„Ženský jedny zatracený! Jsou to mrchy!“ vyplivne Pavel a kopne do sebe zbytek svého panáka, „Vůbec si nás nezaslouží, „Poslední dárek jsem jí vymejšlel snad tejden a musel jsem ho objednat měsíc dopředu. A víš co? Víš co?“ zdůrazní Pavel ještě jednou.
Aleš zavrtí hlavou. Neví. Viděl jen, že jeho Magda hodila krabici na zem, dupla na ní a pak s brekem odběhla do ložnice. Zkoušel jít za ní a vysvětli jí to, ale nechtěla ho pustit do pokoje. Slyšel jen, jak hystericky ječí: „Vypadni! Jdi si za těma svýma kamarádíčkama! Stejně byl ten dárek pro ně!“ Tohle opravdu nečekal.
Barmanka k nim přisune nové panáky se zlatou tekutinou. Dneska už třetí rundu. Zítra jim bude blbě a to vstávání taky nechce vidět. Nemluvě o té karimatce, co na něj čeká už druhou noc. V lese se na ní spát dá, ale na betonu Pavlovy garsonky je to o poznání tvrdší. Ale třeba nebude čučet do stropu jako včera, kdy až do rána přemýšlel, co, sakra, udělal tak špatně…
Předevčírem byly Vánoce. Jejich první ve společném bytě s Magdou. Bral to fakt vážně a hodně se snažil. Před Pavlem by to nepřiznal, ale bral Magdu jako budoucí matku svých dětí. Což na něj byla neuvěřitelně vážná i odvážná myšlenka. Ale uznal, že v pětatřiceti už není na co čekat a koupil jí pod stromeček dárek, kterým chtěl vyjádřit, jak moc si jí váží a jak moc s ní počítá ve svém životě i v budoucnu. A pak se to zvrhlo…
„Šla k matce a to jsem jí dal naprosto luxusní kolo,“ svěří se do ticha Alešův kamarád Pavel.
„Kolo?“ podiví se Aleš, „Proč kolo? Zuzana začala jezdit?“
„Ne, to ne, ale vyčítala mi, že jsem furt někde s kámošema, tak aby mohla taky někdy se mnou…“
„Ty jsi vůl, Pavle, vždyť ta tvoje Zuzana kolo nenávidí. Se nediv, že je naštvaná. Vždyť ti říkala, že se jí na tom zabil brácha, vole, když mu bylo deset a ona na to vod tý doby nesedla…“
„Tý jo! Ty máš teda pamatováka, Aleši. Na to jsem totálně zapomněl. Tak proto byla tak naštvaná,“ Pavel vypadá, že se mu ulevilo.
„Co budeš dělat?“ zeptá se Aleš kámoše.
„Co by? Kolo dám do frcu. Jak se znám, ještě na tom vydělám. Koupím místo toho nějakou dovču nebo tak…“
„Máš to vymyšlený,“ pokývá hlavou Aleš a přemýšlí, jestli to bude mít s nápravou taky tak snadný.
„Ženský jsou hrozně jednoduchý,“ zasměje se Pavel a zvedne skleničku k přípitku.
„Máš ten dojem? Tak mi teda řekni, co jsem udělal blbě?“ Aleš se přidá se svojí sklenkou a kopne ji celou do sebe.
„No a cos jí dal ty? Ty, takovej slušňák, nesportovec, domácí puťka… tak úděsnýho, že tě vyhodila a už druhej den budeš na karimatce u mě…“
„Prstýnek,“ konstatuje suše Aleš.
„Ještě řekni, že snubák. Tys jí dal prsten, a ona tě vyhodila? Tak to máš problém, kámo,“ konstatuje Pavel filozoficky a zůstane koukat na hladinu piva ve svém půllitru.
„Ona ho ani neviděla. Ten prsten…“
„Tak teď už tomu nerozumím vůbec,“ utrousí Pavel, odtrhne oči od piva a hodí si do pusy hrst oříšků. Možná doufá, že přísun kalorií zlepší jeho myslící schopnosti.
„Dal jsem ho do krabice. Velký krabice.“
„Taky to byl velkej dárek…“ Pavel prská buráky kolem a kýve divoce hlavou.
„No, to byl. Stál mě dvacet tisíc…“
Pavel se začne dusit. Aleš ho musí praštit do zad. Barmanka se po nich začne dívat ostražitě. Ale nevypadá u toho, že by jim chtěla dolít. Aleš si pomyslí, že je to dobře. Není na tvrdý alkohol zvyklý a už teď se bude muset spolehnout na svůj zdravý metabolismus, že ho z toho vytáhne.
„Je blbá?“ vydechne Pavel, když se vzpamatuje z burákového koktejlu ve svých dýchacích cestách.
„Říkal jsem, že ho ani neviděla…“
„Ale proč?“
„Dal jsem ho do bedny od vrtačky…“
„Sice nevím, proč jsi takovou koninu dělal, ale ty mi to určitě vysvětlíš…“
„Jsem se na to dlouho připravoval. No a tak jsem si našel nějaký rady – zaručený. Jak na to a tak. A v jedný bylo, že to bude super překvápko, když jí dám dárek do krabice do nějaký nesmyslný věci třeba od vrtačky. Jako že se lekne a pak si oddychne, že to nebylo ono a bude happy hned dvakrát…“
„To se ti to nějak nepovedlo...“
„Dal jsem to do sedmi krabic – pro štěstí, a aby to bylo napínavý. Ale neotevřela ani tu první…,“ Aleš vyčerpaně postaví prázdný půllitr na bar.
„Seš vůl,“ konstatuje Pavel a pokyne barmance, že si dají repete, „Tak to prostě vybal a dej jí to rovnou a máš to vyřešený…“
„Jenže to bude vypadat, že jí ho koupil až jako omluvu. Jako za tu vrtačku.“
„Tys jí koupil vrtačku?“ Pavel nemůže být více překvapený.
„Ne, sakra, bylo to v krabici od vrtačky! Nemáš doma nějakou matraci? Další noc na karimatce asi nedám…, “ Pavel se smutně dívá na stále ještě prázdný půllitr. Takhle si svátky opravdu nepředstavoval.
Na baru zazvoní telefon. Neznámé číslo. Aleš sebou cukne v naději, že je to Magda, ale pak mu dojde, že telefon není jeho. Drkne do Pavla: „Ti to zvoní! Někdo po tobě touží… Asi…“
Barmanka jim konečně přinese nová piva. Aleš lačně upije pěny. Sleduje Pavla, který vypadá, že vůbec neví, co mu kdo říká. Nakonec to skutečně vzdá a podá mobil udivenému Alešovi.
„Haló… Ano, Aleš. Silva? Magdina ségra? Já to nechápu… Proč voláš Pavlovi? Jo, ty voláš mě? Tak teď už jo, to je jasný,“ Aleš zkouší vtipkovat, ale pak ztuhne.
„Cože? Jak to, že nezvedám telefon? Jo, vy to nevíte proč… No, mám ho někde v bundě. Teda, koukám, že nemám. Asi jsem ho nechal doma. Teda, co to kecám. Doma ne, u Pavla. Ona to rozbalila? Celý? Jo, slyším. A co říkala? Jo, ty už jsi to říkala. ANO! Jasně, že ano. Ne vona ano, to je jasný. U mě je to taky jasný. Dej mi jí k telefonu. Ona tam není? Jak to? Kde je? Magda je tady? A kde?“
Aleš se začne otáčet a hledá. Když už si připadá jako maják s blikajícím světlem, otevřou se dveře do baru. Stojí v nich Magda s rozmazanýma očima jak panda. Nic neříká, jen natáhne ruku s prstenem na ruce směrem k Alešovi, kývne několikrát hlavou a rozeběhne se k němu.
„Ty jsi ale vůl…,“ ohodnotí Magda jeho nápad s krabicemi a pověsí se Alešovi na krk.
„Ale zasnoubenej vůl,“ zasměje se šťastně Aleš a dá jí pusu. Dneska na něj žádná karimatka nečeká...
Kam dál?
Už nikdy žádnou oslavu!
Kdo se stěhuje?
Dneska se musíš bát i ty
Chci tvoje štěstí!
To poznáš podle postele
Můj manžel prasák
Radši ho tam necháme
Dej mi taky! - povídka 18+
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)