta divná ženská“ získala hned první den, když lidé z vesnice zjistili, že koupila ruinu u lesa – polorozpadlý dům, co pamatoval nejedno babiččino dětství, už vypadal spíš na demolici než na trvalé obývání.

Ještě divnější se všem začala zdát, když zjistili, že se jmenuje Olívie Úžasná. Slyšel někdo o takovém jméně? A pak už se to s ní táhlo – v podstatě to vypadalo, že na ní není nic normálního a všechno kolem ní je tak nějak „podivné“. Například měla černou kočku se smaragdovýma očima, a ta když se na vás podívala, měli jste pocit, že vás prokoukla od hlavy k patě a ví o vás i to, co tajíte sami před sebou. Ale to nebylo zdaleka všechno – Olívie po vesnici jezdila jako vítr na své koloběžce, do lesa chodila často v noci, neviděli jste ji jinak než v šatech nebo dlouhé sukni a s rozevlátými vlasy… A co bylo asi nejdivnější – pořád se usmívala. Zdravila všechny kolem a přála jim krásný den. Jakoby měla pořád dobrou náladu. Nikdo normální není stále usměvavý, mysleli si lidé z vesnice a předháněli se v historkách o kouzelných bylinách a houbách.


Na zchátralý plot si tenkrát pověsila cedulku se svým jménem a pod něj malými písmeny připsala – léčitelka.

Ireně došlo, že dnes už ten plot není zchátralý, kolem domu je posečeno, v ježcích je vyrovnána spousta dřeva a místnost, kde zrovna jsou, svítí novotou – čerstvě obroušená prkna na podlaze, trámový strop i bílé stěny. Jak to? Do práce přece nechodí a těch pár lidí, co k ní občas přijíždí auty z města jí nemohlo vydělat tolik peněz...Nebo ano? Že by měla nějakého bohatého ctitele? Nebo opravdu čaruje a ovládá mimozemské síly, které jí pomáhají? Lidé říkali, že jsou tu v noci slyšet zvuky. Nebo že by byla její služba tak drahá? Ireně se sevřel žaludek úzkostí. Zapomněla se zeptat, co bude její léčení stát!

Olívie dokončí zaříkávání, vstane a dojde k Ireně: „Tak, tady to máte. Každé ráno si dejte jeden hlt. Uvidíte, že za měsíc, maximálně dva, budete těhotná.“

„Kéž by,“ odvětí Irena, „zkusili jsme už snad všechno – máme rozvrh, dělám si ovulační testy, podle doktorů jsme v pořádku, a přesto nic nezabírá.“

„Aha... Testy říkáte. Sedněte si tady ještě,“ odvětí Olívie a stoupne si za Irenu. Své dlaně přiloží k její hlavě. Irena cítí teplo. Zavírá oči a nechává se unášet podivnou energií. Za zavřenými víčky se jí promítají barvy – jedna přechází do další. Je to velice příjemné. Zapomíná na starosti. Cítí jako by na sebe oblékala jednu barvu za druhou a pak někam letí. Když už má dojem, že snad usnula, všechno zmizí a objeví se jen bílá. Irenina mysl je najednou čistá - cítí se lehká a šťastná. Jen velmi neochotně otevírá oči.

„Taaaak…Hotovo!“ Olívie se usmívá, „Jděte domů a nedělejte si starosti. Všechno bude, jak má být. Co kdybyste ten rozvrh a testy zahodili a zkusili to bez nich? Jen tak pro radost? Uvidíte, že to půjde.“

Zdá se jí to, nebo na ni Olívie mrkla?

„Když to říkáte. Jeden měsíc to můžeme zkusit,“ Irena je sama udivená, jak bezstarostně myšlenku připustila, když už měsíce trvá na souloži podle menstruačního kalendáře, „Najednou cítím, že to půjde. Co jsem dlužná?“

„Co byste dala za to, že budete mít dítě?“ odpoví Olívie otázkou.

„Cokoliv!“ vyletí z Ireny naučená fráze, ještě než se stihne vzpamatovat.

Olívie se usmívá. „Tak mi dejte stovku za bylinky a až zjistíte, že jste těhotná, tak mi přinesete nové povlečení na postel. Berete?“

„Proč zrovna povlečení?“

„Tak chybí mi tu ještě spousta věcí, ale to povlečení se mi tak nějak hodilo k tomu miminku.“

Teď už mrkla doopravdy. Irena si je jistá.

„Dobře, tak domluveno. A slibuju, že jestli fakt otěhotním, donesu vám povlečení, a ne jedno, ale rovnou dvoje.“

Z pece sleze kočka, přejede zelenýma očima po Ireně a pak se vědoucně zahledí na Olívii. Ta ji zvedne z podlahy a společně vyprovodí Irenu k zadním dveřím.

Zatímco se Irena vzdaluje lesem za chalupou po cestičce vyšlapané od svých předchůdců, Olívie sedí v houpacím křesle, na klíně má kočku, hladí jí hřbet a rozhlíží se po místnosti. Za každou opravou či věcí v domě vidí příběh konkrétního člověka, nebo rovnou jeho vyléčenou bolest. Vybíleno má díky uzdraveným zádům pana Hradílka, novou pec za malého Jonáše, kterému už dorostly vlasy, a hraje si znovu s dětmi; a tu podlahu jí udělal pan Vondruška – místní truhlář, když ho zbavila dny a on si mohl zase kleknout a pracovat…

Z úvah Olívii vyruší kočka svým zamňoukáním. Olívie se na ni podívá, usměje se a nepřestává s hlazením: „Ano, ano, máš pravdu, jako vždycky. Vezmu si jen jedno povlečení. Nesmím být nenasytná. Stačí, že nám tu ten její Jarda natře podlahu za to, že nebude muset souložit podle rozvrhu.“

Kniha Olívie Úžasná: Už nikdy mě nelíbej!

Kam dál?

Zemřela jsem v rakvi, abych mohla žít
Dvě čárky
Helena nesmí zemřít
Gauč pro Ludvíka
Už jste spolu spali? (18+)





Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ