čtvrtek 6. června 2019

Krásky se maj… - povídka

Krásný ženský – nesnáším je! Každý den je potkávám a každý den mi zkazí náladu. Jak to sakra dělaj? Jak to, že je nebolí nohy ze šteklí? Jak to, že mají čas každý den si foukat vlasy a dělat dokonalej make-up? Proč jen já mám oteklý nohy i ze zdravotní obuvi, zpocenej obličej a každej večer domu vleču dvě tašky s nákupem? Já chci bejt taky krásná, sobecká a bezstarostná! Jen se usmát a střevíčkem rozšlápnout to, co mi přistane u nohou…

Ale dneska to bude jinak. Dneska si to užiju. Ano, ano. Je to škodolibý, je to hnusný, ale já si to zasloužím. Taková malá radost do života, než nastoupím na další směnu v obchoďáku a budu se do zblbnutí usmívat na lidi, co mají víc peněz i času než já.

Každej blbej den jezdím do Prahy busem. Každej den, v jakýmkoliv počasí, čekám ve frontě na vůz s trojkou na začátku, abych chlápkovi za volantem ukázala průkazku. Každej den poslouchám jeho nerudný kecy a to, jak nějakýho chudáka vyhodí z autobusu, protože nezná systém a nemá drobný. Normálně je mi jich docela líto. Dokonce jsem už jednou platila za takovýho malýho špunta s velkou aktovkou, co jel na návštěvu k babičce a mamka ho, těžko říct proč, vybavila pětistovkou.

Ale tuhletu, tu si užiju. Princezna jak ze seroše. Přihopkala sem v kramflecích, sukýnku sotva pod zadek a sluneční brýle přes celý obličej, přestože je teprve sedm ráno. Viděla jsem ji, jak si vybírá z bankomatu a teď tu cvrliká kámošce do telefonu, že nemá kováky.

„Taky si mi to mohla říct dřív. Vždyť víš, že tady jedu poprvý. Ale co, já si s panem řidičem nějak poradím – vždyť mě znáš. Na mě nikdo nekřičí. Anebo bude třeba někdo tak hodný a pomůže mi...“

Blondýnka pohodí hřívou a starý pán za ní se rozkašle. Ona si uhladí neexistující silonky a ostatní ve frontě začnou důchodce křísit. Dívka se otočí, zamrká umělými řasami a poskytne starouškovi i zachráncům výhled na svůj dekolt.

„Je vám něco?“ zeptá se dědouška sladce.

Ten zalapá po dechu, nechá si pomoct na nohy a hrdě prohlásí: „Ne, proč? Jako Jura, slečinko, jako Jura…“

Dívka se vševědoucně usměje a olízne si rty.

To se budeš teda divit, kočičko, pomyslím si. Tenhle řidič je fakt metr. Toho neoblouzníš. Poběžíš v těch svejch střevíčkách za autobusem a jeho sprosté nadávky ti budou v uších rezonovat ještě týden.

Cítím převahu – mám zkušenosti a taky svoji lítačku. Žádný drobáky nepotřebuju. Jsem zkušená matka a umím v tom chodit – teda vlastně jezdit v příměstském autobuse.

Frontou to zašumí. Autobus přijíždí k zastávce. Slečna přede mnou se narovná, uhladí si halenku a uklidí mobil. Přední dveře se otevřou a had lidí začne nastupovat jeden po druhém. Pípnout průkazku nebo odevzdat drobné a vzít si jízdenku. Nikdo nesmí proklouznout.

Přiblížíme se ke dveřím, slečna je zrovna u okýnka.

„Ale to mi nemůžete dávat takhle velkou částku, nemáme pak drobný…“ zasní přísně ženský hlas.

Řidička? To jsou novinky! Ta tu ještě nikdy nejela!

„Nezlobte se, já tu dneska jedu poprvé, a prostě jsem to nevěděla. Příště se polepším… Slibuji!“ štěbetá Barbína jako ptáček.

Kupodivu to funguje. Řidička pokývá hlavou, vyjede lístek a vrátí slečně peníze.

„Tak příště drobné, prosím…“

„Ano, ano, určitě. Teď už to budu vědět…“

Tak to je teda zklamání. Čekala jsem, jak ji řidič-prudič zpéruje a ono nic.

„Jak to, že dnes nejede váš kolega?“ zeptá se další v řadě.

„Lidi si na něj stěžovali, dostal pokutu a tak s tím praštil. Nevydržel to s nervama. Chudák…“

„Jo, jo, nemáte to lehký, viďte. Ty lidi vůbec nechápou, že musí mít drobný,“ přisadím si.

Řidička jen přikývne. Přiblížím svůj průkaz ke čtečce a ozve se zrádné PÍP.

„Skončil vám kupon, budete muset zaplatit,“ oznámí vůdkyně autobusu.

„Jé, no vidíte, já úplně zapomněla…“ blekotám a hledám peněženku.

„To to nemůžete mít připravený?“ ozve se za mnou.

Otáčím se, „Promiňte, nevěděla jsem, že mi končí kupon.“

„Si to příště napište! Zdržujete!“

Konečně najdu peněženku. Nejsou v ní žádné drobné. Jen tisícovka, co jsem vybrala včera z bankomatu. Podávám ji řidičce.

„Tak to si snad děláte legraci ne? Jednou jsem to ještě jakžtakž dala dohromady, ale dvakrát?“

„A nemohla bych vám to dát zítra?“ zeptám se kajícně a usmívám se jak mílius.

„Pani, kam bych takhle přišla, kdybych každýmu půjčovala?“ durdí se řidička, „Vidím vás dneska poprvý a dost možná taky naposledy.“

Přikývnu, „Ale co mám teď dělat? Spěchám do práce.“

„To my taky a vy zdržujete!“ ozývá se z fronty za mnou.

„Hezky si vystupte, jděte si rozměnit a pak jeďte dalším autobusem,“ radí mi obvyklý postup řidička.

„Ale to přijdu pozdě. Další jede za dvacet minut…“

„No, jo. Takovej je život. Ale teď pusťte další,“ zakončí náš rozhovor nekompromisně.

„Počkejte, počkejte,“ volá z autobusu dívčí hlas, „Já to za tu paní zaplatím!“ přižene se Barbína a podává řidičce čtyřicet korun v drobných, které od ní dostala před chvílí nazpátky.

Nevěřícně na ni zírám, „Ale vy sem moc nejezdíte. Jak vám to vrátím?“

„To nic,“ mávne dívka rozšavně rukou, „To se může stát každému. Musíme si přece pomáhat. Tak příště zaplatíte zase za někoho jiného, když bude v nouzi,“ dodá a jde si zpátky sednout. Stydím se. Za trest budu dneska celou cestu stát a v práci se usmívat víc než jindy – hlavně na blondýny. I když jsou tak nechutně krásný.





Kam dál?


Opravdový princ musí zabít draka
Princové existují?
Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?



2 komentáře :

  1. Děkuji za další povídky. Vidíte lidské vlastnosti, ze zajímavých úhlů. Moc si ty povídky užívám. Pobavím se i zamyslím.

    OdpovědětVymazat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ