Nechápavě se k němu otočím, „O čem to, sakra, blábolíš?“
Stojíme v tramvaji jedoucí z Husinecký na Hlavní nádraží. Právě jsme projeli zatáčkou do ulice, kam smí jen tramvaje, a která snad nemá ani jméno. Vlevo je zeď a vpravo jen ostrůvek zeleně, na kterém jsem nikdy nic pozoruhodného neviděl - prostě trocha trávy a keře.
Teda až do dneška. Jsem si jistý, že tenhle obraz už z hlavy nevymažu. První, co zahlédnu, je bílej zadek. Velkej, macatej ženskej a hýbe se v pravidelném rytmu. Zaostřím a stejně jako polovina cestujících, co si všimli, udělám krok k oknu. Kdybychom stáli na skále, tramvaj převrátíme.
„Že se nestyděj!“ vykřikne babka a snaží se dostat pryč od okna, aby se na to nemusela dívat. Tramvaj, k naší radosti, nečekaně zastaví, a tak máme všichni spoustu času na čumendu...
„To už je dneska fakt možný úplně všechno!“
„Jistě jsou zhulený!“
„Vožralý jsou. Určitě bezdomáči - už nevědí, co by!“
„To je nezodpovědnost - dělat to takhle ve dne na ulici!“
"Co se divíte, když nemají, kam jít?"
Hrozně rád bych se otočil a nedíval se. Přijde mi nepatřičné sledovat, jak někdo jiný souloží, i když je to v křoví na veřejném prostranství. Jenže zjistím, že to nedokážu. Že nezvládnu otočit hlavu a přestat čučet na pohybující se ňadra špatně odbarvené tmavovlásky a tu její zadnici stále ještě nadskakující na muži, ze kterého vidíme jen nohy se staženými kalhotami.
„Koukej, jak maká!“ huláká Jarda rozjařeně. Je teprve pět, ale už v sobě máme pěkných pár piv a nějakého panáka. Zapíjeli jsme úspěšné dokončení semestru a trochu (docela dost) to přehnali. Snad jen to vysvětluje, a možná i omlouvá, že jsem se naklonil a do otevřeného okýnka tramvaje zařval z plných plic: „Dej mi taky!“ a smál se u toho jako opice v ZOO, když dostane banán.
Teprve v tu chvíli si souložící dvojice všimla, že má diváky. Žena se pokusí vstát a přikrýt si povislá prsa. Nemá moc šancí. Ze země se zvednou dvě chlupaté pracky a přitáhnou ji zpět na klín, patrně, aby dokončila započaté dílo.
Zvládla jen ukázat prostředníček naším směrem, když se tramvaj znovu rozjede a lidi kolem mě se rozestoupí. Dívají se teď, pro změnu, na mě.
„Chceš to i s dárkem?“ zasměje se někdo, „Bych se bál, co chytnu!“
„Tak zoufalej nejseš,“ pronese Jarda filozoficky, opře se mi o rameno a já se trochu bojím, že bude blít.
„Taky myslím,“ přitaká výstavní blondýnka ve vysokých kozačkách, s hlubokým dekoltem ozdobeným vytetovanou kosatkou na levém prsu a nakloní se ke mně tak blízko, že cítím její parfém.
„Co?“ zeptám se jako úplnej blbec a málem jí do výstřihu upadnu.
„Že tohle nemáš zapotřebí,“ usměje se ona a přejede rukou po mé tváři, „Zavolej mi,“ šeptne mi ještě do ucha, zasune růžový papírek do kapsy mého saka a vystoupí.
„Počkej! Kam jdeš?“ Zkusím ji chytit za ruku, ale mé reakce nejsou zdaleka tak rychlé, jak bych si přál.
„To je teda kus!“ pronese Jarda znalecky a zavěsí se na tyč. Tramvaj se dá znovu do pohybu.
„Že jsem jí taky neřekl, ať mi dá,“ posteskne si pán vedle, „Nechceš mi tu vizitku nechat, mladej? Ty si jich ještě najdeš…,“ zkouší to.
„Ne, ne,“ odmítám s úsměvem a vytáhnu vítězoslavně papírek z kapsy. Uprostřed je její jméno – LAURA. Vizitka silně voní jako její majitelka.
„Zavolám jí sám,“ zamumlám a šoupnu naparfemovaný dárek zpátky do kapsy.
Dál pak s Jardou visíme nad sedačkami ještě několik zastávek až na Letnou. Nemluvíme. Vymýšlím, kam bych vzal onu dívku při svém omezeném rozpočtu. Do parku? Určitě je zvyklá na drahé podniky… stejně tak ji těžko pozvu na návštěvu k sobě do pokojíku u matky. Zítra, až vystřízlivím, mě určitě napadne něco geniálního. Mohl bych prodat kolo nebo jít i na brigádu, když mám teď ty prázdniny…
Omezený rozpočet mi rozhodně nebrání ve snění. Doma vyndám vizitku, dám ji na stolek vedle postele, sundám sako a kalhoty. Lehnu si na neustlanou postel a stáhnu trenýrky. Vybavuju si prsa s kosatkou, ale pořád nemůžu přestat myslet na ten velkej bílej zadek. Nahoru – dolů – nahoru – dolů a pak ty velký chlupatý ruce, co jí ukáží, kde je její místo. Tak dělej!
Chci si přivonět k vizitce, abych to měl komplet, když se to všechno zastaví. Nevěřícně zírám na druhou stranu růžového papíru. Kromě čísla telefonu, je tam vytištěno: ZAVOLEJ MI, FEŠÁKU! LÍBIL SES MI ♥ S TOUHLE VIZITKOU MÁŠ SLEVU ♥
Kam dál?
Dneska se musíš bát i ty
Chci tvoje štěstí!
To poznáš podle postele
Můj manžel prasák
Tentokrát chci já!
Radši ho tam necháme
Tohle jsem si neměl přát
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)