čtvrtek 27. září 2018

Chci tvoje štěstí! - povídka

„Tááák, teď otevři oči do dlaní a pak sundej ruce. Jak se cítíš?“ terapeutka ke mně promlouvá bublavým hlasem potůčku v lese.

Vůbec se mi zpátky nechce. Pod zavřenými víčky vidím spousty barev, cítím se uvolněná až šťastná. Tak proč opouštět bezpečné území a opět čelit světu? Vím však, že není vyhnutí. Můj zaplacený čas u slečny Sluníčko končí. Donutím se zvednout víčka. Cítím, že se pořád usmívám.

„Všechno to ze mě spadlo. Jsi úžasná!“ zvolám spontánně.

Má průvodkyně se vševědoucně usměje. Ví, jaký účinek mají její terapie – osvobozují, zahánějí strachy, uvolňují… Občas mám dojem, jako bych tajně brala drogy nebo jedla čokoládu. Jen se po tom netloustne – spíš naopak.

„Budu s tímhle úsměvem na ulici vypadat jako blbec,“ zašklebím se.

„Nebudeš, každý se rád dívá na šťastné lidi,“ odpoví prorocky slečna Sluníčko a přisune ke mně kasičku, „A nezapomeň se něčeho najíst nebo aspoň napít. Ať se uzemníš,“ dodá ještě.

Vložím do pokladničky peníze a domluvím si další termín za měsíc. S blazeovaným úsměvem vklouznu do kabátu a vyjdu na ulici. Všechno mi připadá krásné – kos na bezu, sluneční paprsky, které mě lochtají po tváři, mozaika kostek na chodníku… Mám chuť utíkat a smát se. Už už se chci skutečně rozeběhnout a roztočit svoji dlouhou sukni mezi barevným listím teplého podzimu, když mi zazvoní telefon.

„Jestlipak víš, co je dneska za den, Lásko?“ ozve se Lukášův hlas.

„Vím,“ culím se do telefonu a pozoruji mráčky na obloze, jak si hrají pod dozorem sluníčka na honěnou.

„Mám koupit víno?“

Kývnu, „Jo, to voňavý, co nám oběma tak chutná a slaný mandle… Přinesu ovoce a stavím se v lahůdkách pro pár chlebíčků…“ Mňam! Už se těším!

Nedávám pozor a vstoupím do vozovky. Řidič prudce zabrzdí a zatroubí. Nic se mi nestalo. Otočím se a usměji se na něj. Ukáže mi prostředníček.

„Ale fuj! Vždyť je tak hezky!“ téměř zazpívám jeho směrem a odtančím k tramvajové zastávce.

Jak jsem Lukášovi slíbila, v krámku u stanice nakoupím chlebíčky, hroznové víno, pár fíků a malin. Nechám u stánkaře sice poslední peníze, ale nevadí. Dnešek za to stojí. Na poslední chvíli stihnu vběhnout do tramvaje č. 8 a uvnitř najdu i poslední volné místo. To je prostě paráda! Svět je nádherné místo!

Dívám se z okna na poletující listí a pozoruji děti s velkými aktovkami, jak jdou ze školy. Pytlíky s cvičkami jim poletují ze strany na stranu jako stěrače na okně auta.

„Vy máte nějakej pěknej den?“ ozve se vedle mě cizí hlas.

„Mám,“ odpovím bezstarostně a otočím se směrem k ženě, která na mě promluvila.

„Jste si něco šňupla, nebo vás voblbnul nějakej hezoun?“ vyzvídá dál.

Něco mě varuje, abych jí nevyprávěla o terapeutických hodinách a jejich účincích. Zvolím proto opatrnější variantu, „Máme dneska s přítelem výročí. Osmé, jako je číslo téhle tramvaje,“ brebentím. Ani nevím, proč to té ženě vyprávím. Možná se snažím sama sebe přesvědčit, že mi nevadí, že je špinavá, smrdí a její téměř černé oči se na mě pichlavě dívají z ukoptěné tváře. Přece na ni nebudu hnusná, když na mě se celý svět směje.

„A nedala byste mi nějakou tu korunu? Když máte dneska ten krásný den… To je jako byste dávala dvakrát. Přinese vám to ještě větší štěstí. Mohla bych vám taky věštit z ruky, jak dlouho vám to štěstíčko vydrží…“

Sáhnu po peněžence a najdu tam jen cvaknutý lístek na tramvaj a účet z lahůdkářství. Úplně jsem zapomněla, že jsem poslední drobné dala pánovi za ovoce.

„Bohužel, nemám ani korunu,“ konstatuji, zapnu peněženku a vrátím ji do kabelky.

„To od vás není hezké, slečinko,“ zamumlá žena.


„Ale já opravdu nemám!“ ohradím se a podívám se jí přímo do těch černých pichlavých očí.

V tom žena zvedne ruku a dá mi na každou tvář pořádnou facku.

„Kurvy jste! Všechny! Ubožačce nepomůžete, lžete a ještě máte ten pitomej úsměv a jen s ním dráždíte! Chci tvoje štěstí! A ty skončíš v pekle! Vrrr!“ žena se ohne a vydává skřeky jako raněné zvíře. Dupe u toho nohou a máchá pažemi.

Snažím se být neviditelná. Úsměv mi smazala z obličeje a se toužím vejít do rohu mezi sedačkou a oknem tramvaje. Většina lidí zvedá hlavy od mobilů a ti, co mohou, se začnou za ženinými zády plížit k východům.

„Všichni jste jedna pakáž a já vás proklínám, ať skončíte v pekle,“ žena si sundá z hlavy šátek a cípy, co měla pod bradou, roztáhne v rukách nad hlavou. Všimnu si, že jsou na něm divoké květy růží. Bohužel jejich jasné barvy dávno zmizely pod spoustou špíny. Žena se začne otáčet a kroužit v jakémsi mystickém tanci po uvolněném prostoru. Černé vlasy plné stříbrných nitek jí divoce poletují kolem ramen a spolu s dlouhou sukní kolem sebe šíří marnost a strach.

Pálí mě tváře od políčků, na klíně se mi třese balíček s chlebíčky a sáček s ovocem. Chci jí to všechno dát, jen aby přestala tančit a nadávat. Dělá se mi fyzicky špatně z pachu špíny a moči, který se šíří vozem. Naštěstí tramvaj zastavuje, využívám ženiny otočky, pokládám svůj nákup na volnou sedačku před sebou a spěchám ven.

Stihnu to na poslední chvíli. Dívám se za téměř prázdnou osmičkou. Ve voze zůstává jen pár zřejmě otrlých jedinců a dva puberťáci, kteří si ženu se smíchem natáčejí na mobil. Den je stejný jako před tím, jen už mi najedenou není tak hezky. Na ramena mi usedla tíseň, je mi smutno, nemám chuť na jídlo a cítím se slabá v kolenou…

„Fuj! To je hnus! Jak tyhle lidi mohou vůbec pouštět do tramvaje!“ rozčiluje se paní s dokonalým drdolem a nehty připomínajícími umělecké dílo. Vyndává z kabelky parfém a několikrát na sebe stříkne pořádnou dávku.

„Volám policajty,“ pokyvuje starší muž v saku a mobilem u ucha, „Ať jí vyvedou. Určitě jela načerno.“

„Slečno, jak vám je?“ otočí se ke mně čerstvě navoněná dáma, „Já jsem to viděla, jak vám nafackovala. To je hrůza! Jak se to mohlo stát? Člověk už aby se bál jet MHD! Ale já vám to dosvědčím, nebojte.“

Vůbec nevím, o čem mluví. Několikrát se nadýchnu čerstvého vzduchu a přemítám, jestli počkat na další tramvaj nebo jít pěšky. Rozhodnu se pro druhou možnost, vstanu a zamířím k domovu.

„Kam jdete, slečno?“ volá za mnou paní s dokonalým drdolem.

„Domů,“ usměju se a mávnu na pozdrav.

„To přece nejde! Musíme počkat na policii. Aby ji chytili. Dala vám přece facku!“ horlí dáma.

„Já vím, bolí to ještě teď, ale já ji nechci chytat...,“ pokrčím rameny.

„Jak to?“ zeptá se dvojice unisono.

„Je jenom nešťastná, a v tom jí policie nepomůže…“ zadívám se na pár před sebou a moc toužím být doma u Lukáše v jeho náručí.

„Ale musí ji přece potrestat!“ dupne nožkou dáma.

„Nemusí. Ta už svůj trest žije…,“ odvětím a odcházím domů.

Já totiž, na rozdíl od té černé ženy z tramvaje, mám kam jít. Čeká mě hřejivá náruč, spousta lásky a láhev výborného vína na oslavu našeho výročí... Přitáhnu si kabát a přidám do kroku. Už abych byla doma a mohla Lukášovi vylíčit, jak mi dneska život nafackoval…





http://www.olivie-uzasna.cz/p/kniha.html



Kam dál?

Jen jedno povlečení
Nejsem drtička na chlapy 18+
Líná bejvalka
Příliš dlouhé čekání na náhodu
Dnes přicházím naposledy
Moje žena nosí tepláky
Tohle jsem si neměl přát!
Přivedu si dárek
Rozveď se, nebo...




Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)

NEJČTENĚJŠÍ POVÍDKY NA OUZASNA.CZ