Všechno už je jinak... - povídka

„Tam někde uvnitř jsi musel vědět, jak moc mi chybíš…“ Daniela se v posteli otočí na bok.

„A jak moc jsi scházela ty mně…“ zašeptá Marian, jenomže se nedívá na Danielu, ale do stropu. Ruce má na peřině a v dlaních muchlá povlečení.

„Tak proč jsme se už 20 let neviděli?“ Daniela z Mariana nespouští oči. Její otázka není řečnická, vibruje spoustou otazníků.

„Myslel jsem, že ty mě nechceš vidět…“ Marian na chvilku otočí hlavu jejím směrem.

„Prožili jsme toho tolik…“ protáhne Daniela významně a přitulí se vedle Mariana. Začne se také dívat nahoru. Co tam jen vidí?

„No nevím, jen co jsme vyšli školu, tak jsi odfrčela „dobýt svět“ v tom kabrioletu se staženou střechou a já zůstal čučet tady na tom našem maloměstě…“ z Marianových slov čouhají výčitky jako střípky ze skelné vaty.

„Ty máš alespoň děti… Já ne.“

„To mám ‒ dvě! Dcera je na gymplu a syn začíná v říjnu vysokou,“ konstatuje Marian s hrdostí.

„To sis teda pospíšil…“ ušklíbne se Daniela.

„Já? Ty jsi byla pryč... A Květa chtěla co nejdříve děti, aby nám neujel vlak... V pětadvaceti! Co my věděli o životě?“ Marian nevěřícně kroutí hlavou.

„Neblázni. Vždyť to máš super! Děti, barák, teď jsi ředitel v tý vaší firmě… Co by sis mohl přát víc?“

„Nebudeme si nic předstírat, jo? Na to už jsme starý. Stejně jako já vím, proč ses vrátila po těch letech do Čech, tak si nebudeme namlouvat, že já jsem děsně úspěšnej. Manželka mi frnkla se studentem, na barák jsem neměl čas máknout ani nepamatuju, a ředitel je hodně nadnesený označení pro chlápka, co s vyplazeným jazykem obíhá firmy, aby sehnal práci pro těch svejch třicet chlapů na dílně.“

Marian dál urputně žmoulá potah na peřině a upírá oči do stropu. Ani neví, proč se tak snaží shodit sám sebe. Potřebuje politovat? Je to tím vínem, co vypili, nebo tím, že už tak dlouho neměl sex a teď ho zaplavily emoce? Může být sex sebedestruktivní?

„Nekecej! Vždyť se ti daří! Firma ti jede už deset let a platíš daně. To znamená, že jsi úspěšný! Alespoň u nás v Itálii.“ Daniela vstane z postele a začne si oblékat svůdné prádélko, ve kterém přišla.

„U vás v Itálii, jo?“ odfrkne Marian, „já myslel, že jsi doma tady, a proto se sem vracíš.“

„A kdo říkal, že se vracím? Vlastně ty! Dokonce jsi tvrdil, že víš, proč…“

„Tak tuším. Nikdo nemládneme…“ Marian se přetočí na bok a sleduje ten obrácený striptýz. Daniela vypadá jako panenka. Pleť pořád ještě bez vrásek, i po tom, co před chvílí vyváděli v posteli, vypadá upraveně. Je snad nalíčená emailovou barvou? Jak by to jinak vydrželo? Dokonce není ani rozcuchaná… Marianovi to v hlavě šrotuje tak nahlas, že málem přeslechne její odpověď.

„Jsi milej. Ale já se modelingem neživím už deset let.“

„Fakt? A co jsi tam teda dělala?“

„Byla jsem vdaná,“ Daniela se své odpovědi sama zasměje.

„Odkdy je to zaměstnání?“ zahučí Marian.

„Vzala jsem si hraběte. A ten teď umřel. Je mi pětačtyřicet, a jsem vdova. Chápeš to?“

„Bohatá vdova?“ Marian se zvedne v loktech a zkoumavě se na Danielu zadívá.

„Cyniku!“

„Já jen, jestli máš zámek. Třeba bych ti mohl opravit střechu,“ zasměje se Marian. Najednou má výbornou náladu.

„No vidíš, to bys mohl. Než to všechno prodám, hodilo by se dát to do kupy.“

„Ty to chceš prodat? Proč?“

„Moc dědiců. A taky se mi nechce zůstávat v Itálii. Navíc díky tomu budu mít konečně peníze. Manžel byl hroznej škrt…“

„Počkej, ale když prodáš zámek, budeš fakt bohatá!“ Marian je nadšený.

„To asi ano. I když budu muset vyplatit jeho děti z prvního manželství, takže to nebude až tolik…“

„Fíha! Nikdy jsem neviděl takovej balík!“

„Vždyť ti říkám, že dostanu jen polovic.“

„To je o půl zámku víc, než si umím přestavit. Co s tím podnikneš?“

„Budeš se divit, ale chtěla jsem si koupit nějaký domek tady v Čechách, najít si manžela a být tak nějak obyčejně šťastná.“ Daniela pozoruje Mariana a čeká, co s ním tahle zpráva udělá.

„Já bych byl klidně šťastnej a bohatej s tebou,“ konstatuje Marian s očekáváním v hlase. Cítí, jak v něm opět roste chuť, podpořená radostným vzrušením z nenadálé zprávy. Snad to nezní moc vypočítavě… Na škole ji přece miloval. „Jen budu potřebovat nějakej čas,“ skoro zašeptá a natáhne k Daniele ruku. Měla by se vrátit k němu do postele.

Když se tu dneska Daniela objevila, byl v šoku. Tak moc si tenkrát přál, aby neodjela. Teď chtěl dělat aspoň uraženého, ale nevydržel dlouho. Vyndala z tašky láhev vína. Italského, jak jinak. Pozval ji dál a nalili si. Když vypili druhou láhev červeného (už českého), skončili v posteli. Tak nějak překvapeně.

Vrhli se na sebe jako dva blázni, kteří tenhle okamžik léta odkládali, a zároveň právě na něj čekali. Jenže stačí to na společnou budoucnost? Zvlášť když Marian nemá vyřešenou minulost. Stín jeho ženy jako by prošel pokojem. Marianovi dochází, že tohle nezvládl. Věčné hádky s Květou o výchovu dětí, výši alimentů, dělení firmy a domu ho vysály. Vlastně ani neví, jestli má odvahu podstoupit tohle podruhé. Tedy až bude konečně rozvedený i na papíře.

„Proč potřebuješ čas? Na co? Kolik?“ Daniela se zastaví v půlce pohybu a hledá odpovědi v jeho očích.

„Není to tak jednoduchý,“ zavrčí Marian a veškerá dobrá nálada ho přejde. Dal by si cigaretu. Ale už pár měsíců nekouří.

Daniela nic nechápe. „Proč ne? Konečně jsme se našli, děti máš už skoro dospělé, máš kde bydlet, co jíst… Život je moc krátký na to, abys byl takhle negativní.“

„Ale já jsem. Mám starosti: s bejvalkou, s dětma, s firmou, s tímhle barákem, se vším jsou jen potíže…“

„Tak si mě vezmi, a budeš mít po starostech… Jsem přece tvoje školní láska,“ škádlí ho naoko Daniela, i když je v ní malá dušička, když to řekne nahlas.

„To bude muset pěkně počkat, holka. Jsem furt ještě ženatej a tady v tý zemi soudům všechno hrozně dlouho trvá…“ zafuní Marian. Těžko říci, jestli je mu to v tuhle chvíli líto, nebo je rád. Doufá, že svým přiznáním získal čas. Potřebuje poznat Danielu znovu – po letech odloučení. Nakonec, mají spoustu času a on teď pojede do Itálie spravovat tu střechu. Taková zakázka! Kluci na dílně budou valit oči…

Neví, že všechno je jinak. Netuší, že jeho dům je už pátý, kde Daniela od svého návratu z Itálie zazvonila se stejným návrhem na manželství. Se všemi sice nespala, ale i tak to bylo dost trapné a ponižující. Ale ona opravdu potřebuje ženicha, a to rychle… Proto jdou pocity stranou. Podmínka v závěti jejího manžela hovoří jasně – musí se vrátit do Čech a vdát se za muže svého věku. Do té dobý na peníze z dědictví může zapomenout. Sakra! Tolik doufala, že Marian je tutovka…

No nic, bude se muset zvednout a zkusit štěstí jinde. Kolik kluků ze třídy by ještě mohlo připadat v úvahu? A co někdo z béčka?






https://www.kurzypsani.cz/p/kurzy-pro-dospele.html


Kam dál?

Počkejte, maminko, já si to zapíšu!
Povídky s tématem vánoc
Dej sem ten mobil!
Logistická rodina
Co v Sama doma nebylo - rozhovor
Já vám to pohlídám
Právo na milence I
Bábovka
Vypadni!
...a už se nevracej!
A já si přeju...
Zítra mám tréning...





Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ