čtvrtek 23. dubna 2020

Jen hodinku - povídka

„Já teď půjdu do ložnice, zamknu se a hodinu nikomu neodemknu. Nikdo na mě nebude klepat, mlátit do dveří, nebudete se chodit na nic ptát a nic chtít. Prostě budu mít hodinu pro sebe na odpočinek. Jasné?“

Dva páry vykulených očí na mě nevěřícně zírají. Ale já už fakt nemůžu… Bolí mě hlava, tělo je vyčerpané a mysl, ta chudinka vysosaná, ta už jen živoří na okraji zájmu.

A tak jsem to řekla. Poprvé v životě svých dětí jsem nahlas vyřkla myšlenku, že chci být hodinu sama. Ještě jsem ji neměla - nepočítám-li spánek... Ale i ten většinou s někým sdílím. Když je to jen manžel, je to ještě pohoda. Většinou se nám tihle dva naši ďáblíci nasáčkují do postele. Vždycky si jeden z nich najde nějakou výmluvu a ten druhý ho následuje. Přece nebude v pokojíčku sám.

Ale dost už úvah. Můj čas běží. Kouknu se na hodiny, kde nemilosrdná ručička krouží kolem středu. Míjí číslice a nikde se nezdrží ani o vteřinku déle.

„Až bude ta malá ručička na pětce, tak přijdu. Rozumíte?“

Kluci kývnou. „A mamííí…“

„Ne!“ utnu otázku ještě před jejím vznikem, ale oni se nedají.

„Můžeme tablet?“

„Ano! Tablet, televizi, mobil… cokoliv. Jen chci hodinu klidu.“ Vážně jsem to řekla? Ano, a přebírám za to veškerou zodpovědnost. Právě jsem děti odevzdala do náruče pasivní zábavy, abych si zcela sobecky někam zalezla a užila si…

Co vlastně? Co budu tu volnou hodinu dělat? Dám si vanu! Ne, meditaci. Budu si číst… Pustím si film, teda spíš jeden díl seriálu. Už chápu, proč jsou ty epizody tak krátké. Ale stejně se téměř nic z toho za hodinu nedá stihnout… Proč jsem neřekla rovnou dvě? Možná příště…

„Mamííí,“ Petřík bouchá na zamčené dveře ložnice.

„Ať je to cokoliv, říkám NE.“

„Ale Pavlík mi to nechce půjčit…“

„Nezajímá. Mám hodinu pro sebe, domluvte se.“

„Mamííí!!!“

Mlčím. Jinak nikdy nepřestanou. Ale opravdu jsem schopná nechat dvojčata hodinu o samotě? Nemůže se jim něco stát? Co když se poperou? Opaří? Zraní? Zapálí nebo vytopí dům?

Rámus utichl. Petřík nesouhlasně odešel ode dveří. Čekám, že se ozve rána a řev, ale je ticho. Ticho? Každý zkušený rodič vám řekne, že ticho je špatně. Vaše děti pravděpodobně našly sirky a učí se podpalovat záclony.

Musím to zkontrolovat. Tiše otevírám dveře. Jen na skulinku. Nikdo za nimi není. Otevírám víc a jen v ponožkách našlapuju, aby mě žádný zvuk neprozradil. Plížím se kolem koupelny až k obýváku. Kluci sedí na gauči, společně drží tablet a konsternovaně koukají na display. Uff! Žádné sirky. Nejspíš nějaká hra… Nebo film? Možná zcela nevhodný pro děti! Co když je to porno? Nejistota mi sžírá útroby. Neměla bych se podívat?

Pak se kouknu na hodinky, patnáct minut z mého přídělu je nemilosrdně pryč. Celá čtvrtina! Okamžitě se otočím a tiše se vracím do ložnice. Rychle přemýšlím, co se dá za ten minimální čas stihnout a nejvíc si to užiju? První mě napadá sex, ale na ten fakt nemám náladu. Jsem děsně unavená, myšlenky mi létají hlavou jako jepice kolem lampy.

Nakonec se rozhodnu pro meditaci na zklidnění. Chvíli hledám na internetu. Pohodlně se uvelebím na posteli a zaposlouchám se do medového hlasu podkresleného tichými tóny hudby. Přesně tohle jsem potřeboval. Nechávám se kolébat a je mi moc hezky...

Probudí mě smrad. Jako kdyby něco hořelo… Ale kde? Kde to vůbec jsem? Venku už je tma... Kluci! Kluci jsou sami a já si tu ležím v posteli. Jak dlouho? Že by přece jen našli sirky? A máme vůbec doma něco takového?

Rychle se zvednu a běžím ke dveřím, chci otevřít, ale nejde to. V panice lomcuju klikou, a pak mi konečně dojde, že jsem se sama zamkla. Klíč je naštěstí na svém místě.

V chodbě je to cílit spáleným ještě víc než v ložnici. Naplněná děsem, co se stalo, obavou o syny a výčitkami, že jsem je nechala o samotě, vrazím do kuchyně. Očekávám plameny a zoufale hasící děti se šmouhami sazí v obličejích, jak to znám z televize, ale dívají se na mě dva udivené obličejíky.

„Mami?“

„Co se stalo? Jste v pořádku?“ dobíhám k nim, kontroluju, jestli mají nohy, ruce, hlavy… Zdá se, že jsou komplet.

„Vaříme večeři!“ zazní unisono.

„Večeři? No, jo, vy musíte mít hlad. Já jsem usnula…“

„To nevadí, mami, my máme i pro tebe,“ Petřík hrdě zdvihne pokličku na hrnci, jehož povrch je plný skvrn od přetékající vody. Varná deska vypadá podobně. Na dříve lesklém povrchu jsou tmavé koláče připálenin. Tak odtud šel ten zápach…

„Vy jste vařili?“ vydechnu s úlevou, že nikdo nezemřel a máme i nadále kde bydlet.

„Máme špagety!“ hlásí Pavlík.

„Se sýrem!“ přidá se Petřík.

Dívám se na rozvařenou hmotu v hrnci a hladím kluky po roztřepaných hlavičkách. „Vy jste mí dva kuchaříci.“ Oba je obejmu a hrozně moc si chci tuhle chvíli zapamatovat. Budu z ní dlouho čerpat. Začnu hned při drhnutí kuchyně a při jedení té připálené matlanice.

*****






Připomínám, že soutěž FB skupiny Odstartujte svoji knihu s názvem OSKar 2020, se blíží do finále. Už jen týden máte možnost hlasovat až pro deset povídek z celkových 94 příspěvků na téma Poslední uzel. Před odesláním svých preferencí, si prosím pečlivě nastudujte pravidla hlasování. Ale číst můžete i bez hodnocení – tak si to užijte, dokud je čas. 1. května povídky ze stránky pravděpodobně zmizí. A jen ty nejlepší se před vánocemi dostanou do tištěného sborníku.




Kam dál?

Bonton pro milenku
Plním ti tvé přání...
Vzácný dar pro rodinu
Telefonát za dob korony
Dárek pro milence
Máš salám?
Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá
Kdo je tady zajíček?
Zachráním tě!
Chce to něco akčnějšího!
Povídky o svatbách
Žena v mé skříni





Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

Nová knížka Olívie Úžasné

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ