„A proč bychom nemohli jít taky jednou někam jen spolu a sami?” Drahuše se snaží už asi po sté rozproudit debatu na tohle téma. „Jak to myslíš? Vždyť jsme spolu pořád…“ zabručí Slávek. Řídí právě auto a nemá se kam před otázkami své ženy schovat.
„Těžko, ty seš věčně v práci, já pendluju mezi dětma a knihovnou, když už máme chvilku volno, trávíme ji vždycky s někým nebo jedeme k rodičům. Jako třeba teď! Chtěla bych někdy jít jen s tebou. Hezky se obléct, neřešit, jestli se s námi děti náhodou zase nenudí, dát si víno, jídlo, které jsem nevařila, a domů jet třeba taxíkem. Prostě trochu romantiky…“
„Ale, prosím tě, tobě chybí romantika? Vždyť jsme nedávno slavili výročí…“ Slávek dál očima sleduje silnici před sebou a pravou rukou nepřítomně poplácá Drahuši po stehně.
„Aha… Takže jsme si otevřeli flašku u televize a dostala jsem kytku. Od benzinky. Suchou… Ta mi vydrží věčně! Super!“ Drahuše je jízlivá. Ví to, ale takhle to dál nechce.
Navíc, zase jedou navštívit Slávkovy rodiče, i když tenhle víkend měli jet k těm jejím… Slávkova babička slaví narozeniny. Nemohli by ty oslavy nějak víc sdružovat? Vždyť k nim teď jezdí skoro pořád! A o to víc pak musí i za druhou rodinou, protože si to mezi sebou řeknou a nikdo nesmí zůstat ošizen. Jinak následuje litanie o tom, kdo nemá koho rád a jak si ho neváží. Brrrr!
Tolik by si přála, aby mohli poslat k babičce (je jedno, ke které) jen své děti, a sami si udělat program pro dospělé – divadlo nebo aspoň kino, večeře, svíčky, vana, sex, snídaně v posteli, povídání, tulení u filmu s titulkama…
„Vzala jsi dárek pro babičku?“ ozve se Slávek.
„Jo, vzala, kytku, dort, náhradní oblečení, boty, tvoji kytaru…“ vyjmenovává Drahuše a dívá se na zadní sedačku, kde sedí děti. Výjimečně se nepošťuchují, nekřičí a neotravují, že mají hlad nebo se nudí. Oba se dívají do svých mobilů a nevnímají realitu. Za půl hodiny se budou divit, jak jim cesta rychle utekla. Možná by jim ty mobily mohla povolovat častěji, alespoň na chvíli si odpočine.
„Proč kytaru?“ podiví se Slávek.
„Tvoje babička přece miluje, když hraješ…“ připomene Drahuše.
„Já vím, ale na to nebude čas…“
„Jak nebude čas? Vždyť tam máme přespat. Tak to si snad najdeš chvilku, abys babičce zahrál,“ Drahuši je to vlastně jedno. U babičky Slávek stejně hraje samé lidovky, a ty ona moc nemusí. Jinak se jí jeho hraní líbí. Dá se říci, že ji na něj sbalil. Ano, byla jednou z těch, které u táboráku nábožně koukaly na kluka v kostkovaný košili, džínách a frajersky rozepnutých kanadách, jak mlátí do otřískaný kytary se samolepkou I New York a pokouší se zpívat anglicky, i když mu to moc nejde. Ale to je dávno. Dneska už Slávek anglicky umí a oblíbené písničky vybrnkává.
Drahuše pod sladkou tíhou vzpomínek pohladí Slávkovi nohu a nechá ruku ležet na jeho stehně. Nakonec to bude prima, víkend si užijí, s tchýní domluví nějaké to hlídání a v neděli, až půjdou děti spát, domluví si konečně i nějakou tu romantiku. Slávek má za pár dní narozeniny, možná by mohli i někam na víkend třeba do hotelu. Jako kdysi…
Přeruší ji Slávek: „Já u našich spát nemůžu. Máme tady ty Číňany. Myslel jsem, že jsem ti to říkal… Sorry. Hodím vás k našim, dám si s vámi oběd a musím se vrátit do práce. Zítra pro vás zase přijedu…“ drmolí Slávek a bojí se na Drahuši podívat. Tohle je špatně – měl ji na to připravit dřív.
Drahušina ruka se okamžitě odtáhne, „To nemyslíš vážně! Kdy jsi mi to jako chtěl říct? U oběda?! Ty moc dobře víš, jak nerada u vašich spím! A už vůbec tam nechci zůstávat sama. Minule nám tvoje matka místo tebe do pokoje přidala tetu Kláru. Příšerně chrápala. Nemohla jsem vůbec usnout!“
„Tak já jí řeknu, ať vám ji tam nedává. Ju? To bude dobrý,“ Slávek se snaží Drahuši ukonejšit.
„Nebude! Chci se vrátit domů. A hned!“
„Neblázni, všichni se na nás těší…“
„Tak jim zavolej, že nepřijedeme, protože musíš do práce. Já nebudu víkendy trávit s tvojí rodinou místo tebe. Jasný?!“
„Jasný! …A nešlo by to jen pro tentokrát, výjimečně… Když slíbím, že už to neudělám…“ Slávek se na Drahuši dívá jako smutný pes, když prosí o kost.
„Tak oběd. Ale po kafi nás vezmeš domů…“ ustupuje Drahuše.
„Ale to bych nestihnul… Na tu schůzku to mám od našich jen kousek, to bych si hrozně zajel a …“ Slávek marně hledá další argumenty.
„Zastav a otoč to! Hned!“ procedí Drahuše.
„Co blbneš?“
„Říkám ti zastav! Já chci domů.“
„Tady to nejde! Počkej! Neblázni… Vždycky jsi byla taková rozumná. Drahuš, co děti?“
„Dětem je to dost jedno, jak vidíš, jsou jaksi mimo náš časoprostor,“ Drahuše ukáže na zadní sedačky, kde sedí dva teenageři se sluchátky v uších, oči upřené na displeje telefonů.
Slávkovi dochází, že tuhle bitvu asi prohraje. Jestli chce mít doma klid, bude muset ustoupit. Jenže on nechce. Nejde o to, že dostane pořádnou držkovou od mámy, nebo že zklame šéfa (protože dneska má, jako skoro každý zaměstnanec, volno), zařídil si vlastní program. Což nepůjde, pokud bude Drahuše s dětma doma. Zkouší tedy vymyslet nějakou novou variantu, aby se vlk (Drahuše) nažral, ale koza (jeho volno) zůstala celá. Jak jen to udělat?
Z přemýšlení jej vyruší handsfree v autě. Z reproduktorů se ozývá vyzváněcí tón. Drahuše vytočila telefonní číslo jeho matky.
„Řekneš jí, že nepřijedeme, nebo že odjedeme po obědě. VŠICHNI!“ Drahuše překříží ruce na hrudníku.
„Ahoj, Slávečku, už jedete?“ ozve se příjemný ženský hlas.
„Ahoj, vnoučátka, mám tu pro vás vaši oblíbenou buchtu a moc se tu na vás těšíme!“ téměř zpívá do telefonu Slávkova mamka.
„Maminko, Slávek by vám chtěl něco říct,“ Drahuše se významně podívá na svého manžela.
„Že už se taky moc těšíme a za okamžik budeme tam! Máme jen malinké zpoždění, ale to nám určitě odpustíte, viď mami,“ Slávek se snaží znít vesele. Jen Drahuše vidí, jak u toho nervózně přejíždí rukama po volantu.
„Tak hlavně jeďte opatrně. Za chvilku se uvidíme. Pa, pa,“ ozve se z druhé strany a Drahušina tchýně hovor ukončí. V reproduktorech už se ozývá jen tůtání.
„Takže tam s námi zůstaneš?“ zeptá se Drahuše.
„Asi budu muset, jen nevím, jak to vysvětlím šéfovi,“ krčí Slávek rameny.
Drahuše na handsfree vybere další telefonní číslo. Telefon už vyzvání. Slávek se lekne, že zavolala jeho šéfovi a málem vjede do protisměru.
„Okamžitě to vypni. Nejsem malej, se šéfem si to vyřeším sám!“
„Ale já nevolám tvýho šéfa, ale Helenku... Jen pro jistotu,“ usměje se Drahuše. Chce svoji nejlepší kamarádku z vedlejšího vchodu jejich zeleného paneláku požádat, jestli by pro ně případně mohla přijet, kdyby se Slávek přece jen rozhodl odjet z oslavy bez nich…
Slávek si oddechne, že se jeho žena nezbláznila úplně a nebude za něj jednat přímo s ředitelem, a tak mu, že volají Helence z jeho telefonu, dojde, až když se z reproduktorů v autě ozve její veselý hlas:
„Ahoj lásko, nemáš být náhodou na oslavě? Taky už se mi po tobě stýská! Připravila jsem nám sushi, kdybysme pak měli v postýlce hlad…“
Víc už Drahuše neslyší. Slávek ukončí hovor stisknutím tlačítka na volantu a konečně zastaví. Měli by se domluvit, co bude dál, a oslava to asi nebude…
Kam dál?
Zámecké tajemství
Mužům vstup zakázán!
Budeme si tykat?
Smím prosit, má vnitřní ženo?
Cizí náušnice
My se doma nehádáme
Pověsíš mi poličku?
Lečo pro ducha
Nikdy nejez cizí piknik!
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)