čtvrtek 24. ledna 2019

Zlatá pomsta - povídka

„Nesnáším to tady! Nenávidím každý kout tohohle paláce. Všechny chodby, obrazy, nábytek… ale nejvíc, nejvíc ze všeho nesnáším JEHO!“

Bezmocně tluču do polštářů plněných prachovým peřím a cítím, jak mi hořké slzy bezmoci tečou po tvářích. Z téhle pasti zvané „domluvený sňatek“ není úniku.

Za chvíli přijdou služebné, stáhnou mě do korzetu, oblečou spoustu suknic a navrch přidají těžké, zlatem a drahokamy zdobené šaty. Napudrují a upraví mi vlasy. Jsem v tom všem přišpendlená k zemi, celý den vláčím tu nádheru jako špatné svědomí.
„Co bych já za to dala!“ čtu v očích panen kolem. Chtěly stát jeho ženou. Ale politici rozhodli jinak. Připojili jsme další území, spojili národy… Mé slzy nikoho nezajímají.

„Musíš být silná! Každá si zvykne! To je jen na začátku… Pak už ti to ani nepřijde…“ Jak to mohou vědět? Copak je vyměnili za flek na mapě?

„Dobré ráno, madam,“ služebné vejdou do dveří a udělají pukrle.

„Budete si přát ty modré nebo zelené šaty, milostivá?“

Mám takovou chuť říci, že je mi to jedno, protože bych nejraději neoblékla spodničky a korzet. Jenže to bych se do žádných šatů nevešla. Musela bych jít do sálu ke snídani v noční košili. A obojí je zcela nepřípustné.

Podívám se z okna, sluníčko se klube z mráčků a obloha je celá oranžovo-růžová, „Modré, ať ladím se sluncem…“

„Výborná volba, madam,“ konstatuje komorná a ukáže na správné šaty. Totéž by řekla, kdybych si vybrala ty druhé.

„Vtáhněte, vydržte, znovu vtáhnout, ještě, ještě…“

Nechci! Každé utažení šňůr mi sebere kus dechu. Mám pocit, že se mi zmenšily plíce. Silný svěrák z kostic mi drží pas, tlačí na hrudník a dovoluje dýchat už jen do ramen. Když skloním hlavu, vidím hluboký dekolt a dál nic. Až mi obléknou spodničky, budu doufat, že jsou pod nimi nohy. Boty mi musí obouvat, protože se neohnu, o soukromí při toaletě si mohu nechat jen zdát. V tomhle vězení jsem spoutaná každý den od rána do večera, kdy mě z něj armáda služek na pár hodin vysvobodí…

Ale pak přijde věznitel… Domáhat se svých práv na dědice. Studené ruce zašátrají po mém těle bez zájmu, bez energie. Upocené spojení, pár vzdechů a je konec. Spát odchází k jiné…

„Které šperky si budete přát, madam?“

„Co máme dnes na programu?“ zeptám se své komorné, i když to vlastně vím.

„Slavnostní snídani – dnes máte narozeniny a večer je ples.“

Ale ne! Budu se muset přetvařovat o několik hodin déle…

„Něco střídmého. Manžel mi jistě daruje k narozeninám nějaký šperk… Co jiného?“

„Jistě madam.“

Za sebou slyším šum. Služky si něco zaujatě šeptají.

„Co se děje?“

„Nic, madam.“

„Povídej! Ať se také něco dozvím.“

„Jsou to jen drby, madam.“

„To nevadí. Chci je slyšet,“ přistihnu se, že jsem opravdu zvědavá a chci vědět, co je nového.

„Kolují zvěsti, že hrabě z Bohunic, daroval své ženě k výročí sňatku šperk vážící několik hřiven…“

„To je od něj hezké…“ naprosto netuším, co je na té zprávě tak zajímavé. Bohunicové jsou bohatý rod, tak proč by hraběnka nemohla dostat pořádný šperk? I když tedy nosit bych ho nechtěla…

„No víte, ona paní hraběnka už nežije…“

„Počkejte, jak nežije? Ještě před měsícem jsem ji viděla na zahradní slavnosti a kypěla zdravím. Otrava jídlem?“ narážím na oblíbenou „zábavu“ šlechty nosit jed v prstenu a použít jej, když se někdo znelíbí.

„Ne, ne, zlomila se.“

„Zlomila?“

„Hraběnku to schvátilo… Jak měla ten korzet a ten těžký šperk… Zlomila si vaz…“ komorná se ke mně nakloní a zašeptá mi do ucha: „Je to teď prý nový způsob, jak se zbavit manželky. Vypadá to, že ji milujete, a přitom…“

„To je ale hrůza!“ vykřiknu, „Určitě to tak není!“

Komorná jen pokrčí rameny. Do vlasů mi vetkne jehlici s perlou a do uší zavěsí perlové náušnice. Krk si nechám neozdobený. Alespoň nějaká úleva.

Když mi zaváží tkaničky u střevíců, vydám se do jídelny. Usednu k dlouhému stolu naproti manželovi. Dělí nás od sebe několik sáhů.

„Dobré ráno, drahá,“ ozve se z druhé strany mužský hlas s naučenou frází.

„Dobré ráno, pane,“ odpovím stejným tónem.

„Jak jste se vyspala v tento slavnostní den?“

„Dobře, děkuji za optání. A vy?“ Jakoby mě to zajímalo, jak se mu dařilo s tou jeho kurvičkou. Stejně se najde nějaký dobrák, který mi to donese…

Jakoby to tušil, na mou otázku neodpověděl, „Na stole máte dárek k narozeninám. Chtěl bych, abyste si jej vzala dnes večer na ples.“
Lžíce mi ztuhla nad talířem kaše. Nevím, proč mi dávají tak velkou porci, v korzetu se nedá pořádně najíst. Stačí pár soust. Za dvě hodiny mám hlad až do večeře. Kdyby mi v noci služky nenosily tajně jídlo do postele, tak se vůbec nenajím… A to všechno kvůli módě…

„Vy to neotevřete?“ ozve se podivně blízko. Zvednu hlavu. Můj manžel stojí kousek ode mě. Vstanu a chci otevřít truhličku na stole, ale on je rychlejší. Zvedne víko a odhalí mohutný řetěz s obrovským modrým kamenem, „Dokonce vám půjde k šatům,“ konstatuje a ztěžka vyndá skvost na světlo.

„Je to teď taková móda – dávat dámám nepřehlédnutelné šperky. Nesmíme zůstat pozadu,“ zasměje se a pokyne služebným, aby mi šperk zavěsily kolem krku. Významně se na sebe dívají a já vím, že ony vědí. Můj manžel se mě chce zbavit… Elegantně, moderně, po šlechticku…


--------------------------- Pokračování na žádost čtenářek ------------------------


„Děkuji vám. Takový skvost si ani nezasloužím...“ zašeptám trpce a pokynu pomocnicím, ať tu věc zase sundají.

„Jednou jste má první dáma, musíte mít to nejlepší,“ zazní strohá odpověď.

„A co druhá „dáma“? Také takový dostane?“ ušklíbnu se. Jestli mám umřít, tak s grácií.

„Madam! Ovládejte se přece!“ Josef vrčí jako pes.

„Pokud vím, dáváte jí vždycky to samé, a ještě něco navíc. Utěšuje mě, že jestli bude tenhle šperk byť o hřivnu těžší, padne vyčerpáním dříve, než dojde na ples,“ začnu se smát při představě, jak to půvabné poupě chodí nalomené v pase, ne nepodobné stařeně.

„Něco takového vás není hodno,“ zasyčí můj choť.

„A vás ano, pane? Usilovat o můj život a zároveň chtít dědice, není moc logické,“ pronesu uštěpačně.

Služky už to nevydrží a začnou se smát nahlas. Naznačím jim, ať zmizí. Stačí jedna rozepře, ještě abych musela vyměňovat služebné…

„Ten šperk si večer vezmete!“

„Nevezmu! Jedině, že ho ta vaše metresa bude mít také.“ Nejraději bych dupla nohou, ale ovládnu se.

Manžel procedí mezi stisknutými zuby: „Žádný druhý šperk neexistuje.“

„Na dva vám nezbylo? Budu velkorysá – věnuji jí ten svůj!“ nedám mu prostor pro odpověď a odcházím do svých komnat. Za tohle mě trest nemine, a mohl by být ještě horší než smrt ve zlatě…

Ale jaké mám možnosti?

Obrátit se na rodiče a odjet zpátky do Francie? Nemožné. Zostudila bych rodinu a nedodrželi by svoji část úmluvy ohledně svatby. Trestal by i je.

Otrávit manžela dříve, než mě stihne zavřít ve věži či hladomorně? Za to by mě tam pak strčil jeho bratr. A jak rád by se ujal rodového sídla a všeho k tomu - včetně metresy. Ne, tím si nepomohu.

Mohla bych Josefa odprosit a jít pokorně na ples… Nemohla! Žralo by mě to víc než korzet.

Kdybych čekala dítě, byla bych chráněná několik měsíců… Jak dlouho se dá předstírat, že jsem samodruhá? Možná by mi mohl to dítě obstarat někdo jiný, když to Josefovi nejde…

Mé úvahy přeruší služebná u dveří: „Madam, neseme vám ten šperk, co vám máme obléci na ples. Pán na tom trvá. A také na vás čeká návštěva v salónu...“

Podívám se na ženy, které společně nesou truhličku. Chci odseknout, že mi není dobře, ale pak mě napadne ten spásný nápad. To ohlášení hosté v salonu mě na něj přivedli…

Josef mě může zabít, zesměšnit, zavřít do hladomorny, ale jednu věc mi vzít nemůže – touhu sloužit Bohu! Nebudu muset nosit korzet, konečně se najím, přestane mě osahávat ten chudák se studenýma rukama a navíc budu mít k dispozici celou klášterní knihovnu… Zní to jako ráj. A ten obrovský šperk, co jsem dostala, bych mohla věnovat klášteru jako dar – postaví za něj minimálně jednu nemocnici…

„Charloto, připravte mi zavazadla. Odjedu s nimi…“

„Ale to přece nejde madam, máte ten ples…“ podiví se služebná.

„Ale ano, jde. Rozhodla jsem se, že požádám matku představenou, abych mohla vstoupit do jejich kláštera. A v téhle cestě mi nic a nikdo nezabrání…“

Služebná na mě vytřeští oči a jde balit. Šlechtičnám se přece neodmlouvá. Kéž by to tak bylo i u jejich manželů…








http://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka-2.html



Kam dál?


Zapomenout na včerejšek (15+)
(Ne)odhalené tajemství
Bacha na barevný signály!
Nahá zlodějka
Tohle jsem si neměl přát!
Kalhotky si nesundám!(18+)
Kdo se stěhuje?







Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ