Věštkyně z paneláku

Libuško, deset minut pauzička, ju?“ žena v obrovském hedvábném turbanu si položí nohy na stolek hned vedle křišťálové koule. V záhybech brokátového pláště najde kovové pouzdro na cigarety, vloží jednu do špičky a zapálí ji zapalovačem velikosti zlaté cihly. Je nepraktický, ale na stole vypadá sakra dobře.

„No, jak myslíte, madam Fatimo, ale máme před stanem docela frontu…“ pípne Libuška. Ale už z dřívějška ví, že tohle neuspěchá. A tak místo zbytečných námitek zapálí vonnou tyčinku, aby alespoň zmírnila zápach cigarety, který se do  věšteckého stanu vůbec nehodí. 

Nebýt tady tak dobrý peníze za málo práce, tak to nedělá. Ale kde jinde by dostala tři tácy za den, když jen říká Marušce Vomáčkový "madam Fatimo", pouští lidi do stanu a kasíruje peníze za to, co jim tahle "Fatima z paneláku" vyvěští z karet nebo koule.

To musíš být trochu optimistka - povídka

„Řekni mi, jak jen to děláš?“ Pavla klopýtá vedle Radky s batohem na zádech. Dává si pozor, kam šlape – nerada by uklouzla po mokrém kameni a završila tak hromadu smůly ještě nějakým tím úrazem.

„A co jako?“

„Jak můžeš mít tak dobrou náladu, když celá tahle akce stojí za …“ durdí se Pavla. Od rána je všechno špatně. Nesnáší tohle počasí! Mají za sebou deset kilometrů, ale radost z toho žádná. Jen zima a mokro. Alespoň, že už bude oběd.

Radka si vedle ní div nepíská. Jak je to možné? Tenhle výlet plánovaly čtvrt roku. Sháněly peníze, autobus, chystaly trasu, objednávaly hotel, organizovaly lidi… Všechno to vyšlo. I její malé tajemství. To jí zatím vychází na jedničku. Tak proč by to měl zkazit docela obyčejný déšť?! Na světě je přece tak hezky!

„Trocha vody nás přece nezabije, ne? Musíš být trochu optimistka,“ Radka se dívá na svět radostnýma očima zamilované ženy: „Za chvíli si dáme baštu, grog a bude dobře!“

„A pak zase vylezeme do deště a budeme ještě víc mokrý…“ brumlá Pavla.

Návod na mámu - povídka

„Okamžitě si to ukliď!“ tvůj prst směřuje hrozivě ke křeslu plném odhozeného oblečení. Špinavé spodní prádlo se tu válí s nošenými ponožkami v jednotném mixu s džínsama, několika tričky, mikinou a teplákama. Jak jen zvládne namazat tolik věcí?

„Ale mami! Já teď nemůžu. Já mám…“

„Teď!!! Už jsem řekla. Máš to třídit průběžně. Jak tě vůbec napadne, hodit tu špínu mezi čisté věci?“

„Musím napsat ještě tenhle test do školy. Za chvíli ho mám odeslat.“

„Dobře, dodělej si test, ale pak na to vlítneš a uklidíš.“ Cítíš bezmoc. Vnímáš, že jsi naštvaná. Vidíš tu hromadu a máš chuť ječet, ale zatím se ovládáš. Je ráno a máš spoustu práce.

Cirkus dneska odjíždí - povídka

Arleta vystupuje z tramvaje. Za sebou táhne těžký kufr na kolečkách a na rameni si nadhazuje tašku – pořád jí klouže dolů. Neupravené havraní vlasy zdobí uvadlá pivoňka, pod očima se jí rozlily černé lívance z nevyspání. Sukně, ještě v noci nažehlená, splihle visí přes kypré boky a smutně zametá prach u chodidel. Na tváři se jí vybarvuje čerstvá modřina.

Věci se nemohly udát víc jinak, než si to Arleta představovala. Ještě včera celá vymydlená, voňavá a žádoucí vítala svého Vincenta v maringotce. Všechno se zdálo na dobré cestě, svatba za rohem a její první štace s cirkusem před nimi.

Ale ona chtěla jít před odjezdem na tancovačku, a to neměla…

Jen hodinku - povídka

„Já teď půjdu do ložnice, zamknu se a hodinu nikomu neodemknu. Nikdo na mě nebude klepat, mlátit do dveří, nebudete se chodit na nic ptát a nic chtít. Prostě budu mít hodinu pro sebe na odpočinek. Jasné?“

Dva páry vykulených očí na mě nevěřícně zírají. Ale já už fakt nemůžu… Bolí mě hlava, tělo je vyčerpané a mysl, ta chudinka vysosaná, ta už jen živoří na okraji zájmu.

A tak jsem to řekla. Poprvé v životě svých dětí jsem nahlas vyřkla myšlenku, že chci být hodinu sama. Ještě jsem ji neměla - nepočítám-li spánek... Ale i ten většinou s někým sdílím. Když je to jen manžel, je to ještě pohoda. Většinou se nám tihle dva naši ďáblíci nasáčkují do postele. Vždycky si jeden z nich najde nějakou výmluvu a ten druhý ho následuje. Přece nebude v pokojíčku sám.

Ale dost už úvah. Můj čas běží. Kouknu se na hodiny, kde nemilosrdná ručička krouží kolem středu. Míjí číslice a nikde se nezdrží ani o vteřinku déle.

Telefonát za dob korony - legrácka

„Máš?“

„Mám, ale málo...“

„A co ty?“

„Taky mám - zatím teda. Co budeš dělat, jestli dojde?“

„To nevím. Asi zajdu do nemocnice na infekční, ať to mám rychle za sebou.“

„Ty seš drsná! Neblázni! Zatím se dá koupit. I když těžko říct, jak dlouho ještě. Já se teda děsně bojim, že to chytnu.“

„Já mám větší strach, že to bez dopingu nedám...“

Kdo je tady zajíček? - povídka

„Zase se tu po tobě ptal… Jestli sis to nerozmyslela. Měla bys to konečně rozseknout…“

„Rozseknout?“ Květa nechce věřit vlastním uším. „Já mám teda úplně jasno! Ať si jede sám, zajíček jeden namachrovanej…“ Květa se trpce ušklíbne a naznačí svému prvnímu zákazníkovi, aby se posadil do křesla před zrcadlem.

„Se nečerti! Kdybys nebyla trapně hrdá, nemusela bys být teď tady…. Já bych po něm skočila hned,“ Simona se přátelsky zašklebí na kolegyni a dál u toho stříhá vlasy dnes už patnáctému zákazníkovi. Ještě dvacet a může jít domů vařit večeři a psát s dětmi úkoly. Zítra a pozítří to samé… Chvílema Květě závidí – ty sny, naděje, volné večery bez rutinních povinností a manžela, který věčně není doma. Kdyby jí nabídl takovej hezkej kluk, to co Květě, šla by na rande hned… Teda, samozřejmě, kdyby už nebyla vdaná...

Zachráním vás! - povídka

„Ne, to nemůže být pravda!“ Lea zoufale tluče na zavřené okýnko, kde měli prodávat jízdenky na lanovku. Tohle je zlý sen nebo omyl. Ano, omyl. Teď se ukáže, že se přehlédla, a ta pitomá lanovka se rozjede.

Lea se podívá nahoru. Lanovka se nehne ani o píď. Jen sedačky se lehce pohupují ve větru. „Neeeee!“ zařve Lea a bezmocně upustí tašky na zem. „Proč já?“

Lea se dívá na náklad u svých nohou a marně přemýšlí, co si počne. Holky už dávno vyrazily. Měly by být za půlkou kopce a začít dobývat vrchol. Bylo to přece domluvený – její společnice vyrazí napřed pěšky a Lea, její metrák živé váhy a věci, které nejsou potřeba k výstupu, pojedou lanovkou. Lea se tak neutahá hned na začátku (z jejího pohledu nesmyslným výstupem) a zbytek trasy už půjde s ostatními. Bláhově si namlouvala, že se tím alespoň částečně narovnají síly. Jaká pošetilost!

A co teď? Je tu několik možností, ale všechny jsou špatně.

Holky, chce to něco akčnějšího! - povídka

„Holky, co kdybysme zkusily něco akčnějšího?“ řekne Alice po třetí sklence pozdního sběru kamarádkám v hotelovém pokoji. Všechny společně leží nebo sedí v bílých županech a osuškách na obrovské posteli s nebesy, pijí víno a jedí nakrájený špek, co dovezla Magda.

„Co máš proti wellnessu? Já si to teda užívám!“ protáhne se Magda a dá si do pusy hrst pražených mandlí, které by doma štítivě obešla. Jednou, dvakrát za rok si to může dovolit…

„Ty nemáš dost akce doma s dětma?“ podiví se Vanda. Sama má doma tři, a je ráda, že leží a nemusí vůbec nic. Jen ať jim to nicnedělání vydrží hezky co nejdéle.

„Mám, ale není to moje akce. Vy byste si nedaly třeba nějakou procházku? Takovej malej výlet bez keců a bez: „To je nuda!“, „Kdy už tam budem?“, „Mami, už to nevydržím – chci čůrat…“, „Je to ještě daleko?““

Právo na milence I - povídka

„Ale já jsem vdaná,“ zašeptá Vlasta a cítí, jak se jí červeň žene do tváří. Raději skloní hlavu k talíři s polévkou. Slyšela o lázních ledacos, ale že je to takhle rychlé a přímočaré ji skutečně překvapilo.

„Ale Vlastičko, to přece není nemoc…“ usměje se na ni Radim. „Když vás tak poslouchám, vy si milence rozhodně zasloužíte. Žádná žena nesmí být tak zanedbávána jako vy. To by se mělo trestat!“

Vlasta vykulí oči. „Jak zasloužím? To se přece nesmí. Já a milence! Kdo to kdy slyšel?!“ Vlasta je tak rozčílená, že skoro křičí. Radim si přiloží prst na ústa, ale nic neřekne. Vlasta se ztiší. „Celý život jsem byla manželovi věrná. Nikdy jsem se na jiného ani nepodívala…“ šeptá Vlasta naléhavě směrem k Radimovi nad dávno studenou polévkou.

„Já vím, já vím,“ odpoví chápavě Radim a pohladí ji po ruce. Je to jen vteřinka, aby Vlasta pochopila, že se nechce vnucovat, ale má v něm blízkého přítele.

A já si přeju… - povídka

„A tahle? Ta je na co?“ Renata drží v ruce podivnou vidličku a fascinovaně naslouchá Zitě, která se právě vrátila z dalšího kurzu. Tentokrát si vybrala umění tónové akupunktury, kde se naučila pomocí ladiček ošetřit čakry, posílit tělo a pak ještě pár triků, o kterých by asi ani neměla mluvit…

„Na tu bacha, ta umí plnit přání…“

„Nekecej! A to stačí takhle s ní bouchnout a něco si přát?“

„Tak nějak. Ale fakt pozor! Víš, jak to dopadá, když ty si něco přeješ,“ Zita se škodolibě ušklíbne a chce ladičku uklidit zpátky do pouzdra.

„Náhodou… Jsem si o tom přečetla knížku a už vím, kde jsem dělala chybu. Teď to bude mnohem lepší. Žádný nehody ani náhody.“

Zítra mám trénink - povídka

Karolína Jiřičková je se svým mužem dvacet let. Zítra mají výročí. Tohle datum má v kalendáři pečlivě zakroužkované už pěkně dlouho. Zrušila kvůli tomu pravidelný sedánek s holkama, přesunula manikúru a zašla ke kadeřnici a na kosmetiku. Určitě půjdou s Pavlem na nějakou dobrou večeři, tak chce vypadat hezky.

Teď pro oba připravuje lehkou večeři a pije sklenku bílého vína. Je to takový rituál. Druhou si dá až s Pavlem po večeři. Musí si promluvit o té oslavě. Ještě nic neplánovali, ale věří, že ji chce manžel něčím překvapit...

„Ahoj Jiřičko,“ zavolá Pavel od vchodu a za chvíli už otevírá dveře do kuchyně.

Ale já vám přece volala! - povídka

„Paní Filípková, jste si jistá?“

„Jsem! Volala jsem před týdnem a objednala se na dnešek.“

Kadeřnice nevěřícně kroutí hlavou a listuje objednávkovou knihou, „To je divné. Já vás tady nemám…“

„Musíte mě tam mít! Mluvily jsme spolu po telefonu. Ještě jste říkala, že to není problém a že se na mě těšíte. Nespletla jste si měsíc?“ paní Filípková se snaží zaostřit na čmáranice v sešitě, ale nepřečte nic. Poslední dobou si připadá, že se svět zbláznil.

„Ne, nenašla jsem vás. Stejně jako minule,“ uzavře kadeřnice své pátrání.

„Ale já se objednala – stejně jako minule... Nemůžete mě tam mít pod jiným jménem?“

Kadeřnice pozdvihne obočí, „A pod jakým?“

„Koho tam teda máte dneska na druhou hodinu?“

„Paní Červenou. Střih, dobarvení mahagonu odstín 6/54 a foukaná. Pamatuji si každou zákaznici – i vás, paní Filípková. Jen nerozumím tomu, že vás tu nemám, když říkáte, že jste volala...“

„Ale já mám zítra prezentaci pro 30 lidí. Nemůžu tam jít s odrostama a neostříhaná…“ paní Filípková vypadá zoufale.

„Nějak vás tam nějak vmáčknu, ale bude to náročné… Snad se paní Červená zdrží a stačím obojí…,“ posteskne si kadeřnice a posadí paní Filípkovou před zrcadlo, „Další návštěvu si domluvíme osobně a napíšu vám ji na objednávkovou kartičku. Ať to máme příště v pořádku,“ brumlá kadeřnice při nanášení barvy.

Právo na milenku - povídka 18+

„Ty jsi pozvala striptéra?“ vypískne Adéla, když uslyší domovní zvonek.

Karolína zrudne, „Ne, to ne, že ne!“ Holčičí mejdan se jim tak hezky rozjel. Žádného chlapa tu nechce.

„Uvidíte, holky,“ mrkne Žaneta a běží otevřít. Za chvíli přijde zpátky se ženou nesoucí růžový kufr.

„Se sem stěhujete?“ vykulí oči Karolína.

„Nikoliv, tohle je pro vás,“ žena se usmívá a poplácá své zavazadlo.

Karolína ztuhne, „Vy mě znáte? Ale já se nestěhuju. Nebo jo?“

Žena neodpoví. Postaví kufr na zem a sundá si kabát. Má pod ním růžové tričko s nápisem „Ďábelská dámská jízda“ s velkým čertem na obrázku pod ním.

Krásky se maj… - povídka

Krásný ženský – nesnáším je! Každý den je potkávám a každý den mi zkazí náladu. Jak to sakra dělaj? Jak to, že je nebolí nohy ze šteklí? Jak to, že mají čas každý den si foukat vlasy a dělat dokonalej make-up? Proč jen já mám oteklý nohy i ze zdravotní obuvi, zpocenej obličej a každej večer domu vleču dvě tašky s nákupem? Já chci bejt taky krásná, sobecká a bezstarostná! Jen se usmát a střevíčkem rozšlápnout to, co mi přistane u nohou…

Ale dneska to bude jinak. Dneska si to užiju. Ano, ano. Je to škodolibý, je to hnusný, ale já si to zasloužím. Taková malá radost do života, než nastoupím na další směnu v obchoďáku a budu se do zblbnutí usmívat na lidi, co mají víc peněz i času než já.

Každej blbej den jezdím do Prahy busem. Každej den, v jakýmkoliv počasí, čekám ve frontě na vůz s trojkou na začátku, abych chlápkovi za volantem ukázala průkazku. Každej den poslouchám jeho nerudný kecy a to, jak nějakýho chudáka vyhodí z autobusu, protože nezná systém a nemá drobný. Normálně je mi jich docela líto. Dokonce jsem už jednou platila za takovýho malýho špunta s velkou aktovkou, co jel na návštěvu k babičce a mamka ho, těžko říct proč, vybavila pětistovkou.

Ale tuhletu, tu si užiju. Princezna jak ze seroše. Přihopkala sem v kramflecích, sukýnku sotva pod zadek a sluneční brýle přes celý obličej, přestože je teprve sedm ráno. Viděla jsem ji, jak si vybírá z bankomatu a teď tu cvrliká kámošce do telefonu, že nemá kováky.

Do kuchyně nikdy nechodím! - povídka

Marcele je 23 let a teprve studuje. Je s podivem, že vlastní rozsáhlý prvorepublikový byt 5+1. Ještě podivnější je, že do toho +1 nikdy nechodí...

Nebylo to tak vždycky. Ještě před pár měsíci patřil tenhle byt jejímu dědečkovi – elegantnímu sedmdesátníkovi na penzi, s břitkým humorem a dobrým srdcem. Jenže Josef Pálava zemřel.

Jeho soused ze starého činžáku jí vyprávěl, jak ho odvezl černý vůz s ratolestmi na zadních dveřích. Neměla ani možnost se rozloučit. Byla ráda, že se stihla z Anglie vrátit na pohřeb. Pak přišlo to překvapení s poslední vůlí, kdy jí děda odkázal svůj milovaný byt kousek od Staroměstského náměstí. Přidal i vzkaz, že doufá, že se jí v něm bude moc hezky bydlet, a pokud možno ho neprodá.

Pořád ji ještě neomrzelo procházet se po prostorné chodbě a hladit kliky dveří. Občas nějakou stiskne a vstoupí dovnitř. Nasaje vůni dřeva, leštěnky na nábytek, historie a starých knih. Jen u kuchyňských dveří od dědovy smrti kliku nestiskla. Nedokázala to...

Mužům vstup zakázán - povídka

„Jmenuju se Hortenzie, je mi čtyřicet, mám dceru v pubertě a manžela, který se mnou nesouhlasí téměř v ničem… Sem jsem přijela, abych našla sílu to všechno vydržet a nezbláznit se…,“ opakuji si těch pár vět pořád dokola.

Jedu poprvé v životě na seminář s názvem „Zázračné ženské kruhy“. Moc nevím, co se tam bude dít, ale je mi celkem jasné, že se budeme představovat, asi i vysvětlovat svůj záměr, a já to nechci pokazit.

Když dojedu na planinu uprostřed lesů, první koho mezi stany spatřím, není žena, ale muž oblečený do světle zelených plátěných kalhot s výšivkou. Nic jiného na sobě nemá, snad jen pár peříček v dlouhých vlasech, přívěsky na krku a široké kožené náramky na obou rukách. Zaníceně tluče paličkou do rituálního bubnu a poklepává bosou nohou, na které má u kotníku připevněný pás plný malých mušliček, co o sebe při pohybu chrastí. Oči má zavřené.

Nečekala jsem to. Ani ne tak skutečnost, že sedí sám v poledne u vyhaslého ohniště, ale hlavně, že tu bude muž. Myslela jsem, že jde výhradně o ženské setkání…

Smím prosit, má vnitřní ženo? - povídka

„Pojď se mnou na nedělní meditaci…“

„Nejdu!“

„Pojď…“ zaprosí Gábina.

„Zase tam usnu…“ argumentuje Vlasta.

„Neusneš, tam se tancuje…“ přispěchá s vysvětlením Gábina, ale hned si přikryje pusu. Au! Tak to asi neměla prozrazovat.

„Cože?!“

„No, to je taková taneční meditace… To jsme ještě nezkoušely...“

„Co to zase je? Ty si vždycky vymyslíš nějakou blbost, abys měla o čem psát... Copak jsem testovací zvířátko?“ durdí se Vlasta, „Nemohly bysme, pro změnu, zkoušet třeba nějakou vířivku?“

Cizí náušnice - povídka

Vašek

„Říkám ti, že se to musí umět,“ Vašek si opile šlape na jazyk a sotva se drží na barové židličce.

„A ty to umíš,“ přikyvuje Míra a poplácává Vaška po zádech.

„Jo!“ škytne Vašek a ukáže barmanovi, že si to dají ještě jednou. Barman pokrčí rameny, ale jde jim nalít.

„Hele, řekni mi, jak to děláš…?“ Mirek skelným zrakem zírá na kamaráda.

„To je hrozně jednoduchý! Na ženský musíš fikaně. Třeba minule našla ta moje – jako Dita, v koši se špinavým prádlem náušnici. Prej vypadla z nějaký mý košile. A přišla za mnou, abych jí to jako vysvětlil. Chápeš?“

„Chápu! A co ty? Cos udělal?“ Míra se nakloní k Vaškovi blíž, aby mu nic neuniklo.

(Ne)odhalené tajemství - povídka

„Ten hajzl! Zmetek! Zrádce! Jak mi to mohl udělat? Proč teď?“

Žila jsem si na svém polštářku spokojenosti a vůbec si nevšimla, že by se něco dělo. Sedím v našem autě a nevěřícně zírám do desek, které jsem vytáhla z přihrádky. Kromě návodu, který jsem hledala původně, jsem našla také blistr s léky. Teda léky! Dá se tomu tak vůbec říkat? Tři modré kosočtverce se mi vysmívají do obličeje.

Ano, slyšíte správně. Můj manžel má milenku. Koupil si kvůli ní viagru, takže je to nějaká mladá kobyla. A už to spolu zkoušeli, protože jedna tableta chybí. Sakra!