čtvrtek 23. května 2019

Princové existují? - povídka

„Přišla ti zásilka,“ culí na Ladu v práci kolegyně a pokládá na psací stůl kytici, „Máte doma nějaký výročí?“

Lada zrudne. Tuší, od koho je, a manžel to rozhodně není.

„Jo, jo, výročí…“ zalže a jde do kuchyňky pro vázu. Když dává květiny do vody, všimne si malého balíčku zastrčeného hluboko mezi stonky.

Rozhlédne se kolem a rychle uklidí to malé tajemství do kapsy. Netuší, co v krabičce je, ale tady ji rozbalovat nemůže.

Včera zažila něco, co se vdaným ženám nestává. Nebo by alespoň nemělo. Spala v hotelu s mužem, kterého poznala jen pár hodin před tím. Když se s Jaroslavem představili, začal jí říkat princezno a ona jemu princi. Dnes ráno si přísahala, že už se to nikdy nestane… Nesmí zapomenout na zásady a zdravý rozum. Nesmí, i když Jaroslav tak fantasticky líbá...

Lada neodolá, dojde na záchod a zamkne se v kabince. Jen tady je kousek soukromí. Vyndá z kapsy balíček, stáhne z něj stuhu a rozbalí papír. V dlani má krabičku kondomů. Usměje se a zakroutí hlavou. Takový dárek ještě nikdy nedostala…

Povzdechne, ale musí si přiznat, že se sama dnes na práci nemůže vůbec soustředit a nepřemýšlí o ničem moc odlišném… Krabička v jejích prstech se zdá podivně lehká. Lada ji otevře – nic v ní není. On mi poslal prázdnou krabičku od kondomů? Má to být vzkaz? Sejdou se? Ale kdy a kde? Neřekli si telefonní čísla, i když toho jinak namluvili spoustu...

Poznali se teprve včera. Ano, včera. Dokonce to bylo až při večerní prohlídce knihovny místního kláštera. Mimochodem, byla nádherná. Ta knihovna. Jenže Lada se tak nechala unést výkladem průvodce – Jaroslava, že s ním začala diskutovat o tom, zda by taková místa neměla být otevřena veřejnosti častěji, a on ji pozval na čaj.

Ten večer pila poprvé ve vinárně čaj. Vlastně ani neví, proč si nedali víno. Asi jim bylo jedno, co pijí. Povídali si až do jedenácti, kdy majitel významně zacinkal klíči. Až v tu chvíli Ladě došlo, že už se nemá, jak dostat domů. Poslední spoje jí dávno ujely.

Jaroslav ji jako džentlmen dovedl na recepci hotelu a objednal pro ni pokoj.

„A kde budeš spát ty?“ zeptala se.

„Mám tady ve městě kámoše. Snad mě u sebe nechá,“ zasmál se trochu nejistě, „Byl to nádherný večer, Lado, děkuji ti za něj.“ Tehdy jí poprvé políbil ruku a Lada ucítila to zapomenuté šimrání kdesi v podbřišku, koutky rtů se samy zvedly a štěstí jí kolovalo tělem místo krve.

„Bude ten kamarád ještě vzhůru?“ zašeptala.

Pokrčil rameny, ale její ruku nepustil. Bylo to zvláštní, aby se jí takhle dotýkal cizí muž. Zvláštní a moc příjemné. Možná proto se uslyšela, jak mu nabízí, aby za kamarádem nechodil, že je pokoj stejně dvoulůžkový a že se vejdou.

„Vážně?“ podivil se a v očích se mu objevila radost.

„Vážně,“ kývla hlavou a vydala se ke schodům.

Když otevřela pokoj a šla rovnou do koupelny, už si tak jistá nebyla. Je přece vdaná a on je určitě o několik let mladší. Co to dělá?

„Žiješ!“ ozvalo se ze zasunutého místečka v hlavě. Lada si vůbec nebyla jistá, jestli si život představuje jako tajné dostaveníčko v hotelu s někým, kdo by skoro mohl být její syn.

Jen skoro, jejímu skutečnému synovi jsou teprve čtyři. Právě začal chodit do školky, díky čemuž se mohla vrátit do práce a konečně si s někým popovídat. Celodenní maraton s čiperným dítětem a večerní samota ji začaly ničit. Připadala si na světě marná a opuštěná.

Dnes by to bylo ještě horší, když jel Vašík na pár dní se školkou na výlet a manžel na služební cestu. I když u něj to nebyl takový rozdíl. Večery trávili každý zvlášť. „Někdo tady přece musí vydělávat…“ říkává jí muž, když se zavírá do soukromí pracovny v jejich velkém domě.

Nebývalo to tak vždycky, ale poslední roky ano. Nic nezmohly prosby ani organizování rodinných akcí, stahoval se čím dál víc. Přestali spolu spát. Ani se nepohádali, prostě jednoho dne řekl, že mu více vyhovuje pohovka v pracovně a už se do ložnice nevrátil… Brzy to bude rok.

Nejdřív plakala, pak si vyčítala, co všechno mohla udělat jinak, později přišla rezignace. Dnes poprvé ji napadlo, že by mohla odejít a začít někde jinde. Někde, kde o ni bude zase někdo stát. Usmála se při představě, že by to měl být Jaroslav. To ne! Ale povídá se s ním hezky…

Lada se na sebe podívala do zrcadla a otřela si rozmazanou řasenku v koutku oka. Dvacet už jí není, ale stará se taky ještě necítí. Zhluboka se nadechne, vyjde ven z koupelny a Jaroslav ji vystřídá.

Lada, s pohledem upřeným na dveře, přemýšlí, co tady blbne… Proč si hned představuje, že s ní bude ten kluk chtít spát? Prostě mu nabídla nocleh. Určitě je to pro něj lepší než někde budit kamaráda, se kterým to ani neměl domluvené. Lada se rozhlédne po pokoji. Na takhle malé město, je moc hezky zařízený, dokonce tu mají minibar. Otevře malou ledničku – jsou tam jen dvě limonády a voda.

Žádné opíjení před spaní nebude, pomyslí si hořce a vyndá lahev s neperlivou vodou, kterou ale vzápětí vyprskne na halenku. Ne, že by neuměla pít z lahve, jen se málem udusí, když Jaroslav vyjde z koupelny zcela nahý.

„Zapomněl jsem si tady vzít ručník…,“

„Mhmm…“

„Promiň, nevěděl jsem, že tě svým mužným zjevem vyděsím,“ odtuší naoko kajícně. Když dojde až k ní, vidí mu v očích dovádivé čertíky.

„Jasně, proto ses hned zakryl…“ dokončí Lada.

Stojí tam před ní mokrý ze sprchy, kapičky se třpytí na jeho ramenou a ona si moc přeje všechny slíbat – jednu po druhé.

Jaroslav se významně podívá na její mokrou halenku s prosvítající podprsenkou a zašeptá: „Mohla bys nastydnout…“ Přistoupí k ní a halenku začne rozepínat. Lada se nebrání. Slyší vlastní dech, jak se zrychluje, cítí bušení srdce a má pocit, jakoby jí hlavou jel rychlík plný myšlenek. Měla by ho zastavit, přestat s tím, ani si nedala sprchu jako on…

„Můžu ti dát pusu?“ zeptá se Jaroslav, když halenka skončí na křesle a přitáhne si Ladu k sobě tak blízko, že se jí rty téměř dotýká. Cítí teplo jeho dechu na své tváři. Neřekne nic, jen nepatrně kývne. Jak dlouho už se nelíbala? Jen na chvilku...

„Krásně voníš, princezno,“ zašeptal.

„Potřebuju sprchu, princi…“

„Vážně?“

„Jo,“ kývla.

„Tak to musíme splnit,“ zasmál se Jaroslav, vzal ji do náručí a nesl ke koupelně. Oba si zalezli do nadstandardně velkého sprchového koutu a vzájemně se mydlili, hladili a smáli.

Ještě teď se Lada červená, když si vzpomene, jak se jí Jaroslav v nejlepším zeptal, jestli bere antikoncepci a ona zavrtěla hlavou. Celý ztuhnul a svěsil ramena, „Já jsem s tím tak nějak nepočítal a nemám…“

Nenechá ho domluvit, „To nevadí…“

„Nejsem si jistý, že bych dokázal včas… Jsi krásná!“ Jaroslav si Ladu přitiskne tak blízko, že voda nemá kudy odtékat a začne jí mezi prsy vytvářet jezírko.

„Uděláme to jinak…“ znovu ho políbí a klekne si.

A tak tu noc spolu princ a princezna spali a nespali… Přesto na něj hned tak nezapomene, alespoň doufá. Nebo radši ne, když se jí podaří vymazat vzpomínky, nebude to bolet… Snad…

Ráno jí popřál, „Dobré ráno, princezno,“ dal jí pusu a přinesl z recepce pastu a dva zubní kartáčky.

Ona si zatím oblékala zmuchlanou halenku, zaháněla špatné svědomí a slibovala si, že už nikdy...

Teď tady v práci na záchodě kouká do krabičky od kondomů a rozčiluje se, že v ní není vzkaz, kdy a kde. Lada s krabičkou zatřese. Ještě naposledy, pak ji vyhodí, slibuje sama sobě. Z krabičky vypadne složený lístek. Když ho rozbalí, zjistí, že je to vstupenka do divadla. Včera Jaroslavovi vyprávěla, že má to představení ráda, ale už na něm léta nebyla. Nedokáže se na tuhle hru dívat sama, protože se u ní strašně bojí, i když ví, že to dobře dopadne…

Lístek je jen jeden, na dnes večer. Pod vytištěným textem je rukou dopsáno: Prosím, přijď, princezno, potřebuju tě držet za ruku 🎔 J.






Na vaše přání jsem 30. května 2019 publikovala volné pokračování této povídky s názvem Princ musí zabít draka.



Kam dál?


Do kuchyně nejdu!
Vážně jsem se chtěla jen dívat!
Zavoláme kámošce!
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
Pověsíš mi poličku?

Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ