Dneska se musíš bát i ty - povídka

„Fakt nevím, proč bych se měla začít bát, jen proto, že je tma a někdo si vymyslel ‚úžasně zábavnou hru‘ v lese… Proč si nemůžeme normálně dát v klidu panáka a zahulákat si u kytary? Místo toho tady tajtrdlíkujeme...,“ Vanda vyfoukne kouř ze své poslední cigarety a dá si nohy na stůl, „Jestli si někdo myslí, že se budu bát, až se Vávra zase obleče do toho převlečku zombie, tak to se teda pletou.“

„Vávra letos nebude,“ odtuší Jasmína, „Letos najali agenturu. Tobě to nikdo neřekl? Prý dostanou každého. Mají nějaké vlastní know-how – dělají to na základě psychoanalýzy a systému životních potřeb… To cituji. Prostě věda! Proč myslíš, že jsme tentokrát odevzdávali mobily, nože a zapalovače? Kdybys neměla sirky, už si ani nezakouříš. To nikdy před tím nebylo…“

 

„Protože tahle firma už blbne na kvadrát? Mě už nic nepřekvapí. Nesnáším teambuildingy. Je mi na blití, že musím odevzdat mobil a ještě podepsat, že se ho vzdávám dobrovolně. Pfff, taková pitomina…“ odfrkne Vanda, „A stejně se nebudu bát!“ dodá trucovitě, „Nikdy se nebojím!“

„No právě!“ vzdychne Jasmína, „Já se teda klepu už teď – úplně mi stačí ta tma, a že fouká vítr,“ Jasmína přistoupí k oknu a snaží se něco zahlédnout, „Slyšíš to?“

„A co?“

„Pssst!“ Jasmína si přiloží prst na nos, „Jakoby kdyby venku někdo něco brousil nebo řezal…“

„To musíš vevnitř nejdřív zhasnout, abys venku něco viděla…,“ poučí ji Vanda. Zvedne se z hlubokého křesla a dojde k vypínači u dveří do srubu. Je kulatý takzvaně „retro“ - asi jako všechno tady. Vznešený název pro staré haraburdí, které někdo probudil k životu, pomyslí si Vanda a otočí vypínačem po směru hodinových ručiček. Ozve se cvaknutí a místnost se ponoří do tmy. Vanda se plíživým krokem, aby pokud možno, do ničeho nevrazila, dojde k oknu.

„Je tam něco vidět?“ přiblíží obličej ke sklu. Jak na něj dýchne, výhled se zamlží. 

Právě v tu chvíli uslyší onen zvuk, o kterém mluvila Jasmína. Připomíná cirkulárku, kterou její táta řezával dříví na zimu. Vandě přejede mráz po zádech. Hnusná zima. Už aby měli tu ubohost, zvanou noční bojovka, za sebou, dali si konečně toho panáka a mohli jít spát. Stáhne si rukáv přes dlaň a snaží se jím otřít okenní tabulku. „Neříkal někdo, v kolik máme sraz?“ zeptá se ještě Jasmíny. 

Ta ale neodpovídá. Stojí u okna a jako opařená kouká ven, „Není támhle tvoje Klárka?“ Jasmína mluví potichu a třese se jí hlas.

„Klárka? Kde by se tu vzala? Ta je přece ve vesnici u babičky…,“ odtuší Vanda a konečně se podívá z okna. Všude jsou tmavé stíny. Před chvílí zapadlo slunce, ale hvězdy ještě není vidět. Snad jen měsíc, ale ten teď zakrývají mraky a zbyl z něj jen malý srpeček.

Přímo proti jejich srubu stojí stará stodola. Vzadu se v ní svítí. Mezi otevřenými vraty stojí muž ve vaťáku a ušance a asi řeže dřevo. Jiskry létají do stran a vytváří malé ohňostroje. Jiskry ze dřeva? To je divné, možná, kdyby řezal železo, nebo něco brousil, pomyslí si Vanda. Ale asi potřebovali světelné efekty. Účel světí prostředky. Více o tom nedumá a pokračuje v pátrání.

Vedle stodoly přechází další muž. Má na sobě dlouhý těžký kabát sahající až ke kanadám. Přes hluboko usazený klobouk mu není vidět do obličeje. Právě se otáčí k malé holčičce stojící pod přístřeškem před hlavní budovou. Dívka skutečně vypadá jako Klárka! Ale její dcera je přece u tchýně, má tam bratránky a hrají si. Co by tu dělala? Do vsi je to pěkných pár kilometrů. To by nikdy neušla a už vůbec ne potmě.

Vanda napíná zrak. Proč je taková tma? Dívka jí zmizela. Vanda to nevydrží a s prudkým škubnutím se pokusí otevřít okno. Nejde to. Otočí se zpět do místnosti. Cítí, jak se jí adrenalin pumpuje do žil. Musí si okamžitě zavolat, aby věděla, že se jí to jen zdálo, a Klárka je v bezpečí.

Z venku se ozve řev chlapa a pila umlkne.

Vanda si toho nevšímá a prohrabává kabelku. Telefon nemůže najít. Vysype ji celou na konferenční stolek u starého gauče. Půlka věcí spadne na zem. Nic není vidět, „Do prdele, do prdele…,“ uleví si Vanda a klopýtá k vypínači. Několikrát se přitom praští o nábytek stojící jí v cestě. „Auvajs!“

Otočí vypínačem, ale nic se nestane. V pokoji je pořádná tma. Vanda to zkusí znovu, pak na druhou stranu… Nic! Rozsvítit se jí nepodaří. „Sakra!“ Vanda se chce vrátit ke stolku a hledat mobil hmatem, když jí dojde, že je to zbytečné, protože telefon má její šéf v krabici spolu s ostatními uzavřený v sáčku s jejím jménem.

Musí za ředitelem. Existují přece hranice, které musí respektovat každý – hra, nehra. Vždyť jde o její dítě! Vanda rozrazí dveře srubu. Málem upadne, když jí prudký poryv větru vyrve dveře z ruky. Vůbec se nerozmýšlí, vběhne do tmy, zapomene na schody před vchodem a upadne do bláta před srubem. Když zvedne hlavu, uvidí u hlavní budovy onu dívenku.

„Klárko!“ vykřikne, přestože jí, díky tmě a blátu, nevidí do obličeje, a pokouší se postavit.

„Mami!“ zakřičí dívka do větru. V tom se znovu objeví muž v dlouhém kabátě, hodí si děvče přes rameno a začne dlouhými kroky utíkat k lesu.

Vanda se vyhrabe na nohy a pokusí se běžet za ním. Ucítí prudkou bolest v kotníku, ale přísun adrenalinu, bušící jí ve spáncích, ji žene dál.

„Klárko! Klárko!“ Vanda rychlou chůzí kulhá k hlavní budově. Nikde není ani živáčka. Dokonce i chlap, co něco řezal, zmizel. Vanda vidí u kotouče pily spoustu červené omáčky. To je tak ubohý! Proletí jí hlavou a sáhne do toho hnusu, aby se přesvědčila, že tohle všechno kolem je jen hra. Tekutina je lepkavá. Když si přičichne k prstům, pozná nasládlou vůni krve. To je divné, ale třeba je z prasete… Nedá si však žádný čas o tom mudrovat, musí hledat Klárku.

„Klárko!“ volá znovu a pokračuje kolem hlavní budovy ven z areálu. U brány na zemi leží baterka. Zvedne ji. Je obalená v nějakém hnusu. Skoro se ji bojí rozsvítit, aby na ni něco nevyskočilo. Má těch srandiček právě dost. Otře baterku do bundy a snaží se ignorovat smrad, který se kolem ní rozvinul. Dojde jí, že baterka ležela v nějakém exkrementu, instinktivně ji odhodí, ale hned se pro ni znovu ohne. Se světlem má větší šanci. Rozsvítí. Světelný kužel ozáří několik metrů před ní.

Nikoho nevidí. Před sebou v lese slyší zapraskání a tupý úder do stromu. V dálce se ozve mužský výkřik. Už tu chybí jen ty hřbitovní kameny a zombie, ušklíbne se.

„Koukejte mi vrátit dceru! Tohle je hodně blbá sranda! Kde jste kdo? To si říkáte kolegové? Nechte blbostí a pojďte mi pomoct hledat!!!“ Vanda řve do lesa ze všech sil. Nikdo jí však neodpovídá. Jen ze stromu na ni spadne kydanec.

„Jestli je to zase ho…!“ Vanda ten hnus štítivě odhodí. Když si přivoní k prstům, ucítí kvasnice. Oni po ní házejí těsto? To jako fakt?!

Kde je sakra její dcera? Vanda ví, že sama nemá moc šancí a rozhodne se vrátit do tábora pro pomoc. I ředitel musí uznat, že tohle přehnali. Nebude tu přece běhat po lese, aby jí vrátili dítě! Chudák Klárka – musí být úplně vyděšená. Tahle hra musí skončit a jediný, kdo k tomu může dát pokyn, je jejich šéf.

Vanda doběhne do tábora. Všude je tma. Nikde nikdo. Jsou všichni v baráku? Vanda dorazí ke dveřím hlavní budovy. Tak trochu čeká, že bude zamčeno, ale dveře povolí. Uvnitř něco smrdí, i když možná jsou to její bunda a baterka… Z horního patra se ozývá nepravidelné bouchání. Vanda nahmatá vypínač a otočí jím. Nic. Zakřičí do haly: „Je tady někdo?“

Nikdo neodpovídá. Vanda otevírá všechny dveře v přízemí. Každou místnost projede kuželem světla, ale nikoho neobjeví. Všude jsou rozházené věci a oblečení. Vypadá to, že kolegové odešli dost narychlo.

Vanda vyběhne do patra. Nenajde nic zajímavého, snad kromě zdroje tajemného hluku – otevřeného okna, se kterým si hraje vítr. Vanda se nezdržuje a otočí se zpátky do haly. Ve svitu měsíce zahlédne u stropu viset tělo.

„Hele, mrtvolo, nech těch blbostí a pojď mi pomoct! Hledám dítě!“ Vanda uchopí tyč na stahování půdních schůdků a šťouchne jí do těla. Nic. Žádná reakce. „Neštvi mě! Fakt mě to nebaví. Jsem úplně vynervovaná a vy si tady hrajete!“ Vanda dloubne do oběšence tak silně, že se uvolní skobička a tělo s žuchnutím spadne na zem. Podle zvuku rozhodně nejde o slaměnou figurínu.

Vanda seběhne schody a přiloží oběšenci prsty na krk. Ucítí studenou vlhkou kůži, tep žádný. Ucukne. Tak tohle už je fakt moc! Chytí muže za rameno a otočí ho na záda. Chce mu posvítit do očí a přesvědčit se, že jde jen o rekvizitu téhle hry, ale v baterce, jako na povel, umře světlo. Poslední, co Vanda zahlédne jsou oči. Strnulé nehybné a bezpochyby lidské...

Vanda vyběhne ven z budovy, nijak se neohlíží a běží přímo do svého srubu. Je tam přece Jasmína! Ve dvou se jim bude hledat lépe. Proč ji to nenapadlo hned? Rozrazí dveře a zakřičí: „Jasmíno! Jasmíno!“ Ale nikdo jí neodpovídá. Zkusí z baterky ještě vykřesat jiskřičku, ale marně. Zadívá se do tmy a na protější stěně zahlédne fluorescenční nápis: „Hledej v lese.“

„Jděte do prdele!“ zařve Vanda do zdi a zhroutí se na gauč, „Já nechci hrát žádnou vaši hru! Vraťte mi Klárku, je malá. Určitě se bojí. Já se bojím o ni. Chci jet domů! Hned!“ Vanda si utře slzu a hlasitě se vysmrká. Tohle jim nedaruje. Hned, jak se vrátí do práce, dá výpověď. Z ní magora nikdo dělat nebude. Zvedne se z gauče. Kousek od tábora je vesnice. Dojde tam a zavolá policajty. Každá hra má své hranice. Nakonec, všichni ji tu nechali samotnou a v hlavní budově je mrtvola…

Vanda dojde do koupelny. Potmě si sundá smradlavou bundu a hodí ji do vany, umyje si ruce a obličej. Utře se do ručníku. Už chce z koupelny odejít, když se z vany ozve zakašlání: „Fuj, co je to za hnus!“ Jasmína v bílých šatech drží bundu daleko od těla a druhou rukou si ucpává nos.

„Kravinec, ale to bys mohla vědět, když to hraješ s nimi,“ dodá Vanda uštěpačně.

„Hele, mě do toho netahej. Já tu jen pokojně ležím a dělám mrtvolu.“

„Mrtvolu? Prosím tě, jak se dělá mrtvola?“ podiví se Vanda a cítí úlevu. Není tu sama. Přece jen je to hra. Ten v hale je určitě taky jen herec. Jen hraje lépe než Jasmína…

„Takhle,“ řekne Jasmína a sáhne bez varování Vandě na ruku. Je jako kus ledu.

„Tý jo! Studíš jako opravdová mrtvola!“

„Musela jsem se namazat nějakým speciálním gelem. Mám studený ruce i obličej a taky jsem pobledlá, což ale v té tmě není vidět. Jo a na krku mám speciální límec z prasečí kůže. Schválně, sáhni si. Nenahmatáš mi tep…“

Vanda si sáhne. Skutečně – pod prsty cítí studenou kůži a žádný tep. Poprvé pocítí k agentuře něco jako obdiv za dobře odvedenou práci. Ale jen na vteřinu. „Kde je Klárka?“

„Tak to nevím. Viděla jsem z okna to co ty. Když jsi odběhla, přišla maskérka a napatlala mě tím gelem, dala mi límec a šoupla mě do vany. Že mám čekat, až se vrátíš, a pak tě trochu postrašit tím, že se nebudu hýbat. Nikoho nenapadlo, že po mně hodíš smradlavou bundu. To by nevydržel nikdo!“

„A pak? Pak jsi měla dělat co?“

„Nic… Čekalo se, že půjdeš podle instrukcí do lesa.“

„Ostatní jsou v lese a dělají strašidla?“ Vandě se nechce věřit, že by ztropili takový humbuk jen kvůli ní. Vždycky se noční hra na závěr firemního setkání dělala pro všechny.

„Proč právě mě?“

„Co právě tebe?“ z Jasmínina hlasu je slyšet, že se jí do odpovědi nechce.

„Proč jim záleží na tom, aby vyděsili právě mě? Nikdy mě strašení nebavilo, nejsem hračička ani vedoucí. Prostě průměr.“

„To si myslíš ty. Ředitel má pocit, že mu bojkotuješ akce, tak se vsadil s tou agenturou. Když dokážou postrašit i tebe, tak je vezme a budou dělat teambuildingy pro celou firmu. Když ne, tak tuhle akci dělají zadara a už si ani neškrtnou…“

„Kecáš!“ vydechne Vanda.

„Nekecám…“

„A co bude místo obvyklýho strašení?“

„To nevím, ale může to být cokoliv od slézání skal, přes skoky padákem až po obíhání vesnic bez peněz, dokladů a přístřeší…. Znáš Mirka…,“ dodá Jasmína – v tuhle chvíli jen málo loajální ke svému řediteli.

„A ví už někdo, že jsem poznala, že nejsi mrtvola?“

Jasmína pokrčí rameny, „Jak to myslíš?“

„Maj tu kameru, mikrofon, cokoliv?“

„V koupelně? To snad ne! Pokud vím, tak je kamera vedle v obýváku a venku.“

„Tak uděláme říďovi radost! Žebrota se mi příčí ještě víc než strašidelný les,“ usoudí Vanda a vzápětí zařve tak, že by se krve nedořezal, „Mrtvola! Pomoc! Tady leží mrtvola!“ a přidá: „Já se bojím, já se tak strašně bojím. Jsem tu sama a nikdo mi nepomůže,“ vyběhne z koupelny do místnosti vedle. Vnímá, že je ta nejhorší herečka na světě, ale organizátorům to evidentně stačí. V místnosti se po chvíli rozsvítí. Otevřou se dveře a vejdou kolegové spolu s ředitelem. Ten potřese pravicí člověku, kterého Vanda nezná.

„Gratuluji, pane Lutovský. Smlouva je vaše. Vyděsit naši Vandu, to už je umění…“

„Vidíte, a to ani nebyla v lese. To je teprve naše silná stránka,“ nafoukne se chlápek a radostně si potřásá rukou se svojí novou zakázkou.

Radostnou chvíli jim přeruší Vanda: „Dost toho tyjátru. Kde je Klárka?!!“

Její šéf ztuhne s rukou na rameni pana Lutovského, „Klárka? Kdo je Klárka?“

„Moje dcera a nedělejte blbý!“

Ředitel na ni kouká tak nechápavě, že je Vanda ochotná věřit tomu, že je opravdu mimo. Otočí se proto na Lutovského.

„Kde je Klárka?“

Lutovský se usměje, „Nebojte, vaše dcera je v pořádku. Nic se jí nestalo. To, co jste viděla, byl jen hologram. Neděláme to často – je to dost drahé, ale když šlo o tak velkou zakázku…,“ mrkne na ředitele.

Ten se pokusí o úsměv, ale vyjde mu jen ubohá křivka, „Vidíš, jen hologram.“

„Nevěřím, chci svůj mobil, a chci si zavolat. Hned!“ Vanda téměř křičí, „Pořád nechápu, proč tak pitomá hra – krev na pile, baterka v těch hov..ch, těsto, oběšenec, mrtvá Jasmína…“

„Za tu baterku můžu já. Omlouvám se, upadla mi,“ pronese drobná dívka se sklopenou hlavou.

„To si vyřídíme později,“ odtuší Lutovský a mávne rukou, že to teď nebudou řešit.

Dívka zesiná a zasune se mezi své kolegy.

„Ten telefon!“ zopakuje Vanda žádost, i když už začíná věřit, že šlo opravdu jen o „hru“. Blbou, ale hru.

„Tady,“ předá ředitel Vandě sáček, který mezitím donesla Jasmína z krabice zabavených předmětů.

Vanda vytočí číslo domů. Zvedne to její tchýně, „Haló… Jak se máš, Vandi?“

„Je všechno v pořádku, maminko? Mohla bych mluvit s Klárkou?“

„Ale určitě, Vando, jen děti už šly spát… Klárka chtěla spát sama – je v mé posteli. Mám ji vzbudit?“

„To nemusíte. Jen se prosím přesvědčte, že je opravdu v posteli.“

„To nemusím, sama jsem ji ukládala. Četli jsme si pohádku a usnula u toho…“

„Udělejte to!“ Vanda ztrácí kontrolu. Nervy napnuté k prasknutí.

„Ale Vanduško…“

„Maminko, prosím, koukněte se…,“ Vanda se snaží o klidný tón. Nechce před kolegy vypadat jako hysterka. Ona se přece umí ovládat a nebojí se ani těch pitomých nočních her…

„Už jdu!“ slyší dech své tchyně, jak vychází do patra domku. Chvíli je ticho a pak se ozve otřesený hlas: „Ona tu není… Jak je to možné? Co mám dělat?“

„Není!?“ zvolá Vanda překvapeně.

„Není! Je tu jen nějaká vizitka agentury ‚NočníBojovky.cz‘…. A na druhé straně je nějaký vzkaz…“

„Přečtěte mi ho,“ Vanda se zalyká vzteky a měří si Lutovského zlým pohledem. Ten nehne ani brvou.

„Je tady napsáno: Podepiš, že ses bála a řekneme ti, kde spinká. Vando, ty tomu rozumíš?“

„Já ano, maminko,“ odtuší Vanda, které v tu chvíli Lutovský podává papír a propisku, „Zkrátka - kšeft, je kšeft a hologramy jsou moc drahý…“

Kam dál?

Má nevěrná Věra
Vložky křídel zvavené
Kdo přežije očistu?
Sexy za pár dní
Negližé pro pošťáka
Líná bejvalka
Tohle jsem si neměl přát