Tahle hračka je jen pro mámu - povídka 15+

„Mami, co je tohle?“

„A co?“ Věra zvedne hlavu od kontejneru s tříděným odpadem a upustí tašku na zem. Podlomí se jí kolena a na zátylek ji políbí smrtka. Má dojem, že se svět zastavil a černá díra je docela hezké místo, kam by si teď docela ráda odskočila.

Osmiletý syn drží v ruce plastovou krabici od jejího nového vibrátoru a zvědavě si ji prohlíží.

Věra je zvyklá, že jí Pavlík klade spoustu zvědavých otázek. Někdy se svou kadencí blíží kulometu v bojové palbě. Zajímá ho cokoliv, co dosud nezná, tedy kromě mluvnice ve škole... Ona se mu vždy snaží vše vysvětlit, jak nejlépe zvládne. Ale na některé otázky nemá odpověď ani teta Wiki. Proč tu věc proboha neutopila v normální popelnici a strkala ji do tříděného odpadu? Rutina, zvyk, blbost?

„To nic není, to zahoď! To je… Je to jen… …Od mixéru…“ vydechne Věra.

Návod na mámu - povídka

„Okamžitě si to ukliď!“ tvůj prst směřuje hrozivě ke křeslu plném odhozeného oblečení. Špinavé spodní prádlo se tu válí s nošenými ponožkami v jednotném mixu s džínsama, několika tričky, mikinou a teplákama. Jak jen zvládne namazat tolik věcí?

„Ale mami! Já teď nemůžu. Já mám…“

„Teď!!! Už jsem řekla. Máš to třídit průběžně. Jak tě vůbec napadne, hodit tu špínu mezi čisté věci?“

„Musím napsat ještě tenhle test do školy. Za chvíli ho mám odeslat.“

„Dobře, dodělej si test, ale pak na to vlítneš a uklidíš.“ Cítíš bezmoc. Vnímáš, že jsi naštvaná. Vidíš tu hromadu a máš chuť ječet, ale zatím se ovládáš. Je ráno a máš spoustu práce.

Vzácný dar pro rodinu - povídka

„Jíst už budete, doufám, sami?“ zeptá se Anna jízlivě a položí na stůl před dvojčata talíře s obědem.

„Ten sarkasmus snad není nutný, drahá…“ ohradí se její manžel Erik. Nezvedne přitom ani oči od mobilu.

Talíře dostali zatím jen jejich synové. Více jak dva Anna neunese. Číšnice z jeho oblíbeného baru by to jistě zvládla lépe, a k tomu má hezčí prsa. Jako kůzlátka. Jakby ne, je jí teprve něco přes dvacet. Už aby znovu otevřeli, nebo se tady z toho zblázní.

„A to byste mi nemohli trochu pomoct?“ naváže Anna na předchozí povzdech.

„A s čím jako? Víš, že vařit neumím. A je to ženská práce,“ zabručí Erik, „Nechápu, co po mně chceš? Moje matka by otce o něco takového v životě nepožádala.“

Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá - povídka

„Dneska přijdu pozdě, mám toho hodně…“ zabručí manžel a dává si do kožené aktovky notebook.

„Jako vždycky…“ neodpustím si povzdech.

„Jo, někdo tady musí vydělávat!“

„Ano, já se flákám doma na mateřský…“ rýpnu si.

„Hele, já se nechci hádat. Mám toho prostě moc. Jo, a vyžehli mi tu modrou košili a kalhoty. Zítra jedu služebně na Slovensko, tak ať trochu vypadám.“

„Počkej! Jak na Slovensko? Do kdy?“

„Je to čerstvý rozhodnutí ředitele. Chce mě tam. Včera jsem ti to zapomněl říct, ale už mám koupenou letenku. Měla bys mi gratulovat. Je to skvělej posun v kariéře!“

„Když to říkáš…“ Mám neblahé tušení, „a kdy se vracíš?“

„V sobotu. V pátek máme jednání do noci a už nebyly letenky.

„Víš, že jdeme v sobotu na svatbu?“

Logistická rodina - povídka

„Potřebovala bych s tebou mluvit,“ řeknu manželovi a cítím, jak se u toho třesu.

„Tak mluv,“ utrousí bez zájmu on a maže si už asi osmý chleba máslem.

„Co s těmi chleby budeš dělat, prosím tě?“ nevydržím, přestože jsem chtěla probírat něco úplně jiného.

„Svačinka,“ ušklíbne se a vrazí mezi chleby tlusté kolečko gothaje. Pak všechno splácne a šoupne do pytlíku.

„Ty jdeš do práce? Teď o víkendu?“ podivím se. Emil pracuje ve firmě, kde nikdy šichty neměli…

„Hele, co jsi chtěla? Já musím za chvíli vypadnout.“

„Tak kam jdeš?“

„To je snad jedno, ne?“

„Emile, ty máš ženskou?“

Bábovka - povídka

„To přece neuděláš!!!“ dcera sleduje každý můj pohyb. V očích má čiré zděšení.

„Udělám,“ řeknu mnohem klidněji, než se cítím. Abych svým slovům dodala na důrazu, napřáhnu zavřenou ruku nad mřížku kanálu.

Stojíme na malém náměstíčku kousek od parkoviště. V dlani držím klíčky od dceřina vozu, které jsem jí sebrala v prvním návalu vzteku. Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, co jsem viděla. Moje malá holčička má milence. A kdyby jen to…

„Mami, to se vysvětlí,“ řekne mi Vanesa konejšivě, „uvidíš.“

„Co se vysvětlí, holčičko? Že se taháš s chlapem, kterému je dvakrát tolik než tobě? Že bereš tátu rodině? Chápeš vůbec, že má dvě malý děti?“

Zatančíš mi? - povídka

Starý muž sedí v houpací křesle a zadumaně si hladí bradu. Musí se oholit. Dnes přijde. Domluvili se. Před sebou vidí ženu s oblými boky a plným výstřihem. Pamatuje si její parfém, chůzi, ladný pohyb rukou, dech vonící po kávě a mentolkách i nakažlivý smích… Jediné, na co si nemůže vzpomenout, je její jméno… Alenka, Zuzanka, Terezka, Alžběta, Monika…? Ne, ne, žádné z nich není to správné.

V duchu ji oslovuje „moje múzo“ nebo také „tanečnice“ a „hvězdičko“. Podle toho, o čem spolu zrovna mluví. Vydrží to celé hodiny. Kvůli ní ráno vstává z postele, kvůli ní se myje, pije kávu a snídá. Kvůli ní chodí na procházky.

Muž si znovu pohladí bradu a pomalým krokem dojde do koupelny. Musí se oholit. Ze skříňky vyndá strojek a zapne ho. Přiloží čepel na tvář a začne. Dneska přijde… Jak jen se ta kráska jmenuje?

Když je jeho tvář dostatečně hladká, dá si na ni kolínskou a jde si odpočinout zpátky do křesla. Chvíli se houpe a usne.