Andrea přitom všechno tak pečlivě připravovala. Sepsala si pro děti spoustu didaktických her (nikoho nezajímají), malování na obličej (použili jen černou), dort se svíčkami (ještě je v ledničce), balónkovou výzdobu (prý je pro mrňata) a dokonce i mísu naplněnou bonbóny (jako střelivo dobrý)…
Ještě před dvěma hodinami si Andrea představovala, jak si děti způsobně sednou kolem prostřeného stolku v obýváku, ona jim nalije dětské šampaňské a společně si připijí na Ludvíkovo zdraví. Budou si chvíli povídat a chroupat u toho její domácí šnečky z listového těsta, pod nimiž si způsobně přidrží papírové talířky se Spidermanem. A zahrají si nějakou tu hru. Místo toho má v obýváku střelnici a pravděpodobně jí čeká výpověď z bytu...
Všechno je špatně už od začátku. První, co ji překvapilo, je nedochvilnost hostů. Děti si na oslavu chodí jak do baru. Copak alespoň jejich rodiče neumí dodržet stanovený čas? Jen díky nim, šnečky připálila – chtěla, aby je měli všichni teplé. Místo toho musela servírovat tyčinky a nakrájenou zeleninu. Nutno říci, že na tu se moc dětí nechytilo, přestože ji nakrájela ozdobným nožem s vlnkováním.
Ani s malinovým šampaňským to nebylo, jak si Andrea malovala. Tlustý Michal – zvaný spolužáky posměšně Michelin, popadl lahev a za jejich povzbuzování „Bouchni to! Bouchni to!“ chtěl „šáňo“ otevřít. Lomcoval s ním však tak urputně, až umělohmotný špunt vystřelil a rozcinkal lustr nad stolem jak rolničku na vánoce. Odtud spadl střemhlav dolů do jogurtu s domácí marmeládou. Ovšem to byla jen drobnost proti červenému gejzíru, který zasáhl mohutným proudem pohovku. Než stihla Andrea doběhnout do koupelny pro nějaký ten hadr, uslyšela svištět vzduchem špunt druhý. Tentokrát se cinkání neozvalo. Andrea v mylném domnění, že to dobře dopadlo, čapla hadr, otevřela dveře a vyšla zpět do obýváku. Michelin ale už špunt neudržel v lahvi, a tak tentokrát chytla malinovou sprchu Andrea. Než se stihla vzpamatovat, zase začal někdo zvonit.
Přestože už v tu chvíli značně znejistěla, jestli byla oslava v jejich 2+kk dobrý nápad, rozhodla se otevřít. Otec příchozího spolužáka jí koukal na mokrá prsa tak upřeně, že se zapomněl zeptat, v kolik si má syna vyzvednout. Andrea si musela přiznat, že v tu chvíli by zařvala: „Hned! A vezměte si je všechny!“ Což možná onen otec tušil, a proto radši mlčel.
„Péťa, Péťa!“ skandují děti v obýváku, když spatří dalšího parťáka.
Pihovatý chlapec zvedne do vzduchu obrovské plastové dělo a stiskne spoušť. Za ohlušujícího „Ratatatata!“ se vyřítí hejno nábojnic ke stropu, z nějž začne padat omítka do skleniček na stole.
To je ta chvíle, kdy Andrea poprvé zakřičí, aby toho nechali. Získá si tím asi vteřinovou pozornost, kdy se k ní otočí pár udivených tváří, ale to je tak všechno. Pak někdo vykřikne: „Nějaká hysterická, ne?” a všichni se začnou smát. Andrea si není jistá, jestli vědí, čemu se smějí, ale evidentně jim to nevadí. Andrea netuší, kdo poznámku pronesl, a tak se rozhodne ji přejít a donese na stůl smažené řízečky. Když budou jíst, tak si sednou a zmlknou.
Jenže děti si k nim nesednou. Děti se rozhodily do oddílů a rozdaly si zbraně. Andrea si ani nevšimla, že jich do bytu propašovaly tolik. Řízky drží v ručičkách, prskají na sebe strouhanku smíchanou se slinami a ruce si utírají do oblečení a ozdobných polštářků. Vybavení bytu začíná mizet pod nánosem plastového střeliva. Ozve se řinčení skla.
Andrea přestane rozdávat ubrousky a začne se snažit ubránit byt vlastním tělem. Jen tak v mokrém triku, bez chráničů, beze zbraně… Nedříve se pokusí schovat vše, co se dá rozbít do koupelny. Když má ve vanu plnou porcelánu a nenacpe tam televizi, vzdá to. Dojde jí, že nemá šanci. Chvíli se přemlouvá, aby nevyházela nádobí a nelehla si do vany místo něj. Bylo by to dobré místo. Nakonec koupelnu zamkne a odplíží se podél zdi do kuchyně. Obývákem se stále rozléhají výkřiky a palba. Mezi tím létají řízky, tyčinky, bonbony i kelímky. Děti šlapou po balóncích a snaží se je prostřelit.
Andrea pomyslí na sousedy. Bydlí tu necelý rok. Co když si budou stěžovat? Bouchat na dveře? Nebo rovnou volat policii? Ještěže před pár dny obešla okolní byty a požádala o shovívavost. „Můj syn Ludvík má desáté narozeniny. Asi tu bude trochu hluk,“ líčila jim u dveří a usmívala se. Jak byla naivní!
Teď už ví, proč jí ti zkušenější úsměv neopláceli. Mnozí dokonce rovnou řekli, že raději nebudou doma. Andrea už ví proč. Utekli, zbabělci! Už je jasné, proč nikdo nebouchá, nezvoní a nevolá po pořádku. Ani ve chvílích, kdy děti shodily na zem obrovskou kovovou vázu s umělými květy, co stála v tmavé předsíní, a udělaly si z ní barikádu. Rámus projel celým domem. Stejně tak na uši útočí dupání těch mladých nosorožců, hlasitá hudba plná bubnů a výstřely z opakovacích zbraní. Ale sousedi nic.
Po dvou hodinách oslavy už si Andrea přeje, aby někdo stisk tlačítko zvonku, volal policii, nebo se alespoň zajímal, jestli ještě žije. Cítí se sama, opuštěná a bezradná. Přišla ta chvíle, kdy tluče hlavou do kuchyňského stolu a prosí, aby už byl oslavě konec.
Přestože doufala, že alkohol otupí její vnímání, nepomáhá to. Zakázala si načít druhou lahev a rozhodla se pro cukr. Jí samotné v životních krizích pomáhá… V ledničce je přece čokoládový DORT! Nacpou se a bude dobře. A ona si ohlídá, aby u toho tentokrát seděli!
Andrea zhluboka vydechne a jde najít sirky. Vyndá dort z ledničky, zapíchá do něj svíčky a fontánku. Vše zmíněné zapálí, a protože nechce, aby děti o chvilkový ohňostroj přišly, rozhodne se je překvapit a v pokoji zhasne světlo. „Kdo zhasnul?“
„Rozsviťte!“
„Nedupej na mě!“
„Happy birthday, my darling, happy birthday, Ludvik…,“ křičí Andrea z plných plic. Sebekriticky si uvědomuje, že to se zpěvem nemá nic moc společného. Cítí, jak jí hoří chloupky na rukou a popílek z fontánky dopadá na dort. Je ráda, že na čokoládovém krému to nebude tak vidět. Snaží se dojít ke stolku, aby Ludvík mohl svíčky sfouknout a přát si něco děsně tajného, co se mu určitě splní.
„Koukejte,“ ozve se kousek od ní a někdo Andree podrazí nohy.
Andrea upadne a obličej zaboří do dortu. Okamžitě se obalí krémem. Hlavou jí během vteřiny proběhnou vzpomínky na letní táborák, čokoládovou masáž, zdobení dortu a postýlku s měkkými polštáři.
Všude kolem zní smích. Chce se jí umřít. Zatouží po princi na bílém koni, co by ji zachránil. Oba se děsně opijí a odletí na nějaký hodně pustý ostrov – bez dětí. V tom Andrea ucítí ruku na svém rameni. Je tady! Její princ! Sny se plní! Andrea vidí v hlavě nový scénář. Oslava končí, děti jdou domů a ona je v náručí milého chlápka, co jí uvaří čaj a namasíruje chodidla… Ale pak princ promluví: „Mami, mami! Proč jsi mi nekoupila medovník? Víš, že ho mám radši…“
Kam dál?
(Ne)přítel v domě
Kdo se stěhuje?
Dneska se musíš bát i ty
Chci tvoje štěstí!
To poznáš podle postele
Můj manžel prasák
Radši ho tam necháme
Dej mi taky! - povídka 18+
Žádné komentáře :
Okomentovat
Děkuji vám za jakákoliv povzbuzení či výhrady. Obojí mne posouvá kupředu;)