čtvrtek 30. ledna 2020

Holky, chce to něco akčnějšího! - povídka

„Holky, co kdybysme zkusily něco akčnějšího?“ řekne Alice po třetí sklence pozdního sběru kamarádkám v hotelovém pokoji. Všechny společně leží nebo sedí v bílých županech a osuškách na obrovské posteli s nebesy, pijí víno a jedí nakrájený špek, co dovezla Magda.

„Co máš proti wellnessu? Já si to teda užívám!“ protáhne se Magda a dá si do pusy hrst pražených mandlí, které by doma štítivě obešla. Jednou, dvakrát za rok si to může dovolit…

„Ty nemáš dost akce doma s dětma?“ podiví se Vanda. Sama má doma tři, a je ráda, že leží a nemusí vůbec nic. Jen ať jim to nicnedělání vydrží hezky co nejdéle.

„Mám, ale není to moje akce. Vy byste si nedaly třeba nějakou procházku? Takovej malej výlet bez keců a bez: „To je nuda!“, „Kdy už tam budem?“, „Mami, už to nevydržím – chci čůrat…“, „Je to ještě daleko?““
„Zastav, Alice! Nemuč nás tady! Víš, že ticho léčí…“ zamudruje Lea, která má sice jen jedno dítě, zato miluje klid. Na tyhle dýchánky jezdí hlavně proto, aby měla vůbec nějaký styk s lidmi. Jinak pracuje jako programátorka – celé dny je zavřená sama v kutlochu a dává jednoznačné virtuální příkazy. Nikdo jí neodporuje. Pokud program nedělá, co ona chce, stačí najít chybu, přidat další podmínku nebo jinak upravit kód.

„Zrovna tobě by se to mohlo líbit, Leo! Do přírody chodíš přece ráda, ne?“

„Ale jo! Jenže, jak znám tebe, tak to bude tak akční, že bych to nemusela přežít…“ zabrblá Lea a podívá se skepticky nejdříve na sportovní postavu Alice, která každý neposlušný gram navíc atakuje přísnou dietou a vyšší aerobní aktivitou, a pak na sebe. Díky sedavému zaměstnání, odporu k posilovně a opakovanému pohybu vůbec, překročila její váha dávno stovku a z mysli utekla odvaha, že by se s tím ještě někdy dalo něco dělat. „Obávám se, že krátké vycházky do okolí a nějaké to plavání ve vodě, která nadnáší, jsou tak moje maximum…“

Alice však, jakoby ji neposlouchala, využila blaženého rozpoložení svých kamarádek a začala plán rozvíjet: „Dáme nějakou hřebenovku…? Takovej pěknej přechod…“

„Maximálně patnáct. Víc nejdu. A nahoru chci lanovku,“ odtuší Magda. Pohyb dobrý, ale odtud potud. Jednoho takovýho cvoka měla kdysi doma. Tenkrát chodila dvojnásobek jen tak – cvičně. Jak říkal její manžel „na zahřátí“. Ale to už je minulost. Dneska ten „její“ dřepí doma se svou novou – sice mladou, ale línou. Nějak se jí zapomněl v kanclu při tom divokém sexu zeptat, jestli ráda chodí po horách… Dobře mu tak! „Ale jdu!“ Magda už se vidí, jak postuje škodolibé selfie z vrcholu.

„Lanovka je pro sraby!“

„Když pojedeš lanovkou, tak přijdeš o ty krásný výhledy cestou!“ přidá se k Alici Jana, která až dosud mlčela. „Já jdu určitě pěšky. Navrhuju vyrazit na Sněžku!“

„Ty vole! Holky, nešilte. Já myslela, že půjdeme nějakou hřebenovku… Jako po rovině…“ zděsí se Vanda.

„Ale to víš, že jo.“ Rozštípne to Alice, „My si totiž dáme přechod. Ze Špindu na Medvědín, k prameni Labe a pak po tý hřebenovce, co chtěla Vanda…“

„Počkej! Ale Sněžka je na opačnou stranu!“ protestuje Magda.

„To není na druhou stranu. To je okruh, děvče!“ Alice pozvedne sklenku a kopne do sebe zbytek vína.

„Ale jestli to chceš dojít až na Sněžku a pak zpátky do Špindlu, tak je to tak čtyřicet kiláků… To za den nedáme…“ konstatuje Magda.

„Třicet. A pamatuju doby, kdy bys to dala ještě před polednem,“ ušklíbne se Alice a dolívá si u toho čtvrtou sklenku vína. Zítra půjde běhat. Dá si alespoň deset kiláků.

„Tak před polednem asi ne, i když, pokud by to bylo tam ještě před východem slunce a zpátky by se šlo hned po něm – teda tak kolem pátý…“ Magda soustředěně počítá.

„Tak to si teda jděte samy!“ prohlásí razantně Lea. Víno jí úplně zkyslo v ústech. Jen neví, jestli je víc naštvaná na holky, že plánují tak náročný výlet, nebo na sebe, že to neujde.

„Čtyřicet je skoro dost, ne?“ zkusí to smířlivě Jana, „i když nápad je to teda super! Já bych šla hned!“

„Já taky nejdu. Čtyřicet je moc!“ přidá se k Vanda.

„Já už bych to taky neušla,“ zakončí svou úvahu Magda.

„Opakuju – třicet. Holky, hlavně klid. Má to být pohodička. Hezky pojedeme v pátek do Špindlu, dáme si večeři, vínko, ráno vyrazíme, ujdeme půlku, přespíme na Erlebašce a druhý den Sněžka a hajdy domů,“ Alice si šlape na jazyk a energicky u výkladu mává rukou s nataženým ukazováčkem.

„Takže půjdeme s báglama?“

„Jasně! To bude v pohodě... Kolik toho potřebuješ na dva dny?“ zeptá se Alice.

„Skoro nic...“ odpoví Vanda ironicky a pohled jí sjede na Alicin kufr v rohu místnosti. Je všechno, jen ne malý.

Lea drží v dlani telefon a zuřivě do něj ťuká. Občas pěkně zanadává – to když se na mapě netrefí špendlíkem, kam by zrovna chtěla, „Ta tvoje krátká trasa, jen tak na pohodu, jak říkáš, má 41,1 kilometru a bude nám trvat přes 14 hodin – tedy trénovaným jedincům, bez přestávek na jídlo či odpočinek. Jsi cvok!“

„To je blbost! Jsem to měla v mapě. Bylo to o tři hodiny míň… Ukaž!“ odporuje Alice.

Lea jí jen nerada půjčí svůj mobil. Alice do něj kouká, ale je vidět, že už se nedokáže pořádně soustředit. Vezme jí ho Jana.

„Má to dobře,“ konstatuje.

„Tak se koukni. Já to tady mám, a je to míň…“ Alice ukáže svůj telefon ostatním, jakoby na něm z dálky mohly něco vidět.

Jana jí ho sebere a prozkoumává terén: „Chybí ti tu ta Sněžka, jdeš jen okolo, a taky jsi vynechala výstup na Medvědí a zacházku k hotelu na přespání…“

Její výčet nedokonalostí přeruší Alice: „Jééé! Nebuď detailistka! Ty už jsi horší než ty děti… Nechceš se mě taky zeptat, kdy už tam budeme?“

„To není žádná prdel, tohle bysme vůbec nemuseli stihnout…“ přidá se Magda. Je zvyklá plánovat vše do detailů a diletantství nesnáší.

„Vy jste líný! Přiznejte si to! Líný buchty, co už chtěj jen dřepět u vína, žrát uzený a nechat si masírovat nohy!“

„Hele, nech toho. My na túru rády půjdeme. Jen to trochu zkrátíme…“ řekne Vanda konejšivým hlasem.

„Cokoliv kratšího je málo!“

„Ale není. Dáme na každý den patnáct kiláčků, to ujdeme za šest hodin i s přestávkou na oběd…“

„A zbytek dne?“ zhrozí se Alice.

Ostatní pochopí, že svou otázku myslí vážně. Některým přeběhne po zádech mráz. Asi je čas jít spát…

„My se někam svalíme, protože nám to stačí, a ty se půjdeš vyběhat…“ dokončí smířlivě debatu Lea.

„Vyběhat… To je nápad! Půjdu se vyběhat…“ zamumlá Alice a přetáhne přes sebe peřinu. V noci se jí zdá, jak přebírá cenu za nejkrásnější matku roku ve firmě, kde pracuje. Je dobře, že přišli s tím programem za firmu zdatnější. Zaměstnancům pohyb a zdravá strava prospívají, tmelí kolektiv, zvyšuje angažovanost i výkony… A ona je v tom nejlepší – musí jim jít přece jako HR manažerka příkladem… Zaměstnancům i kamarádkám!

xxxxx

P. S. Myslím, že příště by se na tu cestu mohly skutečně vydat. Chudák Lea!;))




Valentýn? Řekněte to knížkou...

https://www.olivie-uzasna.cz/p/knihy.html


Kam dál?


Povídky o svatbách
Olívie - rok 2019 a 2020
Žena v mé skříni
Všechno už je jinak...
Počkejte, maminko, já si to zapíšu!
Dej sem ten mobil!
Logistická rodina
Co v Sama doma nebylo - rozhovor
Já vám to pohlídám
Právo na milence I
Bábovka
Vypadni!




2 komentáře :

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ