Věštkyně z paneláku

Libuško, deset minut pauzička, ju?“ žena v obrovském hedvábném turbanu si položí nohy na stolek hned vedle křišťálové koule. V záhybech brokátového pláště najde kovové pouzdro na cigarety, vloží jednu do špičky a zapálí ji zapalovačem velikosti stavební cihly. Je nepraktický, ale na stole vypadá sakra dobře.

„No, jak myslíte, madam Fatimo, ale máme před stanem docela frontu…“ pípne Libuška. Ale už z dřívějška ví, že tohle neuspěchá. A tak místo zbytečných námitek zapálí vonnou tyčinku, aby alespoň zmírnila zápach cigarety, který se do obrázku věšteckého stanu vůbec nehodí. 

Nebýt tady tak dobrý peníze za málo práce, tak to nedělá. Ale kde jinde by dostala tři tácy za den, když jen říká Marušce Vomáčkový "madam Fatimo", pouští lidi do stanu a kasíruje peníze za to, co jim tahle "Fatima z paneláku" vyvěští z karet nebo koule.

Já rozhodnu! - povídka

„Máte tu volno, slečno?“ zeptá se zase jeden a opře se o opěradlo židle u mého stolu. Děs! Sedím v téhle restauraci už dost dlouho, aby si všiml, že jsem jinýho takovýho odpálkovala právě před chvílí. Tomu říkám drzost! Že si nedají pokoj. Proč nechápou, že si přeju jen klid? Nechci si povídat, nechci poslouchat jejich řečičky o tom, jak mi to sluší, a jestli si dám kávu nebo něco ostřejšího. Jak „originální“…

Kdybych měla vypít všechno kafe, alkohol a vyzkoušet sex, který mi někdo nabídl, tak jsem dávno umřela na žaludeční vředy, nějakou pohlavní nemoc nebo rovnou vyčerpáním. Pokožka by mi povolila jako šarpejovi a dentistu, toho bych musela mít v kalendáři každej tejden hned vedle kosmetičky. Brrr! 

Božský blbec - povídka 18+

„Tak ještě jednu sérii. Raz, dva…“

Magda naslouchá hlasu trenéra a nemůže se dočkat patnáctky. Uff! Trochu se za svou slabost stydí, ale dneska už má fakt dost. Přemýšlí, jestli má na těle nějaké místečko, kde se nezpotila.

„Výborně, tak ještě protáhnout a dnes končíme. Dobrá práce!“ Radek vysloví závěrečnou frázi a nabídne Magdě ruku k plácnutí.

„Jsem hotová!“ vydechne Magda.

Radek se nakloní až k jejímu obličeji a téměř zašeptá: „Tak to určitě ještě nejsi…“

Magda zčervená. Je ráda, že to, díky už tak rudému obličeji, nemůže být vidět. Radek je sakra sexy chlap! Moc dobře ví, že po něm blázní téměř všechny jeho klientky z posilovny. Proč by zrovna ona měla být výjimkou? Když se kouká na jeho svaly rýsující se pod tílkem, neubrání se představám, jak ji Radek nese v náručí a šeptá jí do ucha, že je krásná. Hladí ji po celém těle a ona, díky jeho pozornosti, taje jako zmrzlina na slunci. Je tak zabraná do svých myšlenek, že málem přeslechne jeho otázku.

„Nešla by sis dneska večer někam sednout?“

To musíš být trochu optimistka - povídka

„Řekni mi, jak jen to děláš?“ Pavla klopýtá vedle Radky s batohem na zádech. Dává si pozor, kam šlape – nerada by uklouzla po mokrém kameni a završila tak hromadu smůly ještě nějakým tím úrazem.

„A co jako?“

„Jak můžeš mít tak dobrou náladu, když celá tahle akce stojí za …“ durdí se Pavla. Od rána je všechno špatně. Nesnáší tohle počasí! Mají za sebou deset kilometrů, ale radost z toho žádná. Jen zima a mokro. Alespoň, že už bude oběd.

Radka si vedle ní div nepíská. Jak je to možné? Tenhle výlet plánovaly čtvrt roku. Sháněly peníze, autobus, chystaly trasu, objednávaly hotel, organizovaly lidi… Všechno to vyšlo. I její malé tajemství. To jí zatím vychází na jedničku. Tak proč by to měl zkazit docela obyčejný déšť?! Na světě je přece tak hezky!

„Trocha vody nás přece nezabije, ne? Musíš být trochu optimistka,“ Radka se dívá na svět radostnýma očima zamilované ženy: „Za chvíli si dáme baštu, grog a bude dobře!“

„A pak zase vylezeme do deště a budeme ještě víc mokrý…“ brumlá Pavla.

Návod na mámu - povídka

„Okamžitě si to ukliď!“ tvůj prst směřuje hrozivě ke křeslu plném odhozeného oblečení. Špinavé spodní prádlo se tu válí s nošenými ponožkami v jednotném mixu s džínsama, několika tričky, mikinou a teplákama. Jak jen zvládne namazat tolik věcí?

„Ale mami! Já teď nemůžu. Já mám…“

„Teď!!! Už jsem řekla. Máš to třídit průběžně. Jak tě vůbec napadne, hodit tu špínu mezi čisté věci?“

„Musím napsat ještě tenhle test do školy. Za chvíli ho mám odeslat.“

„Dobře, dodělej si test, ale pak na to vlítneš a uklidíš.“ Cítíš bezmoc. Vnímáš, že jsi naštvaná. Vidíš tu hromadu a máš chuť ječet, ale zatím se ovládáš. Je ráno a máš spoustu práce.

Pan Lžička a ponožkový čaj - povídka

„Dal bych si čaj… Nějakej dobrej,“ zakloní se Servác na pracovní židli. „Dneska padla.“

„Super nápad. Taky už toho mám dost. Čajovna?“ nadhodí od počítače kolega Ivo.

Alenka je chvíli tiše poslouchá, a pak vypustí do světa smutnou zprávu: „Tak to asi nevyjde. Čajovna je tenhle týden zavřená.“

„Jak to?“ zazní unisono.

Alenka pokrčí rameny. „Asi majitel někam odjel. Fakt nevím. Jen tam visí cedulka ZAVŘENO. Mám uvařit čaj v kuchyňce?“

„NE! Jsme tu celý den zavření. Potřebujeme vypadnout. Navíc nemáme pořádnou konvičku. Není tu jiná čajovna?“

Ivo chvíli kouká do mobilu a pak zavrtí hlavou, „tahle je jediná.“

„A já měl takovou chuť na Pasir Nangku…“

Plním ti tvé přání… - povídka

„Co tady děláš?“ vypískne Heda, když spatří návštěvu přede dveřmi svého bytu.

Arnošt ukáže na kufr, „myslím, že ti plním přání…“ Zvedne hlavu, věnuje Hedě jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů a teatrálně rozevře náruč.

Heda se ale ani nehne. Naopak. Stojí ve dveřích a pozoruje Arnošta zpoza přivřených víček. „Vyhodila tě?“ sonduje podezřívavě.

„Ne! Nevyhodila. Já odešel sám. Už to nešlo. Nemohli bychom si povídat uvnitř?“ Arnošt zvedne kufr a razí si cestu do předsíně.

Heda ustoupí, zavře za ním vstupní dveře, ale dál ho nezve. Ruce má zkřížené na prsou a pozoruje Arnošta jako pavouka. V bytě ho nechce, ale bojí se ho zabít, aby jí to nepřineslo smůlu…

Arnošt její náladu ignoruje. „Nemáš něco k jídlu?“ zeptá se a žene se do kuchyně, „Mám za sebou úplně příšernej tyjátr s manželkou a od rána jsem nejedl…“

„Co takhle se přezout, když už jsi tady?“

Arnošt se poprvé zarazí: „Nejsi nějaká podrážděná?“

Telefonát za dob korony - legrácka

„Máš?“

„Mám, ale málo...“

„A co ty?“

„Taky mám - zatím teda. Co budeš dělat, jestli dojde?“

„To nevím. Asi zajdu do nemocnice na infekční, ať to mám rychle za sebou.“

„Ty seš drsná! Neblázni! Zatím se dá koupit. I když těžko říct, jak dlouho ještě. Já se teda děsně bojim, že to chytnu.“

„Já mám větší strach, že to bez dopingu nedám...“

Maminko, počkejte, já si to zapíšu! - povídka

„Jani, a opravdu sem tvoje maminka musí jezdit tak často?“ zkouší Mirek opatrně.

Jana ale nevypadá, že by měla chuť diskutovat. Pobíhá po bytě a sbírá cokoliv, co se jí dostane do cesty, a není to zrovna na tom správném místě. Ještě musí vytřít, umýt koupelnu a taky vycídit vypínače…

„Jani, haló, tady Mirek – tvůj manžel. Můžeš se na chvíli zastavit?“ Mirek stoupne Janě do cesty, rozpřáhne ruce, a když se přiblíží, zadrží ji.

„Co blbneš, Jani?“ zašeptá jí chlácholivě do ucha.

Jana se chce nejdříve naštvat, že ji zdržuje, a chce Mirka seřvat. Chce mu říct, jak ji zlobí, že jí nepomáhá v pátečním kalupu, který už ani nepřipomíná úklid, spíš přípravu na inspekci z místní hygienické stanice, ale pak svěsí ramena a vzlykne: „Já už nemůžu. Celý týden v práci a pak tohle…“

„Tak proč se na to nevykašleš?“ zeptá se snad už posté Mirek.

„Nemůžu, vždyť víš, co mi mamka zase řekne: „Janičko, takhle jsem tě to neučila. Žena má o svůj domov pečovat. Ty jsi ještě neumyla okna? A co ty vypínače? Máš na nich otisky. Ty si taky ničeho nevšimneš. Pomohla bych ti, ale mám čerstvou manikúru a nechci si poškodit lak…““ Jana zatřepe rukou s olámanými nehty Mirkovi před obličejem v náznaku matčina oblíbeného gesta.

Dej sem ten mobil! - povídka

To mi, sakra, ten Jindřich nemohl přijít naproti? Moc dobře ví, jak nerada chodím přes park sama potmě. Navíc jsem včera četla ten článek o tom chudákovi dědouškovi, co ho sflákali nějací výrostci pro pár korun. Na jeho obličej plný modřin hned tak nezapomenu.

Je tu tma jak v pytli. Polovina lamp nesvítí. To mají všichni večerku? Přede mnou jde jen můj dlouhý stín. Vzduch už je pěkně chladný – z pusy vyfukuji obláčky, část z nich se mi usazuje na šále v podobě drobných kapek. Nejraději bych si vzala sluchátka, abych neslyšela to ticho všude kolem. Teď! Někomu pod botou praskla větvička. Ale kde? Ohlížím se jako káča, ale nikoho nevidím.

Já vám to pohlídám! - povídka

„Dobrý den,“ pozdravím ve vlaku zamračeného muže. Přešlapuju u toho z nohy na nohu a objemné tašky s nákupy cpu na dvousedačku před ním.

Neobtěžuje se ani odpovědět, jen kývne. V ruce drží rohlík a cpe se nějakým majonézovým hnusem z kelímku.

Ještě jednou se rozhlédnu, jestli opravdu není jiná možnost a nenašlo by se místečko někde jinde. Bohužel nic. Všechna dvousedadla jsou plná – tohle zůstalo prázdné jako poslední z nepřehlédnutelných důvodů.

Muž zachumlaný ve špinavém svetru poklidně přežvykuje, salát si nabírá špičkou nože, kterou střídavě strká do pusy a otírá o nakousaný rohlík. Kolem sedadla se šíří štiplavá vůně cibule a ryb.

Bábovka - povídka

„To přece neuděláš!!!“ dcera sleduje každý můj pohyb. V očích má čiré zděšení.

„Udělám,“ řeknu mnohem klidněji, než se cítím. Abych svým slovům dodala na důrazu, napřáhnu zavřenou ruku nad mřížku kanálu.

Stojíme na malém náměstíčku kousek od parkoviště. V dlani držím klíčky od dceřina vozu, které jsem jí sebrala v prvním návalu vzteku. Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, co jsem viděla. Moje malá holčička má milence. A kdyby jen to…

„Mami, to se vysvětlí,“ řekne mi Vanesa konejšivě, „uvidíš.“

„Co se vysvětlí, holčičko? Že se taháš s chlapem, kterému je dvakrát tolik než tobě? Že bereš tátu rodině? Chápeš vůbec, že má dvě malý děti?“

Vypadni! - povídka

„Vypadni! Slyšíš? Vypadni a už se nikdy nevracej!“ rozzuřená Štěpánka práskne domovními dveřmi, opře se o ně zády a pomalu se sesuje na zem. „Já jsem taková kráva! Jak jsem se v něm mohla takhle splést?“

Dveře za ní se rozvibrují nárazy Felixových pěstí. „Tím to neskončilo, holčičko, ten barák je můj! Sbalíš si svoje krámy, fakany a vypadneš. Jasný? Já mám právo žít si svůj život, a ty mi v tom nebudeš bránit. Slyšíš?“ Mocné kopnutí ukončí Felixovo vystoupení, a on konečně odejde.

Štěpánka si přitáhne kolena k bradě a rozbrečí se. Může tohle peklo zvané "konec manželství" vůbec přežít? Rozplyne se tahle "pohádka" vždycky v nekonečných hádkách o děti a to, kdo se odstěhuje z domu? Vždyť nemají kam jít!

Právo na milenku - povídka 18+

„Ty jsi pozvala striptéra?“ vypískne Adéla, když uslyší domovní zvonek.

Karolína zrudne, „Ne, to ne, že ne!“ Holčičí mejdan se jim tak hezky rozjel. Žádného chlapa tu nechce.

„Uvidíte, holky,“ mrkne Žaneta a běží otevřít. Za chvíli přijde zpátky se ženou nesoucí růžový kufr.

„Se sem stěhujete?“ vykulí oči Karolína.

„Nikoliv, tohle je pro vás,“ žena se usmívá a poplácá své zavazadlo.

Karolína ztuhne, „Vy mě znáte? Ale já se nestěhuju. Nebo jo?“

Žena neodpoví. Postaví kufr na zem a sundá si kabát. Má pod ním růžové tričko s nápisem „Ďábelská dámská jízda“ s velkým čertem na obrázku pod ním.

Chci se hádat! - povídka

„Zase tu dneska stáli – dva. Jeden auťák hned ráno a druhej v poledne. Představ si to! Ty lidi nemaj soudnost. Je snad jasně vidět, že je to vjezd. A pořád nám před něj stavěj auta. Jsou to kreténi neomalený. Dva! Jen za dnešek. Včera čtyři…“

„Hmmm,“ zabručí Mirek a hledá v ledničce něco k jídlu.

„Dneska jsou knedlíky s vajíčkem – máš to na plotně,“ ušklíbne se Jolana.

Mirek se došourá ke sporáku, podívá se pod pokličku a sáhne dlaní na pánev, „Je to studený,“ konstatuje odevzdaně.

„Tak si to vohřej! Si přišel pozdě.“

„Jako vždycky – v půl pátý.“

„Ale já měla hlad už ve tři. Dej si to do mikrovlnky – je to minutka.“

Mirek vezme pánev, postaví ji na prkénko na stole a polévkovou lžící začne jíst už téměř vychladlé jídlo.

„Proč si to neohřeješ?“ Jolana si dá ruce v bok a dívá se na manžela s úkosem.

Smím prosit, má vnitřní ženo? - povídka

„Pojď se mnou na nedělní meditaci…“

„Nejdu!“

„Pojď…“ zaprosí Gábina.

„Zase tam usnu…“ argumentuje Vlasta.

„Neusneš, tam se tancuje…“ přispěchá s vysvětlením Gábina, ale hned si přikryje pusu. Au! Tak to asi neměla prozrazovat.

„Cože?!“

„No, to je taková taneční meditace… To jsme ještě nezkoušely...“

„Co to zase je? Ty si vždycky vymyslíš nějakou blbost, abys měla o čem psát... Copak jsem testovací zvířátko?“ durdí se Vlasta, „Nemohly bysme, pro změnu, zkoušet třeba nějakou vířivku?“

Cizí náušnice - povídka

Vašek

„Říkám ti, že se to musí umět,“ Vašek si opile šlape na jazyk a sotva se drží na barové židličce.

„A ty to umíš,“ přikyvuje Míra a poplácává Vaška po zádech.

„Jo!“ škytne Vašek a ukáže barmanovi, že si to dají ještě jednou. Barman pokrčí rameny, ale jde jim nalít.

„Hele, řekni mi, jak to děláš…?“ Mirek skelným zrakem zírá na kamaráda.

„To je hrozně jednoduchý! Na ženský musíš fikaně. Třeba minule našla ta moje – jako Dita, v koši se špinavým prádlem náušnici. Prej vypadla z nějaký mý košile. A přišla za mnou, abych jí to jako vysvětlil. Chápeš?“

„Chápu! A co ty? Cos udělal?“ Míra se nakloní k Vaškovi blíž, aby mu nic neuniklo.

My se doma nehádáme - povídka

„Já vážně nevím, co mám dělat…“ Lenka se tváří jako hromádka neštěstí. Utápí své obavy ve třetí sklence vína a dívá se na kamarádku Kristýnu, jako by jí mohla dát rozhřešení.

„Odejít od něj a rozvést se!“ utne už asi stou diskusi na stejné téma rázně Kristýna. Má toho dost. Kdykoliv se spolu posledního půlroku vidí, nemluví Lenka o ničem jiném.

„Neblázni! A co děti?“ oponuje stále stejně Lenka.

„Proč se o tom pořád bavíme? Co ode mě chceš slyšet? Že ty děcka slyší, že se hádáte? Že nikomu a ničemu nepomůžeš, když zatneš zuby a zůstaneš s chlapem, kterej umí akorát kafrat a čumět na fotbal? Já už opravdu nevím. Probraly jsme to stokrát, a ty od něj stejně neodejdeš…“

„A vy se doma nehádáte?“ zeptá se Lenka, která toho hned vzápětí lituje, protože odpověď zná. Kristýna nemá problémy. Žádné. Lépe řečeno, ony by tam i byly, ale Kristýna je přehlíží s nadhledem žirafy dívající se shora do mraveniště.

Tak s touhle nikam nejdu! - povídka

„Nejdu, mám rande,“ řekl jsem Patrikovi, když mě dneska po šichtě lákal na pivko.

Teď tu stojím na ulici s růží v ruce jako idiot a sleduju kolemjdoucí holky. Čekám na svou dívku snů. Podle fotek je jedním slovem krásná – blond mikádo, živé oči plné smíchu, lehce oplácaná a asi s tisícem zájmů, o kterých se umí s lehkostí bavit. Vůbec nechápu, proč si někoho hledá přes internet…

A pak se to stane. Zpoza rohu vyjde blonďaté monstrum v červené péřovce a šine si to přímo ke mně. Ale to nemůže bejt ona. Že ne?

„Ahoj!“ řekne ten parní stroj, „Jsi Tomáš, viď?“

„Jo,“ vypadne ze mě, ještě než to stihnu zadržet. Sakra! Ale třeba je to jen předvoj a Alena přijde za chvíli. Někde se zdržela nebo je v nemocnici… Myšlenky mi jedou hlavou jako rychlík, co nikde nestaví.

„Já jsem Alena,“ řekne ona a já vím, že mě čeká děsnej večer.

Nikdy nejez cizí piknik! - povídka

„Hele, to je jako ve Stolečku, prostři se!“ Mařena šťouchne do Božky, až jí málem vyrazí košík z ruky.

„No jo, no. Tak je tam nějakej piknik. Taky bych si něco dala. Měly jsme si vzít svačinu,“ zahučí Božka. Dál kouká do země a hledá houby. „Pojď, za chvíli je poledne. Třeba ještě něco najdem.“

„Není ujetý, že tu nikdo není, když tu mají věci?“ Mařena se dívá na mýtinku před sebou. Až sem na to místo moc houbařů nedojde. Musí se přebrodit potok a pak vyfunět do kopce. Čekala by tu spíš nějaký páreček v objetí než prázdnou deku… Lidi jsou zvláštní.

„Třeba tu jsou, ale my je nevidíme…“ zafilozofuje Božka.