čtvrtek 13. září 2018

Můj manžel prasák - povídka

Probudím se do chladného rána. Otevřu oči a vidím trámový strop. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem, a pak si vzpomenu na heslo v hale: „Horský hotel Belveder vás vítá ve svém luxusním náručí“.

Brrr! Vstupní prostor je plný paroží a dalších loveckých trofejí. Už z toho je mi špatně. Ještě hůř se ale cítím, když vím, že jen o dva pokoje vedle, je ubytovaný můj manžel se svojí milenkou. Ano, čtete správně – rozdává si to milenkou ve stejném hotelu, kam vzal na dovolenou mě a naše děti.

Sedám si a očima kontroluji obsazení postelí. Na manželském lůžku vedle mě leží osmiletá dcera Adélka, naproti se neklidně otáčí o čtyři roky starší syn Štěpán. Jen kvůli nim jsem tady. Nedobrovolně, polykajíc hrdost i slzy, ale odhodlaná udělat všechno proto, abych děti neztratila a udržela je v iluzi šťastného dětství, luxusu a bezstarostnosti. Jak já tohle dokážu?


Že má Robert milenky, vím už dlouho. Moc je netajil, přesto jsem to neřešila. Držel všechny v ústraní. Domů nikdy žádnou nepřivedl, nemluvil o nich, rozvádět se nechtěl. Patrně se jimi chlubí kamarádům z klubu či golfu, a ti ho za podobné úlety poplácávají po ramenou, říkají mu jaký je „borec“, „kaňour“, „zvíře“, což mu vhání spokojený úsměv do obličeje, rovná ramena a nafukuje hruď k prasknutí.

Nečekala jsem, že by se zamiloval, protože vždycky měl rád jen sám sebe. Dost mě proto překvapil, když mi tehle pátek oznámil, že na plánované hory pojede i jeho přítelkyně a že by ocenil, kdybych to nijak nevhodně nekomentovala.

„Jak to myslíš?“ pořád jsem ještě doufala, že špatně rozumím.


„Jak to říkám. Do Rakouska s námi jede i Kamila,“ manžel na mě upřel přísný pohled.

„Na rodinnou dovolenou s dětma si chceš vzít milenku?“

„Jo. A chci, abys to před dětmi nijak nerozmazávala. Až bude vhodná doba, tak je s Kamilou seznámím. Zatím se můžou jen tak okukovat – neformálně.“

Pořád nechci věřit tomu, co slyším, „Vážně si myslíš, že pojedu s dětma na dovolenou s tvojí milenkou?!“

„Jestli si nechceš sbalit kufr a někde na ubytovně čekat na termín stání u rozvodového soudu, a věř mi, holčičko, že bys čekala sakra dlouho, tak pojedeš,“ manžel odsekává slova jako robot.

Výhružku si jistě připravoval předem. A možná se o ní poradil i se svým právníkem. Patrně jich na to bylo i víc. Robert má hodně právníků – firemních i soukromých. Rád se soudí a ještě radši vyhrává. Sám se vyzná v zákonech jako málokdo. Je to jeho koníček. Baví ho oškubávat lidi v nesmyslných přích. S mnoha soudci si tyká – znají se s golfu, z klubu, z firemních večírků. Dluží mu službičky nebo rovnou peníze. Takové soupeře nechcete potkat.

Já naopak neznám nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Nemám přátele ani kamarádky. Mám své děti, domácnost a Roberta. Je obtížné udržovat přátelství, když jsou vaše dny plné povinností a nesmíte si domů vodit návštěvy. Ve volných chvílích sice tajně studuji online kurzy, ale právo mezi nimi není. Takže to mi teď nepomůže. Robert mě drží v pasti. Bez peněz nebudu mít na právníka, byt, jídlo a školné pro děti… Zdá se, že všechny trumfy jsou na jeho straně.

„Mámí, ty už jsi vzhůru?“ ozve se Adélka v posteli vedle mě.

Otočím se k ní a dám jí pusu, „Jsem, beruško moje. Dobré ráno.“

„Dobré ráno,“ dcera se s úsměvem protahuje v posteli, „Mám hlad! Půjdeme snídat?“

„Jasně, že půjdeme, jen musíme počkat, až se probudí také Štěpán,“ odvětím a odhrnu peřinu, abych mohla zamířit ke koupelně. Dneska chci vypadat hezky – budu to potřebovat.

„Štěpáne, vstávej, já mám hlad!“ řve Adéla na staršího bráchu a hodí po něm polštář. Štěpán si ho zmuchlá pod sebe a spí (nebo spíš předstírá, že spí) dál.

„Mamííí, ať vstvává,“ žaluje Adéla.

„Nebudu,“ mumlá Štěpán.

„Zase koukal dlouho do mobilu,“ přidává Adéla, „proto teď nechce...“

„Tak dost. Je osm hodin. Snídaně jsou do desíti. Rozhodně to stihneme. Ještě jsem s vámi chtěla o něčem mluvit.“

Asi jsem zněla dost vážně, protože Štěpán se otočil ode zdi k nám a otevřel oči, „Děje se něco, mami?“

„Ne,“ snažím se o veselý tón, „Jen za tatínkem přijela kamarádka Kamila. Tak abyste nebyli překvapení, až ji potkáte.“

Štěpán si na posteli sedne, „Jaká kamarádka?“

„No, prostě kamarádka. Já ji neznám. Jen už v hotelu nebylo další místo, tak spí v tatínkově pokoji…“ dodala jsem už méně jistě.

„Mami?“ Štěpán vstane a vezme mě za rameno.

„Nic se neděje. Přece víte, že tatínek si vždycky bere jiný pokoj, abychom ho nerušili. A teď za ním na pár dní přijela kamarádka. Nebylo žádné volné ubytování, a tak je přece přirozené, že jí nabídl pomoc.“

Sama sebe se ptám, jak víc ještě můžu dětem lhát, než skončím v pekle.

„To je jasný, já bych svoji kamarádku Péťu taky nechala spát u sebe v pokojíčku,“ přitaká Adélka. Pohladím ji po vlasech. Štěpán nic neříká. Vstane a jde do koupelny.

„Doufám, že budou spát dlouho,“ zavrčí cestou.

Všichni víme, že si to můžeme přát, ale není to moc pravděpodobné. Jejich otec je ranní ptáče a pochybuji, že si nechá ujít manšestr na sjezdovce.

Po deseti minutách vcházíme do jídelny. Na tak brzkou hodinu je tu celkem plno. U jednoho ze stolů sedí můj manžel s Kamilou. Hezká žena je o deset let mladší než já, v tílku s odhalenými rameny ukazuje bujaré poprsí od šikovného chirurga a do pasu jí padají bohaté lokny patrně prodlužovaných vlasů. Robertovy investice? Neovládnu úšklebek. Drží se s Robertem za ruce. Mají je propletené hned vedle mističky marmelády. Ona smí sladké? Projede mi hlavou. Kupodivu mě poslední otázka zajímá víc než ta předchozí o investicích do Kamilina těla.

„Mami, proč drží tatínek tu paní za ruku?“ zeptá se mě Adélka a ukáže jejich směrem. Dvojice se ve stejné chvíli pustí. Robert nám zamává.

„Protože spolu šukaj,“ pronese temně Štěpán.

„No tak, Štěpáne!“ zděsím se, co to můj syn říká.

„Nedělej, že to nevíš,“ ušklíbne se syn a jde si k bufetu nandat cereálie.

„Mami, co je to šukat?“ ptá se Adélka.

„Sprosté slovo, které se neříká,“ odbudu dceru. Cítím, že mám obličej plný červeně. Tak to mi dělat nemusel. Něco jiného je, když to provozují za dveřmi v ústraní. Ale takhle? Veřejná manifestace vztahu před publikem a dětmi?

Sedáme si se Štěpánem a Adélou ke svému stolu. Spěšně se najíme a vrátíme se zpátky na pokoj, aby si Adélka po dvou minutách usmyslela, že půjde za svou kamarádkou, co bydlí o patro níž. Když odejde, otočí se ke mně Štěpán: „Mami, proč mu to dovolíš?“ otázka zní vyčítavě.

Vidím ho najednou jinýma očima. Připomíná mi dospěláka. Žádné dítě by nemělo tak rychle vyrůst. Rozhodnu se být upřímná: „Protože bych musela odejít a nechat vás samotné.“

„Mohli bychom přece s tebou,“ namítne Štěpán.

„Váš otec by to nedovolil. Mluvili jsme o tom,“ uvědomuji si, že téměř šeptám.

„Musel by. Já už si přece ve dvanácti mohu vybrat, s kým chci žít…“

„Vidíš, to jsem netušila. Každopádně je tu ještě Adélka. A také vaše školné, kroužky a spousta dalších věcí, které stojí peníze, které nemám…“

„Mami, bude ti přece na nás muset platit,“ Štěpán se mnou mluví jako s někým, kdo je hrozně natvrdlý a nechápe úplně jednoduché věci.

„Nakonec asi ano, ale může to hodně dlouho oddalovat.“ Asi bych neměla být ke dvanáctiletému klukovi tak otevřená. Kolik takových pravd o svém otci ještě snese?

„A jak?“ zeptá se syn zvědavě.

„Má spoustu kamarádů u soudu i jinde. Nedá mi vás…“

„A ty nemáš nic našetřeno? Na ty právníky a tak?“ podiví se Štěpán.

„Něco málo možná, ale nic z čeho bych zaplatila školné byť jen na půl roku. A ty určitě nechceš odejít z prestižní školy do obyčejné základky… A Adélka také ne. Nedělej si s tím starosti. Já to zvládnu,“ obejmu syna, který se kupodivu na pár vteřin nechá stisknout v mém náručí.

„Mami, já mám plán,“ zašeptá mi do ucha.

Chytím ho za ramena a poruším naše objetí, abych mu viděla do očí: „Jaký plán?“

„Vyženu tátovy milenky a on bude zase s námi.“

Zasměji se, „A jak bys to chtěl udělat, broučku?“

"Nejsem malej, mami. Mám pár těch holek s tátou natočených a taky jsem mu zkopíroval telefonní seznam – dělá si u nich hvězdičky... A kdybys mi koupila SIM kartu, víš takovou tu anonymní, co mají v sámošce u pokladen nebo v trafice, tak bych jim navzájem poslal pár esemesek a fotek nebo i videjko,“ synovi planou oči. Je plný odhodlání.

Mám mu něco takového dovolit? Není to marné? Robert si stejně najde jinou, další… Anebo také ne, říkám si. Třeba tím alespoň získám čas. Našetřím peníze, zaplatím advokáta …

„Kde jsi ta videa sehnal?“ dojde mi.

„Mám svý zdroje,“ zkouší Štěpán mlžit.

Zadívám se přísně. Uhne pohledem, „Tak kde?“ zeptám se znovu.

„Zaplatil jsem si detektiva. Jen na pár dní, ale stačilo to.“

„A peníze jsi sebral kde?“ skoro se bojím slyšet odpověď. Představa, že prodává své mladé tělo někde na nádraží, mi zastaví dech.

„Nezaplatil jsem si v pololetí kroužky golfu, póla, tenisu a taky nějaké ty obědy…“

„Obědy taky? A do školy chodíš?“ vydechnu a připadám si úplně mimo. Můj syn vypustil kroužky, courá se bůhvíkde, najímá si detektiva a stopuje svého záletného otce… Jestli jsem váhala s odchodem od Roberta, teď je jasné, že něco dělat musím.

Syn kývne.

„Kolik stojí ta karta?“ zeptám se.

„Tři stovky. Na ni už mi nezbylo.“

„Tady je máš. A hlavně se neprozraď.“

„Mami, chceš je vidět?“

„Co? Tátova videa a fotky? Ne. Nechci…,“ vydechnu a přemýšlím, jestli syna poplácat po rameni nebo přehnout přes koleno a pořádně mu nařezat. Ale asi ho pochválím. Je to jediný chlap, který se mě poslední dobou zastal…

„Víš, jak se to video pro ty jeho ženské jmenuje?“

Zavrtím hlavou.

„Váš společný pasák - Robert prasák,“ pronese hrdě syn, popadne bundu a běží koupit SIM kartu. Asi budu muset tu výchovnou lekci ještě přehodnotit.




http://www.olivie-uzasna.cz/p/kniha.html



Kam dál?


Přivedu si dárek
Rozveď se, nebo...
Jen jedno povlečení
Dnes přicházím naposledy
Moje žena nosí tepláky
Tohle jsem si neměl přát!
Nejsem drtička na chlapy 18+
Líná bejvalka
Příliš dlouhé čekání na náhodu




Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ