čtvrtek 7. listopadu 2019

… a už se nevracej! - povídka

Volné pokračování povídky z minulého týdne s názvem: Vypadni!

„Mami, táta už se k nám nevrátí?“ zeptá se malá Hanička, která nemůže odtrhnout oči od okna. Dole na zahradě stojí její otec s cizí paní, kterou objímá a občas i dlouze líbá. Společně sledují stěhováky, kteří z auta vynášejí krabice a nábytek.


„Ne, nevrátí. Ale když s ním budeš chtít mluvit, můžeš. Budou bydlet v přístavku. Máš to kousek…“ zašeptá Štěpánka, stoupne si i s desetiměsíční sestřičkou v náručí za Hanku, zezadu ji obejme druhou rukou a dá jí pusu do vlásků.

Netuší, jak tohle přežije. Každý den se muset dívat, jak její manžel objímá tu cizí ženskou, jak si s ní zařizuje hnízdečko jen pár kroků od jejich domu, kde spolu patnáct let žili.

Všechno se to v ní pere – chce ho nenávidět za to, co jim udělal, za to jak utekl. Zbabělec hnusnej! Zároveň na něm může oči nechat – Felix vypadá čím dál lépe. Odpočatý, nově ostříhaný a motorkářská kombinéza mu moc sluší.

Štěpánko, vzpamatuj se! Je to ten samý Felix, který tě tu nechal samotnou s miminem a odkráčel za touhle fiflenou. Ten, který na tebe křičí, kdykoliv má tu možnost. Ten, co prodal vaše auto, aby měl na motorku. Ten, co tě chtěl vyhodit z domu, a nevyšlo mu to jen díky právníkovi, kterého zaplatil tvůj tchán.

Kdyby aspoň odešli někam hodně daleko, někam, kde je neuvidí… Ale to ne ¬– Felix odmítl, že by někde platil nájem, když mu patří část domu, a tak si nakonec upravil přístavbu, kde měl původně dílnu. Teď se tam stěhují. Vlastně by měla být ráda, že alespoň nejsou přímo v domě. To už by vůbec nepřežila.

*****

„Dej mi pusu,“ Marcela se přivine blíž k Felixovi a zajede mu rukou do vlasů, „zase čumí, divizna jedna,“ ušklíbne se a přisaje se Felixovi na rty. „Jen si to užij, kočičko! Tenhle kousek už je můj,“ pomyslí si a předvádí se, co jen může.

Felix se nepatrně odtáhne, „Musím si tam dojít pro věci. Hlavně pro tu peřinu.“

„No, jo, já vím. Promiň, ale musela jsem tam Mirkovi něco nechat. Přece nebude žít v holobytu. A aspoň jsme ušetřili za stěhováky, když toho nemáme tolik…“

„No,“ řekne Felix, ale nadšený není. Marcela nechala svému synovi téměř všechen nábytek. Kvůli posteli se nakonec pohádali, protože mu chtěla dát i tu, přestože ji koupil Felix, když se k Marcele před pár měsíci nastěhoval. Nakonec tuhle bitvu vyhrál, ale musel synáčkovi odevzdat alespoň peřiny, aby v nich mohl spát na rozkládacím gauči.

„Vezmeš si svoje z domova,“ uzavřela jejich při Marcela a sáhne mu rukou do rozkroku tak prudce až uskočil.

Když stěhováci složili do auta krabice, postel a dvě křesílka, vypadalo jejich objednání jako zbytečný luxus. Tak málo toho bylo. Kdyby měl Felix auto, přestěhoval by vše sám. Ale na motorce křeslo neodvezete…

„Tak já jdu…“ vzdychne Felix.

„A ne že tam budeš dlouho…“ Marcela Felixovi přidrží bradu a olízne mu tvář.

„Nebudu, neboj, a klidně bych tam vůbec nešel …“

„No, jak myslíš, můžeme se zkusit vejít pod jednu peřinu, ale nediv se pak, že ti ji občas ukradnu a tobě bude zima,“ Marcela se dívá Felixovi do očí. V tom pohledu je výzva.

Felix by řekl, že s ním Marcela bojuje. Nebo on s ní. Asi by to mělo být v pořádku, protože „má černá dračice“ jí říká už od začátku jejich vztahu. Jen už je na něj té divokosti možná až moc, teda kromě postele. Tam si to pořád ještě užívá...

„Nebo taky můžeš koupit nový peřiny…“ dodá ještě Marcela uštěpačně.

„Nejsem Rothschild. Moc dobře víš, kolik stála oprava tohohle,“ ukáže na přístavbu, „a dlužím i výživný Štěpánce.“

„Ta si poradí. Bude muset, když tě oškubala o barák a my teď musíme bydlet v dílně…“ Marcela se ušklíbne. Tuhle prohru Felixovi hned tak neodpustí.

Ten už nic neřekne a jde k domovním dveřím. Nemusí ani zazvonit a jeho manželka Štěpánka mu otevře, „Co potřebuješ?“ zeptá se bez pozdravu.

„Peřiny,“ přistoupí Felix na její hru.

„Jste je rozervali při vášnivym sexu, nebo co?“ kousne si.

„Děsně vtipný! Můžeš mi dát moji peřinu a polštář? Myslím, že po tobě zas tak moc nechci…“

„Ale jo! Počkej tady.“

„Bych si tam i došel. Do ložnice ještě trefím…“

„A co když tam někoho mám?“

Ve Felixovi hrkne. Tahle možnost ho nějak nenapadla. Ale pak se jen ušklíbne, „Ty jo? To bych chtěl vidět…“

„Aby ses nedivil…“ utrousí Štěpánka a jde do ložnice. V postýlce zkontroluje spící dcerku, vezme polštář a peřinu z ustlané poloviny postele a nese ji k východu.

„Kdy si přijdeš pro to ostatní?“

„Překáží ti to tady?“

„Tak nechce se mi na to koukat, když už musím vidět vás…“ přizná Štěpánka, „ale mohla bych to začít prodávat, abych měla peníze pro děti…“

„Sorry, já vím, že ti dlužím, ale musel jsem to dát dohromady před stěhováním,“ ukáže bradou k bývalé dílně. Ruce má plné lůžkovin.

„A nemohl by sis holky někdy vzít? Hlavně pro Haničku je těžký mít tátu tady a zároveň s ním vůbec nebýt…“

„Ok, o víkendu, jo? Svezu ji na motorce někam na zmrzlinu a můžeme třeba do kina nebo na hřiště…“

„Ale slibovat jí to radši nemám, co?“

„Ne, ne, můžeš, chtěl bych to dát do pořádku. Je to divný, když se mnou vlastní dítě nemluví…“

Z venku se ozve nespokojený hlas: „Felixi! Co tam děláš tak dlouho? Za tu dobu bych tu husu zabila, oškubala a odrala peří …“

„Už musím,“ zašeptá Felix a vycouvá ze dveří.

Stěhováci už odjeli. Felix jde dovnitř, peřiny položí na jednu z hromad. Nemohl si nevšimnout, že voní jinak než nově vymalovaný pokoj.

„Měl bys smontovat tu postel, ať máme večer kde spát…“

Felix kývne, jde pro nářadí a pustí se do práce, „Mohla bys udělat nějakou mňamku k obědu? Stačí něco rychlýho. Mám už docela hlad.“

„To bych teda nemohla. V tomhle bordelu. Můžeš si skočit vedle, třeba ti Štěpka něco uvaří, když si zase tak pěkně rozumíte…“

Felix přestane pracovat, narovná se a jde k Marcele. Obejme ji. „Ty žárlíš?“

„To určitě! Na ní, jo?“

„Jen jsem jí slíbil, že si o víkendu vezmu malou, abych to s ní trochu srovnal. Budeme tu teď bydlet, nechci, aby kolem mě chodila a ani mě nepozdravila…“

„To jsi jí neslíbil. Že ne! Tady je bordel jak v tanku, v neděli je kolaudačka pro kámoše a ty si budeš jezdit někde po vejletech?“

„Já jsem ti říkal, že ten večírek by mohl počkat. A taky z těch lidí nikoho neznám. Většina mých kámošů se mnou nemluví kvůli Štěpánce.“

„Vidíš? Připravila tě o všechno. I o kamarády, a ty jí budeš hlídat dítě?“

„Ale ono je to i moje dítě…“

„Najednou!“

*****

Felix buší na dveře Štěpánčina domu. Chtěl si odemknout, ale jeho klíče nepasují do zámku. Mohl by namítat, že jako spolumajitel na ně má právo, ale moc dobře si uvědomuje, proč jeho otec zámek před několika měsíci vyměnil.

Ještě teď se stydí, když pomyslí, jak odhalil, že Marcela chodí ke Štěpánce jak do samoobsluhy, jen bez placení. On si bláhově myslel, že věci nakupuje nebo je vyzvedla u sebe doma, ale ne. Sebrala klíče z šuplíku, a když šla jeho žena s holkama na vycházku, prostě si odemkla, sebrala, co potřebovala, a donesla to k nim do přístavku – jídlo, nový kartáček na zuby, polštářky, utěrky, ručníky, toaletní papír… A bůh ví, o čem všem ani neví.

Docvaklo mu to, až když dala na stůl ubrus a on si uvědomil, že už ho někde viděl. Když na Marcelu přitlačil, řekla mu: „Stejně je to tvoje! Nechals jí barák, dáváš jí prachy na děcka, a odešel jsi s holým zadkem… Tak snad si můžu vzít starej ubrus, když nám doma chybí. Stejně to dělám pro tebe!“

Vůbec nevěděl, co má dělat. Přiznat vše Štěpánce? Omluvit se? Dát jí peníze, které nemá? Sám jí nabídnout výměnu zámku? Přemýšlel o tom několik dní, ale nakonec spatřil svého otce, jak mění vložku v domovních dveřích. Nebýt Marcely, asi by ho to naštvalo, ale takhle si vlastně oddychl. Jen zbaběle utekl, aby ho otec neviděl.

Teprve o několik měsíců později Felixovi došlo, že s Marcelou už dál žít nechce. Z uchvacující černé dračice se v jeho očích stala ucouraná vulgární zlodějka. Dojde mu, že proměna začala jejich přestěhováním. Jakoby Marcela konečně ukázala své pravé já. A tak se odhodlal, že je na čase, aby napravil, co zpackal.

„Marcelo, moc mě to mrzí, ale mezi námi to nějak neklape…“

„Sis všimnul?“ ušklíbla se.

„No, trvalo mi to, ale všimnul… A rád bych, aby ses odstěhovala zpátky do svého bytu.“

Smích, který následoval, slyší ještě pořád v uších.

„Ty ses zbláznil. Já se nikam stěhovat nebudu! Jestli se ti tu nelíbí, tak jdi ty.“

„Ale tohle je můj dům…“ Felix má dojem, že tohle už se mu jednou stalo… Ještěže s Marcelou žádné smlouvy nepodepisoval a tak si je svým vlastnictvím jistý.

„No a já tu bydlím. Jsem si to zjišťovala a vyhodit na ulici mě nemůžeš.“

„Jak zjišťovala? A nikdo tě nevyhazuje na ulici. Ty máš přece svůj byt, tak se tam můžeš vrátit.“

„Nemám. Přepsala jsem ho na Mirka. Jsem bez přístřeší. Takže buď se mi postaráš o něco nového, nebo tu zůstanu.“

„To je nějaká blbost…“ Felix kroutí hlavou, ale nemá argumenty. Kromě svého vlastnického práva. Čekal by, že to bude stačit.

Ten večer spal na gauči. Nechtěl už s Marcelou sdílet víc než je nutné. Moc toho nenaspal. V hlavě se mu honily scénáře, kdy jako bezdomovec leží ve spacáku na zahradě v přístřešku pro auto, které už nemá, a ranní kávu si vaří na propanbutanovém vařiči v otlučeném plecháčku.

Kde Felixovi chyběly argumenty, Marcela jich měla dost. Jeden takový si nastěhovala do bytu hned následující den. Měřil dva metry a vážil alespoň metrák. Když se chtěl Felix další večer vrátit domů, čekali na něj ve dveřích s taškami a napřaženou rukou.

„Tady máš svoje cajky a dej mi klíče, ať nemusím taky měnit zámky,“ utrousí Marcela jeho směrem.

„Ale tohle je můj dům,“ vykřikne Felix, ale sám si uvědomuje, jak zoufale to zní.

„No a my tu teď bydlíme,“ dodá Marcela. Chlápek vedle ní mlčí. Jen zkříží obrovské pazoury na mohutném hrudníku. Vypadá jako golem.

„Zavolám policajty!“ zkusí Felix a už vyndává telefon z kapsy.

„Tak to udělej a ukážu jim tu travku, co máš v tašce. A možná by tam mohli najít i něco horšího,“ Marcela se dívá Felixovi do očí. Její pohled je bez špetky lítosti.

Felix se na chvíli zamyslí. Věří jí. Trávy měli doma docela dost. Kouřili ji v posteli, jedli v sušenkách. Byla to součást jeho cesty za svobodou. Nerad by, aby to teď byl naopak její konec. Nebude riskovat, i když si Marcela určitě nechala něco doma pro sebe… Nebyl by v tom sám. Ale to mu nepomůže…

Felix zvedne tašky a pokusí se vejít s nimi dovnitř. Golem mu zastoupí cestu a ani se neobtěžuje dát ruce dolů nebo něco říci. Prostě tam jen tak stojí.

„Ale já tu bydlím. Nemůžete mě vyhodit!“

„Jak vidíš, můžeme. Jdi si spát vedle – za tou svojí rodinkou.“

Chlápek napřáhne ruku. Felix se lekne, že ho chce uhodit a přikrčí se. Marcela se škodolibě zasměje, „Ty klíče,“ řekne za chlápka.

Felix odevzdá do napřažené ruky klíče. Sám sebe utěšuje, že si umí otevřít i bez nich, ale moc to nepomáhá. Když odejde z terasy, kterou jen před pár dny dodělal, uvědomí si, že prší. Zvedne si kapuci u mikiny a přeběhne trávník k domu Štěpánky. Stmívá se.

Před rokem odešel v touze po volnosti a svobodě, teď tady bouchá na dveře a doufá, že ho pustí dovnitř a nechá přespat. Alespoň na gauči. Nemá kam jít. Možná by si od Štěpánky mohl vzít kontakt na toho šikovného právníka, co ho tenkrát vyhodil z domu, třeba by mu mohl tentokrát pro změnu pomoct…




https://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka.html



Kam dál?


Vypadni!
A já si přeju...
Zítra mám tréning...
Zatančíš mi?
Ale já vám přece volala!
Právo na milenku (18+)
Proč jsem ta druhá?
Chci se hádat!
Bohyně a zloděj mobilů
Krásky se maj...





Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ