„Odejít od něj a rozvést se!“ utne už asi stou diskusi na stejné téma rázně Kristýna. Má toho dost. Kdykoliv se spolu posledního půlroku vidí, nemluví Lenka o ničem jiném.
„Neblázni! A co děti?“ oponuje stále stejně Lenka.
„Proč se o tom pořád bavíme? Co ode mě chceš slyšet? Že ty děcka slyší, že se hádáte? Že nikomu a ničemu nepomůžeš, když zatneš zuby a zůstaneš s chlapem, kterej umí akorát kafrat a čumět na fotbal? Já už opravdu nevím. Probraly jsme to stokrát, a ty od něj stejně neodejdeš…“
„A vy se doma nehádáte?“ zeptá se Lenka, která toho hned vzápětí lituje, protože odpověď zná. Kristýna nemá problémy. Žádné. Lépe řečeno, ony by tam i byly, ale Kristýna je přehlíží s nadhledem žirafy dívající se shora do mraveniště.
„Ne, nikdy! My máme s Jindřichem naprosto pohodové manželství…“ zazní očekávaná odpověď.
„No jo, vždyť já vím. Naprostá idyla. Promiň. Já bych od něj i odešla…“ vrací se Lenka ke svému tématu.
„Já vím, je toho moc,“ Kristýna začne na prstech levé ruky vyjmenovávat ohraný seznam, „Děti – střídavka, bydlení – drahej nájem, barák je psanej na něj, co tomu řeknou rodiče a příbuzný, přijdeš o kamarády, jak budeš zvládat děti a zároveň práci, když na to budeš sama…? Jenže ty už na to seš sama. Tak se probuď a vem si právníka!“
„Nech toho! Jsi hnusná! Co se ti dneska stalo? Já se ti tady svěřuju a ty?“
„Lenko, podívej, já tě mám ráda. A chtěla bych ti pomoct, ale opravdu už nevím jak. Nemám nic proti tomu si o tom všem jednou za čas, a to zdůrazňuju – jednou za čas, pokecat. Jenže ty to omíláš pořád dokola a už se mnou o ničem jiném nemluvíš. Tak si najdi nějakýho novýho chlapa a odejdi k němu…“
Kristýna nečeká na odpověď. Teď přijde ta část „Se dvěma dětma? Kdo by mě chtěl?“ a také o zkaženém životě, promarněných šancích a nakonec dojdou k Lenčině práci, která stojí taky za prd. To už neunese! Dneska ne… Dneska by si ona sama potřebovala vylít srdce plné obav z budoucnosti.
Šéf reklamky jim na poradě řekl, že musí snižovat stavy. Dá se očekávat, že kvůli ztrátě zahraničních zakázek propustí každého třetího. Jakou šanci má Kristýna, když bere jeden z nejvyšších platů? Ano, možná je čas udělat se pro sebe. Manžel ji nějaký ten čas určitě podrží. Splní si sen a založí agenturu. Zkušenosti na to má. Nějaké zákazníky si přetáhne z firmy, stejně tam mnozí zůstávají jen kvůli ní… Do roka je v zisku, a když to tempo vydrží, za pár let si můžou začít vyskakovat.
Konečně si zaletí na měsíc do Thajska nebo na Bali. Je toho plný Facebook, a oni ještě nikde nebyli. Bulharsko a Chorvatsko se nepočítají…
„Já už někoho mám!“ dolehne ke Kristýně skrz její zamyšlení.
„Nekecej!“ vylítne jí z úst dříve, než to zvládne zadržet. Tak tohle od Lenky nečekala, „Znám ho?“
Lenka kývne a uhne očima k prázdné sklence s vínem.
Kristýna pochopí, že by se měla zvednout a dojít do kuchyně pro novou láhev, ale tohle si nemůže nechat ujít. „No tak povídej, přeháněj! Konečně něco novýho! Vypadá rodinně, nebo je to koloušek na sex?“
Lenka pokrčí rameny, „To ještě nevím, je to to čerstvý...“
„Ale jestli je to perspektivní, to snad víš…“ povzbuzuje ji Kristýna.
„Ono to nezáleží na mně.“
„Tak vždycky je to o obou…“ zafilozofuje Kristýna, „Je ženatej? Nechce se vázat?“
„On by asi i chtěl, ale je to složitý… pořád mám pocit, že když se mi to splní, bude mě nenávidět celej svět – nejen manžel a děti…“
„Opakuju – děti ti budou vděčné, že je to za nima. Že mají konečně klid… To chce další víno! Dojdu ještě do lednice, máme co slavit!“ Kristýna se zvedne od stolu.
„To teda nevím…“ zašeptá Lenka směrem k desce stolu.
V předsíni bouchnou dveře. Do obýváku vejde Kristinin manžel Jindřich. Tupě kouká na Lenku. Kristýna mu vlepí pusu na tvář, „Dáš si s náma skleničku?“ zašveholí a jde do kuchyně, „Mám tady pro tebe houbový rizoto, co máš rád. Chceš ho ohřát?“
„Jo!“ houkne Jindřich a dívá se přitom na Lenku. Ta celá zrudne. Vrtí hlavou a zvedá se od stolu, „Kristi, mně nic nenos, už půjdu domů. Ať se v klidu najíte.“
Kristýna nakoukne do obýváku „To je v pohodě. Já to jen ohřeju. A vínko si dáme společně. Nechceš taky rizoto?“
Kdyby Kristýna nehledala v ledničce, nenandávala jídlo a nepřipravovala třetí skleničku, všimla by si boje mezi těma dvěma v obýváku.
„Co tady zase děláš?“ zasyčí Jindřich.
„Nic, můžu snad přijít za kámoškou!“
„Nezdá se ti, že sem chodíš nějak často?“
„Tak já nebudu. Kristýna mi dneska stejně říkala, že furt vyprávím to samé. A že bych měla přijít s nějakou novinkou. Tak bych jí to mohla splnit… Pak mě budeš mít z krku.“
„Opovaž se!“
„A co s tím chceš udělat?“ Lenka se mu směje do očí.
Jindřich se odmlčí. Nejraději by Lence zakroutil krkem. Proč jen jsou tresty za vraždu tak vysoké? Nedalo by se to v jeho případě považovat za sebeobranu? Za naprosto adekvátní obranu rodinného krbu?
Přeruší je Kristýna. „Otevřeš to?“ podá Jindřichovi láhev a vývrtku, postaví na stůl třetí sklenku a vrátí se do kuchyně pro rizoto.
Než se vrátí, stihne si Jindřich přiložit prst na nos, „Psss!“ Ještě si přejede palcem po krku v náznaku výhrůžky podříznutím.
Lenka se jen ušklíbne. Kdyby neměl v ruce její oblíbený sauvignon, odešla by rovnou. Co si o sobě ten frajírek vůbec myslí? Jak je možné, že to Kristýna neřeší? Pořád o něm mluví tak hezky. A on? Doma nehne prstem, věčně je někde pryč… Opravdu Kristýna o ničem neví? Nebo to jen hraje?
„Dobrou chuť,“ položí Kristýna na stůl rizoto, slánku, ubrousek a naleštěné příbory.
„Díky,“ zamumlá Jindřich a nalije si víno. Zbylé sklenice ignoruje. Kristýna nehne ani brvou, a naplní sklenku sobě i Lence.
„Na co si připijeme?“ zeptá se Lenka významně.
„No, na ten tvůj nový objev!“ zvolá rozjařeně Kristýna a hned si zahanbeně přikryje ústa.
Lenka ztuhne. Jindřichovi vyletí obočí k ofině, „Ale, ale, něco nového?“
„Nic zajímavýho,“ utne diskusi Lenka, „připijeme si na zdraví hostitelky,“ zvedne skleničku. „Navíc, Kristýna dneska ještě nemluvila. Co je u tebe novýho?“
„No, když už jsi to načala…,“ Kristýna se dívá do skleničky, krouží s nazlátlou tekutinou a sleduje, jak stéká po stěnách, pak zvedne oči k Jindřichovi, „…Dneska nám v práci oznámili, že budou propouštět...“
„Ale tebe se to netýká, ne?“ vyhrkne Jindřich, „Jsi tam dlouho, dotáhla jsi to na seniora, řídíš lidi… Takový si nechávaj. Nejsou blbý…“
„No právě – jsem drahá a hlavní je snižování nákladů. Říkala jsem si, že bych využila odstupné a založila vlastní agenturu. Pokud bys mě teda podržel, pomohl s dětma, hypotékou a tak... Může se stát, že několik měsíců, nebo třeba i rok, nebudu vydělávat. Reklama, nájem, lidi… Bude to náročný.
„Téda! Tak to je super! Kristýno, já mám takovou radost, že ses k tomu konečně odhodlala!“ vyletí Lenka, obejme kamarádku, dá jí pusu a přiťukne si s ní. „Tak to si připijeme na tu tvou agenturu!“
Jindřich sedí na sedačce, obě pozoruje a mlčí. Neví, proč by měl předstírat nadšení z toho, že končí jistota Kristina příjmu a přichází období, kdy se po něm bude chtít, aby se zapojil do rodinných povinností a ještě táhnul rozpočet. Jakoby měl zamávat všemu, co má rád - sbohem rybám, sbohem trampingu s kámošema, sbohem cestám na fotbalové zápasy, sbohem hospodě, sbohem milenkám….
Když teď bude něco namítat, akorát se pohádají. Naprosto zbytečně. Do teď to Kristýna všechno zvládla, ani necekla. Chodila do práce, starala se o děti, o víkendech gruntovala, nebo organizovala rodinné výlety. Ono se to nějak spraví. Jen vydržet a nedráždit. Navíc je jasné, že kdyby protestoval, může ten parazit Lenka přestat mlčet...
Od minulého týdne ví víc, než je zdrávo... Viděla ho se sekretářkou ředitele. Přitom byl tak opatrný! Skutečně nečekal, že je možné, aby potkal nejlepší kámošku vlastní ženy uprostřed vinic, na prašné cestě do penzionu u Zlatého hroznu. A to po půlnoci, tři sta kiláků od domova.
Chvilka neopatrnosti a je z toho průšvih jako vrata. Sakra! I když, kdo byl ten chlápek, co šel tenkrát s Lenkou? Manžel určitě ne… Jestli bude prudit, tak to vybalí. Teď musí hlavně zařídit, aby mu zůstalo rodinné pohodlíčko… Bude to fuška, ale on to zvládne. Jako vždycky. Jen potřebuje čas, aby si to zase hezky sedlo.
Jindřich v klidu dojí, kopne do sebe zbytek vína a vstane z gauče: „Tak si to tady holky hezky proberte, já odcházím koukat na Spartu. Jo, a Kristýno, ty si to v práci nějak zařiď. Neumím si představit, že bych to sám, bez tebe, zvládal. Museli bychom sem nastěhovat moji mamku, aby nám pomohla. Já vím, že se zrovna moc nemusíte, tak mi přijde pro tebe lepší, když to nebude potřeba… Tak si to promysli...“
Jindřich zabouchne dveře a jde do hospody. Kvůli nějaké bláznivé agentuře zvyky měnit nehodlá. To po něm nikdo nemůže chtít! On se přece z práce vyhodit nenechal...
Chcete se seznámit? Olívie Úžasná bude 16. března 2019 hostem spisovatelky a novinářky Dany Emingerové. Pokřtíme společně naše knížky a budeme z nich i číst. Užijeme si krásný večer plný autorského čtení a jazzové hudby! V sobotu jste srdečně zváni v 19 hodin do pražského divadla Dobeška.♥
Kam dál?
Tak s touhle nikam nejdu!
Nikdy nejez cizí piknik!
Tři srdce pro Milušku
Zlatá pomsta
Zapomenout na včerejšek (15+)
(Ne)odhalené tajemství
Nevinná dětská hra (18+)