Žena v mé skříni - povídka

Max se vrátí z přednášky, otevře skříň s oblečením a ztuhne.

„Co tady děláte?“ vyvalí oči na tmavovlásku sedící proti němu na šuplících s ponožkama.

Žena si přiloží prst na rty: „Pssss! Ať mě neprozradíš…“ zašeptá.

Max se v náhlé předtuše rozhlédne kolem sebe. Podívá se na plakát nad postelí, psací stůl, důvěrně známou točící židli, počítač… Ano, je u sebe v pokoji. Nespletl si dům, ani dveře. Tak co v jeho skříni, sakra, dělá ta ženská?

„Vy patříte k Romanovi?“ napadne Maxe. Ano, to je ono! Jeho spolubydlící si přivedl kočku a zavřel ji do skříně kvůli domácímu. Je to jasný!

Max neví, proč mají zakázané dámské návštěvy, ale bytný jim dal dost jasně najevo, že je to důvod k okamžitému vyhazovu z nájmu. Ale proč si ji Roman nenacpal k sobě?

Žena usilovně vrtí hlavou. Romana nezná.

„Vy jste tady sama?“ rýpne si Max.

„Ano, ale pšššt,“ žena šeptá, „Mohl bys, prosím, přestat hulákat?“

„Kde je Roman?“ zeptá se tvrdošíjně Max.

Žena pokrčí rameny. „Kdo je to?“ zeptá se.

„Vy nepatříte k Romanovi?“ Tak teď už je to vážně divný. Byt s nimi sdílí už jen jeden student, ale ten má výhodu, že nikoho schovávat nemusí, protože vodit si chlapy, zakázáno nemají. Sice je to nejspíš jen opomenutí v nájemní smlouvě, ale to není Maxova věc.

„Mohla byste vylézt?“

„Ještě je před domem to černé auto?“ zeptá se žena.

„Vy se tady schováváte před nějakými grázly nebo dokonce únosci?“ podiví se Max a začne se těšit na dobrodružství.

„Jakými únosci?“

„Ale nic,“ Max mávne rukou, protože pochopí, že žádné drama s policejní přestřelkou se tady zřejmě odehrávat nebude.

„Tak je tam to černé auto?“ zopakuje žena svoji otázku naléhavěji.

Max odhrne záclonu a podívá se z okna dolů na ulici, „žádné auto tam nestojí.“

„Ufff!“ žena si oddechne a konečně vyleze ze skříně ven. Pár kousků oblečení při tom vypadne na zem. Žena hromádku překročí, uhladí si dlouhou sukni na chlapecky štíhlém těle a jde ke dveřím.

„Počkejte! Stůjte! Tam nemůžete jen tak jít!“ zděsí se Max.

„Jo, máš pravdu, asi bych ti měla poděkovat za azyl…“ žena natáhne k Maxovi ruku.

„Tak jsem to teda nemyslel… Ale nesmí vás nikdo vidět… Jinak budeme mít průšvih. Teda hlavně já.“ Max se zamyslí nad tím, co si počne, jestli přijde o tenhle pohodlný pokoj v příhodné vzdálenosti od školy.

„Proč by to měl být průšvih, když už je to auto pryč? Ty něco víš? Stojí snad za rohem?“ zděsí se žena.

„Jaký auto pořád? Co to sem pletete? Vám vážně přijde normální, že jste se schovala do cizího bytu do skříně? Vždyť bylo zamčeno! Copak jste nějakej Houdini nebo Copperfield? A co nějaký soukromí? To vám nic neříká?“

„To je nějak moc otázek najednou, koloušku,“ žena se přiblíží k Maxovi a položí mu prst na rty. „Prostě jsem se potřebovala schovat. V tom auťáku byl můj manžel, co mě hledal. Nějaký dobrák mu řekl, že tady budu. Kdyby mě tu našel, byl by to fakt velký malér. Takže jsi mě vlastně zachránil…“ žena svůdně našpulí rty a dá Maxovi pusu na tvář.

Max si teprve teď v pološeru všimne vějířků vrásek kolem jejích očí. „Jenže takhle budu mít průšvih já…“ zabrblá nesouhlasně.

„Jaký průšvih? O čem to mluvíš?“

„U domácího… U koho jinýho? Máme dámský návštěvy zakázaný. Vůbec nevím, jak vás dostanu ven, aniž by vás viděl. Má oči všude, dědek jeden…“

Žena se tajemně usměje, „já bych ho dědkem teda nenazývala…“

„Tak sorry, ale je fakt votravnej.“

„Může být, ale mohla bych ti to u něj vyžehlit, když jsi mi dnes tolik pomohl…“

„Vy ho znáte?“ dojde Maxovi.

„Znám!“ žena kývne.

„Tak to byste mu mohla říct, že já jsem vás nepozval…“

„To bych určitě mohla, ale nebude to potřeba.“

„Umíte zmizet tak, aby vás neviděl?“ chytá se Max stébla.

Žena už nic říci nestihne. Náhle se bez klepání otevřou dveře a do pokoje vlítne domácí.

„Co tady děláš?“ ukáže na Maxe.

„Bydlim?“

„Aha! Vždyť vím. Ale jsi tu brzy. Dneska máte končit až ve čtyři.“

„A vy mě jako kontrolujete nebo co?“ ohradí se Max, ale je v něm malá dušička. Teď to přijde. Jak vysvětlí, že tu ženskou vůbec nezná a náhle se mu zrodila ve skříni?

Ale domácí si ženy nevšímá a mele si svou: „Tak nemůžeš se na tý škole jen tak poflakovat… To by se vašim určitě nelíbilo…“

„Já se nepoflakuju. Prostě nám zrušili odpolední přednášku...“ Max se zarazí. Jak se dostali až k otázce jeho prospěchu? Jak to, že domácí nevyšiluje kvůli té ženské?

„Aha, tak to jo,“ domácí mávne rukou a otočí se k ženě, „Tak mi tedy půjdeme, viď Heduš. A ty si tady ukliď to oblečení, chlapče. Víš, že na pořádek a disciplínu jsem já pes…“ dodá ještě domácí a odchází s návštěvnicí Maxovy skříně ruku v ruce.

Max už jen slyší, jak se Heduš ptá domácího: „Hledal mě i uvnitř?“

„Hledal… Musel jsem mu ukázat celý svůj byt. Čenichal všude jako cvičenej pes. Prohledal každou skříňku. Hrozně se divil, když tě nenašel… Prej měl dobrej zdroj informací. Všechno jsem popřel a on se mi ještě omluvil. Byl to skvělej nápad – schovat tě tady u kluků. Chtěl i sem, ale když jsem mu řekl, že tyhle pokoje pronajímám a nemám od nich klíče, tak jen zkusil, jestli je fakt zamčeno, a dál už jít nechtěl. Naštěstí! To víš, musím přece dbát o soukromí svých nájemníků…“

Kam dál?

Všechno už je jinak...
Počkejte, maminko, já si to zapíšu!
Povídky s tématem vánoc
Dej sem ten mobil!
Logistická rodina
Co v Sama doma nebylo - rozhovor
Já vám to pohlídám
Právo na milence I
Bábovka
Vypadni!
...a už se nevracej!
A já si přeju...