„Ale mami! Já teď nemůžu. Já mám…“
„Teď!!! Už jsem řekla. Máš to třídit průběžně. Jak tě vůbec napadne, hodit tu špínu mezi čisté věci?“
„Musím napsat ještě tenhle test do školy. Za chvíli ho mám odeslat.“
„Dobře, dodělej si test, ale pak na to vlítneš a uklidíš.“ Cítíš bezmoc. Vnímáš, že jsi naštvaná. Vidíš tu hromadu a máš chuť ječet, ale zatím se ovládáš. Je ráno a máš spoustu práce.
*****
„Co to křeslo? Proč je na něm pořád ještě tvoje prádlo?“ Adrenalin se ti hrne do spánků. Je toho moc. Proč jsi jen syna neposlala do školy? Možná jsi to nepochopila a celý návrat do lavic nebyl míněn ani tak jako služba pro děti jako spíš pro rodiče… Měla jsi to risknout. Bez ohledu na to, že je bude hlídat školník a budou si mezi sebou o přestávce zkoušet roušky, aby se dozvěděli, komu ta Batmaňácká sluší nejvíce. Potřebuješ si odpočinout!
„Ale mami. Já vím. Říkal jsem, že to udělám…“
„Vážně? A kdy?“ začínáš mít nepříjemný dojem, že nezvládáš své mateřské povinnosti. Tvoje autorita silně pokulhává za obecně platnou normou všech publikovaných rad mudrlantů o disciplíně školního dítěte.
„Po tréninku!“ syn si nadšeně obuje tenisky, popadne lahev s vodou a odchází. Vidíš jen neposlušnou chocholku z vlasů. Potřeboval by ostříhat…
*****
„Jsem úplně hotovej! To byl teda trénink! Ten šílenec nás honil po hřišti a řval, že z nás tu zahálku vyžene…“ Syn obrací oči v sloup. „Asi bych tam už neměl chodit. Mohlo by mě to stát život…“ mudruje a lehá si ve zpoceném tričku na gauč v obýváku.
„A co to křeslo plné oblečení? To si uklidíš kdy?“
„Jo, já vím, mami… Ale teď ani nevstanu. Mám nedostatek cukru. Potřebuju jídlo!“
„Říkal jsi po tréninku…“
„Ale mami, nemůžu uklízet, když sotva stojím… Podívej, jak se třesu…“
„Ležíš!“ Sakra, jak ráda bys to pitomý prádlo uklidila sama. Měla bys to hotový za dvě minuty. Nemusela bys na to myslet, mohlas to všechno mít už vypraný a usušený. Místo toho se tady snažíš být důsledná. „Dělám to pro něj, dělám to pro něj,“ opakuješ si tiše už posté mantru dobrých matek. Ale čím dál víc máš dojem, že své dítě uškrtíš jeho vlastníma teplákama.
„Co máme k večeři?“ zazní z gauče.
„Nic!“ chce se ti zařvat. Ale víš, že mu dáš najíst. Nakonec, pro koho jiného jsi ty špagety vařila? Sama je nemůžeš už ani vidět. Máte je pořád – špagety, rajská, řízek, tousty, pizza, špagety, rajská… Jak dlouho už máš chuť na pálivé kari plné zeleniny nebo na bujabézu?
„Mňam, špagety. Máme víc sýra?“ zeptá se tě syn nevinně a cpe si obrovskou porci večeře do pusy. Všude kolem kape omáčka, ale kdo by odolal takovému strávníkovi?
Dostrouháš mu další dávku sýra, nasypeš ji na špagety a sedneš si na vedlejší židli. „Chutná?“
„Je to moc dobrý mami.“
„To jsem ráda. Až dojíš, vrhni se na to oblečení.“
„Jasně!“ syn kývá hlavou a chocholka v jeho vlasech ti připadá zase moc roztomilá. Jsi ráda, že máš tak prima syna a je ti hezky. Hlasitě vzdychneš a jdeš naplnit myčku.
Syn vylíže talíř a donese ti ho. Přidáš porcelán k ostatnímu a zapneš program. Myčka spokojeně zavrní. Zazvoní telefon. Synovi volá kamarád, že se jdou pařit onlajnovku.
„Můžu, mami?“ podívá se na tebe psíma očima.
„Až uděláš to prádlo!“ musela by sis přestat vážit sama sebe, kdybys tuhle akci nedotáhla do zdárného konce. Už tě to stálo příliš mnoho úsilí.
„Ale mami! Kluci už na mě čekaj…“
„A já čekám už od včerejška…“
„Ale tohle počká… Nemohla bys to udělat za mě?“
„To je vtip?!“ chlupy se ti postaví do pozoru a stane se z tebe nerudnej ježek. Tohle je ona pověstná poslední kapka. Rozkročíš se, dáš ruce v bok a zařveš: „Koukej udělat to prádlo nebo se fakt naštvu a ten počítač neuvidíš měsíc! Mám toho právě dost! Co si myslíš? Že tady budu dělat všechno za tebe? Měl jsi vyklízet myčku, odnést koš, vytřít, a ty? Ty si neuklidíš ani blbý křeslo s oblečením!“
Syn se skloní ke křeslu a začne vyhazovat věci na hromádku vedle.
„Co to děláš?“
„Uklízím…“
„Tak snad to roztřídíš, ne?“
„A jak?“
„Tak na jednu dáš čisté a na druhou to špinavé.“
„Všechno je to špinavý!“
„Tohle jsi měl na sobě jen jednou. Asi hodinu…“ ukážeš na košili, kterou jsi mu s láskou žehlila na focení.
„Ale už je to zmuchlaný…“
„A to si to nemůžeš uklízet průběžně?“ cítíš se vyčerpaná. Docházejí ti argumenty. Chceš si sednout, dát si víno a nohy na stůl.
„To nemůžu.“
„Proč?!“
Syn se na tebe podívá se vší vážností svých deseti let a zamrká: „Protože jsem statečný a chytrý.“
„Cože?!!!“ chytá tě amok, cuká ti ruka a říkáš si, že tělesné tresty nemohou být nic tak špatnýho. Určitě by se ti ulevilo, kdybys mu dala pár na zadek. Ještě chvíli a nelitovala bys ani pohlavků. Vrrr!
Syn ti zatím zcela upřímně objasní: „… No říkal to Sagi v tom návodu na Youtubu: Statečný, že ti zvládnu tejden odporovat a chytrý, protože uklízím jen jednou za čas. Kdybych tě poslechnul hned, tak mi určitě něco přidáš… Budu pak přetíženej a za pochvalu si nic nekoupím…“
*****
Kam dál?
Ptáček přiletí ve středuPan Lžička
Už nikdy mě nesvedeš!
Povídky o svatbách
Cirkus dneska odjíždí
Jen hodinku
Bonton pro milenku
Plním ti tvé přání...
Vzácný dar pro rodinu
Telefonát za dob korony
Dárek pro milence
Máš salám?