čtvrtek 20. prosince 2018

Bacha na barevný signály! - povídka


„Co to máš na hlavě?“ zeptám se manželky a přemýšlím u toho, kde se vzala ta blbost, že krizi středního věku mají jen chlapi. Jestli tohle není jeden z projevů, tak už fakt nevím.

„Barevné proužky. Nelíbí?“ utrousí Kristýna a dál se pokouší zapnout si na krku něco, co vypadá jako cingrlátka z lustru.

„Víš, že ti do těhle věcí nekecám. Nebo se o to alespoň snažím. Ale dneska jdeme na můj podnikový večírek a ty vypadáš jako…“ dojdou mi slova.

Pohádat se před odchodem na mejdan, není úplně nejlepší scénář. Nasupená Kristýna může vyvolat dojem, že si to doma neumím pohlídat, a to fakt nechci. Výběrko na nového šéfa segmentu je v plném proudu a já ho mám v úmyslu vyhrát, „Vždyť víš, že potřebuju, abys byla reprezentativní,“ dodám smířlivě.

„A nejsem?“ Kristýna se ke mně vyzývavě otočí, vypne hruď s odvážným dekoltem, kde se blýskají ty strašný přívěsky na stříbrném řetízku.

„Ale proč máš ty barevný vlasy? To to nemohlo počkat až do zítřka?“

„Jestli se ti nelíbím, můžu zůstat doma,“ zasyčí Kristýna a otočí se zpátky k zrcadlu. Moc dobře ví, že to nepřipustím. Každoroční předvádění partnerek a spokojeného manželského života, patří k firemní vánoční tradici. Sami přijdou jen naprostí zoufalci. I ředitel chodí radši s milenkou, když manželka nechce, než by byl za kořena.

„Nedá se to umýt?“ zkusím poslední možnost.

„Umýt?!! Ty ses zbláznil? Já si přes hodinu češu vlasy a teď si to mám všechno rozpustit a umýt? Se na to fakt můžu vykašlat. Klidně si udělám vlastní program – otevřu si víno a dám nohy na stůl,“ rýpne ještě Kristýna.

„Ok, nechme toho. Je to krásný,“ pochopil jsem svoji prohru, dal manželce pusu na tvář a šel si nalít panáka. Kopnu to do sebe a říkám si, kolik jich budu ještě potřebovat, abych přestal řešit, že moje manželka má na hlavě krvavě rudé pruhy, když ona řekne: „Neboj, bude nás tam takových víc. Je to teď taková móda.“

„Ještě jsem to u nás ve firmě na nikom neviděl. Co je to za barvu?“

„To snad vidíš – červená. Uvažovala jsem i o modré, ale rozhodla jsem se, že budu hodná.“

Asi jsem neměl pít. Vůbec nerozumím, o čem to mluví. Pomáhám Kristýně do kabátu a otevírám dveře bytu. Snad tu barvu v tlumeném osvětlení vinárny nebude tolik vidět…

Nemohl jsem být víc překvapený než, když jsme vešli do vyzdobené místnosti, kde se konala vánoční oslava, a spatřil jsem hlavy drahých poloviček kolegů. Dobrá polovina z nich měla vlasy jako moje žena. Jen kombinace barev se lišily. Největší duhu měla na vlasech milenka ředitele. Ona je to fakt móda!

Už celkem klidný jsem odevzdal manželku do ženského spolčení u baru a šel za kolegy ke stolu plnému jídla. Když jsme si přiťukli na ty „Šťastný a veselý!“, otočil se ke mně Milan. „Co ta tvoje blbne? To si to neumíš doma vošéfovat?“

„A co? Myslíš ty vlasy? Vždyť to tady má každá druhá…“ krčím rameny a víc to neřeším.

„Právě, že každá druhá. A víš, kdo za to může?“ zasyčí kolega Mlejnský.

„Asi móda, ne? Ta moje má ještě na krku ty hrozný blejskavý věci. Jak vánoční stromeček. Tohle já nikdy nepochopím. A už se o to ani nesnažím,“ dodám trochu pateticky. Ale v koutku duše jsem na Kristýnu hrdý. Pořád má jiskru, se sexem nedělá okolky (jako některý), o děti se stará přímo vzorně a ještě vydělá nějakou tu korunu. Proti tomu nějaký blbý pruhy… Pff!

„Ty jsi to ani nečet!!!“ řve Mlejnský a ukazuje na mě prstem.

„Co jsem měl číst?“

„Ta tvoje krá.., teda manželka, píše blog. Ty to nevíš?!“

„Něco si na webu šmudlá, ale to jsou takový nevinný sluníčkový věci. Když jí to baví, tak…“

Nenechali mě domluvit: „Nevinný věci? Děláš si srandu? A proč teda má dneska půlka ženských obarvený vlasy?“

„Móda?“ opakuji svoji tezi.

„Hovno, žádná móda, to ta tvoje. Si to přečti!“ kolega mi strká před obličej svůj mobil.

Odmítnu ho, „Já tady teď na mejdanu nebudu číst nějakej blog. To mě neba. Pojďte si dát ještě panáka!“ Otočím se a odcházím k baru. Jde za mnou jen Milan. Pokynu barmanovi, že si dáme repete.

Milan se ke mně nakloní: „Ty můžeš bejt klidnej, máš to dobrý. Tvoje žena má jen červenou a zlatou. Ale Mlejnková má modrou, proto je Mlejnek tak naštvanej.“

„Jakou modrou? To není podle oblečení? Myslim, aby byly sladěný?“

„Jestli jo, tak si spíš vybraly oblečení k těm barvám ve vlasech…“ zašeptá Milan tajemně.

„Tak dost! To jsou nějaký blbý teorie tohleto. Že vás to baví!“ ohradím se, ale pak podlehnu zvědavosti:  „A co je podle tebe ta modrá?“

„Podle mě? Snad podle tvý ženy ne?“ Milan se nafoukne.

„Ok, co je modrá podle mý manželky?“

„V tý jejich řeči to znamená,“ Milan vyndá telefon a chvíli tam něco hledá a pak čte:, „že je její život neuspokojivý a je ve fázi hledání nových cílů… Si to přečti sám. Je to strašně dlouhý.“

Doslova mu vyškubnu telefon z ruky, „Ukaž!“ ale nepročítám si modrou. Přejedu na červenou. Bojím se citovat nahlas. Žena s červenými pruhy je plná odhodlání. Připravená na změnu a má velkou touhu bojovat se strachy a případnou nepřízní osudu… Ok, tak a ještě zlatá. Přejedu níž a najdu si, že zlatou se zdobí „královny života“. Protočím panenky. Že ji to baví. Je to spíš taková legrace. Jsem fakt rád, že nechtěla obarvit vlasy i mně.

Rozhlédnu se s novým zájmem kolem. Proč mají ty ženské takovou touhu tohle všechno o sobě vyžvanit? Znovu se začtu. Střídavě procházím jednotlivé barvy a hledám je na vlasech partnerek svých kolegů v místnosti. Musím říct, že je to docela sranda. Připadám si jak v té pohádce s kouzelnými brýlemi, které svému nositeli ukazovaly místo lidí zvířátka, a prozrazovaly tak jejich skutečnou povahu. Tadyty to na sebe vykecaly samy.

Jen milenku ředitele podezírám, že prostě jen chtěla mít na hlavě co nejvíc barev, protože si jejich významy navzájem odporují… A třeba ten článek ani nečetla.

Vrátím se ke kolegům, odevzdám Milanovi mobil a dál mluvíme už jen o práci, plánování dovolené a fotbale.

Tedy do chvíle, kdy na večírek dorazí manželka ředitele. Nemusí ani nic říkat. Stoupne si do dveří a ve vlasech má barvu odhodlání. Nejsou to žádné proužky. Nechala si obarvit celou hlavu. Tady není o čem diskutovat. Ředitel, když ji spatří, oněmí. Duchaplně šoupne tu svoji duhovku bokovku mezi ženské a jde v ústrety krvavé sani. Evidentně netuší, co znamená nový přeliv na hlavě jeho choti. Zvedám se, abych ho varoval, ale Milan mě zastaví.

„Počkeeeej, bude sranda,“ protáhne.

Milenka vykuleně stojí mezi ostatními a sleduje toho, co jí všechno slíbil, a zatím nic neudělal. Přišla její chvíle! Odhodlaně vystoupí z kruhu, dá si ruce v bok a upřeně sleduje pár před sebou.

Pořád mám pocit, že bych měl něco udělat, ale nemám šanci. Celé se to uděje v pár vteřinách. Rudá Soňa se postaví před našeho ředitele, namíří ukazováček na jeho milenku, dá mu pořádnou facku a pak stejnou rukou ukáže směrem k východu. Ředitel ani nehlesne. Svěsí hlavu a jde k šatně.

Milenka příšerně zaječí, párkrát dupne, strhne si z hlavy tu barevnou nádheru a hodí ji po něm. Říďa se ani neohlédne.

„Téééda!“ vydechnu.

„Vidíš, a za to všechno může tvoje žena…“ rejpne si Mlejnek.

„To je blbost!“ chci ji bránit, ale zároveň si uvědomuju, že jestli bude mít stejnej názor ředitel, tak to místo segmenťáka tutově nedostanu, a šéfovat bude právě Mlejnek, jehož žena žádnej blog nepíše… Zatracený barvy!





http://www.olivie-uzasna.cz/p/knizka-2.html



Kam dál?


Nahá zlodějka
Stála by za hřích (18+)
Kalhotky si nesundám!(18+)
Perfektní vánoční dárek
Kdo se stěhuje?
Můj manžel prasák
Radši ho tam necháme




Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ