Máš salám? - povídka

„Vezete ovoce?“ zeptá se mě anglicky celník na letišti v San Franciscu.

„No, absolutely no,“ dušuju se. Četla jsem seznam povolených potravin několikrát, a rozhodně žádné pomeranče do států nepašujeme.

„Tak salámy… Máte salámy?“ doráží muž v uniformě.

„Nemám, vezu jen víno a sýry jako dárek,“ odpovídám utahaně. Tohle je poslední dílek. Dvacet hodin na cestě dá zabrat, a když k tomu máte s sebou ještě dítě, tak dvojnásob. Proč si musel vybrat zrovna nás?

„Mami, já mám hlad,“ ozve se syn.

„Vydrž! Hlavně mlč a nic nedělej. Tady jsi na americkym letišti. Ať nejsme podezřelý.“ Proč děti nechápou, že když budou tihle celníci jen trochu chtít, můžou nás lustrovat až do rána?

„Mami, a jak jako podezřelý?“

Celník se pořád ještě usmívá, ale vím, že je to jen maska. Za ní se skrývají přísné oči, kterým nic neunikne: „Odkud jste?“

Miluju tuhle lustraci podle zemí. Řeknete stát a hned si vás zařadí. „Czech Republic,“ odpovím. Tváří se nechápavě. Jako obvykle. Teď přijde ta věta, že už ví, a začne mluvit o bývalé Jugoslávii. Raději se tomu rovnou vyhnu. Už chci být pryč. „Czechoslovakia, Europe.“

Celník pokývá moudře hlavou. Už je doma. „Ale vy vždycky vozíte salámy!“

„Nevozíme. Žádný nemáme.“

Jeho čelo se zakaboní. „Vy máte moc dobrý ty věci. Klobásy třeba…“

„Nemáme ani klobásy.“ Dá mi spoustu práce, abych nedala najevo, jak mi leze na nervy. Chci z tohohle letiště vypadnout. Hned! Tohle je už čtvrtá kontrola na jedný pitomý cestě. Letos jsme si to vybrali se vším všudy. Všude nám lustrovali zavazadla, otírali nás papírky, jestli nepašujeme drogy, vylívali nám limonádu na přestupu z jednoho letadla do druhého, šacovali kapsy… Svět byrokracie a pravidel, která nás mají chránit, ale spíš jen omezují a úkolují. Se selským rozumem a logikou nemají nic moc společného.

„Všichni od vás vozí klobásy, řízky a paštiku,“ opakuje celník a ukazuje, ať dáme kufry do scanneru. Jakoby je nekontrolovali už několikrát při odbavení a přestupu.

S naprostým vypětím sil, po probdělé noci v letadle, zblblí hukotem motorů a posunem v místě i čase, pokládáme kufry na pás. Už je nám to všechno tak nějak jedno. Rezignovali jsme. Víme, že žádné klobásy nevezeme, ale nemáme to jak předvést. Mnohem snáze se dokazuje vina, než něčí neexistence.

„Mami, proč nás zase kontrolujou?“ diví se syn a vypadá, že se rozbrečí.

„Je zakázáno vozit sem maso.“

„My máme maso?“

„Nemáme!“ zaječím. Mám toho dost. Chci do postele! Syn začne brečet. Obejmu ho a podám mu kapesník.

Celník potěšeně zvedne obočí. Konečně se dočkal. Na flegmatických turistech není nic zajímavého, ale tohle by mohlo vyjít.

„Máte s sebou ovoce?“ opakuje.

„Nemáme.“

„A zeleninu? Vše je velice nebezpečné kvůli nemocem. Nic se nesmí dovážet.“

„Já vím. Nemáme!“

První kufr, druhý kufr projíždějí scannerem. Celník evidentně nic nenachází, ale přesto si nechá první kufr otevřít. V rukavicích přerovnává jeho obsah. Vždy něco nadzvedne a pak to položí zpátky.

„Co je tohle?“ ukazuje na tucet krabiček s kočičkami zabalených v ručníku.

„Kočičí jazýčky,“ překládám.

„Cože?“ muž na mě zírá.

„Čokoláda,“ upřesňuji.

Vidím, že mi nevěří, a tak krabičku otevřu. Čichá k plátkům čokolády a kroutí hlavou. Já tenhle dárek vezu přes půl světa, a teď ho můžu vyhodit.

Syn mě, stále se slzami v očích, tahá za rukáv: „Mami, co tam hledaj?“

„To maso, co nemáme,“ zavrčím.

„A proč?“

„To neřeš. Vydrž, za chvíli je to hotové a půjdeme.“

„A fakt tam žádný nemáme?“ na synovi vidím obavy.

Kleknu si před něj, chytím ho oběma rukama za lokty, dívám se mu do očí a klidným hlasem říkám: „Tihle pánové to mají jako práci. Musí to dělat. Čím víc se budeme chovat divně, tím víc budou hledat. Takže prosím přestaň plakat, už se na nic neptej, a chvilku vydrž.“

„Mami, ale já mám v tašce svačinu…“ syn se rozbrečí naplno.

Cuknu s sebou. „Tys jí nesnědl?“

„Ne,“ potoky slz mu tečou po tvářích.

Rychle se vzpamatuju: „To přece nevadí.“

„Nemám v housce salám?“

„Nemáš, dávala jsem ti jen sýr,“ oddechnu si.

„Aha!“

Náš rozhovor zaslechl celník: „Salami?“

„No! Absolutely no!“ bráním se.

Celník si mne prohlíží jako potenciálního teroristu. Chvíli mě střídá se synem, a pak ukáže na jeho baťůžek, co měl v letadle, „ukaž, co v něm máš!“

Syn se nejistě podívá na mě.

„Dej panu celníkovi svůj baťoh. Chce se podívat, jestli tam není maso, ovoce nebo zelenina,“ řeknu vlídně. Jediné, co si přeju, je to mít za sebou.

„Okurku, mám tam okurku!“ zpanikaří syn. Z nosu mu teče nudle. Určitě je mnohem nebezpečnější než zelenina, ale celníka kupodivu vůbec nezajímá.

„Cože? Kde by…? Jasně, svačina!“ Dojde mi, že jsem svého býložravého synka vybavila zásobami okurky, mrkve a jablek, aby při dlouhé cestě nestrádal nedostatkem. A zapomněla se zeptat, jestli vše dojedl, abych to případně vyhodila před celnicí. Taková hloupost! Teď nás tu uvězní jako pašeráky nebezpečných látek kvůli pár plátkům. Co jsem komu udělala?

Ale to už celník neomylně zašátrá a vytahuje plastovou krabičku s obrázkem auta z batůžku. Chvíli ji otáčí v ruce a pak si ji nechá otevřít. Vidím v jeho očích radost. Tak nás přece jen přistihl. „Cucumber!“ zajásá.

„I am sorry. It's my fault. I forgot…“ blábolím co nejkajícněji.

„To je jeho svačina?“ zeptá se celník a ukazuje na syna.

Ten má vykulené oči a horečně kývá, i když myslím, že nerozumí ani slovu.

Zdá se mi to, nebo se celníkovi smějí oči? V obličeji se mu však nehne ani sval.

„Děti!“ usměje se doopravdy a kouká do krabičky. Nakrájená okurka se smíchala s jablečnými kousky a spolu s mrkví vytvořily hodně nezvyklý, a vlivem teploty i nevzhledný, salát.

Celník všechno vysype do kýblu. Pak vezme hrst papírových utěrek, krabičku vytře a podá mi ji: „Věděl jsem, že něco máte. Jen je divný, že jsem nenašel salám. Mám ho rád, a vy z Evropy vždycky vozíte salám… Vy a Italové. I když ti mají hlavně klobásy…“ Celník vypadá zasněně. Mám podezření, že zabavené exponáty tajně pojídá - možné nákaze navzdory.

Manžel, který za celou dobu neřekl ani slovo, otevře svůj kufr - jediný, který zatím neprolustrovali. Vytáhne plechovku piva, podá ji celníkovi a anglicky dodá: „Na, vezmi si, my v Čechách stejně umíme líp pivo, než nějakej blbej salám...“


*************




Každý čtvrtek najdete na tomto blogu Olívie Úžasné novou povídku. Přidejte se k nám na Facebooku, ať nic nezmeškáte. A nezapomeňte prosím říci o povídkách svým známým, kolegům a přátelům;) Děkuji!


Kam dál?


Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá
Kdo je tady zajíček?
Zachráním tě!
Chce to něco akčnějšího!
Povídky o svatbách
Olívie - rok 2019 a 2020
Žena v mé skříni
Všechno už je jinak...
Počkejte, maminko, já si to zapíšu!
Dej sem ten mobil!
Logistická rodina
Co v Sama doma nebylo - rozhovor









Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ